Podzimní ticho / Kapitola 14 - Nechci se bát, kdo mě má milovat

 

 

 

   Kapitola 14 - Nechci se bát, kdo mě bude milovat

 

 

Ráno bylo tiché. Jen slabé světlo pronikalo škvírou v závěsech. Emma pomalu otevřela oči a ještě chvíli ležela pod dekou, než jí došlo, kde vlastně je. Chaloupka. Ticho. A… ten sen.

Zamrkala. Její tělo bylo stále unavené, ale v hlavě jí pulzoval ten zvláštní pocit. Tíseň, která v ní zůstala po tom podivném snovém lesu. Po stínu dívky se stuhou. 

Převalila se na bok. Znovu si uvědomila, jak klidné to tu je. Jak jinak to tu dýchá. Její mysl odmítala návrat zpět do reality. Tam, kde čekaly povinnosti. Škola. Lékaři. Máma. Mark.

Z myšlenek ji vytrhl známý zvuk – nádobí v kuchyni. Vůně čaje. Hlasité cinknutí lžičky o porcelán.

Alex.

O chvilku později se objevil ve dveřích, v ruce držel tác se snídaní.

„Dobré ráno, spáčku,“ usmál se jemně. „Udělala jsi si menší pauzu od světa. A já ti udělal čaj a rohlík s marmeládou.“

Emma se slabě usmála. Posadila se a přitáhla si deku blíž.
„Děkuju… jsi hrozně hodný.“
Alex položil tác na stolek a pak si sedl vedle ní.
„Jen ti připomínám, že jsi říkala, že zavoláš mámě.“
„Jo…“ Emma se zadívala na hrnek s čajem. „Zavolám jí. V kolik teda vyrazíme?“
„Až budeš chtít. Nikam nespěcháme.“

Chvíli jen seděli mlčky. Emma se dívala do hrníčku a pak vydechla:
„Víš, mně se vážně nechce zpátky. Tady je takovej klid…“

Alex se pousmál a sáhl do kapsy. Vytáhl malý klíč na přívěsku a položil jí ho do dlaně.
„Tenhle je tvůj. Kdykoli budeš potřebovat ticho… klid… místo, kde tě nikdo nebude soudit – přijď. Tady jsi vždycky vítaná.“

Emma na klíč zírala a pak se mu podívala do očí.
„To myslíš vážně?“
„Víc než cokoliv.“

„Děkuju… vážně děkuju, Alexi.“
„To já děkuju tobě,“ odpověděl tiše.

Oba seděli v teple místnosti, před nimi tichý krb a vůně kávy. Vzduch se téměř nehýbal. Jen jejich pohledy byly živé.

Alex se zadíval Emmě do očí.
„Ty jsi tak překrásná…“ řekl tiše.
Emma zrudla.
Alex pokračoval:
„Ten pitomec vůbec netuší, co měl za poklad.“

Emma se na něj podívala s lehce pozvednutým obočím.
„Ten pitomec už to dávno ztratil. Já šla dál. On se stále vracel do minulosti… Chápu, každý má problémy, každý nějakým způsobem zažívá ty temné a těžké věci… ale nikdo nemůže přirovnat tyto boje s rakovinou ať je v jakékoli podobě… a on to udělal. Prostě člověk který tě má podržet, ti prostě vrazí takovou facku a ještě si myslí že je to v pořádku… to prostě nechceš… jo kdybych nebyla nemocná a dělala mu nějaké naschvály, tak bych i pochopila jeho důvody… ale já jeho problémy vždycky brala vážně a nikdy jsem je neobracela proti němu…“

Alex se díval na Emmu, které už tekly slzy. Naklonil se k ní a řekl:
„Emmo, promiň, já nechtěl…“

