Ve stínu ztráty- Kapitola 15

Kapitola 15: Odmítání

 Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že to objetí v klubu, jakkoli jsem ho potřebovala, byla chyba. Vím, že to Felix myslel dobře, jenomže mám strach, aby mi tohle přátelské uklidňující gesto nezpůsobilo potíže. Neřekla jsem mu o tom. Nejspíš by si myslel, že jsem paranoidní, ale ten Moniky výraz… ona prostě nevěří, že jsme jen kamarádi. Na to jsem ji znala až příliš dobře. Škoda že tady není Katia, ta by mi poradila, jak ji přesvědčit. Na řeči byla dobrá. Ale takhle… musím si nějak poradit sama.

S tímhle rozhodnutím jsem zavřela okno deníkové aplikace a vyrazila do práce. V tvídové kostkované sukni a černém roláku jsem sice navenek působila sebevědomě, uvnitř mě však svírala nervozita.

Že jsem ohledně Moniky měla pravdu se ukázalo ve chvíli, kdy sama iniciovala společný oběd ve třech na tom samém místě, co minule. Tentokrát jsem ovšem vynechala hranolky a stejně jako Monika si objednala salát. Žaludek sevřený nervozitou z nadcházejícího rozhovoru, by stejně asi nic jiného nepřijal.

Nakonec to byl Leo, kdo jako první začal mluvit o pátečním večeru, což ve mně vzbudilo dojem, že se ti dva na všem domluvili. Přestože jsem podobný scénář čekala, naštvalo mě to. Jistě budete souhlasit, že takové rozpoložení není pro začátek rozhovoru zrovna ideální, ale co už. Moc jiných možností jsem neměla.

„V pátek to bylo fajn, co říkáte?“ nadhodil, zatímco si vymačkával kečup na hranolky.

„Jasně! Na parketu vám to moc slušelo,“ kličkovala jsem a přitom doufala, že by se třeba mohli začít bránit a tím zapomenout, proč jsme ve skutečnosti tady. Jak naivní a hloupá ta myšlenka byla. Monice jsem tím akorát nahrála na smeč.

„Vám to taky moc slušelo. Myslím, že Felix po tobě pěkně jede.“

„Nesmysl, jsem jen…“

„Přátelé. To už jsi říkala a možná tomu i věříš, ale jsem si jistá, že pro něj je to něco víc.“

Zamračila jsem se a odmítavě zavrtěla hlavou. Můj zrzavý cop doposud spočívající na zádech se tím pohybem přehoupl přes rameno. To přece nemohla být pravda, říkala jsem si a ze všech sil se snažila ignorovat tichý dotěrný hlásek vzadu v hlavě, který mi připomínal všechny ty náznaky a mé vlastní rozporuplné pocity pokaždé, když se mě Felix dotkl. Zatím však stále vítězil rozum a loajalita k nejlepší kamarádce.

„Monča má pravdu,“ přidal se Felix tichým vemlouvavým hlasem. „To, jak se na tebe dívá, jak tě drží za ruku, neustále je ti nablízku. Je do tebe zamilovaný, to by viděl i slepý.“

Opět jsem zavrtěla hlavou tentokrát o něco prudčeji. Otevřela jsem pusu ve snaze něco namítnout a hned ji zase zavřela. Copak jsem mohla říct pravdu? Že byl zasnoubený s mou nejlepší kamarádkou, která zemřela a teď mi jen pomáhá to překonat? Věděla jsem, že tím by se to vysvětlilo, ale zároveň by nejspíš vyšlo najevo, jak na tom jsem. Monika není idiot. Došlo by jí, že za ten můj kolaps, jehož byla svědkem rozhodně nemohl kolísavý tlak. Na to jsem určitě nebyla připravená. Jenomže co jsem tedy měla dělat?

Leovi velmi rychle došlo, že jejich tvrzení stále odmítám. Mé mlčení bylo více než výmluvné. Naklonil se přes stůl a jemně mi pohlédl do očí.

„Promiň Sophie, ale je to tak. Možná by sis s ním mohla promluvit?“ navrhl opatrně.

