Ve stínu ztráty- Kapitola 16

Kapitola 16: Piknik v parku

Oblohu zahalovaly šedé mraky a mezi stromy profukoval mírný vítr. Na piknik sice ne úplně ideální počasí, ale ve hřejivém červeném kabátku, který jsem měla ten den na sobě mi to nijak nevadilo. Navíc v parku díky tomu nebylo mnoho lidí, což nám poskytovalo dostatek soukromí k rozhovoru. Jen dva staří manželé postávající u památníku jakéhosi dávno mrtvého hrdiny. Takových je možno různě po městě vidět mnoho.

Na hnědou kostkovanou deku jsme si rozložili sendviče a kupovanou limonádu, zkrátka co bylo možné takhle narychlo koupit. Vzhledem k tomu, kolik bylo hodin se to dalo považovat už za večeři.

„Tak o čem jsi chtěla mluvit?“ zeptal se Felix, jakmile jsme byli oba pohodlně usazení.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si trochu uspořádala myšlenky a zároveň dodala odvahu. Pak jsem v krátkosti vylíčila včerejší rozhovor s kolegy. Ruce se mi potily, když jsem mu o chvíli později pohlédla do očí v marné naději, že jejich tvrzení třeba přeci jen vyvrátí.

„Prosím, řekni mi, že se pletou.“ 

Felix si dal s odpovědí načas. Zřejmě sám vstřebával, co se právě dozvěděl a zvažoval kolik mi toho říct. Tenhle rozhovor byl evidentně těžký pro nás oba, což mohla být nápověda sama o sobě. A taky byla.

„Nemůžu Sophie. Ze začátku jsem si sice myslel, že mě to k tobě táhne prostě jen kvůli tomu žes prožila to samé. Možná to tak dokonce chvíli bylo, ale teď, i když jsem se tomu pokoušel bránit, je to pro mě víc. Já… líbíš se mi a záleží mi na tobě. Už chvíli přemýšlím, jak ti to říct, no tímhle si mi to usnadnila. Samozřejmě pochopím, pokud to máš jinak.“

„Já nevím, kdy se to vlastně takhle zkomplikovalo?“ zeptala jsem se s povzdechem.

„Řekl bych, že pro mě už na začátku, jak jsme se objímali na tom hřbitově. Dost mě to vyděsilo. Rozum odmítal, ale tělo mluvilo jasně,“ řekl Felix a přesně tím vyjádřil i mé vlastní pocity z poslední doby. Zároveň to také vysvětlilo, proč byl tenkrát tak nervózní. Já být na jeho místě, byla bych sama ze sebe přímo zhnusená.

„A teď už tě to neděsí? Protože mě ano. Já…sakra asi mě taky přitahuješ! Lhala bych kdybych tvrdila opak, ale Katia byla má nejlepší kamarádka, pořád je mi nanic z toho, co se jí stalo a prostě… zdá se mi, že to není správné.“

Následovalo skoro až nekonečné mlčení. Staří manželé mezitím někam zmizeli, v dohledu bylo jen pár nevšímavých pejskařů. Felix zamyšleně dojídal sendvič, pak si otevřel ovocnou limonádu a vzal mě za ruku. Byla jsem mu vděčná, že místo, aby reagoval impulzivně si odpověď pořádně rozmyslel. Stačila jedna neopatrná poznámka a celé se to mohlo ošklivě zvrtnout.

„Já to chápu, ale nemůžeš kvůli tomu přestat žít. A já na tebe nemám v úmyslu nijak tlačit. Může to být tak rychlé, nebo pomalé, jak budeš chtít. Jen mě prosím neodmítej, ne kvůli Katie,“ řekl nakonec naprosto klidným a vyrovnaným hlasem, i když jeho ruce i výraz ve tváři, to všechno téměř křičelo napětím.

„To se ti řekne, jenomže mě to pořád připadá jako zrada. Vždyť jste byli zasnoubení.“

Felix na mou námitku a prudké vytržení ruky reagoval úšklebkem, který mohl být stejně tak dobře jízlivý jako smutný. Výraz v jeho očích s tou grimasou totiž příliš nekorespondoval — byl plný zmatku, bolesti a něčeho, co jsem nedokázala pojmenovat.

„Ano byli. Řekl bych, že teď už nejsme. Já nejsem idiot Sophie, vím, jak to vypadá, ale srdci neporučíš. A jestli chceš vědět co si myslím, tak Katia by s tím byla v pohodě. Vždycky byla ráda, že spolu tak dobře vycházíme. Pokud jde o ostatní, ti si mohou myslet co chtějí, je to náš život.“

V ideálním světě by tohle všechno byla pravda. To bych to ovšem nebyla já, kdyby se mi nepromítla vize, jak na nás lidé koukají skrz prsty. Jakkoli byla současná společnost moderní, stále v ní vládly pevně zakořeněné vzorce hlásající, jak bychom se měli chovat. Většina je slepě, jako ovce následovala, ať už ze zvyku, nebo strachu z jinakosti. Samozřejmě jsem věděla, že Katia taková nikdy nebyla, jako jedna z mála dokázala odmítnout status quo. Zkuste to ovšem vysvětlit mému srdci. (1)

„Upřímně Felixi, já teď nevím, co mám dělat. Všechno, co mám v hlavě si strašně protiřečí. Až do teď bylo všechno mezi námi tak jednoduché, co když tím všechno zničíme?“

