Ve stínu ztráty- Kapitola 12

Kapitola 12: Zachovat klid

…Jens se otočil za hlasem, jenž v mnohém připomínal jeho bratra. Pořád nemohl uvěřit tomu, že ten horkokrevný statečný mladík je navždy pryč. Lucas byl tím, kdo původně přišel s nápadem, udělat si z lovu démonů byznys. Pro něj to byla legrace, úžasné dobrodružství, které ho jednoho krásného dne stálo život. A tahle neblahá událost zcela změnila Jensův pohled na celou věc. Původní střízlivé uvažování a opatrnost vystřídala posedlost pomstou, touha dostat toho démona, co to způsobil. Prostě si nemohl pomoct. Ani veškerá snaha jeho přátel, zejména Adély na tom nemohla nic změnit.

Adéla byla drobná hnědovlasá dívka, které kdysi zachránili život a od té doby s nimi zůstala jako třetí do party. Nyní však přišla s tím, že by toho měli nechat. „Nestojí to za to,“ říkala. „Lucase to nevrátí a tebe to akorát zničí.“ Jako kdyby mluvila do dubu.

Felixův nápad vykašlat se prozatím na napojování a prostě psát mě dokonale odblokoval. Slova se jen sypala. Bohužel zrovna v tu chvíli se doma nečekaně objevil táta a já byla nucena nit inspirace přetrhnout. To nikdy není dobré víte? Málokdy se totiž podaří navázat znovu stejně dobře. Rychle jsem uložila rozepsaný dokument a s myšlenkou proč sakra tentokrát nedal vědět, zamířila do obývacího pokoje.

„Tati, co tu děláš? Vůbec jsem tě nečekala,“ rozhodla jsem se nezastírat své překvapení bez ohledu na to, jak by to mohlo vyznít. Ohledně toho, že po mě máma střelila varovným pohledem to asi příliš dobře nevyznělo, ale co už. Upřímnost nade vše a já byla vážně trochu roztrpčená, ačkoli jsem ho samozřejmě ráda viděla.

Frank Atwood vzhlédl od velkého kufru na kolečkách, který právě vybaloval a pokrčil rameny: „Byl příznivý vítr, plavba se díky tomu trochu zkrátila. Chtěl jsem vás překvapit, cožpak ty nemáš radost?“

„Ale jo, jen jsem zrovna měla něco rozepsané,“ odpověděla jsem trochu omluvně, abych vzápětí přešla opět do naštvaného tónu, když mi došlo, co to znamená. Další pozlátko. „Tak jakou restauraci jsi rezervoval tentokrát?“

Táta se opět ukázal jako mistr v ignorování podobných kousavostí. Jeho odpověď byla totiž naprosto věcná: „Žádnou. Myslel jsem, že bychom si místo toho mohli udělat rodinný výlet. Třeba do Chocoversa a pak mám lístky na večerní plavbu po kanálech v Alsteru.“

Výlet do čokoládového muzea nabízejícího interaktivní prohlídky včetně ochutnávek a vlastnoručního vyrobení čokolády. Také vám to zní jako dokonalý ráj? Žádné pozlátko, jen spousta čokoládové rozkoše, a nakonec klidný večer na vodě. Když pominu fakt, že čokoláda je podle mě nejlepší jídlo na světě, mohl by z toho být skutečně inspirativní den. Jen jedna jediná věc celou tu myšlenku kazila.

„Tati to je sice skvělé, ale já musím do práce. Nemůžu si vzít volno když jsem teď nastoupila,“ nadhodila jsem opatrně s patrným podtónem zklamání. Nepředstíraného, nutno podotknout. Můj vnitřní Dexter měl zřejmě dovolenou.

„Nemusíš. Budu tady celý týden. Zamluvil jsem to na sobotu.“

Tak to mi vzalo vítr z plachet mám-li použít symbolické přirovnání. Zdálo se, že táta konečně pochopil, jak mě ty luxusní večeře nebaví. Anebo možná jen po minulé zkušenosti nechtěl riskovat další záchvat úzkosti a místo toho vymyslel způsob, jak mě alespoň na chvíli přivézt na jiné myšlenky. Na tom však pramálo záleželo. Důležité bylo jen to, že tahle změna nás obě potěšila. Zatímco máma se usmívala jak měsíček na hnoji, já se rozhodla pro prosté objetí. Tentokrát Frank Atwood zabodoval. Za to jsem mu byla ochotná odpustit i tu přetrženou nit inspirace.

***

Pondělí je den, kdy si i káva přeje být něčím silnějším. To mě napadlo, když jsem druhý den ráno dorazila do práce. Pokud jsem si myslela, že se přes víkend na celý ten páteční incident zapomene, šeredně jsem se pletla. Monika mě ani nenechala vyndat věci z kabelky a vrhla se na mě tak, že by mi ani kafe nepomohlo zůstat v klidu. Takhle jsem si začátek dne rozhodně nepředstavovala.

„Sophie už je ti dobře? Měla jsem o tebe starost.“

Možná kdyby se v tu chvíli na mě lépe podívala, nemusela by se ptát. Byla jsem upravená a nic z mého vystupování nemohlo budit dojem, že by mi snad nebylo dobře. Jenomže na to byla Monika příliš velké třeštidlo. Patřila k takovým těm lidem, co často dřív mluví, než myslí.

