Ve stínu ztráty- Kapitola 33

Kapitola 33: Bez výčitek

Probudila jsem se naprosto zmatená dvěma věcmi. Za prvé, jak jsem mohla po tak skvělém sexu uprostřed bílého dne usnout? A za druhé, proč se necítím ani trochu provinile? Právě jsem se pomilovala s klukem, co byl zasnoubený s mou nejlepší kamarádkou. Bývala bych čekala alespoň slabý osten viny, ale ono nic. Ležela jsem nahá pod těžkou peřinou a až na sílící kručení v žaludku se všechno zdálo perfektní.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Felix opatrně, protože zřejmě čekal to samé. Seděl již zcela oblečený v houpacím křesle vedle postele, přes klín přehozenou deku a na ní otevřenou knihu. Zřejmě aby se zabavil.

„Hladově a taky trochu trapně, že jsem ti usnula takhle uprostřed dne. To se mi běžně nestává,“ odpověděla jsem popravdě a rukou začala šmátrat po svém oblečení. Asi to vypadalo docela vtipně vzhledem k tomu, že leželo složené a připravené vedle mě.

„Takže nemáš výčitky, nebo tak něco?“ ujišťoval se pozorně sledujíc mou snahu se obléknout, aniž bych ze sebe sundala deku, která mě dosud halila. Vypadal, že se u toho náramně baví, ale nijak to nekomentoval.

„Právě že ne, i když jsem to čekala. Moc to nechápu,“ přiznala jsem s pokrčením ramen.

„Nemusíme vždycky všechno chápat. Někdy je lepší věci prostě jen přijmout místo abychom se v nich vrtali. Takže to neřeš, ani to, žes usnula, protože o nic nejde. Jinak není divu, že máš hlad, jsou skoro dvě odpoledne, ale vymyslel jsem řešení. Mohli bychom se cestou domů někde stavit, na internetu jsem našel, že by tu měla být pizzerie, jestli ještě funguje.“

„Funguje, máma nám tam objednávala jídlo, když jsme tu byli minule,“ přisvědčila jsem a už na nohou dávala do pořádku svůj vzhled a rozházenou postel. Felix se taky zvedl, aby mi pomohl.

Společnými silami a v rekordním čase jsme zamaskovali stopy po naší činnosti, uklidili již vyhaslý krb, znovu zabezpečili dům a dojeli do malé pizzerie na okraji Lauenburgu. Takhle uprostřed sobotního odpoledne jsme zde byli jedinými hosty. Poněkud ospale působící černovlasá slečna, která tu podle věku byla na brigádě, zapsala do počítače naši objednávku a vyzvala nás ať se posadíme.

„Je to tu malebné, ale z místních lidí na mě jde spaní,“ okomentoval Felix celkem trefně místní obyvatele.

Oproti hektickému Hamburku, to byla vyloženě oáza klidu. Pro někoho nudná a ospalá díra, pro jiného tiché útočiště. Záleží na tom, jaký životní styl preferujete. Faktem zůstávalo, že průměrný věk obyvatel zde byl poměrně vysoký a tahle mladá slečna byla spíše znuděnou výjimkou. Nejspíš, zatímco tu byla nucena tvrdnout, ve skrytu duše toužila po vzrušení z velkoměsta.

„Máš pravdu, působí to tak, ale je tu jeden zvláštní paradox. Lidem, kteří tu žijí chybí možnosti velkoměsta a těm co žijí ve městě zase chybí klid.“

Felix se nad mojí úvahou uchechtl. „Co na to říct? Lidé jsou zkrátka věčně nespokojení ať jsou kdekoli.“

Zatímco já přemýšlela nad pravdivostí jeho slov, ta samá znuděná slečna nám mezitím donesla pizzu, bez zájmu popřála dobrou chuť a vrátila se na své místo za pokladnou.

Jedli jsme v tichém souznění a k tomu upíjeli colu. Přibližně v půlce jsme si pak pizzy vyměnily, jelikož jsme oba chtěli ochutnat od toho druhého. Možná vám to přijde uhozené, ale dělali jsme to i s Katiou a to tak dlouho, až se z toho nakonec stal zvyk.

Zhruba po hodině, když zmizel i poslední kousek pizzy, jsme zaplatili a pomalým krokem se vydali k autu. Čekala nás další hodina strávená na cestě.

***

Neděle bývá u mnoha lidí standartně považována za den, kdy se nic nedělá. Den volna a rodinných návštěv. A je to tak dobře, vždyť člověk by se měl ve svém hektickém tempu alespoň na chvíli zastavit a vydechnout. Pro mě to ovšem znamenalo, že jsem díky tomu měla čas zabývat se jen svými myšlenkami, a to už tak dobře nebylo. Výčitky se sice nedostavily, ale cítila jsem se blbě právě kvůli tomu, že žádné nemám. Mám výčitky kvůli tomu, že nemám výčitky. No nepřipadalo by vám to šílené?

Naštěstí jsem na odpoledne byla pozvaná k Angele domů, takže existovala reálná šance, že mi to vymluví. Její táta doháněl pracovní resty, co se nakupily, když byl v Itálii, a ona tak měla byt pro sebe.

Do čtvrti Hafen City, kde se nacházel byt Morinelliových jsem dorazila krátce po třetí hodině odpolední. Bydlení v téhle oblasti bylo luxusní a extrémně drahé, to byla známá věc. Dokonce i vybavení a výhled na vodu dávaly tušit, že místní nedostatkem peněz rozhodně netrpí. Ačkoli mě Angela nikdy předtím k sobě nepozvala, něco podobného jsem vlastně čekala.

„Teda není to sice obrovský dům se zahradou, bazénem a hospodyní cos měla v Itálii, ale i tak dobrý,“ zhodnotila jsem uznale poté, co mě tu provedla.

„Díky. Není tu sice takový klid a chybí mi moře, ale zase jsou tu blízko obchody, takže máš pravdu, není to špatné. Co takhle sklenku vína?“ nabídla mi, a aniž by čekala na odpověď začala v horních skříňkách bílo-černě laděné linky hledat skleničky. Nechala jsem ji, protože k tomu, co jsem chtěla probírat se to hodilo.

O chvíli později už jsme s vínem a sušenkami seděli v obývacím pokoji na tmavě zelené rohové pohovce, kam by se pohodlně vešlo šest lidí. Na plazmové nástěnné televizi tlumeně hrálo MTV.

„Tak o čem jsi to chtěla mluvit?“ zeptala se Angela zvědavě.

Pořádně jsem si lokla vína na kuráž a téměř jedním dechem vyhrkla: „Vyspala jsem se s Felixem.“

Zůstala v klidu asi jako člověk, který se právě dozvěděl, že dva dospělí lidé udělali přesně to, co dva dospělí lidé normálně dělají. Jen výraz mírného překvapení na její tváři prozrazoval, co se jí honí hlavou.

 „A v čem je problém? Jste dospělí, chodíte spolu…“

S povzdechem jsem jí tedy vysvětlila celou situaci od začátku. O mých obavách, pocitu zrady, o Felixově ohleduplnosti, když jsme se rozhodli to přesto zkusit, a nakonec o záhadné absenci jakýchkoli výčitek. I mě samotné to znělo jako zpověď choromyslného jedince. I přes naprosto zjevnou šílenost celého příběhu, jsem se pak cítila o malý kousek líp, jako by ze mě spadl velký tíživý balvan. To je u člověka, který se původně nechtěl svěřovat vůbec docela úspěch nemyslíte? Nicméně tuhle výsadu měli pouze Felix s Angelou, jelikož oba prokázali tu správnou schopnost naslouchat, jakou jsem potřebovala. A tak to mělo i zůstat.

„Takže jestli to chápu správně, ty ses vyspala se svým klukem, moc se ti to líbilo a teď se kvůli tomu cítíš blbě.“

„Hm, když to řekneš takhle, zní to fakt hloupě, ale Katia…“

Nestihla jsem to ani doříct a Angela už prudce vrtěla hlavou, čímž dala na obdiv své dokonale vyžehlené vlasy. Za normálních okolností bych si asi pomyslela něco o bohaté paničce, co musí i v domácím prostředí vypadat upraveně. Tohle však normální okolnosti nebyly.

„Katia tu není, ale vy dva ano, a to je zatraceně super tak si to nekaz a buď šťastná. Nikdo se nemusí cítit provinile za to, že je šťastný, a to ani když mu život hází klacky pod nohy, protože to se jen tak nezmění. Ale jen ty rozhoduješ o tom, jak se budeš cítit a pokud ten prvotní pocit je štěstí, nehledej v tom žádné ale.“

Váhavě jsem se na ní za ta slova usmála a ochutnala máslovou sušenku. Byla výtečná, úplně se rozpadala na jazyku. Ačkoli jsem nedokázala pochopit, kam na ty moudra Angela chodí, přesně tohle jsem myslela tím, že mi to vymluví. Ona to zkrátka uměla. Nebyla žádný psycholog, ale uměla si užívat života bez ohledu na to, jaká překvapení si pro ni nachystá. Zůstávala pozitivní, což byl zřejmě ten důvod, proč učarovala i Katie. Hodně se tím podobala svému strýčkovi.

„Máš pravdu Enzo,“ řekla jsem a žertem jí drcla do ramene.

Zasmála se tomu. Bezstarostně a opravdově. Nic mi na to neřekla, to však nebylo třeba. Obě jsme věděli, že tohle je její způsob, jak si navždy uchovat člověka, jenž odešel. Vzít to nejlepší z jeho povahy a přijmout to za vlastní, protože pak i když tu ten člověk už není, vy máte pocit, že něco z něj zůstalo. Uvnitř Vás samotných.