Ve stínu ztráty- Kapitola 31

Kapitola 31: Jak překonat strach?

Srdce se mi zastavilo, když se objevil on. Arnold. Mezi námi nikdy nebyla skutečná láska, ta pravá a jediná, kterou jsem zažívala s Klausem. Byl to jen pouhý letní flirt. Vzpomínka na zakázané ovoce. Věděla jsem, že dělám chybu, ale Arnoldovi se prostě nedalo odolat ani tehdy, ani teď. Dej bůh, aby mi tenhle malý úlet nezničil manželství.

Březen přišel nenápadně. Rána byla stále ještě chladná, ale odpoledne už o sobě pozvolna dávaly vědět hřejivé sluneční paprsky. Prozatím to byl však pouze příslib změny skrytý mezi řádky. Přesto jsem se každé odpoledne po práci, které jsem neměla trávit s Felixem na chvíli posadila v parku a četla babiččin deník. Dříve, než se zeptáte, proč právě tady, potřebovala jsem místo, kde mě určitě nevyruší máma a kde u toho budu moct přemýšlet. Nečetla jsem to totiž jako vnučka Barbary Atwoodové, ale jako autor. No a pokud jde o mámu, její snaha držet mě od babičky dál byla tak evidentní, že bylo prostě lepší jí neprovokovat. Co kdyby si to s tím domem ještě nakonec rozmyslela?

Právě jsem byla ponořená do jakési vzpomínky na zakázané ovoce, když mi v kapse začala hrát písnička od One Republic. Telefon jsem zvedla, aniž bych se podívala, kdo má tu drzost v tuhle chvíli rušit.

„Jo?“ zahučela jsem trochu naštvaně.

„Ciao, právě jsem přistála. Co teď děláš?“

Angely hlas mě vrátil zpátky do reality. Původní roztrpčenost ustoupila prosté radosti. Barbara Atwoodová byla minulost, kterou jsem nikdy neměla možnost poznat, kdežto Angela byla přítomnost a já se na ni těšila. Vlastně to bylo docela zvláštní. Ten pocit, kdy vám začne chybět někdo, koho jste nikdy předtím nepostrádali. Najednou si uvědomíte, že ho ve svém životě vlastně potřebujete víc, než se doposud zdálo. A ona byla pryč skoro měsíc.

„Čtu si babiččin deník a skoro nemůžu uvěřit tomu, že i ona byla někdy mladá. Každopádně, vítej zpátky!“ řekla jsem přesně to, co se mi honilo hlavou.

„Díky. Uvidíme se? Máme si dost co povídat,“ ozvalo se s nadějí na druhé straně.

Přisvědčila jsem víc, než ochotně takže jsme si domluvili rande hned na následující den ráno. Měla být sobota a Angela souhlasila, že si se mnou půjde místo táty zaběhat. Možná se vám to může zdát příliš obyčejné pro někoho jako je ona, ale mě to nepřekvapilo. Ne potom, co jsem viděla ty hory jídla na fotkách, jež mi poslala. Zkrátka byla tím typem člověka, kterému záleží na tom, jak vypadá zvlášť když za pár měsíců je tu léto a plavková sezóna.

***

Běhat s Angelou bylo něco úplně jiného, než běhat s tátou. Přijela za mnou do Eilbeku a téměř okamžitě se stala terčem pohledů všech místních pejskařů i těch, co stejně jako mi využili tuhle běžeckou trať. Zatímco já byla oblečená jednoduše v modré teplákové soupravě a vestě proti chladu, ona byla jako ze žurnálu. Zateplené značkové legíny, běžecká bunda, vlasy sčesané do vysokého culíku a čelenka přes uši. Vše dokonale sladěné v růžové a černé, přitahující pozornost. Jeden mladík dokonce obdivně hvízdnul, když při protahování u jedné z mnoha fitness stanic ukazovala svůj dokonalý zadek. Co vám budu povídat, cítila jsem se vedle ní jako ošklivé káčátko.

„Ty teda víš, jak upoutat pozornost,“ okomentovala jsem situaci a stejně jako ona připravovala svaly na nadcházející zátěž.

„Víš ty co? Prostě si jich nevšímej.“

Snažila jsem se vzít si její radu k srdci. Dokud jsme běželi a já se musela soustředit na svůj dech to i docela šlo. Navíc mi trochu zvedl sebevědomí fakt, že i přes její viditelně dobrou kondici jsem s ní zvládla držet krok. Taky už bylo načase, aby se ty pravidelné tréninky někde projevily, pomyslela jsem si s uspokojením.

Po nějaké době přišel čas na odpočinek a tady mi zase pomohlo plně se věnovat tomu, co jsme si povídali. Jelikož bylo přece jen poněkud chladno, zůstali jsme místo posedávání na lavičce opřené o zábradlí a pozorovali řeku s malými zamrzlými ostrůvky u břehů. Bylo mi jasné, že nebude trvat dlouho, a i ty roztají.

„Víš, na Itálii to nemá, ale tohle místo má svoje kouzlo,“ řekla Angela s pohledem upřeným na protékající řeku.

Zasmála jsem se, protože mě to od ní nepřekvapilo. Vždy měla tendence všechno srovnávat. „No je to můj domov, narodila jsem se tu.“

„Ovšem ty fotky cos mi posílala. Dům tvé babičky mi připomíná vinici jednoho známého mé matky. Je to dost retro, ale s trochou péče z toho uděláte pěkné venkovské sídlo.“

Její pochvala, pokud se to tak dalo nazvat mě potěšila, takže jsem se jí ochotně začala vykládat o babiččině poslední vůli a našem rozhodnutí dům opravit. Poslechla si to dychtivě jako malé dítě, když mu čtete pohádku. Následně se sama od sebe rozhovořila o všem, co za poslední měsíc dělala ona. Bylo příjemné moci se na chvíli soustředit na někoho jiného než na sebe. Říká se, že nejlepší způsob, jak se vyrovnat se svými problémy je řešit problémy někoho jiného. A věřte nevěřte, ono to opravdu funguje. Tedy alespoň do chvíle, než zjistíte, že svět je prostě příliš malý na to, abyste se před nimi mohli schovat. Jenomže koho by napadlo, že si Italové na poslední rozloučení objednají ohnivou show? Při té představě jsem se otřásla a Angela si toho samozřejmě všimla.

„Děje se něco?“ zeptala se s upřímnou starostí v hlase. Čekala údiv, možná dokonce smích, ale strach a odpor? To určitě ne. A já nevěděla, jak jí to rozumně vysvětlit, aniž by to vyznělo jako ta nejtrapnější lež na světě, takže jsem se rozhodla říct pravdu.

„No víš, oheň mě tak trochu děsí. Začalo to po tom požáru. Felix mi hodně pomohl, akorát tohle se mě pořád drží a já nevím jak z toho ven,“ povzdechla jsem si.

„To chápu. Zkoušela jsi mentální techniky, jako třeba nějakou formu litanie, nebo přerušení vzorce?“

Cože? Pohlédla jsem na ni překvapeně, jelikož tohle bylo skutečně nečekané. Ona jediná přišla sama s konkrétním řešením, které by nezahrnovalo odbornou pomoc. Skoro jako by se s tím už setkala, jako by věděla jak na to. A ještě navíc nečekala až se blbě zeptám, ale rovnou mi to vysvětlila.

„Když jsem se tehdy rozhodla opustit Itálii, byla to velká změna. Měla jsem z toho strach a tyhle techniky mi dost pomohly. Vím, že je to úplně jiná situace, ale strach je strach a dá se proti němu bojovat. Můžeš třeba schválně dělat přesný opak toho, co ti v tu chvíli radí mysl, všímat si detailů a začít je nehlas popisovat. Místo abys utekla, jen zaměříš mysl jinam a nedojde k úzkosti. Někdo taky radí počítat si dobu nádechu a dobu výdechu jako v józe, aby se dech zklidnil. V Duně měli dokonce vlastní litanii proti strachu, vymysli si taky nějakou, nebo si třeba jen představuj, jak ten oheň zničíš, uhasíš vodou a strach mizí. Zní to banálně, ale fakt to funguje, něco si o tom přečti.“ (1)

O knižní sérii, kterou Angela zmínila jsem měla jen velmi vzdálené povědomí. Sci-fi mě nikdy příliš nelákalo, nicméně už teď jsem věděla, že tu litanii si vyhledám spolu s psychologickými články o strachu. Ačkoli se může jevit boj s úzkostí primitivními mentálními technikami jako nesmyslný výplod chorého mozku, já už neměla co ztratit. Terapii jsem nechtěla a nikdo jiný s lepším nápadem nepřišel. Mohlo to ale skutečně zabrat? To ukáže až čas.

„Díky, asi to udělám,“ usmála jsem se na svou kamarádku ve snaze dát jí najevo, že nemám v úmyslu její rady nějak zesměšnit. Pokud nic jiného, tak minimálně v jednom totiž měla pravdu. Strach je stav mysli a mysl můžeme ovlivnit. Fyzické příznaky těla jsou v tomto případě jen projevem toho, co se nám děje v hlavě. Naneštěstí člověk zaslepený strachem snadno přehlédne logická fakta.

„Nemáš zač. Tak co běžíme dál?“ zeptala se a já přikývla. Dokázala jsem si představit, že by se z toho stala tradice jako jsem měla s tátou. Dvě kamarádky, co si jdou zaběhat a probrat své starosti. Přesto jsem stále musela mít na paměti, jaká Angela je, že nikdy nevydrží na jednom místě, zrovna jako její strýček Enzo. Tentokrát sice tvrdila, že má v plánu zůstat, ale to se mohlo kdykoli změnit. Nejspíš byla ten typ člověka, co nedokáže být na jednom místě dlouhodobě šťastný. A ještě něco jsem si při tom běhu uvědomila. V životě většiny z nás jsou lidé, kteří odcházejí a zase přicházejí. Říká se jim nomádi. Na první pohled se zdá, že se na ně nelze spolehnout. Mi ale přesto víme, že je nepřestaneme potřebovat.

Poznámka autorky: (1) Duna je šestisvazková knižní sci-fi série od amerického autora Franka Herberta o fiktivní pouštní planetě Arrakis, na které se těží speciální cenné koření melanž. V letech 2021 a 2024 byly natočeny také dva celovečerní filmy.

Zde je ona slavná benegesseritská litanie proti strachu: Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.