Ve stínu ztráty- Kapitola 10

Kapitola 10: „Nic mi není“

 

Toho dne jsem měla vážně dobrou náladu, alespoň zpočátku. Práce s mladým začínajícím autorem mě bavila čím dál víc. Po telefonu a e-mailech jsme se snažili najít kompromis mezi tím, jak se příběh ve skutečnosti stal a tím, co je dobré pro prodej. Rodinná dramata, zvláště pak podle skutečné události byla poslední dobou populární hlavně mezi ženami. To měla být naše cílová skupina a tomu jsem se snažila přizpůsobit styl i vzhled. V hlavě už se mi rýsovala konkrétní představa. Nemohla jsem se dočkat až knihu uvidím na pultech knihkupectví. K tomu však vedla ještě dlouhá cesta.

Venku se už hodnou chvíli honily mraky, vypadalo to na déšť. Já se snažila najít vhodný formát pro hlavičku jednotlivých kapitol, a přitom se modlila, aby nepršelo až večer půjdeme do klubu. Při práci jsem celou dobu po očku sledovala Moniku a Lea. Leo se s kýmsi dohadoval po telefonu, přičemž občas zuřivě zaklikal myší. No a Monika se jako obvykle při pátku flákala, pravděpodobně na e-shopu s hadrama. Alespoň jednoho z nich jsem si potřebovala nenápadně zpracovat, než vymyslím, jak je dát dohromady.

Proto jsem na oběd pozvala Moniku naproti do KFC. Souhlasila jen pod podmínkou, že jí nebudu nutit jíst hranolky, které nebyly vhodné pro její linii. Koneckonců i ve fastfoodech nabízeli saláty.

„Ty Moni, co si myslíš o Leovi?“ zeptala jsem se hned jak jsme se u malého rohového stolku dali do jídla.

„No je to takový nesmělý intelektuál, ale docela milý. Chceš ho snad pozvat na rande, že se o něj tak zajímáš?“

„Ne já jsem spíš na sebevědomé typy, ale zdálo se mi, že tobě se líbí.“

Monika na mě překvapeně pohlédla, až jí z vidličky upadl kus avokáda. Skončil někde pod stolem, ale ona si toho nevšímala.

„Je docela roztomilý. Jak jsi na to vůbec přišla?“

„Ale no tak, vždyť to vědí všichni. Sázejí se, jak dlouho bude ještě trvat, než se rozhoupete,“ mávla jsem rukou a rozesmála se.

„Sophie to nejde, je to přece kolega!“

Monika se zdála být tou představou vyděšená, ne-li pobouřená. Prudce a odmítavě zavrtěla hlavou a tím pohybem se jí z krátkého culíku uvolnil hnědý pramen vlasů.

To poněkud komplikuje můj plán. Uvědomila jsem si trochu zklamaně, nicméně vzdát jsem se nechtěla, protože pravidla firmy vztahy na pracovišti vyloženě nezakazovala. Asi prostě jen nevěří, že by to mohlo fungovat.

„A čemu to vadí? Zakázané to není, pokud vím.“

„Ne, ale moje kamarádka si začala s kolegou a dopadlo to katastrofálně. Nehodlám udělat stejnou chybu,“ prohlásila Monika nesmlouvavě.

No výborně, to mi ještě chybělo. Špatná zkušenost kamarádky bylo něco, s čím jsem nepočítala a značně to celou situaci ztěžovalo. Nebyla jsem si jistá, jak na to jít, protože kdyby jim to pak nevyšlo, Monika by mi to mohla vyčítat. Budu muset být mimořádně opatrná.

„Přece to nemusí být vždycky stejné, …“ zkusila jsem to, ale z jejího pohledu bylo jasně vidět, že nad tím nehodlá ani přemýšlet, tak jsem raději zase zmlkla.

Tenhle led začal být příliš tenký, takže jsem změnila téma a po zbytek oběda jsme plánovali, co si vezmeme večer na sebe. To Monice značně zvedlo náladu. Líčení a módu totiž milovala asi podobně jako saláty, nebo drby.

 

***

 

V klubu Equinoxe nebylo tak rušno, jak jsem si pamatovala z H1. Alespoň se mi to tedy zdálo, když jsme si s Monikou a Leem zabrali kulečníkový stůl. Kolem nás sice sedělo u stolů pár mladých lidí s koktejly, ale to bylo všechno. Bude to v pohodě, myslela jsem si naivně ze všech sil ignorujíc velké barevné dveře, za nimiž tlumeně duněla hudba.

Jiné bylo i to, že jsem na sobě neměla nic tak sexy jako posledně. Vzhledem k plánu zahrát si kulečník jsem tentokrát upřednostnila modré džíny a krátké bílé tílko s odhaleným břichem, abych se cítila pohodlně.

Všechny tyhle drobnosti dnešní večer značně odlišovaly od oné noci, co mi zničila život. Žádný možný spouštěč nebyl v dohledu, což mi dodalo falešný pocit bezpečí a uvolněnosti.

„Počkej, neříkej mi, žes nikdy nehrála kulečník,“ divil se Leo poté, co jsem je s ruměncem ve tváři požádala, aby mi vysvětlili pravidla.

„Blázníš? Jsem v tom skutečný mistr. Kdyby jo tak bych se asi neptala,“ rýpla jsem si do něj, čemuž se Monika zasmála a hned horlivě začala s vysvětlováním pravidel. Očividně měla ráda, když mohla někoho poučit. Dopřála jsem jí to potěšení a schválně se hodně vyptávala.

