Podzimní ticho / Kapitola 12 - Tam kde se léčí duše

           

„Někdy stačí jen tiché místo, kde víš, že jsi v bezpečí.“

         

 

Kapitola 12 - Tam kde se léčí duše

 

Emma popadla dech až u branky, přes sníh přeskákala k zastávce a naskočila do právě rozjíždějícího se autobusu. Minutu jen stála, pak klopýtla dozadu, kde bývalo nejvíc ticha. Sedla si k oknu, kapuci přetáhla přes vlasy a pevně objala batoh.
Motor tlumeně duněl, krajina se rozmazávala – ale v hlavě se točila ostrá mozaika: facka, Markův šok, Dannyho paže, Markovy planoucí oči. Tak moc to bolelo a zároveň se jí hluboko v hrudi rozléval prapodivný klid – jako by všechno konečně prasklo a ona nemusela nic držet pohromadě. 

 

 

Mark sledoval odjíždějící autobus a v žaludku mu vřel vztek. Otočil se k Dannymu, který si klidně zvedal batoh.
„Hele!" vyštěkl. „Nevím, co a kdo sakra jsi, ale od Emmy se drž dál. Jasný?"
Danny se zastavil, pomalu se k němu otočil a krátce se usmál – úsměvem, který nebyl ani pobavený, ani přátelský.
„Nepotřebuju slyšet tvoje příkazy," pronesl klidně. „Stačil mi jeden pohled do jejích očí, abych věděl, kdo jí ubližuje."
Markovi zacukalo ve spánku. Udělal krok vpřed, Danny však ustoupil a vážně dodal:
„Schovej si vyhrožování pro svůj fan‑club, kapitáne." Jemně ho odstrčil a odešel ke kolárně.
Mark zaťal pěsti. 

 

 

Emma odemkla dveře prázdného domu. Ticho. Připadalo jí, že ještě nikdy nekřičelo tak hlasitě.

„Emmo?" ozvalo se z kuchyně. Matčin hlas byl tichý, roztřesený.

Když vešla dovnitř, uviděla ji sedět u stolu. Hrnek s čajem před sebou, ruce obtočené kolem něj, jako by se v nich snažila udržet poslední zbytky tepla. Oči měla zarudlé. Zbytečně by zapírala — plakala.

Emma se zastavila na prahu. „Mami? Co se děje?"

Matka k ní vzhlédla a pokusila se usmát. Marně. Pak si povzdechla.

„Musíme si promluvit... táta a já... procházíme teď těžkým obdobím."

Emma ztuhla. Cítila, jak se jí zvedá žaludek.

„Co tím myslíš?"

Matka polkla. „Našla jsem v počítači zprávy... osobní. Intimní. Od jiné ženy." Odmlčela se. „Nevěděla jsem, jestli ti to mám říct. Nechtěla jsem tě zatěžovat. Ale už to nejde skrývat. Tátovi jsem řekla, že si od sebe dáme pauzu. Na čtrnáct dní se odstěhuje k matce. Nechceme, aby doma bylo dusno. Ne, když jsi nemocná..."

Emma se posadila. Ani si neuvědomila, kdy. Bylo jí na zvracení.

„Cože?" vydechla. „Tohle se fakt děje?"

Matka jen přikývla. Slzy se jí znovu nahrnuly do očí.

Emma se zhluboka nadechla, ale dech se jí zlomil.

„Tohle už není normální!" vybuchla. „Od tý chvíle, co mi zjistili rakovinu, se všechno hroutí! Škola... lidi na mě koukaj jak na přízrak... doma se hádáte... Marek mě střídavě miluje a opouští, kamarádi nevědí, co mi říct..."

Zvedla se. Hlas se jí třásl. „Můj život, všechno, co jsem si budovala... se mi rozpadá mezi prsty. Nikam se neposouvám, jen pořád něco ztrácím!"

Matka vstala, chtěla ji obejmout. „Emmo, zlato..."

Ale Emma ji zarazila. „A Mark? Ten vyvíjí tlak, abych se s ním rozcházela a zase ho brala zpátky. Jako by byl středem vesmíru! Má tohle vůbec nějakej smysl?! Mám vůbec věřit ještě někomu?!"

V tu chvíli vešel do místnosti i otec. Zachytil poslední slova. Zastavil se, zmateně se rozhlédl. Matka jen sklopila oči.

