Ve stínu ztráty- Kapitola 17

Kapitola 17: Překážky

Jens si nemohl pomoct. Byl si jistý tím, že kdyby tady nyní byl jeho bratr, smál by se mu. U všech démonů, vždyť slintal jako malý kluk pokaždé když se Adéla ocitla v jeho blízkosti. Nechápal, co se to s ním děje, jemu se podobné věci přece nestávaly.

„Prostě jsi zamilovaný,“ řekl by Lucas. Vždycky měl na všechno odpověď. Jens ovšem věděl, že je to blbost. Pouhá tělesná reakce na hezkou samičku, nic víc, nic míň. Na lásku dávno nevěřil, zklamala ho svou složitostí. V jeho světě bylo nyní vše řízené primitivními živočišnými pudy.

I když jsem z Jense udělala zahořklého životem zklamaného zoufalce posedlého pomstou, já sama na lásku věřila. Na střední jsem byla jedna z těch bláznivě zamilovaných holek, co záhy zjistí, že si s nimi jejich kluk jen pohrával. Zkrátka nic výjimečného. Vysoká škola byla pro změnu zkouškou trpělivosti, protože většina mých kamarádek s větším, či menším úspěchem právě začínala vážný vztah, zatímco já to vše jen sledovala a trpělivě čekala na svého vlastního prince. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že jím bude právě snoubenec jedné z nich. O lásce totiž platí takové pravidlo. Objeví se vždy, když to nejméně čekáte.

To, že se Felix objevil právě v tuto chvíli mohlo znamenat, že se věci konečně ubírají správným směrem. Od našeho rozhovoru v parku mě netrápily žádné noční můry, ani záchvaty úzkosti. Jen občasné píchnutí viny, když jsem si vzpomněla na Katiu. V tomhle ohledu ovšem Felix dodržel, co slíbil a byl přímo vzorem trpělivosti.

Netlačil na mě ani v tom kdy, nebo komu o nás řeknu. Abych se přiznala, původně jsem o tom zatím nechtěla mluvit vůbec alespoň dokud si nebudu sama jistá, že to půjde. V této křehké fázi jsem si zkrátka nedokázala představit čelit otázkám typu: Proč zrovna on? A Felix měl chápal, proto jsme se rozhodli zatím o tom pomlčet. Hlavně před rodinou, jelikož tam jisté pochybnosti hrozili asi nejvíc. Pokud šlo o Gabrielu Atwoodovou, nebylo to ani až tak těžké. Už v tom mám praxi a o jedno tajemství víc, nebo míň, na tom až tak nezáleží, říkala jsem si přesvědčeně.

V práci se má jistota ovšem smrskla do velikosti lískového oříšku. S Monikou a Leem, kteří od začátku tušili víc, než já to bylo něco úplně jiného. Těžko by si mohli nevšimnout té změny v mé náladě. I když jsem se snažila udržet si něco z té naštvanosti se kterou jsem je minule opouštěla, prostě poznali, že něco je jinak. Možná by se to nestalo, kdyby šéf pro dnešní den nepřiřadil Moniku ke mně, aby mi pomohla rozjet marketing ke knize, na které jsem pracovala. Bohužel to udělal a mě tak prozradil buď můj hlas, nebo veselejší výraz v očích.

„Zdá se mi to, nebo jsi nějak veselejší?“ zeptala se opatrně když z mého počítače psala email externímu grafikovi co pro nás dělal obálky.

„Nezdá,“ přiznala jsem po krátkém zaváhání. Částečně proto, že by mi jinak Monika nedala pokoj a částečně kvůli svým vlastním cílům. „… s Felixem jste měli pravdu. Promluvili jsme si a rozhodli se to zkusit. Uvidíme, jak to půjde.“

„Takže už se na nás nezlobíš, že jsme se do toho pletli?“

Zdálo se, že její starost je opravdová, takže jsem se rozhodla pro upřímnost: „No nadšená nejsem. Kdyby Felix nebyl takový, jaký je, mohlo to způsobit problémy, ale nakonec to asi bylo dobře.“

„Jenom asi? Jak by láska vůbec mohla být špatně?“ zeptala se trochu zasněně a na chvíli přitom přerušila práci.

Povzdechla jsem si vymýšlejíc co nejvíc obecnou odpověď. Potíž byla v tom, že Monika neměla ani tušení jaké překážky nám momentálně stály v cestě. I kdyby se nějak doslechla o požáru, o skutečném vztahu mezi Felixem a Katiou už nevěděla zcela určitě. A já jí to říkat nechtěla. Její zájem byl sice upřímný, ale pořád to byla kolegyně a sdílet svá osobní traumata v práci rozhodně nebyl nejlepší nápad. Prostě to sem nepatřilo. Kromě toho jsem si nedokázala představit, jak každičký den sleduju její soucitný obličej s vědomím, že se to kdykoli může donést k Valerianovi. O další problémy jsem tedy opravdu nestála.

„No víš jsou tu jisté překážky, kvůli kterým to mezi námi nemusí úplně vyjít, ale rozhodla jsem se, že pokud to nerisknu, nikdy se to nedozvím. I když by to pak nefungovalo, budu alespoň vědět, že jsem to zkusila, protože nedělat nic není cesta ke štěstí, jen k lítosti. Já nechci po zbytek života litovat něčeho, co by možná mohlo být, kdybych měla trochu víc odvahy.“

Tak a je to. Pokud tohle Moniku nepřiměje k zamyšlení, pak už nic. Pomyslela jsem si s vnitřním uspokojením. Ona také ve vztahu k Leovi řešila překážky a stejně jako u mě bylo jedinou možností, jak z toho ven trochu riskovat. Jen jsem potřebovala, aby si to uvědomila, což chtělo čas. Zatím byla příliš zaměřená na mě. Samozřejmě ani tentokrát se to neobešlo bez její nesnesitelné zvědavosti:

„Jaké překážky prosím tě?“

„To je jedno. Stejně bys nám s tím nemohla pomoct. Nějak to dopadne, důležité je, že jsme to zkusili.“

„To asi jo,“ řekla nakonec po delším mlčení, načež mi začala ukazovat, jak vytvořit stručný přehled o knize, autorovi a jeho představách. To vše potřeboval grafik vědět, aby výsledná obálka byla co nejvýstižnější. Zároveň jsem ho ovšem nesměla zahltit.

