Ve stínu ztráty- Kapitola 14

Anotace: Další návštěva klubu s sebou přinese také vztahové komplikace.

Kapitola 14: Někdy stačí důvěra

Po celou dobu máminy nepřítomnosti bylo deštivo. Obloha zahalená do šedého závoje a kapky neúprosně bubnující do okenních parapetů. Pro většinu lidí to znamenalo mokré boty, zapomenuté deštníky a zpožděné spoje. Pro mě to byl důvod ke zpomalení, možnost zachumlat se pod deku s dobrou knihou a horkým čajem, ale hlavně jsem toho v těchto dnech vždycky nejvíc napsala.

Večery jsme s Felixem trávili většinou na síti pohlcení do našeho příběhu, zatímco máma se zjevně pokoušela přesvědčit babičku, že po tmě s baterkou v ruce opravdu není vhodný čas na plení záhonů, a to ani když trpíte demencí. Právě taková totiž byla diagnóza, což zrovna v případě Barbary Atwoodové nikoho příliš nepřekvapilo. Nutno ovšem přiznat, že ty její řeči o prokletí se objevily mnohem dřív. Zkrátka co vám budu povídat, babička byla tak trochu mimo realitu v podstatě neustále, nebo alespoň já si to jinak nepamatuju. Nicméně máma mi říkala, abych se tím netrápila, a tak jsem ji poslechla.

Ani přes den to s tím deštěm nebylo jiné. Mým přítelem na cesty do práce se stala nepromokavá bunda a deštník. Tak trochu jsem doufala, že právě počasí Moniku přiměje odložit tu slibovanou páteční pařbu. No spletla jsem se.

„Tak co připravená na pátek?“ zeptala se, když procházela kolem mého stolu s objemným štosem papírů v ruce. Nejspíš měla namířeno k velké výkonné tiskárně, bez které se nemohlo obejít žádné vydavatelství. Ani není třeba říkat, že mě zastihla nepřipravenou. Neschopná přijít rychle s další výmluvou jsem proto využila té Felixovi nabídky na doprovod.

„Ehm, jasně jen… nevadí, že s námi tentokrát půjde kamarád?“

Monice se rozzářily oči. „Vůbec ne, alespoň bude větší legrace. A je to kamarád jako kamarád, nebo spíš kamarád s výhodami?“

Ta otázka mě nepřekvapila. Monika byla vždycky dychtivá vyslechnout jakékoli drby nebo pikantnosti. Normálně by mi to tak nevadilo, kdyby se ovšem netýkaly mě.

„Jmenuje se Felix a je to kamarád ze školy. Nic víc,“ řekla jsem proto nesmlouvavě, dávaje najevo, že tím tohle téma skončilo. Monika jen cosi zašvitořila a pokračovala ke svému cíli.

Já v rychlosti napsala zprávu Felixovi, že jsem nezvládla vymyslet vlastní plán, takže jeho nabídky nakonec využiji a vrátila se k práci. Šlo mi to od ruky. Možná se vám to může zdát zvláštní, ale déšť za okny podněcoval mou kreativitu a udržoval mě soustředěnou až do oběda.

O přestávce jsem změnu v páteční sestavě oznámila taky Leovi. Nejdřív mě napadlo, že bude z nového člověka nervózní, ale on to k mému překvapení naopak přivítal.

„To je super, alespoň nebudu sám na dvě ženský,“ řekl mi s pusou od ucha k uchu.

Usmála jsem se na něj ve snaze nedat najevo obavy z dalšího návalu úzkosti. Vážně jsem doufala, že to tentokrát bude jiné, že Felixova přítomnost pomůže. Nemohla jsem si dovolit, aby se to před kolegy opakovalo. Ne potom, co jsem se vymluvila na potíže s tlakem, protože tentokrát horko opravdu nehrozilo. S mamkou, která se v pátek měla vrátit z venkova jsem si starosti nedělala, až se vrátím bude dávno v posteli. Jenomže v práci by mi mohlo způsobit problémy, kdyby někdo znal pravou podstatu mých problémů. Další člověk posílající mě na terapii, to by mi fakt chybělo. Bědovala jsem v duchu.

Než jsem vůbec stihla Leovi nějak odpovědět, připojila se k nám Monika s další otázkou: „Co je vůbec zač ten Felix, myslím, jaký je? Totiž neměli bychom o něm něco vědět, než ho uvidíme?“

„Byla bych řekla, že ty budeš ten poslední člověk, co si s něčím takovým dělá starosti,“ poznamenala jsem se zdviženým obočím. No vážně, takové otázky jsem čekala spíš od nesmělého Lea než od ztřeštěné společenské Moniky. Přesto jsem její zvědavosti vyhověla odvyprávěním několika faktů, které Felixe charakterizovaly. Zdálo se, že jí to uspokojilo, protože se už dál nevyptávala a já si tak mohla v klidu dojíst smažené nudle od Číňanů.

O chvíli později, když už jsem zase seděla za svým stolem, cinkla na mém mobilu zpráva od Felixe, která mi vykouzlila úsměv na tváři a dala alespoň mizivou naději, že by to přeci jen mohlo tentokrát dopadnout dobře.

Ne vždy je třeba mít plán, někdy stačí důvěra. Samozřejmě půjdu rád.

***

Jakmile jsem se v pátek večer znovu ocitla na místě posledního záchvatu, dostavil se pocit, jako bych byla svojí vlastní postavou. V poslední scéně se Jens totiž vydal na určité místo, i když věděl, že tam jsou démoni. Stejně jako teď já.

