Výměnný pobyt 4. díl

Anotace: Tak sem po velice dlouhé době přidávám další díl. Snad si to ještě pamatujete. Tahle kapitola se mi líbí, bohužel vůbec nevím, jak to má pokračovat...No to až pak..hezký čtení. Jo a jestli tam mám hrubky, tak pardon, nekontrolovala jsem si to.

Sbírka: Výměnný pobyt

Ráno mne probudilo řinčení budíku. Jak já nesnáším ranní vstávání, i když zase musím, uznat, že při světle se probouzím lépe. Tím samozřejmě nemyslím stolní lampičku s nažloutlým světlem, ale míním světlo za okny, které již svítilo. Hm, aspoň něco. Nějak jsem se necítila dobře, bolela mne hlava, asi z toho včerejšího ponocování. Sice se mi můžete vysmát, že jedenáct je ještě pohodička, ale pro holku, která je navyklá zaléhat po desáté, se stala jedna hodinka opravdový šok. Navlékla jsem na sebe džíny, modré triko s krátkým rukávem a černou mikinu. Přece si nebudu brát jasné barvy, akorát by mě dráždily do očí a další problém nepotřebuji. Nohy mi automaticky zamířily po schodech dolů do kuchyně, ruce mechanicky otevřely lednici, vyndaly mléko a misku ze skříňky, nasypaly do misky cereálie z krabice a zalily mlékem. Snídaně hotova. Ještě nějaké to pití, abych nebyla dehydratovaná. Kakao postačí. Jinak skvělé lupínky jsem si ani nevychutnala, nějak mě přešla chuť, ale rozhodně nechci, aby mi ve škole kručelo v břiše. To opravdu není příjemné, zvlášť když jako naschvál nikdo nedělá bordel a není slyšet nic jiného než podivné „zvuky“. Ve dveřích mě pozdravila Christiane, já jí jen mávla rukou na pozdrav a odcházela do školy. Co tam budu dělat, napadalo mne cestou. Katey je marod, s Maxem jsme byli na ostří nože (po včerejšku, jak jinak než mým vlastním přičiněním) a s nikým jiným se nebavím. Ach jo, to zase bude nuda.

Probíhala druhá vyučovací hodina, profesorka na angličtinu vykládala litanie z života slavných spisovatelů a básníků, Lana si malovala nehty pod lavicí, kluci v poslední lavici si četli časák, jak jinak než pod lavicí a já civěla z okna. Bolest hlavy se úměrně zvyšovala počtem uběhnutých hodin, radši jsem si nepředstavovala, co se bude dít za tři hodiny, nejpíš se mi rozskočí.
„V pondělí za týden mi přinesete vypracované eseje na básníka nnebo spisovatele, kterého si každý sám dobrovolně vybere. Nebudu vám do toho zasahovat, jen si hlídejte, aby se ve třídě nesešly dvě stejná témata, nedej bože dvě stejné práce. Známe ty vaše pirátské sklony, že? A slečna Veronika práci vypracuje také, jste si toho vědoma, doufám.“Domluvila profesorka svůj dlouhatánský proslov a upřela na mě pohled zpod brýlí.
„Co…ah…jistě, jsem si toho vědoma, paní profesorko, v pondělí za týden odevzdám esej o básníkovi či spisovateli.“Nejdříve jsem vůbec nevěděla, co po mně chce, tak nějak jsem pořád vyhlížela mraky plující po obloze, než dění ve třídě. Naštěstí poslouchám, sice mi okolnosti docházejí později, ale alespoň že dojdou.
„Jste nějaká bledá, nemusíte se toho lekat, však to zvládnete. Teď mě omluvte, jdu k sobě do kabinetu.“Poznamenala profesorka a s učebnicemi v podpaží odešla.
„Nechtěla ses tu s ní náhodou vybavovat celej den? Si s ní dej spicha a nevopruzuj tady ve třídě. Konečně vypadla!“Kdo jiný tohle mohl říct na mou adresu než Lana.