Emma ho přerušila:
„To je v pořádku Alexi, chci aby to ze mě šlo ven…“

Alex na ni koukal velice smutně.
Emma pokračovala:
„Prostě to bolelo… a stále bolí… Neví, co to znamená, když máš na tomto světě odpočet času… nevíš, jestli ráno nebude tvé poslední, jestli ještě uvidíš kamarády, školu, rodiče, jestli ještě uvidíš jaro, léto, podzim a zimu… prostě jedeš závod s časem a děláš všechno proto, abys toho stihnul co nejvíce to půjde, i když to může pro ostatní vypadat sobecky… já mu tohle chtěla vysvětlit… jenže on to chápat nechtěl, předhodil mi, že má problémy doma, že zápas je pro něj důležitý, že má tolik povinností, že ho tlačejí, kam ani on sám nechce… prostě mi dal jasně najevo, že i on má právo mít problémy…“

Alex si sedl blíž k Emmě a objal ji.
Emma se k němu přitiskla silně. Slzy už neměly důvod být potlačeny.
Alex ji hladil po vlasech a pošeptal:
„Nikdy nedovol, aby ti lidé dávali na bedra své emoce… Ty za ně nejsi zodpovědná… To je Mark – hvězda, to si myslí jen on a jeho banda… ve skutečnosti je to alkoholik stejně jako jeho otec…“

Emma stále plakala.
Alex jí utřel slzy.
„Zapomeň na něj. Vím, bude to těžké, ale sama vidíš, že podporuje své přednosti. Člověk, který miluje a má po boku někoho, kdo je nemocný, by si tohle o něm nikdy nedovolil.“

Emma pomalu zvedla hlavu z Alexova ramene. Oči měla zarudlé, ale pohled byl čistší než předtím.
„Díky…“ zašeptala. „Za to, že jsi tady. Že neuhýbáš.“

Alex se jen pousmál a zlehka ji pohladil po paži.
„Když ti někdo za tohle stojí, neutečeš.“

Emma vzala do ruky mobil. Chvíli ho držela v dlani, jako by vážila, co všechno ten jeden hovor přinese. Nakonec ho odemkla a vytočila mámino číslo.

Tři tóny. Pak ticho. A potom – hlas, který ji vrátil zpátky do reality.

„Emmo?!“ Mámin hlas byl plný emocí – úleva, úzkost, trochu výčitka.
„Mami… jsem v pořádku. Promiň, že jsem se neozvala dřív… Potřebovala jsem si jen… vyčistit hlavu.“

„Alex mi říkal, že jsi v bezpečí. Ale… víš, že jsem měla strach. Tak dlouho ses neozvala, Em…“
„Já vím. Omlouvám se. Nechtěla jsem tě vyděsit.“

Na druhé straně bylo ticho, jen slabé přidušené vzdechy.
„Jsem ráda, že voláš. Kdy přijedeš?“
„Dnes odpoledne. Už mám sbaleno.“

„Dobře. A Emmo?“
„Hm?“
„Jsem tu. A… chci tě víc poslouchat. Ne jen říkat, co máš dělat.“

Emma chvíli mlčela.
„To by bylo fajn, mami.“

Rozhovor ukončila něžným „Mám tě ráda“, které obě strany šeptly ve stejnou chvíli.
Emma odložila telefon na stolek. Pak zhluboka vydechla.

Alex se jí podíval do očí.
„Zvládla jsi to.“

„Jo… Ale víš co je na tom zvláštní?“
„Co?“
„Vůbec se mi tam nechce.“

Vtom mobil zavibroval.
Emma trhla hlavou. Displej zasvítil známým jménem.

Mark Kingsley volá...

Ztuhla.

Alex se podíval na displej, pak na ni. Nic neřekl. Jen čekal, co udělá.

Emma přejela prstem po displeji a přiložila telefon k uchu.

„No?“ pronesla chladně.
„Emmo… prosím, neukládej to hned. Jen… mě poslechni, jo?“ Markův hlas byl naléhavý, nervózní.
„Máš třicet vteřin.“

Na druhém konci bylo ticho, pak:
„Mrzí mě to. Úplně všechno. Choval jsem se jako pitomec. Ublížil jsem ti, přestože jsem měl být ten, kdo tě drží, když padáš. Ne ten, kdo tě shodí dolů…“

Emma zavřela oči. Ticho v chatce jí najednou připadalo ještě hlubší.
„A proč mi to říkáš zrovna teď?“
„Protože jsem si uvědomil, že jsi byla jediný člověk, kterému na mně záleželo i když jsem byl úplně mimo. Vím, že ti možná volám pozdě. Ale… stejně jsem chtěl, abys to věděla.“

„Fajn, už to vím.“

„Emmo… Pořád tě miluju.“

Emma neodpověděla. Jen típla hovor.