„Tati..." Emma se na něj obrátila s pohledem, který bolel víc než všechna slova. „Opravdu podvádíš mámu? Proč? Nikdy jsi nedal najevo, že bys tu nebyl šťastný. Proč teď? Proč zrovna teď, když už tak sotva stojím na nohou?"

Otec zůstal zaskočený. Pak si povzdechl a pomalu řekl: „Takhle to není, Emmo. Miluju vás. Vás obě. Jste moje rodina. Tebe miluju víc, než si umíš představit. A vždycky budu. Na tom se nic nemění."

Emma se na něj dívala. Oči se jí leskly slzami.

 

„Je to kvůli mně? Protože vám přidělávám starosti? Protože se všechno točí jen kolem mě? Proto jste se odcizili?"

Matka zbledla. „Emmo, proboha! To jsou naprosté nesmysly! Nikdy bychom tě neobviňovali za to, co se děje!"

Emma ale dál zírala do prázdna. Pak zašeptala:

„Tohle mi řekl Mark... když mě naposledy navštívil."

V místnosti zavládlo hrobové ticho.

„Cože?" vydechla matka.

Otec sevřel ruce v pěst. „Emmo... tohle nikdy neříkej. Ani na to nemysli. Mark nemá právo ti něco takového říkat! Ten kluk je rozmazlený spratek, který neví, co to znamená žít s něčím tak těžkým, jako je tvoje nemoc."

Emma se odvrátila. „To už je jedno. Skončila jsem s ním."

V tichosti popadla batoh, přešla chodbou a zmizela ve svém pokoji.

Za sebou nechala jen prázdný stůl, studený čaj... a dvě dospělé tváře, které nevěděly, jak najít cestu zpět k sobě — ani k ní.

***************************************************************

Emma vešla do pokoje a potichu za sebou zavřela dveře. Její pohled se zastavil na poličce, kde stála poslední připomínka toho, co bylo. Fotografie, na které se s Markem líbali. Byli na ní šťastní, plní života… plní naděje. Emma chvíli jen stála a zírala na obrázek. Pak ji pomalu vzala do ruky, přitiskla k hrudi – a bez jediného slova ji vhodila do koše.

Chvíli stála nehybně. Pak se zadívala na sebe do zrcadla. Pod očima kruhy, tváře pobledlé, vlasy řídly… ale oči stále stejné. Hluboké, unavené, ale živé.

„Už toho mám dost,“ zašeptala. „Nebudu vězeň ve vlastním těle.“

Sáhla po telefonu, chvíli váhala – a pak vytočila číslo.

„Ahoj… Alexi? Já vím, že je pozdě… ale… já už to fakt nedávám. Potřebuju vypadnout. Jen na chvíli. Cokoliv. Potřebuju někoho… tebe.“

Na druhém konci bylo ticho jen vteřinu. „Jsem u tebe za deset minut.“

Emma zavěsila a rychle se převlékla. Džíny, bílý rolák, růžový kabát. Vlasy si svázala do neupraveného drdolu, tvář ani nelíčila. Nešlo o vzhled. Šlo o přežití.

Když Alex zaparkoval před domem, už na něj čekala. Naskočila do auta a sotva se připoutala, vyrazili. Po celou cestu mlčeli. Emma neměla sílu mluvit. A Alex to chápal. Jen ji občas zkontroloval pohledem a nechal rádio hrát tiché instrumentály.

Až po chvíli Emma tiše pronesla: „Děkuju, že jsi byl tak pohotový. Já… vím, že moc nemluvím, ale…“

Alex ji přerušil: „To je v pořádku, Emmo. Nemusíme mluvit. Můžeš si jen užívat ticho. Vypnout. Všechno nechat být.“

Emma se slabě usmála a zadívala se z okna. Obloha byla tmavě modrá, posetá hvězdami. Až moc klidná pro to, co cítila uvnitř.

Dorazili ke staré chaloupce ukryté mezi stromy. Byla malá, ale vypadala jako z pohádky – světýlka, lucerny, dvě houpací křesla před vchodem, a na zahradě ohniště.

Emma se zarazila. „Tady někdo bydlí?“

Alex se pousmál. „Ehm, jo… já. Ale ne pořád. Je to taková moje skrýš. Místo, kam mizím, když potřebuju být sám. Nebo když někdo potřebuje nebýt viděn.“

Emma se překvapeně usmála. „Vypadá nádherně.“

„Byla to chata mého dědy,“ dodal Alex tiše. „Už je to pár let, co tu není… ale myslím, že by byl rád, že tu teď jsme.“

Emma přikývla. „To je mi líto.“

„Nemusí. Smířili jsme se s tím. Pojď, ať nenastydneš.“

Uvnitř byla chata ještě útulnější. Dřevěné stěny zdobily malby a světýlka, na stole hořela svíčka, v krbu praskal oheň. Emma se rozhlédla, očima hltala každý detail.