„Nech si ty kecy, nevím, kdo s tím rozhovorem začínal. A moc mě neprovokuj, bolí mě hlava.“
„Aaa, tak veleváženou Veroniku bolí hlava! ,Nejsi nějak pobledlá?,“Pitvořila se po profesorce. Její partička vymaštěných naninek se zachichotala a rozpaky si přikryla ústa, celá pomalovaná od pestrých rtěnek a lesků nejroztodivnějších barev, na růžovo nebo na červeno nalakovanými nehty. Nechápu, jak je někdo může obdivovat, ty nejspíš nosí rtěnku místo mozku. Ale znáte to, kluci (tím myslím některé, zase nemůžeme všechny házet do jednoho pytle) většinou koukají na obal, ale na pravou podstatu už ne. Nejspíš bych se s tím chtěla smířit, leč neudělám to. Přeci nebudu takovouhle hloupost respektovat? Přijde čas, kdy si kluci začnou hledat spíše tu pravou podstatu a obal není už tak podstatný, jenomže v tomto případě už nejsou pubertální výrostkové, nýbrž dospělí muži. Dámy smiřte se! Taková je realita z mého hlediska. Pak aby se člověk šel rovnou zahrabat, no nic…
Rychle jsem si sbalila věci z lavice, hodila je do tašky a pospíchala do učebny chemie na další hodinu, která v žádném případě nepatřila mezi mé oblíbené předměty. Netvrdím, že některé pokusy nejsou hezké a uchvacující, zvlášť když se mísí barvy, třaskají a bouchají různé prvky spolu smíšené, jenomže znát všechny ty pojmy, vzorečky a zápisy! To je k zbláznění. Radši se ani nezmiňuji o laboratorních pracích. Člověk se nejenže bojí přísného pohledu učitele, jeho káravým slovům ke spěchu a opatrnosti, ale ještě si musíte dávat pozor, abyste neudělali chybu a sloučenina vám nevybuchla v ruce. S tím si není radno zahrávat.
Ve třídě seděli téměř všichni, přišla jsem mezi posledními, ani mi to nějak nevadilo, učitel mi přibouchl dveře téměř za zadkem. Posadila jsem se do samostatné lavice, vytáhla učebnici a sešit a vyčkávavě se zahleděla na profesora, copak pro nás dnes zase přichystal? Zdejší chemikář byl pověstný svými experimenty, kupodivu se nikomu ještě nic nestalo. Ozvalo se zaklepání na dveře. Profesor „Chemik“, jak mu zde přezdívali, zvedl hlavu s pleší od katedry a pronesl svým „medovým“hláskem: „Dále.“
Do třídy se vehnala Lana s omluvným výrazem na tváři. Nejspíš si myslela, že její obličejíky na Chemika zaberou. „Promiňte, profesore, že jsem přišla pozdě, mám k tomu ovšem pádný důvod. Po hodině angličtiny jsem se bavila s profesorkou a pak jsem musela nutně na toaletu, víte, a jaksi jsem to nestihla.“Zacvrlikala Lana a mile se na Chemika usmála, vycenila tak své běloskvoucí zuby.
„Hm, ještě se profesorky optám pokud jde o to a vaše návštěva sociálního zařízení jistě byla nezbytná. Přeci by jste nemohla chodit po škole bez pudru, tomu já rozumím.“Prohodil profesor chytrácky.
„Vážně?“Optala se Lana naivně.
„Ne. Když už jste tady pěkně u tabule, nechtěla byste mi sdělit složení líčidel? Můžete si vybrat, kterékoliv chcete. Když ho tak často využíváte, jistě si s tím poradíte, nuže?“Po jeho vyzvání ke zkoušení celá třída nadšením vyprskla smíchy, někteří se Laně obzvláště nelibě pošklebovali a její partička, když si všimla jejího nasupeného výrazu, se zatvářila soucitně.