Telefon dopadl zpět na stolek.
Alex se na ni podíval.
„Jsi v pohodě?“
„Jo… Jen… já už nechci žít v jeho světě. Já chci žít v tomhle.“

A podívala se na klíč, který jí stále ležel v dlani.

Zabalila si pomalu. Každý pohyb byl opatrný, jako by se snažila nezbourat ten křehký klid, který tu s Alexem vytvořili. Vložila si přívěsek do kapsy, klíč od chaty schovala mezi prsty, a naposledy se rozhlédla po místnosti. Tlumené světlo, vůně ohně, Alexův svetr přehozený přes opěradlo… chtěla si to všechno zapamatovat.

Venku bylo chladno, ale ne nepříjemně. Sníh pod nohama tiše křupal. Alex jí pomohl uložit batoh do auta.

„Jsi připravená?“ zeptal se tiše.
Emma se odmlčela.
„Ne. Ale asi musím být.“

„Kdykoli budeš chtít, klidně zase přijď. Bez otázek.“
Emma přikývla a nasedla.

Cesta domů byla tichá.
Emma zírala z okna na ubíhající krajinu. Stromy, domy, billboardy – všechno jí najednou připadalo hlučné, přeplácané, unavené. Její mysl byla jinde. Pořád ještě slyšela praskání dřeva v krbu, cítila dotek Alexovy dlaně ve vlasech.

U domu zastavili. Alex jí podal batoh.
„Zvládneš to?“
Emma přikývla.
„Jo. Musím.“

„A kdybys nemohla…“
„Vím, kde tě najdu.“

Alex se mírně pousmál. Na tváři mu však bylo znát, že se mu nechce loučit. Emma vystoupila. U dveří se ještě otočila a naposledy mu zamávala.

V domě bylo ticho.
Máma stála v kuchyni, zadívala se na ni a bez jediného slova ji pevně objala. Emma se jí opřela o rameno, neplakala. Jen vdechovala tu známou vůni – vanilka, čaj, starost.

„Jsem ráda, že jsi doma,“ zašeptala máma.

„Já… taky,“ odpověděla Emma, i když si tím nebyla úplně jistá.

Táta stál v obýváku. Nepřišel ji přivítat, jen zvedl hlavu od telefonu a přikývl.
„Vítej.“

Emma vešla do svého pokoje. Všechno bylo na svém místě, ale něco se změnilo. Ona. Ta dívka, která z něj před pár dny odcházela, už nebyla stejná.

Shodila batoh na zem a zavřela dveře. Sedla si na postel. Vytáhla z kapsy klíč. Držela ho v dlani jako nejcennější poklad. A poprvé po dlouhé době měla pocit, že má něco, co jí nikdo nemůže vzít.

Zavřela oči.

Emma seděla na posteli, nohy přitisknuté k hrudi, vlasy volně rozpuštěné. Pokoj voněl po levanduli z malého pytlíčku, co jí kdysi darovala Mia. Z tašky vytáhla sešit, její deník. Chvíli jen držela propisku a hleděla na prázdnou stránku. A pak začala psát:

„Nevím, co mě zítra čeká. Ale dnes… jsem se zhluboka nadechla. Dnes jsem si uvědomila, že i zlomené srdce může být nositelem naděje. A že klid není útěk. Je to právo.“

Napsala ještě pár vět a zavřela deník. V místnosti panovalo ticho. V tom se ozvalo zaklepání na sklo.

Trhla sebou.
Otočila hlavu směrem k oknu. Záclona se lehce pohnula.

Zvedla se a pomalu přešla k oknu. Odsunula záclonu stranou… a její srdce se na chvíli zastavilo.

Na verandě stál Mark Kingsley.

Vlasy měl lehce rozcuchané, na sobě černou bundu. V rukou držel květinu – bílou lilii. Jeho oči – ty známé oči – se upíraly přímo na ni.

Emma jen stála, zaražená, a neotevírala. Mezi nimi bylo sklo. Neviditelná bariéra. Možná symbolická.