„To je nádhera,“ vydechla.

„Dáš si horkou čokoládu se šlehačkou?“ zeptal se Alex s úsměvem.

Emma přikývla. „Moc ráda.“

Zatímco ji připravoval, Emma se procházela po místnosti. Zastavila se u obrazu visícího nad krbem.

„To je tvůj dědeček?“ zeptala se.

„Jo. Byl myslivec. Velký srdcař.“

Emma se otočila na něj s pobaveným výrazem. „To se tě netýká, co?“

Alex se zasmál. „Ne. Já radši kreslím než lovím.“

Emma se překvapeně zarazila. „Ty kreslíš?“

„Většinu času, jo. Je to moje útočiště.“

„Ukážeš mi něco?“

Alex se odmlčel, pak odpověděl: „Někdy. Ale dneska ne. Dneska to není o mých kresbách.“

Přinesl jí horkou čokoládu. Emma si sedla na gauč a zabalila se do deky. Když se jejich pohledy střetly, chvíli jen mlčeli.

Pak Alex tiše pronesl: „Emmo… co se stalo před školou? Viděl jsem tě, jak utíkáš. Spadla jsi… a do něčí náruče. Pak přišel Mark.“

Emma ztuhla. „Ty jsi tam byl?“

„Jo. Nechtěl jsem tě vyděsit, jen… jsem tě chtěl vidět. A zjistit, co se děje. Ten kluk, co tě chytil…?“

„Danny. Nový spolužák. Z New Jersey. Jen mě zachytil, nic víc.“

Alex přikývl, i když v jeho výrazu byl stín.

Emma si toho všimla. Usmála se. „Neboj se. Nehodlám tě přehodit za jinýho.“

Alex se rozesmál. Tak nečekaně, až se začal dusit. Emma k němu rychle přiskočila, chytila ho za rameno.

„Jsi v pohodě?“

„Jo, jen jsem se asi zakuckal smíchem…“ odkašlal si.

 

Ale když se na ni podíval, všiml si, jak je blízko. Jak jejich tváře dělí jen milimetry. Jejich pohledy se střetly. Emma cítila, jak jí zrychlil tep. Alex se díval do jejích očí… a držel ji za ruku. Ani si to neuvědomil.

Najednou ji pustil a vstal.

„Mrknu na krb. Ať nám tu nezhasne,“ pronesl a odvrátil zrak.

Emma jen tiše sledovala, jak se sklání k ohni. Srdce jí bušilo. Ne vědoucně, ale bezpečně. Ne jako hrozba. Ale jako tiché „možná“.

Alex stál chvíli u krbu, zády k Emmě. Jeho prsty si mimoděk pohrávaly s kusem dřeva, který ani nehodlal přiložit. Horkost na tvářích nemizela, a v hlavě mu rezonovala ta blízkost. Cítil její dech. Cítil její prsty. Ale především cítil, že by se měl držet zpátky. Ne kvůli sobě. Kvůli ní.

Emma ho chvíli jen tiše pozorovala. Pak vstala, popadla deku z opěradla křesla a přešla blíž k němu. Položila ji na zem před krb a posadila se. Nohy si přitáhla k tělu.

„Přijde mi, že tady… je všechno nějak lehčí," promluvila potichu. „Jako by svět tam venku přestal existovat."

Alex si k ní přisedl. Ne moc blízko, ale dost na to, aby slyšel každé její slovo.

„Proto sem chodím,“ přikývl. „Tady nic nekřičí. Nikdo nic nečeká. Jen klid a ticho. A dřevo, co praská v krbu.“

Emma se pousmála. „Zní to jako únik. Ale možná je to přesně to, co člověk někdy potřebuje.“

Chvíli bylo ticho. Jen vítr venku lehce ohýbal větve a světla luceren za oknem se chvěla.

„Víš…“ začala Emma a trochu se zavrtěla. „Já někdy nevím, kdo vlastně jsem. Ne ta nemoc. Ne Mark. Ani ne škola. Jen já. A mám pocit, že to nikoho nezajímá.“

Alex na ni pomalu pohlédl. „Mě to zajímá,“ řekl klidně. „To, kým jsi. Ne co ti je, ne s kým ses rozešla. Ale ty. Tvoje ticho, tvoje barvy, tvoje stíny.“

Emma se k němu otočila. Její oči se leskly, ale tentokrát to nebyly slzy bolesti. Spíš úlevy.

