Pod maskou hříchu - Kapitola 8.

Kapitola 8 — Elena

Ráno jsem se probudila s telefonem v ruce. Nepamatovala jsem si, kdy jsem usnula. Jen to, že poslední zpráva zůstala viset ve vzduchu jako nedořečená věta.

Na některá setkání musíš počkat.

Kdo to byl?

Ležela jsem na zádech a znovu si četla konverzaci. Každé slovo. Každou pauzu mezi odpověďmi. Snažila jsem se z toho vyčíst něco známého. Nějaký náznak, který by mě navedl.

Někdo ze školy?

Někdo z minulosti?

Nebo jen další kluk, který si myslí, že anonymita je sexy?

Nebyla to sbírka trapných narážek ani přehnané lichotky. Ty zprávy byly klidné, sebejisté. A zvláštním způsobem... vzrušující.

Viděl tě bez publika... to mě děsilo víc než samotná anonymita.

Ve škole bylo všechno při starém.

Chodby plné hluku, smíchu a spěchu. Lidi mě zdravili, usmívali se, někdo mi pochválil šaty, jiný se zeptal na víkendové plány. Odpovídala jsem naučenými frázemi a úsměvem.

Jenže pod tím vším běžela jiná vrstva.

Hledala jsem ho.

Ne očima konkrétní tvář. Spíš reakci, zaváhání nebo pohled, který by trval o sekundu déle, než bylo běžné.

Ben stál u své skříňky, jako by byl součástí zdi. Ruce v kapsách, výraz klidný, téměř znuděný. Když jsem kolem něj procházela, ani se nepohnul.

Jen na okamžik zvedl oči.

Krátký pohled, bez úsměvu.

Bez náznaku čehokoli.

A přesto se mi stáhl žaludek.

Ne. To je hloupost.

On by takovou hru nehrál.

Nebo ano?

„Tak co?“ vytrhla mě Kristy z myšlenek, když jsme se usadily v zadní části učebny. „Podezřelí?“

„Všichni,“ zamumlala jsem.

„To není seznam. To je paranoia.“

Povzdechla jsem si a podala jí telefon s otevřenou konverzací. Kristy si zprávy přečetla dvakrát.

„Dobře,“ uznala nakonec. „Tohle není úplný idiot. To musím dát body.“

„Díky. To mi fakt pomohlo.“

„Ne, vážně. Tohle někdo promýšlí. Někdo, kdo tě nejspíš zná.“

„To říkáš, jako by to mělo být uklidňující.“

Kristy pokrčila rameny. „Možná je. Nebo tě jen někdo chce poznat jinak než ostatní.“

Zadívala jsem se znovu přes učebnu.

Ben se opíral o židli, mluvil s Markem a tvářil se, jako by ho svět kolem vůbec nezajímal. Klidný. Odtažitý.

Nedostupný.

Přesně typ, který by anonymitu nepotřeboval.

A přesto...

„Uděláme večírek,“ vyhrkla jsem náhle.

Kristy zamrkala. „Cože?“

„Dneska u mě. Je pátek, takže všichni budou mít čas.“

„A tím chceš docílit...?“

„Toho, aby přišel,“ dořekla jsem rychle. „Jestli je to někdo z našeho okruhu, přijde. A já to pak snad poznám.“

Kristy se pomalu usmála. „Takže past.“

„Ne past,“ opravila jsem ji. „Příležitost.“

Během oběda už se zpráva šířila rychleji než oheň. Večírek u Adamsové! Hudba, pití, otevřené dveře. Stačilo prohodit pár vět se těmi správnými lidmi a bylo hotovo. 

Zbývala jen jedna věc.

Nejtěžší část.

Sebrala jsem odvahu až odpoledne, když jsem ho zahlédla samotného na schodech před budovou. Seděl tam s telefonem v ruce, slunce mu dopadalo na obličej a zvýrazňovalo ostré rysy, které působily téměř nebezpečně klidně.

Zastavila jsem se před ním.

Zvedl oči.

„Adamsová.“

„Cole.“

Chvíli jsme na sebe jen koukali.

Srdce mi bušilo víc, než by mělo. Nebylo to jen o pozvání. Bylo to o tom, že jsem tentokrát neměla připravenou žádnou roli.

„Dělám dneska večer malý večírek,“ začala jsem. „U mě doma.“

„Malý?“ pozvedl obočí.

„Relativně.“

Koutek jeho úst se nepatrně pohnul. „A proč mi to říkáš?“

Protože chci, abys přišel.
Protože mě zajímáš.
Protože mi možná píšeš ty.

Nic z toho jsem ale neřekla.

„Protože bys mohl s klukama přijít,“ odpověděla jsem klidně. „Jestli nemáte lepší plány.“

Díval se na mě o něco déle, než bylo nutné.

„A měli bychom mít?“ zeptal se tiše s troškou sarkasmu v hlase.

„To nevím. Neznám tě.“ připomněla jsem mu jeho vlastní slova.

Na okamžik se jeho výraz změnil. Téměř neznatelně, ale viděla jsem, jak mu ztuhla čelist.

„Možná bys neměla.“ řekl celkem tvrdě.

„Možná bych měla.“ odsekla jsem mu zpět.

Ticho mezi námi bylo napjaté tím zvláštím způsobem.

Nakonec pokrčil rameny. „Uvidím.“

Nebyl to souhlas. ale nebylo to ani odmítnutí. Přesně takhle jsem reagovala na pozvání ostatních já a na chvíli mi přišlo, že nás něco spojuje víc, než si chceme přiznat.

Raději jsem odešla dřív, než si to mohl rozmyslet a odmítnout rovnou.

Cítila jsem jeho pohled na zádech.

Večer měl všechno změnit. Ať už tajemný pisatel přijde, nebo ne.

A jestli přijde i Ben Cole...

Pak možná konečně zjistím, kdo z nás dvou vlastně hraje hru.