„Já si naopak myslím, že to jde přirozeně dopředu. Cítíš se se mnou přece lépe, nebo ne?“ podíval se na mě a já přikývla. Nebyla jsem si úplně jistá, kam míří, ale najednou z něj byl zase ten sebevědomý mladý muž, jakého jsem znala. Zdálo se, že právě něco pochopil a snaží se mě kamsi dovést. Znovu mě chytil, ovšem tentokrát chtěl, abych si položila hlavu k němu do klína. Podlehla jsem jeho nátlaku trochu neochotně. On však věděl, jak mě uvolnit. Jednou rukou se probíral mými vlasy, zatímco klidným tichým hlasem rozvíjel svou myšlenku:

„Já s tebou taky, tak proč se bránit něčemu co pomáhá? Třeba to tak má být. To, co se tím mezi námi změní nemusí být nutně špatné. Mohl by to být způsob, jak jít konečně dál a já vím, že Katia by ze všeho nejvíc chtěla, abys začala znovu žít. Možná to nevyjde, ale je stejně tak dobře možné, že ano a když budem váhat, nikdy to nezjistíme. Chápu, jak je to pro tebe těžké, ale zeptej se svého srdce. Opravdu chci až do konce života přemýšlet, jestli jsem neudělala chybu? Jak už řekl jeden polský spisovatel: Lituje se pouze nečinnosti, nerozhodnosti a váhání. Činů a rozhodnutí, i když někdy přinášejí smutek a žal se nelituje.“ (2)

Na tom něco je. Pomyslela jsem si. A ne, nemusela jsem se ptát, kterého spisovatele má Felix na mysli. Ostatně nebylo to tak dlouho, co se objevil i v mých úvahách. Nyní i když to bylo zatím pouze nejisté, váhavé jsem díky němu začala nad věcmi přemýšlet jinak. I kdyby naše přátelství dokázalo vydržet odmítnutí, ta vzájemná přitažlivost by nikam nezmizela. Pořád by nás to ovlivňovalo a kdo může říct, že bychom stejně nakonec neskončili spolu? Něco takového se asi nedá jenom tak ignorovat.

S odvážným rozhodnutím jsem se vymanila z jeho klína tak, abych mu v sedě dokázala pohlédnout do očí. „Já to zkusím dobře? Neslibuju, že to půjde, ale zkusím to.“

„Nic víc nežádám,“ řekl Felix a objal mě. Jednu mou ruku si přitom položil na srdce. Docela jsem se v tu chvíli divila, že neslyšel balvan, který spadl z toho mého.

V každém vztahu je důležité umět vést vážné rozhovory, aniž by to skončilo Itálií. V tomto ohledu jsme se evidentně neměli čeho bát. Byli tu samozřejmě jiné překážky jako třeba naše společná minulost, spoluautorství, nebo ta neuzavřená ztráta a možné negativní reakce okolí. Všechno jsem si to uvědomovala velice jasně. Můj strach nezmizel, jen se malinko změnil, částečně smísil se vzrušením.

„A nebojíš se, co teď bude?“ zeptala jsem se.

Felix se mírně vymanil z objetí, stále mě však držel na délku paží. „Jistěže mám strach, ale nevzdám se tě kvůli tomu. Já nechci zpátky.“

Na to se nedalo nic říct, pouze přikývnout. Nebylo třeba ani jmenovat všechny ty překážky. Felix už si to jistě přemílal v hlavě tam a zpátky několikrát, aniž by cokoli vyřešil. Některé věci prostě musíte risknout, pokud nechcete ustrnout na mrtvém bodě. Čím dřív tohle člověk pochopí, tím větší je jeho šance na štěstí. I já už pomalu začínala chápat, že pokud budu v životě sázet jen na jistotu, nikam daleko se nedostanu. Ty nejlepší okamžiky často vznikají neplánovaně právě vlivem spontánních riskantních rozhodnutí. Jistě, zrovna o spontánnosti by se u mě dalo při všem tom váhání spekulovat, ale byla jsem na dobré cestě.

Vy teď nejspíš přemýšlíte o tom, k čemu ty moje směšné úvahy vlastně jsou, když už je takříkajíc ruka v rukávě. No měla jsem v plánu říct něco podobného Monice, jakmile se objeví vhodný okamžik. Muselo to však být nenápadně, aby to celé v důsledku vypadalo jako její vlastní rozhodnutí. Trochu jsem v tomto případě spoléhala na její vrozenou zvědavost ve chvíli, kdy zjistí, že jsem ohledně Felixe poslechla. Budu prostě mluvit o sobě a třeba si i ona nakonec řekne, že na tom něco je. Plánovala jsem si.

Mezitím se venku ještě víc ochladilo, stíny se prodloužily a z parku pomalu mizeli poslední návštěvníci. Když jsme se zvedli i mi, už pomalu zapadalo slunce. Byl to konec jednoho dne, stejně jako jedné etapy mého života. Nová začínala, kdo mohl říct bude-li lepší, nebo horší?

Poznámka autorky: (1) Status quo je latinský termín, kterým se označují zaběhnuté pořádky, tedy to, jak věci právě jsou, jaké normy a pravidla platí. Odmítnout status quo tedy znamená postavit se proti tomu, co je obecně považováno za normální nebo správné. Pokud to někoho zajímá, pěkně je to popsáno v americkém filmu pro teenagery z roku 2012 Radio Rebel.

(2) Andrzej Sapkowski, polský spisovatel fantasy