Je to past! Křičela má mysl hned jak jsme vešli dovnitř a já znovu slyšela tu tlumenou dunivou hudbu za velkými barevnými dveřmi. Felix vycítil napětí a vzal mě za ruku.

Od jednoho ze stolků se k nám hrnula Monika ve třpytivém topu až z toho přecházel zrak. Když viděla naše propletené ruce, na okamžik se zarazila, jak nevěděla, co si o tom myslet. Brzy se však vzpamatovala.

„Nazdar vy dva!“ zahalekala a vedla nás ke stolu, kde už čekal Leo s jakýmsi mléčným koktejlem.

„Ahoj, dá si se mnou někdo Blue Jay?“ zeptal se.

Zatímco Felix přitakal, já raději stejně jako Monika zvolila Piňa Coladu. (1) Bylo to zvláštní, ale v podstatě jsme tím úplně přeskočili představování. Ono to vlastně ani nebylo třeba, protože i když se ti tři nikdy neviděli, věděli o sobě z mého vyprávění. Felix měl navíc schopnost vyjít s kýmkoli, díky čemuž mezi mé kolegy zapadl, jako by se znali odjakživa. A vůbec nezáleželo na tom, že on je novinář a mi vydáváme knihy. V tuto chvíli to zkrátka bylo jedno. Měla jsem z toho radost.

Zábava plynula. Kulečník jsme tentokrát vynechali, což bylo jedině dobře vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla krátké černé šaty z hřejivého úpletu a dlouhým rukávem. Místo toho jsme si prostě jen tak povídali a popíjeli koktejly. Felix se celou dobu choval pozorně a držel se blízko mě pro případ, že bych zase začala panikařit. To se však nestalo.

Byla jsem v klidu dokonce i tehdy, když Monika zase zatoužila po tancování. Částečně za to možná mohl i fakt, že se mé myšlenky opět zaměřily na snahu dát Moniku s Leem dohromady. Vtipné bylo, že tomu trochu napomohla i Felixova přítomnost. Tím, že se i při tanci držel pořád u mě, na Moniku tak nějak přirozeně zbyl Leo. Chvíli jsem sledovala, jak spolu blbnou v rytmu taneční hudby. Pak se mi ale ztratili v davu a já se začala soustředit na Felixe. Takhle jsem ho ještě nezažila. Vodka v jeho koktejlu udělala své. Se smíchem mě chytil kolem pasu a začal roztáčet dokola, přestože hudba tomu ani trochu neodpovídala. Točila se mi hlava, ale nemohla jsem jinak než se smát taky. Zkrátka všechno bylo skvělé až na jednu jedinou věc. Stále jsem se cítila trochu provinile kvůli tomu, že se bavím, když Katia je mrtvá. Jakkoli mě Felix dokázal zbavit úzkosti, tohle bylo i nad jeho síly. Přestala jsem se smát a dala mu najevo, že se chci vrátit do předsálí.

„V pořádku?“ zeptal se, jakmile jsme se znovu usadili u stejného stolu, co předtím.

„Ale jo, jen si vždycky začnu připadat špatně když se bavím a vzpomenu si, že ona nemůže. Měla tohle tak ráda.“

„Není důvod, aby ses cítila špatně. Víš, bude to asi znít krutě a je fakt blbý, že už tu Katia není, ale mi tady jsme a nemůžeme kvůli tomu přestat žít. Ona by to ani nechtěla.“

Na malý okamžik jsem na něj chtěla vyjet. Něco ve stylu: Jak tohle můžeš říct, byla to tvoje snoubenka! Jenže pak mě vzal kolem ramen a celý ten dramatický výstup se mi v hlavě rozplynul jak přemrštěná zkouška z herectví. Místo toho jsem se o něj prostě jen opřela. Sice jsem to nedokázala brát jako on, ale za jeho vyrovnanost jsem byla ráda. Taková kotva v chaosu. Někdo z nás totiž musel držet pohromadě, když ze mě byl dokonalý uzlíček nervů. I tak jsem ale doufala, že někde existuje místo, kde si i Felix může dovolit podlehnout svým emocím. Nikdo nemůžeme být věčně jako Severus Snape, skrývat své pocity před světem, jako by za každým rohem číhal Voldemort dychtivý odhalit i ta nejniternější tajemství, jež by nás mohla stát život. Ne, vážně jsem si nemyslela, že je Felix proti té bolesti imunní. Jen to nese jinak. Po svém.

Když se o nějaký čas později objevila Monika s Leem, ještě stále jsme setrvávali v objetí. Nebylo třeba nic říkat. Celá ta scéna budila dojem romantické důvěrnosti a z Moničina výrazu bylo jasně patrné, že mé historce o kamarádovi ze školy ani za mák nevěří. Přesto v sobě měla dost taktu, aby pro tuto chvíli mlčela.

„Dá si ještě někdo drink?“ zeptala se s hranou bezstarostností.

Sborový souhlas Felixe donutil mě pustit a odchytit barmana, aby přinesl „ještě jednou to samé“, zatímco já přemýšlela, jak ty dva přesvědčit, že mezi námi nic není. Bylo mi totiž jasné, že Monika to nenechá jen tak.

Poznámka autorky: (1) Kdyby někdo nevěděl, zde je stručný popis obou koktejlů: