Podzimní ticho / Kapitola 13 – Plamínek v tichu

 

 

             

           

               Kapitola 13 – Plamínek v tichu

 

 

Ráno bylo tiché.

Venku se nad lesem vznášela jemná mlha a z nebe padaly drobné sněhové vločky, které se tiše snášely na zasněženou střechu chatky. Uvnitř bylo teplo, krb ještě žhnul z večera, ale Emma se nepohnula.

Ležela zachumlaná pod dekou, tvář bledou, víčka těžká. Dýchala klidně, ale v těle cítila tíhu. Bolelo ji celé tělo, jako by všechno, co v sobě držela, konečně vyšlo ven – a teď po ní zbylo jen prázdno.

Alex seděl v křesle vedle ní a pozoroval ji s jemným výrazem. Nechtěl ji budit. Místo toho opatrně vstal, přešel ke stolu, kde měl rozložené věci – nit, kovový řetízek, malý oválný přívěšek. Pracoval na něčem, co mělo smysl. Pro ni.

Náhrdelník byl zlatofialový, jednoduchý, ale něčím zvláštní. Uprostřed přívěšku byl drobný symbol – plamínek. Leskl se ve světle jako život sám. Znamenal naději. Znamenal, že světlo existuje, i když ho zrovna nevidíš.

Mezitím zkontroloval Emmin telefon. Patnáct zmeškaných zpráv. Všechny od její mámy. Jedna za druhou – „Kde jsi?“, „Emma, ozvi se“, „Děláš si ze mě legraci?!“, „Začínám být zoufalá!“...

Alex si povzdechl a sáhl po svém mobilu. Vytočil číslo.

„Dobrý den, tady Alex. Chtěl jsem vás jen ujistit… Emma je v pořádku.“

 

Chvíli bylo ticho, jen praskání ohně v krbu. Pak se na druhé straně ozval matčin hlas – ostrý, vystrašený, roztřesený.

„Proboha, kde je?!“

„Je v bezpečí. U mě – v chatce po mém dědečkovi. Není to daleko od města. Moje máma o tom ví, dokonce nám přivezla i jídlo. Emma včera večer usnula, byla hodně vyčerpaná… Potřebovala vypnout. Klid, ticho, vzduch.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak se matčin hlas zklidnil.

„Dobře. Ale až vstane, chci s ní mluvit.“

„Rozumím,“ odpověděl Alex měkce. „Vyřídím jí to.“

Otočil se zpátky k Emmě. Stále spala, ruce sevřené v dece, jako by se chránila před celým světem. Přesně tohle bylo potřeba – ticho, kde nic nebolelo.

Položil náhrdelník vedle její ruky a sedl si zpátky do křesla. Jen seděl a poslouchal, jak dýchá.

Emma se pomalu probudila. Víčka jí připadala těžká, ale v místnosti bylo příjemné šero, jemně narušené jen mihotavým světlem krbu. Zamrkala, chvíli jí trvalo, než se zorientovala.

„Dobré ráno,“ ozvalo se tiše vedle ní.

Alex seděl na kraji křesla, jednu ruku měl položenou na dece. V jeho tváři nebyla žádná naléhavost. Jen klid. A něco jako úleva.

„Kolik je hodin…?“ zašeptala Emma ochraptěle.

„Kolem devíti. Spala jsi celou noc,“ usmál se. „Tvoje máma mi napsala asi patnáct zpráv. Zavolal jsem jí. Věděla, že jsi tu… ale chtěla si to ověřit. Teď už je klidnější.“

Emma ztichla. Zavřela na okamžik oči. „Díky. Nechtěla jsem... aby se bála. Jen… jsem to už nedávala.“

„To chápu,“ přikývl a sáhl vedle sebe. „Mám pro tebe něco.“

Položil jí do ruky malou sametovou šňůrku s přívěskem. Oválný tvar, jemně zlatavý s fialovými odlesky, a uprostřed malý symbol – plamínek. Jemně se třpytil, jako by dýchal.