„Musíš být stručná, ale přesná jinak se to bude dělat na několikrát, což celý proces zdržuje a hlavně zdražuje. A nám jde o to udělat dobrý marketing, aniž by to stálo moc peněz. Trochu obtížné já vím, proto ze začátku není ostuda, když si to necháš před odesláním schválit.“

Přikývla jsem na srozuměnou a s poděkováním poslala Moniku zpátky na své místo. Když to udělá celé za mě, nikdy se to nenaučím. Kromě toho jsem jí chtěla dát možnost přemýšlet o našem rozhovoru, dokud jej má v živé paměti. Víc jsem momentálně udělat nemohla.

***

V následujících dnech se ukázalo, že Monika opravdu přemýšlela. Jelikož ale v práci přede mnou nedávala nic najevo, dozvěděla jsem se to poněkud nečekaným způsobem.

Toho dne, tuším že to byl zrovna čtvrtek, jsem šla do práce dřív, abych si v blízké pekárně koupila něco k odpolední kávě. Bylo to chladné podzimní ráno. Ulice byly poloprázdné, až na pár pejskařů, nebo lidí, kteří stejně jako já, mířili za svými povinnostmi. Proto mě překvapilo, když se zpoza rohu pekárny náhle vynořil Leo.

„Co tady děláš tak brzo?“ zeptala jsem se a přejela pohledem jeho kompletně černé oblečení. Napadlo mě, že nejspíš vybírá barvy podle ročního období. Na podzim a v zimě zřejmě v jeho šatníku vládly tmavé odstíny.

„Vzbudil jsem se brzo a už jsem nemohl usnout. Ale poslyš, když už jsme se tu tak srazili, mohl bych s tebou na chvíli mluvit? Máme ještě čas.“

Zavedla jsem ho zpátky do pekárny, ze které jsem před chvíli vyšla. Bylo zde pár stolků pro ty, co si před anebo po práci chtěli dopřát chvilku zastavení u domácích koláčků či zákusků. Majitelka, lehce korpulentní dáma ne nepodobná Sookie z Gilmorových děvčat se tu snažila udržovat domáckou atmosféru. (1) Tahle klidná oáza uprostřed velkoměsta přitahovala převážně zaměstnance z okolních kanceláří toužící po odpočinku.

„Takže co jsi mi to chtěl říct?“ zeptala jsem se Lea, zatímco jsme si pochutnávali na máslových croissantech.

„Spíš jsem se chtěl na něco zeptat. Cos Monice vlastně řekla? Chová se trochu divně.“

„Jak myslíš divně?“ zeptala jsem se se zájmem tušíc, že má snaha konečně přinesla nějaké ovoce.

„No chce se mnou jít do kavárny. Zítra po práci, jen mi dva. Sice to vypadalo, že si dává pozor, aby tomu neříkala rande, ale je to pokrok.“

Spokojeně jsem přikývla vzpomínaje přitom na náš rozhovor při první návštěvě klubu Equinoxe. Tehdy jsem mu řekla, že Monika možná ještě změní názor a bylo to tu. Pro ni to sice možná zatím nebylo rande, ale to se změní, tím jsem si byla jistá. Mezi těmi dvěma to prostě jiskřilo, potřebovali jen menší popostrčení a příležitost, což jsem jim dala. Teď už to bylo o tom, zda ji Leo dokáže využít. Nu, i s tím bych mu mohla trochu pomoct.

„Skvělé, gratuluju. Jestli ti můžu radit, snaž se nemluvit o práci. Buď milý, zajímej se o ni. Nic nezkazíš ani tím, když řekneš, že jí to sluší. Nespěchej, ale zkus jí na oplátku taky někam pozvat“

Leo mě zarazil zdvižením ruky. „Jo jasný. Hele ať si udělala cokoli, jsem rád, ale teď už to nech na nás.“

„Já v podstatě nic neudělala,“ bránila jsem se. „…jen jsem trochu mluvila o sobě a možná naznačila cosi o zbabělosti a nutnosti riskovat, což mi připomíná, že jsem vám ani nepoděkovala.“

„Nepoděkovala za co?“ zeptal se a vrhl smutný pohled na prázdný talířek od pečiva. Bylo vidět, že by si rád objednal další, bohužel se však blížila doba, kdy už opravdu budeme muset vyrazit do práce.

„Za tu vaši intervenci s Felixem. Sice jsem byla naštvaná, ale měli jste pravdu. Mohlo by to být to, co právě teď potřebuju. Takže díky a hodně štěstí.“

S těmi slovy jsem se zvedla a potřásla Leovi rukou. Zároveň s tím se mi v hlavě usadila odvážná myšlenka: Pokud oni dva mají mít rande, já nemůžu zůstat pozadu.

Poznámka autorky: (1) Gilmorova děvčata je americký komediálně-dramatický rodinný seriál od autorky Amy Sherman-Palladino. Premiéru měl v letech 2000-2007 a celkem bylo natočeno 153 dílů v 7 řádách. Kdo neviděl, jako oddechovku můžu doporučit