„V žádném případě!“ řekla jsem rázně a poprvé tím dala průchod skutečným pocitům. Takhle to vůbec nemělo být. To já měla dát dohromady je, ne naopak. „Možná by bylo lepší, kdybyste se do toho nepletli, když nevíte, o co jde. A teď mě omluvte, už musím jít pracovat.“

S těmi slovy jsem se rychle zvedla a bez ohlédnutí opustila KFC, aniž bych dojedla svůj oběd. Stejně mě přešla chuť.  

Po zbytek dne už jsem ani s jedním z nich nepromluvila ani slovo. Soustředila jsem se na práci a vesele ignorovala fakt, že i já se jim do toho pletu.

***

Občas nastane situace, kdy se nám zdá jednodušší ignorovat to, co máme před očima a dál žít v tom, co sami chceme, aby byla pravda. Ono totiž přiznat si, že by věci mohly být jinak, není právě snadné ať už nám v tom brání strach, nebo prostá pohodlnost. Jednou, dříve či později, ale přijde prozření a mi si řekneme: Co když na tom přece jen něco je?

Mně se to stalo ještě toho dne večer. Byla jsem sama se svými myšlenkami. Ležela jsem na posteli se zavřenýma očima, mým pokojem se linula tichá melancholická hudba. Celý rozhovor mi běžel hlavou znovu a znovu jako kolovrátek. Prostě takový ten stav, kdy na něco nedokážete přestat myslet. Zároveň s tím se vynořovaly vzpomínky na všechny společné chvíle s Felixem. Naše objetí na hřbitově a jeho náhlá nervozita, to, jak mi začal říkat Lištičko, nebo jak mě na koupališti mazal opalovacím krémem. To všechno se mi nyní spojilo a já začala vidět věci z jiného úhlu. Byl to takový první moment, který mě donutil klást otázky. Co když na tom přeci jen něco je? Kdy se to pro Felixe změnilo? A co bych s tím měla dělat?

Vzápětí přišlo uvědomění, že mám strach. Věděla jsem, že ať už se rozhodnu jakkoli, udělám cokoli, něco se změní. Mohla jsem to samozřejmě nechat být, dál předstírat, že o ničem nevím, ale to by mé už tak křehké psychice asi příliš neprospělo, natož té situaci v práci. Také jsem si s Felixem mohla promluvit, jak říkal Leo. Zeptat se ho, jak náš vztah doopravdy vnímá a tím riskovat, že jeho odpověď zničí všechno to krásné mezi námi. Faktem totiž zůstávalo, že jsem to stále vnímala jako zradu. To, že je Katia mrtvá přece nemohlo znamenat, že půjdu a začnu si jen tak chodit s jejím snoubencem. Kde by v tom byla nějaká morálka a loajalita? Na druhou stranu i já v hloubi duše věděla, že mě Felix přitahuje. Už kolikrát mě napadlo, jak je sexy, i když jsem si za to vzápětí vynadala. O to byla celá situace horší.

Pro mě z toho vyplývalo, že budu muset volit mezi menším a větším zlem. V jednom známém polském příběhu se sice mluví o tom, že než volit menší zlo, je někdy lepší nevolit vůbec. To však nyní nepřicházelo v úvahu. Já nebyla jako Geralt. (1)

Takže nakonec po menším váhání jsem se posadila, vzala do ruky mobil a roztřesenými prsty napsala zprávu: Musím s tebou mluvit. Mohli bychom se zítra po práci vidět? V soukromí.

Netrvalo dlouho a přišla odpověď: Co třeba piknik v parku? Koupím něco dobrého.

A bylo to. Teď už jsem nemohla couvnout. Bála jsem se co s námi bude, ale takhle to zůstat nemohlo. Ne potom, co se do toho vložila Monika, protože jestli jim chci jít příkladem, musím sebrat odvahu a nějak to vyřešit. Jinak tu nebudou dva, ale hned čtyři kroužící satelity. Samozřejmě pořád existovala mizivá šance, že se spletli, ale tomu jsem nevěřila. Teď už ne.

Poznámka autorky: (1) Jedná se o sérii fantasy příběhů Andrzeje Sapkowského o Zaklínači Geraltovi. Geralt z Rivie v knize říká: Zlo je zlo Stregobore. Menší, větší, střední, všechno jedno. Proporce jsou relativní, hranice nejasné. Nejsem zbožný poustevník, nečinil jsem v životě jen dobro. Mám-li však volit mezi dvěma zly, nevolím raději vůbec.“