V podobném duchu probíhala celá hodina, tedy skoro celá, nemohu to říct s přesností, jelikož se přihodila jistá věc. Lana si zrovna sedala s trojkou do lavice, zabodovala barvami na vlasy (to jí zachránilo, jinak by dostala plný počet), když mi začalo být opravdu divně. Celou dobu ve škole mě příšerně bolela hlava, jak už jsem se zmiňovala a aby toho nebylo málo, zvedal se mi žaludek. Cítila jsem, jak se mi z hlavy žene krev pryč (což je mimochodem u mě neobvyklé, většinou to bylo naopak), lehce se mi motala hlava. Příznaky mluvily jasně, nejspíš budu zvracet. S rámusem jsem se zvedla ze židle, zamumlala své promiňte a vyběhla na chodbu. Všude se rozléhalo ticho, jen z nějaké třídy, vedle které jsem zrovna probíhala, se ozývaly hlasy studentů. Běžela jsem chodbou směrem k záchodům, mé boty pleskaly o podlahu, na stěně tikaly hodiny. Kyselé žaludeční šťávy se mi nahrnuly do úst, utíkala jsem, co nejrychleji, rychle jsem vrazila do prvních dveří, na které jsem narazila a dala si ruku před pusu. Ruka automaticky rozrazila dveře od kabinky, jen jsem si poklekla a…zvracela. Záchodovou mísu jsem objímala snad pět minut, z mé chutné, leč nevychutnané snídaně nezbylo nic. Třásla mnou zimnice, unaveně jsem se opřela o přepážku kabinek, otřela si ústa a zrychleně dýchala. Nejradši bych si teď zalezla do postele. Musím si do třídy zajít pro věci a půjdu domů. Nemá to cenu. Pomalu jsem se zvedala na nohy, když jsem se s příšerným leknutím, spíše vyděšením zarazila na místě. To snad není pravda, co tu dělá? Nemyslela jsem tím nikoho jiného, než našeho slavného aktéra fantastických filmů. Lucase (Daniela, jak chcete, stejně ty jména budu pořád přehazovat, tak nějak pořád nevím, jak ho mám oslovovat, tyhle dvě jména jsou totiž má nejoblíbenější, pak babo raď), pohodlně se opíral o zeď a zkoumavým pohledem hleděl na mě. Nic neříkal. Zdřevěnělými nohami jsem doklopýtala k umyvadlu, otevřela kohoutek s ledovou vodou a opláchla si obličej a vypláchla ústa, žaludeční šťávy nejsou zrovna nejpříjemnější. Ledová voda mě trošku probrala, přesto jsem se třásla po celém těla, motala se mi a bolela mne hlava. Chtěla jsem si dojít pro papírovou utěrku, když ke mně Lucas přišel a podal mi ji. Nejdřív jsem na podávanou utěrku hleděla zaraženě, pak jsem ji přijala a utřela si obličej. Přitom jsem na něj, dosud ztichlého, promluvila.
„Jak…ehm..jak dlouho jsi tu stál?“
„No, abych pravdu řekl, dost dlouho na to, abych věděl, z jakého důvodu jsi přiběhla na pánské záchody. Tedy toalety.“Ujistil mě o pravém opaku toho, co jsem chtěla slyšet.
„Aha.“Hlesla jsem.
„Zrovna jsem šel jednomu učiteli do kabinetu, když jsem tě zahlédl běžet po chodbě dost rychle a pak jsi sem tak zaplula, že jsem se bál, co se ti stalo. Radši jsem se na tebe chtěl kouknout zblízka. Kdyby ti něco bylo nebo se něco stalo. Jak je vidět, no…to je jedno.“
„Aha. Tak nějak jsem si nevšimla, že jsem…ehm..no na pánských…toaletách.“Každé slovo ze mě jen tak mimochodem vyplouvalo.