„Proč jsi tak jinej?“ zeptala se tiše. „Všichni chtějí něco. Ale ty… ty jen posloucháš.“

Alex se usmál. „Možná proto, že už jsem si v životě dost vyřval. A zjistil jsem, že nejvíc se dozvíš, když jsi zticha.“

Emma se k němu o kousek přisunula. Hlavu si položila na jeho rameno. Alex ztuhl, ale neuhnuli. Ani jeden. Seděli tam dlouhé minuty. Bez slov. Jen dech, srdce a světla mihotající se na stěnách.

Venku začalo sněžit. Vločky pomalu padaly na střechu, jako by chtěly celou chaloupku schovat před světem.

Alex nepatrně pohnul ramenem, na kterém Emma odpočívala, ale ne proto, aby se odtáhla. Jen aby se podíval, zda ještě bdí. Její dech byl pomalý, oči otevřené. Zíraly do plamenů.

„Pořád myslíš na Marka?“ zeptal se najednou tiše.

Emma chvíli mlčela. Pak zvedla hlavu a posadila se rovněji. „Ne… vlastně teď ne.“ Otočila se k němu. „Teď myslím na to, jaký by to bylo… kdyby všechno začalo znova. Od nuly.“

Alex přikývl. „To zní jako sen. Ale i sny někdy začínají tím, že něco spálíš za sebou.“

Chvíli bylo ticho. Emma přejížděla prsty po dece, až se najednou zastavila.

„Říkal jsi, že kreslíš,“ připomněla mu. „Neukázal bys mi něco? Jen tak… abych viděla kousek tvýho světa.“

Alex se na ni podíval s váháním. „Víš, většinou si svoje věci nechávám pro sebe. Ne proto, že bych se styděl, spíš… protože v nich je všechno. I to, co si nechávám jindy pro sebe.“

Emma ho pozorovala klidně, trpělivě. Nepřesvědčovala ho. Jen čekala.

A možná právě proto Alex vstal, přešel k malé staré komodě v rohu a vytáhl černý skicák. Byl ošoupaný, s ohlými rohy, popsaný zvenku různými linkami a šmouhami od uhlíku.

Přešel zpátky k Emmě a posadil se. Skicák jí podal, ale položil ruku na obal.

„Jeden,“ řekl. „Vyberu jeden.“

Emma přikývla. Pomalu otočil pár listů, až zastavil na jedné kresbě.

Byla to dívka. Seděla u okna, hlavu opřenou o rám. Z očí jí padaly slzy, ale zároveň se usmívala. V pozadí bylo vidět zasněžené město, a mezi tím vším — malý papírek nalepený na skle. Na něm slova: „Still breathing.“

Emma ztuhla. „To… jsem já?“ zašeptala.

Alex pokrčil rameny. „Možná. Nebo někdo, kdo mi tě připomíná. Viděl jsem tě jednou sedět ve škole takhle. A pak jsem si to domyslel. Co cítíš. Co možná schováváš. Neznal jsem tě. Ale nějak jsem… věděl.“

Emma se dívala na kresbu, dlouho. Pak se otočila k němu. Její oči byly plné něčeho, co se nedalo přesně pojmenovat. Možná dík. Možná dojetí. Možná bolest, která poprvé našla pochopení.

„Děkuju,“ zašeptala.

Alex jen kývl.

Z venku se ozvalo slabé zahučení větru. Chaloupka se trochu otřásla. Emma se přitiskla zpátky do deky a pak tiše pronesla:

„Můžu tu zůstat přes noc? Nechce se mi zpátky. Je to tam… .

Alex chvíli mlčel. Pak se jemně usmál. „Jasně. Máme volný gauč. A já slibuju, že tě do ničeho nebudu nutit. Jen klid. Jen ticho.“

Emma se usmála. A poprvé po dlouhé době to byl úsměv, který nebyl vynucený.

 

Alex se ještě na chvíli zdržel u krbu. Přihodil pár polínek a hřbetem ruky si otřel čelo. Věděl, že Emma ho sleduje, ale nepodíval se hned zpět. Potřeboval se srovnat. Když se konečně otočil, Emma seděla na pohovce s hrnkem čokolády v rukou, ale její pohled byl ztracený. Oči měla zarudlé, výraz unavený, jakoby nesla na ramenou celý svět.