Emma ho pomalu sevřela mezi prsty. „Co to je?“

„Plamínek,“ řekl prostě. „Symbol naděje. Že světlo vždycky existuje… i když ho nevidíš. Chtěl jsem, abys měla něco, co ti připomene, že jsi silnější, než si myslíš.“

Emma se na něj podívala. Hluboce. Neuhnula pohledem. „Děkuju. Je nádherný…“

Alex jen pokrčil rameny. „Stačilo poslouchat tě. Vědět, co potřebuješ.“

Seděli chvíli v tichu. V chalupě bylo teplo, ale kolem jako by visela zvláštní křehkost. Emma se dívala do plamínku v krbu a najednou jí hlavou probleskla vzpomínka.

„Víš…“ začala tiše. „Nikomu jsem to neřekla. Ani rodičům. Ani Markovi.“

„Co?“ zeptal se jemně.

„Jednou…“ polkla, „…jsem byla tak na dně, že jsem si lehla do vany. Jen tak. Voda horká, napuštěná až po okraj. A já jen ležela. Dlouho. Bez hnutí. Přála jsem si… aby to všechno skončilo.“

Alex se k ní naklonil. Nedotkl se jí, jen ji nechal mluvit.

„Neudělala jsem nic,“ pokračovala. „Ale byla jsem tam. V hlavě. V tom tichu. A cítila jsem, jak mě to celé pohlcuje. Ta únava. Bezmoc. Strach, že zůstanu sama, že to nezvládnu.“

Tentokrát natáhl ruku a chytil ji za dlaň. Bez slov.

Emma k němu vzhlédla. Oči lesklé, ale už ne zlomené. „Je to divný, viď? Že člověk může být tak mladý a přitom… tak prázdný.“

„Ne. Není to divný,“ odpověděl. „Je to lidský.“

Chvíli jen držel její ruku. A pak dodal:
„A právě proto si zasloužíš vědět, že nejsi sama.“

V místnosti vládlo ticho, přerušované jen praskáním ohně. Emma seděla zachumlaná v dece, čaj jí chladl v rukou. Cítila, jak jí v hrudi něco tlačí. Dlouho si to nechávala pro sebe, ale dnes ... dnes měla chuť slyšet pravdu.

„Alexi?“ oslovila ho tiše.

Zvedl k ní oči, klidné, trochu unavené.

„Ten večer, jak jsme byli spolu v autě… na Halloween ….mluvil jsi o dívce. O někom důležitém. Ale nikdy jsi ten příběh nedokončil. Myslíš… myslíš, že bys mi ho mohl doříct?“

Chvíli bylo ticho. Alex se díval do plamenů. „Nevím, jestli to zvládnu,“ přiznal. „Ale... když jsi mi dnes svěřila to, co nikomu jinému… bylo by ode mě zbabělé mlčet.“

Alex polkl a začal tiše, skoro šeptem.

„Jmenovala se Marry. Potkali jsme se v době, kdy jsem… byl úplně jinde. V hlavě, v duši. Ztracený. Byl jsem unavený ze všeho, z lidí, z očekávání. Často jsem měl pocit, že prostě… nechci být. Ale ona přišla jako blesk z čistého nebe. Malovala. A smála se, jako by na světě nebyl žádný stín.“

Odmlčel se, a Emma si všimla, jak mu zvlhly oči.

„Byla to právě Marry, kdo mě vytáhl z těch temných myšlenek. Nutila mě jít ven, smát se, tvořit. Jednoho dne mi řekla: ‘Každý má v sobě plamínek, jen někdy potřebuje víc času, aby ho znovu rozžehnul.’ Myslím, že to byla její nejoblíbenější věta.“

Zadíval se do ohně a ztišil hlas ještě víc.

„Jednoho rána jsme spolu zašli na snídani. Měla jet na sraz umělců – její obraz byl vybrán do charitativní výstavy na podporu lidí s rakovinou. Byla na sebe hrdá, ale ne pyšná. Jen… šťastná. Dali jsme si kávu a palačinky, smáli jsme se, plánovali víkend. Pak jsem ji doprovodil k autu. Objala mě a řekla: ‘Neboj, už bude jen dobře. Máme jeden druhého.’ A usmála se. Ten úsměv… byl poslední, co jsem viděl.“

Emma se ani nepohnula. Jen poslouchala.