Mark pomalu zvedl ruku a položil ji na sklo. Pak zašeptal, aniž slyšela slova – „Prosím“ – a přitiskl květinu k srdci.

A pak jí to došlo.

Tohle – ten pohled, to mlčení, ten třes v jeho očích – to už tu jednou bylo.

Jenže tehdy to byla ona, kdo brečel za sklem. Kdo zoufale doufal, že někdo zůstane.
Tentokrát?
Tentokrát to bude on.

Emma jen stála a dívala se mu do očí. Bez nenávisti. Bez hněvu. Jen s tichým vědomím, že už ho nepotřebuje.

A v její hlavě zaznělo:

"Tohle je ten okamžik, kdy se role obrátily. Už nejsem ta zlomená."

Otevřela.

Chvíli jen stáli proti sobě. Mark vypadal, že ani nedýchá. Když ho konečně pustila dovnitř, neřekla ani slovo. Jen ustoupila stranou.

Vešel. Pomalu. Nesměle. Položil květinu na její stůl, aniž by cokoliv řekl.
Emma si sedla na postel, ruce složené v klíně. Mark zůstal stát, jako by se bál přiblížit.

„Proč jsi přišel?“ zeptala se tiše.
„Protože jsem to nevydržel…“ zlomil se mu hlas.

Emma se na něj zadívala. Pevně. Klidně.
„A co sis myslel? Že když přineseš kytku, všechno zmizí?“

„Ne… já… já vím, že ne. Já jen… potřeboval jsem tě vidět. Promluvit. Zkusit to napravit. I kdyby jen trochu.“
Jeho hlas se třásl. Emma se opřela o zeď. Mlčela. Nechala ho mluvit.

„Já to všechno zvoral. A teď… teď vím, že už možná není cesty zpátky. Ale já… tě pořád miluju, Emmo.“

A pak – něco, co nikdy nečekal.

Emma k němu přišla a položila ruku na rameno. Podívala se na něj tak tiše a lidsky, až se rozplakal.
Ne ona. On.

Zhroutil se na kolena.
Emma neuhnula.

Už nebyla ta zničená dívka, co prosila o lásku.
Byla to ta, co přežila.

Emma ho chvíli jen sledovala. A pak tiše řekla:
„Takhle jsem se cítila já, Marku. Přesně takhle. Když jsi odešel. Když jsi… mlčel.“

Mark polkl, hlas mu selhával.
„Já… já jsem to nezvládl. Tvojí nemoc. Sebe. Všechno. Utekl jsem, protože jsem měl pocit, že tě stahuju ke dnu. Že když zůstanu, zničím tě.“

„A co myslíš, že se stalo, když jsi odešel?“ Emma zavřela oči. „Myslíš, že to bylo lepší? Že jsem najednou byla silná a v pohodě? Ne. Jen jsem zůstala… sama.“

Ticho.

Mark si sedl ke zdi. Hlava opřená o kolena.
„Já tě pořád miluju,“ zašeptal.
„Já vím,“ odpověděla tiše.

A pak – ta největší bolest.

„A co cítíš ty?“ zeptal se s očima plnýma naděje.

Emma sklopila zrak.
Dlouho mlčela.

„Někdy… když zavřu oči, tak si vzpomenu, jaký to bylo. Jak jsme se smáli. Jak jsi mě držel za ruku. Jak jsi šeptal, že mě nikdy neopustíš.“

Mark se pousmál – slabě, zlomeně.
„A teď?“

Emma se mu zadívala přímo do očí.
„A teď to bolí. Ale jinak. Ne tou bolestí, co křičí… ale tou, co jen… tiše hoří. Protože já tě pořád někde hluboko… mám ráda. Ale zároveň vím, že něco ve mně se zavřelo. Jako dveře. A já nevím, jestli je umím otevřít znova.“

Mark zavřel oči. Dlouze vydechl.
„Nechci, abys mě hned milovala. Jen… chci být aspoň blízko. Jako někdo, kdo ví, že to pokazil. A kdo nechce odejít bez boje.“

„Tohle není hra, Marku. Tohle není škola, fotbal, zápas. Tohle je… život.“

Mark přikývl. A pak:
„Necháš mě tady zůstat? Jen na chvíli. Bez slibů. Bez minulosti.“

Emma se rozhlédla po pokoji. Pak pokynula ke křeslu u okna.
„Můžeš. Ale jen na chvíli.“

V pokoji panovalo ticho. Jen z ulice se ozývalo vzdálené hučení aut a slabé poryvy větru.
Emma seděla na posteli, Mark na křesle u okna. Mezi nimi byla vzdálenost – a zároveň neviditelné vlákno, které se nikdy úplně nepřetrhlo.