Pomalu k ní došel. Klekl si vedle pohovky, aby jí viděl do tváře.

„Emmo,“ řekl tiše, „můžeš být silná… ale nemusíš být pořád statečná. Ne přede mnou.“

Emma pevně sevřela hrnek, ale pak ho položila na stolek. Z očí se jí spustila jediná slza. A pak další. Ne křik, ne pláč – jen tiché slzy, které klouzaly po tvářích, zatímco se dívala na Alexe.

„Mám pocit, že… že se všechno rozpadá,“ zašeptala. „Že ztrácím sebe. Že už to nejsem já…“

Alex si přisedl vedle ní. Chvíli váhal, než ji objal. Jemně. Opatrně. Jako by byla ze skla. Emma se k němu přitiskla, nejdřív váhavě, pak pevněji. Ruce jí začaly třást.

„Nikdo ti nikdy řekl,“ začal pomalu Alex, „že když tě všechno bolí, když jsi unavená… tak to neznamená, že selháváš? Znamená to, že bojuješ. A děláš to každý den.“

Emma přikývla, schovaná v jeho náruči. „Myslela jsem, že to zvládnu… že když budu silná, všechno zůstane pohromadě. Ale pak mi řekli, že léčba bude tvrdší. Že budu častěji v nemocnici. Že už nejsem jako dřív. A já… já nevím, jak s tím žít.“

Alex jí prsty odhrnul vlasy z tváře. Byl tichý. Ale v jeho očích bylo něco, co Emma dosud neviděla – ne lítost, ale pochopení. Skutečné, hluboké.

„To, že nejsi jako dřív, neznamená, že jsi horší. Jen jiná. Ale pořád jsi to ty. A já… já jsem tady. Dokud mě budeš chtít.“

Emma se na něj podívala. Jejich pohledy se spojily. V tom tichu se zrodilo víc než slova. Teplo. Důvěra. Bezpečí.

„Děkuju, Alexi,“ zašeptala. „Jsem ráda, že jsi.“

Alex se pousmál a chytil ji za ruku. „A víš co? Vím přesně, co teď potřebujeme. Půjdu najít marshmallows. A ty zůstaneš tady, schoulená v dece, jako královna mé chaloupky. Jo?“

Emma se usmála skrz slzy. Malinko kývla. A poprvé po dlouhé době měla pocit, že v tom není sama.

Venku se setmělo. Chaloupka se ponořila do jemného světla svíček a mihotavých stínů z krbu. Alex přinesl balení marshmallow a pár dřevěných špejlí. Rozložil je u krbu a pokynul Emmě, ať se přesune na měkký koberec před ohniště.

„Už jsi někdy jedla opečený marshmallow uprostřed zimní noci?“ zeptal se s úsměvem.

Emma zavrtěla hlavou. „Ne takhle. Vždycky to bylo jen někde na letním táboře… ale tohle? Tohle je jiný.“

„Tak teď ti to vynahradím,“ řekl Alex a podal jí špejli. Emma si sedla blíž ke krbu, zabalila se do deky a natáhla marshmallow nad plamen.

Chvíli bylo jen ticho a praskání dřeva.

„Tohle místo je magické,“ pronesla tiše. „Jako by tu všechno špatné zůstalo venku.“

Alex se pousmál. „To je záměr. Měl to být prostor pro uzdravení. A asi nejen pro mě.“

Emma se zahleděla do plamenů, její marshmallow už byl téměř karamelový.

 

„Víš…“ začala pomalu, „není to poprvé, co jsem cítila, že bych mohla… odejít.“

Alex ztichl. Jen lehce natočil hlavu, aby ji slyšel.

Emma sklopila oči. „Bylo mi třináct. Jela jsem s tátou na projížďku. Na koni. Myslela jsem si, že všechno zvládnu, jako vždycky. Jenže se kůň splašil. Uklouzli jsme na cestě… a já spadla.“

Odmlčela se. Její hlas se zachvěl. „Byla jsem mimo. Někdo mě našel až za hodinu. Krvácela jsem do břicha. Táta byl úplně bez sebe. V nemocnici mi řekli, že kdybych tam byla o pár minut později, asi bych to nepřežila.“

Alex se lehce nadechl. Ale nepřerušoval ji.