„Ten večer jsem zavíral mámě obchod. Květinářství. Psala mi z výstavy, že je to tam úžasné, a že si to vynahradíme. Ale po osmé přestala odpovídat. Říkal jsem si, že je asi unavená. Večer nic, v deset taky nic. Ráno jsem se vzbudil, nadšený, že se vydáme na výlet. V kuchyni stála máma s telefonem v ruce. A tvář…“ Alex polkl, „…jakoby jí někdo vyrval srdce.“

Emma sevřela deku, aniž by si to uvědomila.

„Řekla mi, že Marry měla autonehodu. Když se vracela večer domů, v protisměru vyjelo auto – řídil ho mladý kluk. Silně opilý. Byl na místě mrtvý. Marry převezli do nemocnice, bojovala… ale ráno… ráno umřela.“

Alex se odmlčel. V očích měl slzy. Hlas se mu zlomil.

Emma bez váhání natáhla ruku a stiskla tu jeho. Pevně. Lidsky.

„To není tvoje vina, Alexi… nemohl jsi vědět,“ řekla tiše.

Alex se ale nenechal přerušit. Potřeboval to doříct.

„Já vím. Ale stejně… někdy se probudím a slyším tu větu, co mi řekla, když odcházela. ‘Už bude jen dobře.’ A ono… nebylo. Ne bez ní.“

Odmlka. Jen praskání ohně.

„Na pohřeb jsem šel. Ale k hrobu jsem nikdy nedošel. Nemohl jsem. Dodnes si radši představuju, že je někde na cestě. Že maluje. Usmívá se. A čeká, až se zase potkáme. Vím, že je to dětinské, ale… pomáhá mi to.“

Emma kývla. „Není to dětinské. Máš ji uchovanou tak, jak jsi ji miloval. A to je v pořádku.“

Zvedla svou dlaň a položila ji na Alexovu hruď.
Cítila, jak mu bije srdce. Pomalu. Těžce. Ale stále.
„Myslím, že Marry by byla hrdá, že jsi tady. Že jsi to nevzdal.“

Alex mlčel. V očích měl slzy, které nestékali, jen se tam tiše držely.

„Víš…“ zašeptala Emma, „myslím, že někdy nás vesmír spojí s lidmi, kteří nás mají něco naučit. A pak… je odvede dál. Protože už splnili svou roli. Ale to, co po nich zůstane, nikdy nezmizí.“

Zvedl k ní pohled. Neřekl nic. Jen ji pozoroval. A v očích měl ten zvláštní, klidný smutek, co nosí lidé, kteří už o něco přišli.

„Taky si někdy představuju, že všichni ti, co odešli, nejsou pryč. Že jsou jen jinde. Tam někde nahoře. Možná v mlze, v plamínku, ve vzduchu...“ pokračovala Emma tiše. „A že nás občas sledují. A když se usmějeme, usmějí se taky.“

Alex se pousmál. Ne s úlevou. Ale s porozuměním. „Možná že jo,“ řekl.

V chatě zavládlo ticho. To ticho, které se někdy objeví po hlubokém sdílení. Emma seděla na pohovce, ještě chvíli si držela Alexovu dlaň v té své, než se jemně pousmála a on se zvedl.

„Dáš si něco k jídlu?“ zeptal se, tiše, jako by nechtěl narušit křehkou vrstvu klidu, která je právě obalila.

Emma přikývla. „Něco teplého by bodlo. Ale nic složitého, prosím.“

Alex se usmál. „Špagety s boloňskou omáčkou zní jako kompromis?“

„Zní jako... dokonalost,“ odpověděla unaveně, ale s vděčností.

Zatímco odešel do kuchyně a začal připravovat jídlo, Emma se zachumlala do huňaté deky. Seděla na gauči, ruce složené v klíně, pak sáhla po mobilu, který měla celý den ztišený. Displej se rozzářil a okamžitě ji bodlo u srdce — patnáct zmeškaných hovorů od mámy.

Zhluboka se nadechla a stiskla volání zpět. Trvalo jen pár vteřin, než to její máma zvedla.