„A už je ti dobře? Nevypadáš zrovna nejlíp, se podívej do zrcadla.“
Učinila jsem přesně to, co řekl. Trochu jsem se sebe lekla. Bílý, pobledlý obličej velmi kontrastoval mou černou mikinou a černě nalíčenými linkami. Vlasy tvořily jakési ptačí hnízdo, nějak jsem si je přidržet musela. Jinak, až na pár drobností, způsobených nevolností, jsem to pořád byla já. Ani mě nijak neděsilo, že mne v takovémhle vzhledovém stavu vidí zrovna Daniel (Lucas). Spíš mi vadilo, ne to je slabé slovo, přímo mě vytáčelo, že postřehl mou slabou chvilku, jenže co jsem mohla asi tak jiného dělat?
„Neměl bys už jít? Pořád na tebe čeká ten učitel v kabinetu.“Už jsem se ho chtěla zbavit, přeci na mě nebude stále civět? Celkem mě znervózňovalo, i když to na mne nebylo vidět, jeho vzhled a hlavně mediální známost. Taková událost se samozřejmě musela stát jenom mě a ještě k tomu mě při tom přistihne On.
„Myslím, že tvé zdraví je přednější než nějaký učitel. To jim snadno vysvětlím, žádné problémy mít nebudu.“Hm, to má zatraceně pravdu.
„Když tu mluvíš o problému, myslím, že bych měla jít zpátky do třídy, jaksi jsem z ní vyběhla a nikomu o mém „problému“ neřekla.“Mířila jsem ke dveřím na chodbu.
„V tvé situaci se ti ani nedivím, spěchal by každý. Vysvětlíš to ještě lehčeji než já.“Smál se. Musela jsem uznat, že je celkem vtipný. Bohužel nebo bohudík jsem to moc nevnímala, když mnou začalo lomcovat horko, kdo by se divil.
„Já si jdu pro věci, chci si jít lehnout. Děkuji za utěrku, ahoj.“nestihl ani nic doříct a já zmizela v učebně chemie. Profesor se mne hned optal, co můj odchod měl znamenat a teprve pak si uvědomil jisté neshody na mém obličeji. Smrtelně bledou zřídkakdy nosím.
„Doufám, že vám je již lépe, vezměte si věci, omluvím vás z vyučování. Můžete mi sdělit, co se vlastně stalo?“Před celou třídou? Ach jo.
„Ehm, no nebylo mi dobře, od rána mne bolí hlava a teď mám nejspíš teplotu. Normální chřipka, pane profesore. Můžu už odejít? Vážně bych si šla domů lehnout.“ Nakonec mě po výslechu pustil a pokračoval ve výkladu. Já mířila k domovu, seč mi síly stačily. Cestou mě vyprovázela zimnice a následná horkost, hlava se mi málem rozskočila. U domovní branky se mi zatmívalo před očima, skoro jsem sebou sekla, musela jsem se opírat o stěny domu. Skoro poslepu jsem otevřela dveře, odbelhala se do mého pokoje v druhém patře, vytáhla si z mé lékárničky Paralen, spolkla ho a zapila vodou, padla na postel ještě oblečená a vzápětí jsem nevěděla o světě.

Z bezesného hlubokého spánku mne probudila Annie, starostlivě se nade mnou skláněla a ohmatávala mi čelo. Pak se zatvářila ještě starostlivěji a zavolala k sobě Jacka. Ani jsem neměla potuchy kolik je hodin, jestli je venku tma nebo stále světlo, obrazy kolem se mi podivně točily, zvuky doléhaly k mým uším přidušeně jako z veliké dálky. Nechala jsem se od Annie vysvléci a převléci do pyžama, vypít trochu horkého čaje, zapít další dávku nějakého prášku proti horečce a pak jsem sebou žuchla zpátky do peřin, zavrtala se do nich a znovu usnula neklidným, i když hlubokým spánkem. Občas se můj pohled, v době procitnutí z malátného stavu, zaostřil na Anniinu starostlivou postavu. Chudák, nejsem její vlastní dítě, ani mezi námi není žádný příbuzenský vztah, ale přesto se o mě musí starat. Jenomže já přeci neměla v plánu být nemocná, už uplynul měsíc od doby, co jsem přistála na letišti a jsem nemocná. Je tohle možné? Takový pech snad mám jen já, navíc ten „toaletový incident“ také žádná sláva není.
