Ve stínu ztráty- Kapitola 24

Kapitola 24: Neobvyklý dárek

Pro Vánoční svátky bývá často typické, že se sejde celá rodina a mnohdy i široké příbuzenstvo, aby si užili zábavu, dárky a výjimečnost okamžiku, kdy mohou být všichni spolu. Pak jsou tu ale lidé, kteří jsou sami a tohle období jen prohlubuje jejich depresi. Pocit zbytečnosti často dojde až do krajnosti, touhy sáhnout si na život. Tak mluví čísla, statistika je neúprosná.

I když jsem si tohle vždy uvědomovala, přesto se u nás slavilo v úzkém kruhu, bez babičky. Neptala jsem se na důvod, protože to zkrátka bylo zbytečné. Máma o tom nechtěla mluvit. Teď to bylo vlastně poprvé, co se u nás na Štědrý den sešla větší společnost a mě to vyhovovalo. Nikdo se totiž na mě nedíval, nikdo nestudoval, jak se cítím s vědomím, že na mém místě vedle Felixe měla být Katia. Jen tahle samotná skutečnost stačila k tomu, abych nepropadla melancholii a mohla si užít večer.

Jako malá jsem se vždycky ze všeho nejvíc těšila na dárky. A pak když jsem zjistila, že je nenosí ježíšek, ale kupují rodiče se mi nevyhnul ani takový ten typicky dětský nešvar – zkoušela jsem je hledat. Samozřejmě jsem nikdy žádný nenašla. Rodiče byli dost chytří, aby je nechávali mimo můj dosah. Teď s odstupem mi to vlastně přišlo docela směšné. Dětská nedočkavost se změnila v prostou touhu po rodinném večeru, protože tohle byla jediná doba, kdy se počítalo i s tátou. Jinak jsme byli obvykle naučení fungovat bez něj ať už šlo o narozeniny, Velikonoce, či jiné oslavy. Bylo to smutné, ale zvykli jsme si. Dárky holt již nebyli prioritou.

„Na co myslíš Sophie? Zdáš se mi nějak zamlklá,“ zeptal se najednou Felix čímž mě vrátil zpět do současnosti. Na stole polo-snědená slavnostní večeře a kolem pět usměvavých tváří.

„Říkala jsem si, jak je skvělé, že jsme se sešli všichni. Byla jsem zvyklá na komornější oslavy, ale tohle je super,“ odpověděla jsem. Byla to sice jen půlka pravdy, ale víc jsem sdělovat nechtěla. Akorát by to zkazilo atmosféru.

Úsměv na tváři paní Gruberové se ještě víc rozšířil, díky čemuž vypadala jako ozdoba, co si myslí, že je středem vesmíru, protože visí na horní větvi. Evidentně jí velmi potěšilo, že sdílím její názor.

„Mluvíš mi z duše zlato. Patříš k Felixovi, tím pádem už patříš i k nám. To pozvání nás velmi potěšilo.  Přinesli jsme dokonce nějaké dárky, i když jde jen o malou pozornost. Neměli jsme na nákupy moc čas.“

Známe se sotva pár týdnů a ona už mě považuje za rodinu, navíc mi říká zlato. Uvědomila jsem si konsternovaně, přestože první náznak jejího názoru na mě byl patrný už při té seznamovací večeři, tudíž by to nemělo být tolik překvapující. To, že mě tím vykolejila i podruhé jen zdůraznilo míru zmatení. Eva Gruberová nicméně nebyla jediná, kdo se mě ten večer pokusil šokovat. O chvíli později, kdy podle mého táty přišel čas na dárky se stalo něco, co jsem si měla pamatovat už navždy.

Přesunuli jsme se do obývacího pokoje. Ten sice nebyl dost velký na to, aby se zde mohlo pohodlně usadit šest lidí, nicméně já i Felix jsme to jednoduše vyřešili tím, že jsme si sedli na zem do tureckého sedu, čímž jsme se vlastně ocitli nejblíž ke stromku.