„Emmo?! Víš jaký strach jsem o tebe měla ? Málem jsem volala policii!“ zněl z reproduktoru hlas plný úzkosti a hněvu.

„Mami, promiň... promiň, že jsem se neozvala. Jen... jsem potřebovala vypnout,“ řekla tiše. „Jsem v bezpečí. V chatě, nedaleko města. S Alexem.“

„Ja vím že s Alexem ten kluk mi volal ale i tak to bylo od tebe nezodpovědné , odejít a nic mi neříct “ matčin hlas znejistěl.

Emma s nádechem odpověděla ,,Vím mami a moc se omlouvám že jsem takhle utekla a nic neřekla..ale mě bylo duševně prostě špatně ..a ...Alex má kouzelné místo je tu nádherně „Jeho dědeček má tuhle chatu. Je tu klid, vzduch, ticho… Potřebovala jsem to. Jeho máma o tom ví, přivezla nám jídlo. A Alex… se o mě postaral. Nic se mi nestalo, jen… jsem byla hodně unavená.“

Chvíli bylo ticho. Pak se máma zhluboka nadechla.

„Dobře. Ale chci, abys mi zavolala hned, jak se vrátíš. Zítra, rozumíš?“

„Zítra se vrátím. Alex mě doveze. Slibuju.“

„Fajn. A… buď opatrná.“

„Budu. Mám tě ráda, mami.“

„Já tebe taky. Opatruj se.“

Emma ukončila hovor a odložila mobil na klín. Hlava jí těžkla, ale ještě než ho položila stranou, zkontrolovala zprávy. Od Mii, od Ellie… Obě jí psaly, jestli je v pořádku. Odepsala stručně:

„Jsem mimo město, dávám si pauzu a léčím se. Brzy se ozvu. Mám vás ráda.“

Oči jí padly zpět na obrazovku. Už ho chtěla zhasnout, když… nový náhled zprávy.

Mark Kingsley.

Emma ztuhla. Jen to jméno jí rozbušilo srdce. Prsty zaváhaly. Nechtěla. Ale... zvědavost byla silnější. Klepla na zprávu.

Emmo! Vím, že se mnou nechceš mluvit, ale prosím, jen mi napiš, že jsi v pořádku. Musím to vědět. Že jsi tu. Prosím.

Zamračila se. Myšlenky jí projely hlavou jako ostré jehly. Scéna u školních skříněk. Jeho chování. Jak ji rozdrtil… A teď tohle?

Napsala prostě:

„Ahoj. Žiju.“

Odesláno.

Už to chtěla vypnout, když bleskově přišla odpověď.

Díky bohu!! Měl jsem vážný strach. Vím, že nechceš se mnou mluvit , ale prosím tě… je mi líto, co jsem řekl. Jsem srab, vím to. Bylo toho na mě moc, a nechci, abys to věděla, ale… mám problémy. Velké. Nechtěl jsem ti ubližovat. Jen jsem… nevěděl, jak s tím vším naložit.

Emma si povzdechla. Přesně tenhle styl — zmatený, omluvný, a přitom pořád nezodpovědný.

Moc dobře vím, že jsem to celé posral . Mrzí mě to. A… chybíš mi.*

Zarazila se. Slova se jí zaryla hluboko pod kůži.

Možná si myslíš, že neumím milovat, ale tebe ano. Neumím bez tebe být. Myslel jsem, že tě odstrčím a tím tě ochráním, ale mýlil jsem se. Když tě nevidím… bolí to. Můžu tě vidět? Prosím? Nepůjdu k tobě, vím, že tví rodiče by nebyli nadšení, ale… třeba přes verandu. Přijel bych na kole, potichu. A přinesl jahody v čokoládě. Ty máš přece ráda jahody v čokoládě…

Emma se neudržela. Vybuchla smíchy.

Z kuchyně se ozval Alexův hlas: „Emm? Všechno v pohodě?“

„Jo! Jen... video,“ zalhala rychle a potlačila další smích.

Do zprávy Markovi napsala:

„Doma mě nehledej. Nejsem tam. Jsem mimo město. Zítra se vrátím. To je všechno.“

Mobil odložila do své tašky a zhluboka se nadechla. Přesně včas — kuchyní zavoněla rajčatová omáčka.

