Pod maskou hříchu - Kapitola 10.

Kapitola 10 — Elena

Měla jsem utéct, vrátit se na večírek. A přesto jsem tam stála a čekala.

Pod studeným světlem lampy, srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem si byla jistá, že ho musí slyšet i on.

Maska skrývala jeho tvář, ale ne jeho přítomnost. Ta byla až příliš skutečná. Přitahovala mě stejně silně jako děsila.

„Jsi tak odvážná, abys ztratila kontrolu?“

Ta věta mi projela tělem jako elektřina.

Nevěděla jsem, jestli odpovídám jemu, nebo sama sobě.

„Možná už jsem ji ztratila,“ vydechla jsem tiše.

Udělala jsem krok blíž.

Byl vyšší, než jsem si uvědomovala. Tma zvýrazňovala jeho siluetu, ramena, napětí v postoji. Nehýbal se. Jen mě sledoval skrz tmavé otvory v masce.

„Tohle není hra na hrdiny,“ řekl klidně.

„A co to je?“

„Zkouška.“

Polkla jsem.

Cítila jsem, jak mi vítr lehce nadzvedl vlasy a odhalil krk. Byla jsem si najednou až příliš vědomá každého centimetru své kůže. Každého místa, kterého by se mohl dotknout.

A on to věděl.

Udělal krok ke mně.

Teď mezi námi nebyl téměř žádný prostor.

Cítila jsem jeho teplo skrz tenkou látku šatů. Pomalu zvedl ruku, jako by mi dával čas ucuknout.

Neucukla jsem.

Jeho prsty se lehce dotkly mé brady jen konečky. Donutil mě zvednout hlavu o pár milimetrů výš. Ten dotek byl pevný, ale ne hrubý.

„Třeseš se,“ zamumlal.

„Je zima,“ zalhala jsem.

Tichý, tlumený nádech za maskou mi napověděl, že mi to nevěří.

Jeho palec sklouzl z brady ke krku, přes klíční kost až k rameni, kde nechal prsty spočinout o vteřinu déle. Moje tělo reagovalo dřív než rozum a kůže se mi pod jeho dotykem napjala, dech se zrychlil.

Nikdo se mě nikdy nedotýkal takhle.

Bez spěchu, bez nároku.

„Pořád můžeš odejít,“ řekl tiše.

Byla to nabídka. Možnost úniku.

Místo toho jsem položila ruku na jeho hruď.

Pod prsty jsem ucítila pevnost svalů i zrychlený tlukot jeho srdce. Nebyl klidný. Jen to uměl skrývat lépe než já.

„Nechci,“ odpověděla jsem.

Ta dvě slova mezi námi změnila všechno.

Jeho druhá ruka sklouzla k mému pasu. Sevřel mě o něco pevněji a přitáhl si mě blíž, až jsem cítila, jak se naše těla opřela o sebe. Prsty jsem mu instinktivně zaryla do rukávu jeho mikiny.

Bylo to nebezpečné, ale zároveň vzrušující a neznámé.

„Nevíš, kdo jsem,“ upozornil mě.

„Možná to tak chci.“

Chvíli bylo ticho. Jen náš dech. Jen napětí, které se mezi námi natahovalo jako struna těsně před prasknutím.

Pak se naklonil blíž. Jeho maska se téměř dotkla mého čela.

„Když ti dám víc,“ zašeptal, „nebudeš to moct vzít zpátky.“

Moje rty byly jen pár centimetrů od chladného plastu a látky zakrývající jeho tvář.

„Tak mi to nedávej zpátky,“ vydechla jsem.

Jeho sevření zesílilo.

Na okamžik jsem si byla jistá, že mě políbí i přes tu masku. Místo toho jeho prsty sklouzly po mém boku dolů, až k lemu šatů. Nezachytil je. Jen tam zůstaly jako hrozba, příslib.

Tělem mi projela vlna horka.

„Jsi si jistá, že chceš ztratit kontrolu?“ zeptal se znovu, tentokrát mnohem tišeji.

A já si uvědomila, že kontrolu jsem ztratila už dávno. A to ve chvíli, kdy jsem přišla sem.

Pomalu jsem přejela dlaní výš po jeho hrudi až ke krku, kde jsem se zastavila u okraje masky.

„Teď jsou role obrácené,“ zašeptala jsem. „Ty máš masku.“

Jeho tělo se nepatrně napjalo.

Na vteřinu jsem měla pocit, že jsem se dotkla něčeho hlubšího. Něčeho, co nebylo součástí hry.

Pak náhle ustoupil.

Tak rychle, že mi jeho teplo okamžitě chybělo.

„Pro dnešek stačí,“ řekl.

„To si děláš legraci.“

„Ne.“

Vytáhl telefon a o pár sekund později mi zavibroval ten můj.

Stůj, pokud ještě chceš víc.

Zvedla jsem hlavu, ale on už couval do stínů stromů.

„Počkej!“ vydechla jsem.

Neodpověděl.

Jen se ztratil ve tmě, jako by tam nikdy nebyl.

Zůstala jsem sama pod lampou, s rozbušeným srdcem a roztřeseným tělem, které si pamatovalo každý jeho dotek...