Záměrně jsem si napřed vybalila, pohodlně se usadila za pracovním stolem a stiskla zapínací tlačítko počítače, než jsem jí začala věnovat pozornost. Tenhle předstíraný klid mi pomohl natolik, abych následně dokázala odpovědět alespoň zdánlivě bezstarostně, ačkoli její trpělivost tím zjevně značně utrpěla. Div, že nezačala poklepávat nohou. 

„Jasně že je mi dobře, byl to jen tlak. V létě mě občas zlobí.“

Tolik k tomu, že si můj vnitřní Dexter vzal dovolenou. Na tom, co se tady právě odehrálo nebylo z mé strany ani zrnko pravdy. Tlak za můj páteční kolaps nemohl ani omylem a rozhodně jsem nebyla tak klidná, jak to mělo vypadat. Přesto mi Monika uvěřila.

„Tak co kdybychom si to tenhle týden zopakovali? Už nemá být takové vedro.“

„Promiň, ale nejde to. V sobotu jedeme na rodinný výlet, nemůžu předtím propařit noc,“ odpověděla jsem vděčná za to, že mám tentokrát důvod, proč odmítnout.

„A nemůžeš to zrušit? Tohle je přece mnohem větší zábava,“ snažila se mě přesvědčit rukama napodobujíc prosící gesto.

„Ne to nemůžu, máme závaznou rezervaci. Kromě toho nikdy nevím, kdy bude táta zase doma.“

„Tak teda příští týden?“

Ta se teda vážně nevzdává. Je jako buldok, zakousne se a už nepustí. Pomyslela jsem si rozmrzele, jelikož mě nenapadala žádná výmluva. V duchu se mě zmocnila panika. Nemohla jsem se tomu prostředí vystavit znovu, to prostě nešlo.

„Uvidíme jo? Teď bys měla jít pracovat, než si Valerian všimne, že nic neděláš,“ řekla jsem nakonec ve snaze získat čas. Potřebovala jsem vymyslet způsob, jak se tomu vyhnout jednou pro vždy. Nic kloudného mě ale nenapadalo, díky čemuž jsem si připadala jako lapená v pasti. Původně jsem si myslela, že se vše začíná vracet do normálu. Ten pátek mi ukázal, že zdaleka v pořádku nejsem. Vždyť nemůžu vidět oheň, ani si zajít do klubu s přáteli. Jak dlouho to celé bude trvat a co když to začne ovlivňovat i další aspekty mého života?

S povzdechem jsem zkontrolovala okolí. Monika už byla u svého stolu a ani nikdo další si mě nevšímal, takže jsem se ze svého pracovního počítače přihlásila na facebook a napsala Felixovi. Třeba bude mít nějaký geniální nápad, jak otravnou kolegyni odpálkovat.

Při čekání na jeho odpověď jsem se snažila pokračovat v přípravě rukopisu toho mladého autora k vydání. Byla to práce, která vyžadovala trpělivost a pečlivost. Jak jsem věděla, mnohdy trvalo i několik měsíců, než se kniha dostala do prodeje. Nejprve se musely provést korektury a další redakční úpravy textu, než vůbec bylo možné navázat spolupráci s naším externím grafikem. A aby toho nebylo málo, veškeré větší úpravy odcházely napřed autorovi ke schválení, což občas vedlo k ještě většímu zdržení. Toť teorie. V praxi jsem si tím finálním marketingem nebyla úplně jistá. Přeci jen na samostatném projektu jsem dělala poprvé, proto mi bylo jasné, že v té závěrečné fázi budu potřebovat pomoct.

Felix napsal během oběda a jeho odpověď byla překvapivá. Měl nápad, který bych od něj nečekala ani náhodou.

A co kdybych tam šel s tebou? Třeba ti moje přítomnost pomůže tentokrát zachovat klid. Psal a já se přistihla, jak jeho nabídku vážně zvažuju. I když jsem moc nevěřila, že to bude fungovat, potřebovala jsem vyzkoušet, jak tyhle spouštěče opravdu fungují a zda se dají nějak ovlivnit. Kromě toho, sama jsem zatím jiný nápad neměla a bylo mi jasné, že něco udělat musím. Něco jiného kromě terapie.

Rozmyslím si to, ale zřejmě to za pokus stojí. Odepsala jsem trochu uklidněná tím, že mám případně zadní vrátka. Monice jsem o tom ale zatím neřekla pro případ, že by se přeci jen našel další důvod k odmítnutí. Do příštího týdne času dost, navíc se ani neptala. Po zbytek dne jsme se obě snažili předstírat, že ten rozhovor vůbec neproběhl. Teprve když přišel čas jít domů se stalo něco zvláštního. Monika si mě odchytila venku před kanceláří s omluvným výrazem ve tváři:

„Promiň, že jsem na tebe tak tlačila, abys zrušila své plány. Rodina je důležitá a ten klub nám neuteče. Leo měl pravdu, byla jsem sobecká.“

Zajímavé, takže Leo to celé slyšel a vynadal Monice, že to přehnala? To znamenalo dvě věci. Za prvé, že je Leo Steiner velmi milý a férový kluk a za druhé, že ač ona s ním odmítá chodit, má na ni značný vliv. A pokud jde o mě, byl to důkaz, že v mém dohazovačském plánu není ještě úplně vše ztraceno.

„Omluva se přijímá. Domluvíme se příští týden ano?“

„Jupí! Tak pá, uvidíme se zítra,“ vypískla nadšeně a spěchala pryč, zatímco já tam zůstala stát na frekventovaném chodníku zmateně kroutíc hlavou.