„Vzpomínáš…“ začal Mark tiše, „…na tu noc, kdy jsme utekli z toho večírku a šli k pláži?“
Emma se pousmála.
„Jak jsme kradli deky z auta tvojí mámy?“
„A jak jsi tvrdila, že umíš rozdělat oheň bez zapalovače.“
„No… skoro to vyšlo.“ Usmála se, tentokrát opravdově.

Chvíli jen mlčeli. Dýchali.

Mark se zadíval do tmy venku. Pak polkl a řekl:
„Nikdy jsem nebyl tak šťastný jako tu noc. Ani předtím. Ani potom.“

Emma sklopila pohled.
„Já taky ne. A to je právě ten problém.“

Mark se pomalu zvedl z křesla a přešel k jejímu psacímu stolu. Prsty přejel po malé svíčce, co tam stála.
„Myslíš, že jsme to úplně zničili?“
„Já ne. Ty jo.“
Řekla to tiše, ale pevně.

Mark se otočil. Jejich pohledy se znovu střetly.
Tentokrát v nich nebyla jen bolest, ale i žár, co pod popelem pořád dýchal.

„Víš, co je nejhorší?“ řekl Mark. „Že i když vím, že ti už možná nemůžu říkat 'moje', tak pořád chci být ten, komu se první podíváš do očí, když tě něco bolí… nebo když se směješ. Nechci, aby ten kluk byl někdo jiný.“

Emma se kousla do rtu.
„A co když už je?“
Mark ztuhl.

Vzduch mezi nimi zhoustl. A pak Emma tiše dodala:
„Ale nebyl bys to ty, kdyby tě to nezabolelo až ve chvíli, kdy bys měl konečně začít bojovat.“

Mark přistoupil blíž. Zastavil se jen pár centimetrů od ní.

„Bojuju, Emmo. Poprvé v životě bojuju ne kvůli skóre nebo pověsti. Ale kvůli tobě.“

Emma vzhlédla. Ten pohled – plný všech těch nevyslovených věcí – se vpíjel do něj jako žár.

A pak – téměř šeptem:
„Tak mi řekni… proč bych ti měla věřit znova?“

Mark sklonil hlavu. Pomalu se posadil na zem před ní. Vzal její ruku do své.
„Protože tentokrát se nebojím přiznat, že tě potřebuju víc, než jsem kdy dokázal říct. Protože bez tebe… jsem jen kluk, co už dávno prohrál.“

Emma se k němu pomalu naklonila. Jejich čela se téměř dotýkala.
A i když polibek visel ve vzduchu… nestal se.

Emma se odtáhla dřív, než se jejich rty dotkly. Pomalu, tiše. Mark zůstal chvíli zaražený, ale neprotestoval.

Vzduch mezi nimi byl nabitý. A právě v tom napětí se Mark

pomalu narovnal, pohled mu potemněl.
„Byla jsi s Alexem. Sama. V chatě. Celé dny.“

Emma ztuhla.
„A co má být?“

„Jen se ptám,“ řekl Mark ostře, „jestli se tam něco stalo.“

„Promiň, cože?“ otočila se k němu, oči jí zchladly.
„Ptám se, jestli jste spolu něco měli,“ zopakoval Mark bez obalu.

„A co tě vůbec vede k tomu, že to víš?“
Emma zkřížila ruce, postavila se. Napětí v jejím těle vibrovalo jako drát.