Spala jsem jak Šípková Růženka. Čas, který mé vědomí vnímalo okolí, bylo rapidně málo. V poměru tak 1:10. Vždy jsem jen zaznamenala jestli je den nebo noc, toť vše. Avšak třetí den mého bdění nastala změna. Pomaloučku polehoučku jsem procitala, uši slyšely jakési bubnování na okno. Lehce jsem se nadzdvihla na lokti a soustředila všechny síly na rozeznání toho záhadného zvuku. Co to může být? Sluch se po chvíli umoudřil a místo divného bubnování, rozeznal kapky deště dopadající na okenní tabulku. Aha! V tom případě je všechno vyřešeno, žádný duch, ale déšť. Tady snad prší pořád, léto neléto. Už jsem znovu usínala, když jsem zaregistrovala člověka, sedícího v křesle naproti postele. Byl to chlapec, víc nevím. Párkrát se podivná vidina opakovala. Nikdy jsem nerozeznala, kdo je ten tajemný ochránce, možná můj anděl strážný, kterého vidím ve svém blouznění jenom já.
Pátý den strávený v posteli jsem byla plně při vědomí, zrovna jsem chtěla zavolat na Annie, zda-li by mi donesla něco k pití, když dveřmi vešel on. Dokonale mne to probralo. Udiveně jsem zvedla hlavu a zamžourala na něj. V ruce nesl čaj. Čaj? V tom případě se musel bavit s Annie, popřípadě s Jackem. Ale jak je…. Daniel Lucas Wheelfell v našem domě, a co víc, u mě v pokoji. Můj mozek naprosto odmítal veškeré vysvětlení. Raději jsem ho nechala na něm.
„Ehm, ahoj. Jsem moc rád, že jsi se konečně probrala.“Zpočátku na něm byla patrná nejistota. Ale, ale, hošáček se bojí. Mě, která leží nemocná v posteli. To mě podrž. Přistoupil ke mně a podal mi do rukou hrnek s čajem. Půlka ve mně zmizela co by dup. Při horečce je žízeň, to se musí uznat, ne? Hrnek se sluníčkem má ruka obtížně postavila na stůl.
„Co tu děláš?“Zachraplala jsem.
„Jsi nemocná, právě o tebe pečuji. Tak trochu.“Hlesl.
„Aha, to je sice od tebe milé, ale co tu děláš?“Ještě mi neodpověděl na to, na co jsem chtěla. On věděl, nač se ptám, jen se snažil vykroutit. Jak typické! Nejdřív všichni dělají machra, a když přijde do tuhého, neví, co by si počali.
„Fajn, dostala jsi mě. Měl jsem o tebe starost, no. Tenkrát ve škole jsi nevypadala zrovna nejlépe.“Konstatoval. Nadzvedla jsem obočí. Trošku ho to vyvedlo z konceptu.
„Já, já tím nemyslím jako, že ti to neslušelo, to vůbec. Já jen, že na tobě bylo znát, že ti nebylo dobře. Prostě ses mi zdála nemocná a já ti chtěl nějak pomoct. Jenomže ty jsi tak rychle zmizela a pak mě našel profesor, co jsem za ním měl přijít. No a než jsem mu situaci stihl vyložit, nikde nebyla o nějaké Veronice ani zmínka.“ Tak v tom je zakopaný pes, no vidíš, jak umíš odpovídat, když se chce. Ze začátku jeho proslovu na mě málem přišel záchvat smíchu, jenže se to nějak zvrtlo do krutého kašle. Podstata však zůstala, on si myslel, že mě nějak urazil tím, že mi řekl, jak jsem vypadala špatně. Možná kdybych byla Lana, ale já? Tady v tom případě mi to upřímně bylo jedno.