Emma vstoupila do kuchyně a opřela se zády o dveřní rám. Pohled jí padl na Alexova záda — stál u plotny, zamíchal omáčku, kontroloval těstoviny, a vypadal, jako by se v kuchyni narodil. Ve světle žárovky mu vlasy házely měkké odlesky, a jeho pohyby byly tiché, přirozené, uklidňující.

„Vypadáš jako šéfkuchař z romantického filmu,“ pronesla s úsměvem.

Alex se otočil a zazubil se. „To jsem celý já. V hlavní roli: Alex a jeho legendární špagety.“

„To zní hrdinsky,“ pronesla a došla až ke stolu, kde si sedla. Unaveně složila ruce do klína. Po všem, co dnes slyšela… cítila se prázdná, ale v dobrém slova smyslu. Jako když člověk konečně přestane bojovat.

Alex naservíroval špagety na talíře a položil jeden před ni. „Není to restaurace, ale slibuju, že jsem se snažil.“

Emma se podívala na horký talíř, zavoněla ji rajčatová omáčka s česnekem a bylinkami. Vzala vidličku a trochu ochutnala.

„Bože,“ zamumlala s plnou pusou. „Tohle by zachránilo i umírající planetu.“

„To beru jako nejvyšší pochvalu,“ pousmál se Alex.

Jedli v tichu, ale nebylo to trapné ticho. Bylo to ticho těch, kteří vědí, že slova nejsou vždy nutná. Po jídle Alex všechno rychle uklidil a udělal čaj. Pak si sedl vedle Emmy na pohovku, oba zabaleni do dek, hrníčky v rukou.

Emma položila hrnek na stolek a zhluboka se nadechla.

„Děkuju ti,“ řekla potichu. „Za to jídlo. Za všechno.“

Alex se na ni podíval. „Nemáš vůbec zač.“

Chvíli jen seděli. Venku padal sníh, křehké vločky dopadaly na okna chaty, v krbu jemně praskal oheň. Svět byl najednou jednoduchý. Teplý. Bezpečný.

Emma sklonila hlavu a pak tiše dodala:
„Někdy si říkám, jaký by to bylo… kdyby to všechno bylo jinak. Kdybych byla zdravá. Normální.“

Alex se k ní naklonil, pohladil ji po ruce.
„Já nevím, Emm. Ale možná bys pak nepotkala lidi, kteří ti opravdu rozumí. A… já bych tě možná nikdy nepoznal.“

Podívala se na něj. Jeho slova ji zasáhla hlouběji, než čekala.
V tu chvíli jí došlo, že ačkoliv její cesta byla těžká, přivedla ji přesně sem.

Emma se opřela hlavou o opěrku pohovky, deku přitaženou až k bradě.
Alex si všiml, že její víčka začínají těžknout.

„Máš toho za dnešek dost,“ zašeptal. „Zítra tě vezmu zpátky domů.“

Emma jen přikývla. Ještě chvíli se dívala do plamenů, které jí tančily v očích, pak se ale tiše zeptala:

„Můžeš tu zůstat, dokud neusnu?“

„Samozřejmě,“ odpověděl bez zaváhání.

Položil ruku na její a chvilku ji jen tak držel. Cítila teplo jeho dlaně, sílu a klid. Zavřela oči.

Ticho v místnosti prořízl až praskot polínka v krbu.

A pak se to stalo.

Emma se probudila s nepříjemným pocitem v břiše. Vzduch byl zvláštně chladný, a přestože krb ještě dohoříval, cítila, že něco není v pořádku.

Zavřela oči… a najednou to nebyla chatka. Ocitla se někde jinde.

Byla tma. Hluboká, skoro neproniknutelná tma, a kolem ní sníh – všude. Ale nebyl to ten klidný zimní sníh, co jí předtím uklidňoval. Tohle bylo jiné. Mráz, který se jí zakusoval do kůže, a vítr, který nesl šeptání – tichá slova, ztracené myšlenky, smích, pláč… a pak ticho.