Způsob rozdávávání dárků bývá obvykle v každé rodině jiný. Někde je zvykem, že dárky rozdává všem přítomným ten nejmladší. Jinde jako třeba u nás probíhá předávání vzájemně tak, aby bylo vždy jasné, od koho který dárek je. Jakmile jsme Gruberovi s tímto zvykem seznámili, Felix se rozhodl začít.

„Já začnu dřív, než ztratím odvahu ti to dát. Po ukončení studia jsem měl díky svým rodičům možnost prožít neskutečnou euforii. Okamžik, který v člověku vyvolá obrovskou radost ze života.  Je to možná trochu neobvyklý dárek, ale žijeme jen jednou a já chci, abys ten pocit poznala taky,“ řekl Felix a podal mi obálku.

Zatímco já nervózně přemýšlela, co za šílenost může být uvnitř, Gruberovi vědoucně přikyvovali. Evidentní obava jejich syna dát mi něco takového ve mně vzbudila podezření, že ať už je uvnitř cokoli, nebude se mi to líbit.

„Tak už to otevři,“ pobídla mě netrpělivě máma.

S povzdechem jsem tedy opatrně roztrhla zdobenou obálku a vyndala cosi, co na první pohled vypadalo jako dárkový poukaz. Přesněji šlo o dárkový poukaz na tandemový seskok padákem. Šokovaně jsem zalapala po dechu a zůstala na něj zírat neschopná vymyslet, jestli se mám smát, brečet, nebo utéct.

„Děláš si legraci? Víš přece jak se bojím nových věcí!“

Felix pokrčil rameny a zvláštně se na mě zazubil. „Vím, ale jen do chvíle, než je zkusíš. Nemusíš se bát, je to naprosto bezpečné, ti chlapi mají za sebou desítky seskoků. Budeš nadšená uvidíš. Kromě toho tě v tom nenechám. Já jsem si to koupil taky.“

Tak to mi příliš nepomohlo. Naopak se mi sevřel žaludek. Co ho to napadlo? Proč si vůbec myslí, že to zvládnu? Už jen ta představa – otevřené dveře letadla, hukot větru, země daleko pode mnou byla děsivá. To není adrenalin, ale noční můra. Říkala jsem si.

„Ale proč? Proč po mě chceš, abych vyskočila z letadla odkázaná na někoho cizího bez jistoty, že se ten zatracený padák vůbec otevře? Prostě…co když se něco pokazí, co když umřu?“

Felix neodpověděl a úsměv z jeho tváře zmizel. Zdál se po mém panickém přívalu otázek naopak zaražený, jako by si najednou nebyl až tak jistý, zda je to dobrý nápad. V místnosti tudíž na okamžik zavládlo napjaté ticho přerušované jen občasným mlaskáním táty, který se tu zatím úplně v klidu ládoval cukrovím. Ticho přerušila až paní Gruberová a k mému nemalému zděšení byla na straně svého syna.

„Neumřeš zlato, nebo myslíš, že bych vlastnímu synovi dala takhle nebezpečný dárek sotva vylezl ze školy? Je to zábava a vy dva potřebujete společný zážitek.“

Wilhelm Gruber souhlasně přikývl. Zároveň se také mírně zamračil, což mu dodalo vzezření nějakého dávno mrtvého mudrce. „Tak tak, největším hříchem člověka je promarněný život. Jsou věci důležitější než strach, třeba touha prožít život naplno. Chtělas slyšet proč a tohle je podle mého ten důvod.“

Doufala jsem, že tímhle to skončí, protože to nejhorší, co se vám může stát je, když vás okolí naprosto převálcuje přesvědčujícími argumenty. V tu chvíli prostě nemáte jinou možnost než souhlasit, pokud tedy nechcete všechny naštvat vánoční rodinnou hádkou, a to já nechtěla. Navíc to nebylo všechno. S tím nejpřesvědčivějším argumentem nakonec přišel můj vlastní otec:

„Nezapomeň, že jsi spisovatelka Sophie. Neměla bys odmítat nové podněty a zážitky jen kvůli obavám z neznámého. Něco takového může být výborným zdrojem inspirace.“

Vlastně to od něj bylo svým způsobem podlé zmínit můj talent a největší koníček. Musel vědět, že právě tohle mě definitivně přesvědčí ve chvíli, kdy budu nalomená. Pro každého kreativce je důležité hledání nových a nových inspirací na což on spoléhal.