„Hm, asi jsem nestála o něčí doprovod.“Trochu jsem lhala, ale kdo by to řešil? „Nic se mi cestou nepřihodilo, došla jsem v pořádku.“ Radši jsem se nezmiňovala o mém skoro omdlení, prudkém točení hlavy apod.
„Aspoň jsem tě mohl nějak uložit. Tvá opatrovatelka říkala, že jsi ležela v posteli bez hnutí a s oblečením. Měla o tebe příšerný strach. Takhle bych jí to alespoň mohl vysvětlit, ne? Jenomže to tebe samozřejmě nenapadlo. Celkem mě děsila představa, že se cestou někde sklátíš.“ A nebyl jsi daleko od pravdy Danieli.
„Dobře, příště budu myslet i na ostatní než jen na sebe.“Slíbila jsem.
„Ale to po tobě nechci, jen jsme o tebe měli starost.“
„Já vím, to už říkáš po několikáté. Nechme toho, prosím. Jen by mě zajímalo, jak jsi se sem dostal a jak jsi to vyřešil?“Tahle otázka mě přímo svrběla na jazyku.
„Dveřmi.“Zasmál se, leč když spatřil můj zachmuřený výraz, jal se vysvětlovat. „Zazvonil jsem na zvonek, otevřela mi paní domu, řekl jsem, že jsem tvůj něco jako spolužák a že se ti ve škole udělalo špatně, tak se za tebou jdu podívat. Moc se jí to nezdálo, zvlášť od kluka, spíš bych ale řekl, že to má co dočinění s mou ,ehm, známostí no. Takže jsem ještě k tomu dodal - povinnost od učitele. To už zabralo.“
„Párkrát při polovičním vědomí, jsem někoho viděla sedět v křesle. To jsi byl ty?“
„Ano. Seděl jsem tu každý den a ty ne a ne se probrat.“
„Aha a já myslela, že mě navštívil můj anděl strážný.“Zasmála jsem se, uvnitř trochu lítostivě. Přeci jen by to byla krásná představa ne? Mít svého anděla strážného s jeho šedýma očima a černými vlasy. Hmmh.
Nejspíš jsem se zamyslela moc, koukal na mě trochu smutně. „Promiň. To byl jen žert, jen jsem teď přemýšlela, jak asi takoví andělé vypadají.“
„A přišla jsi na něco?“Otázal se zvědavě.
„No, ne.“ Přeci bych se nepřiznala, i když ani nebylo k čemu.
A tak čas plynul, celou dobu jsme si povídali a celkem dost se nasmáli. Po hodině musel odejít, ne že bych ho tu nechtěla, ale už bylo načase. Naše klábosení se sice týkalo dosti povrchních věcí, protože nechci, aby ze mě vytáhl nějaké moc důvěrné informace, ale pořád pro mě bylo dost těžké bavit se s ním. Nějak nedokážu vypustit z hlavy to naše setkání u fontánky, proč se s mnou začal bavit? To je mu mě líto nebo co? O lítost nestojím.
Konečně se mi udělalo lépe, celý den jsem neprospala a mohla se tak soustředit i na něco jiného. Zbytek dne jsem brouzdala po internetu na Jackově vypůjčeném notebooku. Paráda, nemusela jsem vstávat, jen ležet a být spojená s celým světem. Jen ten blbý kurzor mi vadil. Dívala jsem se na všemožné stránky, ať už školní, až po kulturu a historii Anglie. Než jsem sem jela, chtěla jsem toho strašně moc vidět, ale teď to ze mě nějak opadlo. Ani nevím, kam bych se chtěla podívat, proto jsem se rozhodla jednat. Klikla jsem na památky Londýna a ukládala si ty, které mě zaujaly. Až budu zdravá, podívám se po nich a nafotím si je. Mám půjčený digitální foťák od rodičů, protože by přeci byl hřích nevyfotit si to tu, no ne? Už mám ze čtvrtiny zaplněnou paměťovou kartu a to jsem tu měsíc. Vlastně to je tak akorát, když tak nad tím přemýšlím. Tolik to letí, už jen dva měsíce, necelé. Ach jo.