Mark zvedl bradu.
„Byl jsem u vás doma. Když jsi mi neodpovídala na zprávy ani hovory. Nevěděl jsem, jestli jsi v nemocnici, jestli se něco nestalo. A pak… tvoje máma. Řekla mi to.“

Emma zůstala stát jako přimrazená.
„Takže ses vkradl do mého prostoru a ještě sis hrál na detektiva?!“

„Nehrál jsem si na nic! Měl jsem strach! A co jsem měl dělat, když jsi mě úplně odstřihla?!“
Markovi hlas stoupal. „A pak se jen tak dozvím, že jsi někde uprostřed lesa. Sama. S Alexem. A já mám co? Mlčet?! Dělat, že je všechno v pohodě?!“

 

„Tohle je přesně ten problém,“ vyštěkla Emma. „Dokud jsem dělala, co jsi chtěl, všechno bylo v pohodě. Ale jakmile jsem si dovolila najít klid bez tebe, začal jsi mě podezřívat.“

„A co Danny?“ vyprskl Mark. „Ten nový kluk, co tě chytal do náruče, že? Je taky v pořadí?“

Emma se zamračila. „Tys mě nikdy neviděl. Ne doopravdy. Jen sis mě chtěl držet jako trofej, abys měl pocit, že máš všechno pod kontrolou.“

Mark na ni hleděl, oči plné bolesti a viny.

Emma se pomalu otočila k oknu. Ticho. Jen tlumený déšť za sklem.

„Měla jsem umřít na nemoc,“ pronesla tiše, ale s důrazem. Mark sebou trhl.

„Co to říkáš?“ zašeptal.

„Tohle sis nikdy neuvědomil, viď? Já nemám chřipku, Marku. Nemám angínu. Mám něco, co rozhoduje o tom, jestli na tomhle světě zůstanu... nebo mě to vezme.“

Emma se otočila zpět, oči plné slz. „Po Novém roce mi dají silnější léčbu. Budou mi padat vlasy, možná budu víc v nemocnici než doma. Chtěla jsem ti to říct. Fakt jsem chtěla. Ale tys mi tu šanci nikdy nedal.“

Markovi se zlomil hlas. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Protože jsem chtěla... aspoň na chvíli žít normálně. Klidně. Chtěla jsem zakončit tenhle rok v lásce a míru. Ale ty... tys mi to vzal.“

Markovi stekla slza po tváři. Emma stála, ruce se jí třásly.

„Nechci se bát toho, kdo mě má milovat,“ řekla nakonec.

Mark plakal. Naplno. Nešlo to zastavit.

Mark na ni zíral. Oči měl zarudlé, celé tělo se mu třáslo. Jako by si konečně uvědomil tíhu všeho, co mezi nimi zůstalo nevyřčeno. Co zničil.

Emma zůstala stát naproti němu, pohled sklopený k zemi. A pak, tiše, téměř šeptem řekla:
„Teď už je pozdě něco lepit.“

Jakmile ta slova vyšla z jejích úst, Mark to nevydržel. Přistoupil k ní a náhle ji sevřel v náručí – silněji, než kdy dřív. Emma na okamžik ztuhla. Nečekala to. Ale Mark ji držel pevně, zoufale, jako by ji tím objetím mohl zachránit.

„Prosím, Emm... prosím, neříkej to... prosím,“ šeptal zlomeně. „Já vím... zabil jsem naši lásku. Zabil jsem to, že jsem tě tu nechal samotnou. Byl jsem sobec. A teď... teď už to nedokážu vzít zpět. Mrzí mě to. Mrzí mě, že jsem ti neřekl, co mě trápí. Že jsem tě odehnal... že jsem tě ztratil.“

Emma pořád stála, nehybná, zmatená. Tolik by ho chtěla pohladit, políbit, jen na malý okamžik znovu uvěřit. Ale věděla, že kdyby polevila, všechno by se vrátilo. A to už nechtěla.
„Marku...“ zašeptala. „Prosím...“
Chtěla se odtáhnout, ale on ji držel pevněji. Jako by ji pustit znamenalo přijít o poslední naději.