Máma sice jako jediná mlčela, ale její výraz a dychtivý úsměv mi naznačily, nejen že se všemi tady souhlasí, ale že mi takový dárek skoro i závidí a kdyby to šlo, klidně by skočila místo mě. To bylo překvapivé. Chorobný strach o dceru, jenž jí prve nutil trvat na terapii a odmítat vztah s Felixem si zřejmě vzal dovolenou a já si nebyla jistá, jestli je to dobře, nebo špatně.

„No tak dobře, přehlasovali jste mě. Já teda skočím,“ kapitulovala jsem nakonec spíš z nutnosti, než že by se mi skutečně chtělo. Vlastně jsem se v duchu přistihla, jak doufám, že se do té doby něco stane a já se tomu vyhnu. Nic z toho jsem však vzhledem k Felixově nezměrné radosti neřekla nahlas a raději pobídla společnost k dalšímu rozbalování.

To už se naštěstí obešlo bez větších překvapení. Většinou se jednalo o praktické universální dárky, které obvykle očekáváte od lidí, jež neznáte příliš dobře jako například sada sypaných čajů, kosmetické balíčky, či různé kuchyňské vychytávky.

Když to začínalo vypadat, že letošní Vánoce pro mě skončí samými nechtěnými a trapnými dárky, předala mi máma další obálku.

„Není v tom třeba bungee jumping nebo tak?“ zeptala jsem se v žertu, i když mi bylo jasné, že máma by tímhle směrem nešla. Spíš jsem od ní čekala nějaký romantický wellness víkend. Nicméně i v tom jsem se spletla. Obálka tentokrát obsahovala slevový poukaz do obchodu s motorkářským vybavením. Přemýšlela jsem, zda je to náhoda, nebo jestli se na mě s Felixem domluvili. Mámina následující slova potvrdila první možnost:

„Jsi dospělá, takže ti nechci zakazovat abys jezdila na motorce, ale měla bys mít nějaké kvalitní vybavení ať se o tebe nemusím bát víc, než je nutné.“

„Díky mami, to se opravdu hodí. Měla jsem v plánu si něco pořídit v povánočních slevách,“ odpověděla jsem upřímně a zvedla se, abych vzala středně velkou krabici. Zbyla pod stromečkem jako poslední a patřila Felixovi. Sada pro údržbu a čištění motorky.

„Když už budem jezdit spolu, tak ať se pořádně leskne,“ řekla jsem na vysvětlenou a v duchu si slíbila, že za ten seskok se mu ještě pomstím. Jak všechny dárky týkající se motorismu byly náhodné, tady jsem měla podezření, že šlo o domluvu Felixe a jeho mámy.

„Dám si na tom záležet, díky Lištičko.“

To oslovení mělo zřejmě být jakousi nevyřčenou omluvou za nečekané překvapení, které jsem se rozhodla až do toho osudného dne ignorovat. Jistěže jsem si nemyslela, že to tím zmizí, prostě bylo jen jednodušší na to nemyslet. Myslíte, že se mi to povedlo? Kéž by tomu tak bylo.

Poznámka autorky: Dárek, který Sophie dostala byl zvolen schválně a bude mít v příběhu konkrétní význam. A abych vás navnadila, popis zážitku bude autentický, tedy z vlastní zkušenosti, jen s tím rozdílem, že já si ho koupila sama. Máte se tedy na co těšit.