Stála na prázdné cestě a na jejím konci… byla postava. Silueta dívky. Byla otočená zády a ve vlasech měla rudou stužku. Emma zamrkala. Nešlo ji nepoznat. Byla to Marry.

Chtěla vykročit, něco říct, ale nohy jako by se zabořily do sněhu. Dívka se otočila. Měla Emminy oči.

A pak… světlo.

Plamínek. Malý zlatofialový třpyt, který se najednou vznášel před Emmou, jako by ji vedl pryč z temnoty. Emma ho následovala. Hrudník jí bušil, dech se jí zrychloval, ale přesto šla. Až se najednou… probudila.

Ležela na pohovce, pot z ní jen lil a srdce bušilo jako o život. Když se podívala dolů… náhrdelník, který jí Alex daroval, zářil.

Jemně. Teple. Plamínek uprostřed se slabě třpytil, jako by na ni mrkal, že to byl jen sen.

Ale Emma věděla, že to nebyl jen tak ledajaký sen. Něco jí chtěl říct.

V tu chvíli se otevřely dveře kuchyně a v nich stál Alex, v ruce držel další deku a hrnek s čajem.

„Hej… jsi v pořádku?“ zeptal se s obavami.

Emma pomalu přikývla. Ale oči měla jiný výraz než předtím. Bylo v nich něco hlubšího. Porozumění. A možná… i předtucha.

Emma si pomalu sedla, pořád trochu zmatená. Náhrdelník jí tiše svítil na hrudi, a i když se její dech zklidňoval, srdce se nedokázalo úplně utišit. Sen se jí stále vkrádal do vědomí jako šepot, který nemizel ani po probuzení.

Alex k ní přisedl, podal jí čaj a přehodil přes ni teplou deku.

„Zdálo se ti něco?“ zeptal se tiše. V jeho hlase byl znát zájem, ale nechtěl na ni tlačit.

Emma chvíli mlčela, hleděla do plamínků v krbu a pak zašeptala:
„Byla jsem… někde. Venku. V zimě. A byla tam… dívka. Myslím, že to byla Marry.“

Alex ztuhl. Nepromluvil, jen ji nechal pokračovat.

„Neotočila se ke mně. Stála tam. Měla rudou stužku ve vlasech. A pak… když se otočila… měla moje oči.“

Alex se tiše nadechl.
„To… to měla. Měla přesně takový pohled. Ten klid… a ten smutek zároveň.“

Emma se na něj otočila.
„A pak se objevil plamínek. Vedl mě zpátky. Myslím, že mi chtěla něco ukázat. Nebo možná varovat.“

Alex sklonil hlavu.
„Možná obojí.“

Emma šla později toho večera do pokoje sama. Alex ji nechal chvíli o samotě, cítil, že potřebuje prostor.

Když se dívala do okna, zahlédla v odrazu svůj obličej. Ale na malý, téměř neviditelný okamžik… jako by v tom skle zahlédla jinou tvář. Jemný úsměv. A pak… zmizela.

---

Mezitím, někde ve městě…

Mark seděl v temné garáži, opřený o chladnou zeď. V ruce držel telefon, zprávy od Emmy už četl asi desetkrát. Jeho obličej byl napjatý. Nevyspalý. Ztracený.

Do garáže vstoupil jeho otec. Elegantní kabát, výraz naprostého klidu.

„Co zase řešíš, Marku?“
„Proč jsi nikdy nemluvil o tom klukovi?“ vyhrkl Mark.

Otec se na něj jen krátce podíval, pak si rozepnul rukavice.
„Protože minulost je něco, co se má nechat za sebou.“

„Ale on… on zabil někoho, viď? Tu holku… Marry. Byla to nehoda, ale… ty jsi to zahladil. Zaplatil jsi jim, že?“

Otcovy oči potemněly.

„Nevíš, o čem mluvíš. A radím ti – nešťourej se v tom, co tě může spálit.“

Mark zmlkl. Ale v jeho výrazu se objevilo něco nového. Podezření. Hněv. A možná i strach.

*********************************************************

Další kapitola příštý týden . Děkuji že čtete :))

Menší Anketa :) Koho máte radši Alexe nebo Marka? :))