Pak vzal její obličej do dlaní. Zadíval se jí do očí.
„Vím, Emm. Vím, že mě teď opouštíš... a chápu to. Ublížil jsem ti. Hodně. Ale prosím... neodebírej mě ze svého života. Potřebuju tě. Ne proto, že jsi nemocná... ale proto, že tě miluju. I když jsem ti tolik ublížil.“

Emma se mu podívala do jeho modrých očí. Oba dva stáli tak blízko, jejich srdce bušila jako splašená.

„Teď ti tady slibuju… přísahám… že ti nebudu překážet. Dám ti prostor. Čas. Všechno, co budeš potřebovat. A kdykoliv budeš chtít zavolat, napsat… nebo se jen vidět… já tu budu. Jen tě prosím – zůstaň “

Emma se na něj stále dívala. Pak jí pomalu pustil. Skončilo to objetí, které bolelo víc než tisíc slov.

Bála se mu znovu věřit. Ale věděla, že poprvé… se Mark opravdu snažil.

Zvedla hlavu.
„Necháme tomu čas. A prostor, jak jsi řekl. Ty budeš mít čas dělat své věci. A já ty své.“

Mark přikývl.
„Pro tebe cokoliv, Emm.“

Najednou… napjatá atmosféra se změnila. Tíha, která ještě před chvílí dusila vzduch, se rozplynula. Bylo to zvláštní ticho – smutné, ale klidné. A taky konečně upřímné.

„Děkuju, že jsi se mi svěřila,“ řekl Mark. „Kdyby se cokoliv dělo… prosím, napiš mi. Nebo zavolej. Kdykoliv.“

Emma se na něj podívala trochu překvapeně. Najednou byl… dostupný.
„Tak… já půjdu,“ dodal Mark tiše. Pak se na ni ještě otočil:
„Za pár dní bude zimní zápas. Doufám, že přijdeš. Chtěl bych tě tam mít.“

Emma nic neřekla. Jen se na něj dívala. Mark sklopil hlavu.
„Byl bych šťastný, kdybys tam byla…“

Pak pomalu otevřel dveře na verandu… a odešel.

Emma zůstala chvíli nehnutě stát. Dveře verandy se pomalu dovřely a s nimi i tahle dlouhá, bolestná kapitola. V místnosti zavládlo ticho – ne to dusivé, plné výčitek, ale jiné. Klidné. Tiché jako sníh, který se snášel za oknem.

Pomalu přešla k posteli a posadila se. Dlaní přejela přes místo na krku, kde ještě nedávno visel náhrdelník. Dala ho před pár dny dolů, schovala. Možná proto, že už tehdy cítila, že něco se mění.

Ztěžka vydechla a opřela se dozadu. Prsty si přejela po tváři – nevěděla, jestli ty slzy byly poslední. Ale věděla, že dnes poprvé nebrečela jen kvůli bolesti. Bylo to i kvůli úlevě.

Poprvé totiž všechno řekla nahlas.

Poprvé nebyla tou, kdo se omlouval.

A poprvé cítila, že se v ní rodí nová síla. Možná ještě křehká, možná tiše šeptající, ale přítomná. A byla její.

Emma se zadívala do prázdna a v hlavě jí zněla jediná myšlenka:

„Nevím, co bude. Ale vím, kým už nikdy nechci být.“

Další kapitola příště :)) 

Vzkaz čtenářům:

Tahle kapitola nebyla jen o Emmě a Markovi. Byla i o všech, kteří někdy milovali někoho tak silně, až zapomněli milovat sami sebe. O těch, kteří si spletli kontrolu s láskou, žárlivost s péčí a ticho s bezpečím.

Možná jsi to zažil(a) taky. Možná sis říkal(a), že je to jen fáze. Možná jsi doufal(a), že se to zlepší.

Ale pravá láska netlačí, nekřičí, nemanipuluje. Umí držet, ale i pustit. Umí naslouchat i vnímat. A když bolí… bolí jinak než tohle.

Emma v této kapitole našla odvahu říct nahlas, co ji ničí. A Mark? I on konečně pochopil, že někdy musíš nejdřív přijít o všechno, abys pochopil, co to znamená opravdu milovat.

Pokud jsi někdy cítil(a), že tě někdo svazuje pod rouškou lásky — nejsi sám. Tahle kapitola je i pro tebe. A věř, že zasloužíš víc.