Emma se zahleděla do ohně. „Pamatuju si ten pocit. Že všechno slábne. Že mizí barvy. Byla jsem klidná. Jen… prázdná. Ale víš, co je zvláštní?“ podívala se na něj. „Nebolelo to. Ani fyzicky, ani uvnitř. Jen jsem… cítila, že mizím. A najednou jsem zase byla zpátky.“

Alex mlčel. Jeho pohled byl soustředěný, hluboký. Emma se trochu přisunula blíž.

„Od té doby přemýšlím,“ šeptla. „Jestli smrt bolí. Nebo jestli je to jako... sen, který tě obejme.“

Chvíli bylo ticho.

Pak Alex natáhl ruku a velmi jemně ji vzal za prsty. Jeho dlaň byla teplá, pevná.

„Nevím, jaká je smrt, Emmo,“ odpověděl tiše. „Ale vím, jaké je žít… a bojovat. A vím, že lidi jako ty... ti, co přežili hranici mezi tady a tam… v sobě nesou něco, co nás ostatní učí, co to znamená vážit si života.“

Emma se na něj podívala. Oči plné slz, ale tentokrát ne bolesti – spíš pochopení.

„A víš co?“ dodal Alex. „Dokud jsi tady… můžeme ty barvy hledat znovu. Pomalu. Bez spěchu. Já tě v tom nenechám.“

Emma přikývla. „Děkuju. Víc, než si umíš představit.“

A pak jen seděli u krbu. Emma se opírala o Alexovo rameno. Venku padal sníh a v chaloupce voněly opečené marshmallow, kouř z ohně a pocit bezpečí, který byl Emmě dlouho cizí.

Když marshmallow dohořel a plameny v krbu začaly pomalu ztrácet sílu, Alex se zvedl a otevřel malou truhlu v rohu místnosti. Emma ho pozorovala, stále zabalená v dece. Světlo svíček mu kreslilo jemné stíny na tvář. Vytáhl složku plnou papírů a vrátil se zpět.

„Nikdy jsem to nikomu neukázal,“ řekl tiše a posadil se vedle ní. „Ale dneska... myslím, že to můžeš vidět ty.“

Otevřel desky. Na první straně byl uhlový portrét – tvář plná bolesti a klidu zároveň. Starý muž s hlubokýma očima.

„To je dědeček?“ zeptala se Emma.

Alex přikývl. „Jo. Kreslil jsem ho z paměti. Několik měsíců po jeho smrti.“

Další kresby byly jiné. Temnější. Jedna zobrazovala ženu s hlavou v dlaních, druhá dítě, které se dívá na prasklou oblohu. A pak… obraz dívky. Seděla na posteli, obklopená papíry a světlem z okna. Na sobě měla stejný rolák jako Emma dnes. A oči – hluboké, smutné, ale silné.

Emma ztuhla. „To jsem… já?“

Alex mlčky přikývl. „Nakreslil jsem to pár dní poté, co jsem tě poprvé viděl sedět v knihovně. Byla jsi jako tichý výkřik ve světě, který neposlouchá.“

Emma mlčela. Její srdce bilo nepravidelně. Cítila, jak jí zvlhnou oči. Ale ještě než stihla něco říct, zatočila se jí hlava.

Všechno se rozostřilo.

„Emmo?“ Alex si toho všiml okamžitě. Zachytil ji dřív, než se stihla zhroutit.

„Je mi... špatně…“ zašeptala.

„Pojď,“ zašeptal klidně a zvedl ji do náruče. Byl překvapivě silný, ale šetrný. Emma se mu opřela o hruď. Vnímal, jak se třese.

Odnesl ji do vedlejší místnosti – malý pokoj s nízkou postelí, huňatými dekami a tlumeným světlem.

„Lehni si. Hned ti donesu vodu.“

Emma ho chytila za ruku. „Zůstaň tu… prosím.“

Alex přikývl. Sedl si k ní a položil dlaň na její. Tiše, bez zbytečných slov.

Noc venku byla tichá. Chaloupka dýchala klidem. A Emma? Zavřela oči. Její tělo sice protestovalo, ale srdce poprvé po dlouhé době cítilo jistotu. Ne úplnou, ne trvalou – ale skutečnou.

 

V ten večer se svět na chvíli ztišil.
Emma dýchala. Usmívala se. A v očích měla klid.
Jenže ráno… ráno má někdy jinou barvu, než čekáš.

************************************************

 

 

 

 

Další kapitola - 22.8. (Pátek) :) 

Děkuji že čtete :))