Nakonec to stejně dopadlo tak, že jsme hráli mizerně všichni. Z velké části za to mohl alkohol, který hlavně Moniku nutil dělat blbosti. A Leovi to zas nešlo, protože místo rozmístění koulí fascinovaně sledoval její řádění a na hru nedával pozor. Rozhodla jsem se využít jeho náladičky v naději, že třeba bude o něco přístupnější, než byla Monika při obědě. Příležitost se mi naskytla vzápětí, když se na nejistých nohách odpotácela na dámy. Bylo mi jasné, že tam chvíli zůstane.

„Ty Leo, to vždycky snáší alkohol tak špatně?“ zeptala jsem se sledujíc její vzdalující se záda.

„Já popravdě ani nevím. Moc často spolu ven nechodíme. Tohle je vlastně poprvé když nepočítám firemní večírky. Podle mě to navrhla hlavně kvůli tobě abys líp zapadla, když už jsi oficiální zaměstnanec,“ řekl Leo a znělo to…Smutně? Zklamaně?

„A chtěl bys? Myslím, někam s ní jít?“

„To je to tak vidět? Jo sakra, líbí se mi. Už jsem jí jednou i zkusil pozvat na večeři, ale odmítla s tím, že se to nehodí, když jsme kolegové.“

To mě příliš nepřekvapilo. Ne po tom, co jsem se dozvěděla při polední pauze. Otázkou bylo, co teď s tím? Leo má skutečný zájem a trápí se, protože ona má strach ze vztahů na pracovišti. Jak jim jen pomoct?

„A ty s tím problém nemáš?“

„Ne proč? Zakázané to není a naši práci by to nijak neovlivnilo vzhledem k tomu, že máme každý svůj vlastní projekt.“

„Hm, uvidíme. Třeba ještě změní názor…“ Víc jsem říct nestihla, jelikož mě navrátivší se Monika energicky popadla kolem ramen.

„Kdo by měl změnit názor?“ zajímala se.

Byl to Leo, kdo jako první přispěchal s výmluvou. Výmluvou, která se mi neměla ani trochu líbit.

„Ty. Totiž chtěl jsem si zatancovat, ale říkal jsem, že tobě se určitě nebude chtít.“

„Jasně, že se mi chce pojďme tancovat!“ vykřikla Monika, vzala nás oba za ruce a táhla k těm velkým barevným dveřím. Neměla jsem možnost nesouhlasit. Tím bych zkazila Leův pokus zastavit další zvědavé otázky, jež by nevyhnutelně vedly k tomu, že by Monika zjistila, o čem jsme mluvili. No co, řekla jsem si, … alespoň vystřízliví natolik, aby později nepozvracela taxík.

 

Jak už to bývá, panická ataka udeřila naprosto nečekaně. Kdo by taky čekal, že jindy nesmělý Leo navrhne tanec, aby udržel v tajnosti náš rozhovor?

Pokud jsem si prve myslela, že Equinoxe není tak rušný, hlasitá hudba a vlnící se masa těl za těmi barevnými dveřmi, mě dokonale vyvedly z omylu. Tohle byl přesně ten spouštěč, před kterým mě Felix varoval. Netrvalo dlouho a začalo se mi špatně dýchat, útroby se sevřely strachem a nevolností. Měla jsem dojem, že před očima vidím tančící plameny úplně stejné jako v těch snech, co už měly být minulostí. Zaútočily zcela novou spalující silou a já tak pocítila akutní potřebu vyběhnout ven na čerstvý vzduch. Kdybych tak neučinila, snad bych se i udusila, jak silná ta panika byla.

Rozběhla jsem se bez omluvy, bez varování. Cestou jsem vrážela do tančících lidí, což nejspíš muselo upozornit Moniku, která se vydala za mnou, najednou úplně střízlivá.

„Soph, co je ti, co se děje?“ ptala se naléhavě, zatímco já zhluboka nasávala večerní vzduch ve snaze se uklidnit.

Trvalo dlouho, než jsem vůbec odpověděla. Co jsem jí měla říct? Že je ze mě troska? Že se rozsypu, jak domeček z karet pokaždé když je někde větší množství lidí? Ne díky. Vážně nemám nejmenší chuť být v práci za chudinku s psychickými problémy. Šéfovi by hned došlo, co se děje a poslal by mě za terapeutem stejně jako máma, to mi bylo jasné.

„To nic, jen se mi udělalo nevolno,“ řekla jsem proto nuceně bezstarostným hlasem, který měl Moniku uklidnit.

Neuklidnil. Zdálo se, že má o mě skutečně obavy. „Seš si jistá? Nemám zavolat pomoc nebo tak?“

„Nic mi není vážně. Jen už bych asi šla raději domů.“

„Jasně tak víš co? Zavolej nám taxi a já zatím dojdu pro Lea,“ řekla, a aniž by počkala na odpověď, znovu zmizela uvnitř toho pekla, kam jsem nyní odmítala vstoupit.

Cesta domů mi připadala jako nějaký sen. Byla jsem odpojená od těla, všechno kolem mě ztrácelo jasné barvy. Ani rozhovor v autě jsem nedokázala vnímat. Ulevilo se mi až v bezpečí pokoje. Daleko od všeho a všech. Ještě že přede mnou je víkend, pomyslela jsem si. Představa, že bych za pár hodin měla zase vstát, jít do práce a čelit všetečným otázkám byla děsivá. Ovšem to, že zítra budu muset pro změnu čelit mámě při společné snídani nebylo o moc lepší.