Pod maskou hříchu - Kapitola 9.

Kapitola 9 — Ben

Na večírky jsem nikdy moc nebyl. Každý to tam zkoušel na každého, porovnávali si ega a bezmyšlenkovitě popíjeli levný alkohol. Stejně mě to tam ale dnes táhlo.

Musel jsem ji vidět. 

„Takže jdeš?“ zeptal se Mark, když jsme stáli před domem Adamsových a hudba byla slyšet až na ulici.

„Řekl jsem, že se stavím,“ odpověděl jsem klidně.

Tom se uchechtl. „Staví se jen někdo, kdo se chce stavit.“

Pro svůj klid jsem raději neodpověděl.

Uvnitř bylo přesně to, co jsem čekal. Smích, hudba, světla, lidi stojící po místnostech i zahradě. Vzduch byl těžký směsí parfémů a alkoholu. Všichni se tvářili, že je to noc, na kterou se nezapomíná.

A přesto jsem cítil jen neklid.

Uviděl jsem ji téměř okamžitě.

Elena stála uprostřed obýváku, obklopená lidmi, ale nepůsobila jako jejich součást. Měla na sobě tmavé šaty, vlasy rozpuštěné přes ramena. Usmívala se, mluvila, dotýkala se něčích rukou, když se smála.

Královna ve svém království.

Jenže já už věděl, že pod tou korunou je něco jiného.

Naše pohledy se na okamžik střetly.

Nevydržel jsem to dlouho. Otočil jsem se dřív, než si kdokoli mohl všimnout, že mě ten pohled zasáhl víc, než by měl.

„Tak?“ šťouchl do mě Simon. „Jdeš ji pozdravit?“

„Nemám náladu,“ odpověděl jsem suše.

A byla to pravda.

Neměl jsem náladu na její svět. Na hlasitou hudbu. Na lidi, kteří si myslí, že se opijou a všechny problémy zmizí.

„Jdeme jinam,“ řekl jsem klukům po deseti minutách, když jsem měl pocit, že mi praskne hlava. „Na pivo.“

Mark zvedl obočí. „Už?“

„Už.“

Nikdo se neptal dál. Vyšli jsme ven a hudba za námi ztichla.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

O hodinu později jsem šel domů sám.

Kluci zůstali ještě ve městě, ale mě to táhlo jinam. Hlavou mi běžel obraz její tváře, když mě uviděla. Nebyla to jen zdvořilost. Byl tam náznak očekávání.

Možná čekala víc.

Vytáhl jsem telefon a zastavil se pod pouliční lampou.

Jestli mě chceš vidět, odejdi z večírku.

Chvíli jsem přemýšlel, pak pokračoval.

Sama, žádné otázky. Za patnáct minut u starého hřiště za parkem.

Stiskl jsem odeslat.

Bylo mi jedno, že právě hostí desítky lidí. Jestli to myslí vážně, přijde.

Telefon zavibroval téměř okamžitě.

Kdo říká, že tě chci vidět?

Usmál jsem se.

Kdybys nechtěla, už bys neodpovídala.

Ticho.

Pak další vibrace.

Fajn

Už jsem neodepsal a vydal se domů.

Doma jsem si vzal masku. Chladný plast mi přilnul k obličeji jako známý pocit. Výraz lebky byl nehybný, bez emocí, bez slitování. Přesně tak to mělo být.

Ne Ben, kluk ze školy.

Teď jsem byl stín.

Vyšel jsem zpátky do noci.

Staré hřiště za parkem bylo opuštěné už roky. Rezavé konstrukce, popraskaný asfalt a stromy kolem tvořily přirozenou hranici mezi světlem města a tmou.

Dorazil jsem první.

Postavil jsem se mezi stromy, dost daleko od lampy, aby mě světlo neprozradilo.

A čekal.

Uslyšel jsem kroky dřív, než jsem ji uviděl.

Přišla rychle, téměř bez dechu, jako by sama nevěděla, proč spěchá. Zastavila se pod lampou a rozhlédla se kolem.

Byla sama.

Opravdu přišla.

Ruce měla překřížené na hrudi, ale nebylo to ze strachu. Spíš z nervozity. Otočila se dokola a  snažila se něco zahlédnout nebo spíš někoho.

Telefon se jí rozsvítil v ruce.

Jsem tady

Prudce zvedla hlavu. Ale neměla šanci mě zahlédnout.

Kde?

Blíž, než si myslíš.

Zhluboka se nadechla. Místo aby odešla, udělala pár kroků vpřed, do tmy směrem ke mě.

To jsem nečekal.

Pozoroval jsem ji ještě chvíli, jak si skousla ret, jak se snaží působit klidně a nebojácně.

A pak jsem pomalu vyšel ze stínu.

Zastavil jsem se pár kroků od ní.

Světlo lampy dopadlo na masku a vrhlo na zem ostrý stín.

Na okamžik se ani nepohnula.

Jen se na mě dívala.

„Tak jsi přišla,“ řekl jsem klidně, hlas tlumený maskou.

„Tak jsi skutečný,“ odpověděla, ale hlas se jí třásl.

Přistoupil jsem o krok blíž.

„Otázka ale zní,“ pokračoval jsem tiše. „Jsi tak odvážná, abys ztratila kontrolu?“