Ve stínu ztráty- Kapitola 34

Kapitola 34: Mentální úkryt

Taky se vám stává, že když na něco čekáte, čas jako by se vlekl hlemýždím tempem? Vaše neukázněná mysl se neustále vrací k tomu jednomu, jste unavení zdánlivě nekončící snahou nějak se zaměstnat.

Já čekala. Čekala jsem na informace od Felixe. Jeden den v práci mi připadal jako týden. Psaní mi nešlo, jak má mysl byla přetížená. A tak jsem ze zoufalství přijala Moničino pozvání na kafe. Zdálo se to jako dobrý nápad, dlouho jsme spolu nikde nebyli. A ona byla tak dychtivá, zatímco se pěstěnýma rukama opírala o můj stůl. Přimhouřila jsem oči, protože to byla novinka. Nikdy předtím jsem na ní profesionální manikúru neviděla.

„Kafe zní dobře. Co třeba hned dneska po práci?“

„Tak platí,“ vrhla na mě zářivý úsměv a odhopkala zpět ke svému stolu. Její energie byla nakažlivá, což jsem potřebovala.

I tak jsem se ale po zbytek dne potácela někde mezi soustředěnou prací a roztěkaným zíráním do nikam. Naštěstí jediný, kdo si téhle mé změny chování všiml byla právě Monika, která zatím vždy velmi snadno uvěřila mým výmluvám.

A uvěřila jim i tentokrát. Když jsem jí později v kavárně Ramon nedaleko od naší kanceláře nad vanilkovým latte a zákuskem tvrdila, že jsem se jen špatně vyspala, prostě chápavě přikývla a dál nad tím nepřemýšlela. (1) Místo toho se mnou začala probírat jakousi svatbu, kam je pozvaná, což vysvětlovalo tu manikúru.

Jinak se zdálo, že s Leem jim to stále klape. Vznášela se na růžovém obláčku bezstarostnosti a čím dýl jsme spolu mluvili, tím víc jsem jí to záviděla. V jejím životě zjevně momentálně nebylo nic, co by jí sráželo dolů a pokud ano, bylo to natolik malicherné, že to její náladu nemohlo ovlivnit. Taky jsem si takový život přála. Místo toho jsem však bojovala s neviditelným nepřítelem, jenž si našel úkryt v mém podvědomí.

Asi po hodině přeslazeného tlachání o tom, jak je vše dokonalé, jsem toho začala mít dost. Kavárnu jsem opustila s omluvou a myšlenkou, že to možná přeci jen nebyl až tak dobrý nápad.

***

Na konci týdne jsem se konečně dočkala. Kromě toho, že jsem se měla dozvědět, co Felix zjistil, to pro mě byla také první příležitost podívat se k němu do bytu. Nedumala jsem nad tím, proč najednou zvolil tohle místo, když jsme se dosud vždy scházeli někde venku. Zdálo se mi to logické. Potřeboval bezpečné prostředí, kde nás nikdo nebude rušit.

Vyzvedl mě v pátek po práci. Zatímco jsme se proplétali dopravní špičkou, na okno jeho Fordu neúnavně dopadaly kapky prvního jarního deště. Doma s knížkou a teplým šálkem čaje mi to šumění dopadající vody obvykle nevadilo, teď to bylo spíš protivné. Stěrače nicméně bojovaly statečně a mi se tak brzy ocitli před poměrně vysokým bytovým domem někde v centru. Kde přesně už jsem si nebyla jistá, moje orientace jaksi selhala na třetí křižovatce. Další důvod, proč nikdy nemůžu řídit auto. Nejspíš bych byla schopná se ztratit i v Lauenburgu.

Felixův byt rozhodně nepatřil k těm největším. Zařízení bylo spíš skromné, přesto však dokonale zachycovalo jeho osobnost. Motorky tu totiž byly snad všude. Na plakátech, jako zmenšené modely na skříni i na společných fotkách s Katiou, které jako by neustále přitahovaly můj pohled.

Felix si toho všiml: „Promiň, možná bych je měl odstranit, když jsme teď spolu,“ řekl, zatímco nám oběma v malé kuchyňce s ostrůvkem připravoval čaj.

„Kvůli mně nemusíš. Vím, že pro tebe byla důležitá.“ Opravdu jsem se snažila, aby to znělo klidně a jistě. Jakkoli mě stále bolelo sledovat její obličej, nemohla jsem po něm chtít, aby zapomněl.

„Tak dobře, nechám tu jednu jako vzpomínku, ale jinak si uděláme svoje vlastní, souhlasíš?“ rozhodl se nakonec pro kompromis.

Já přikývla a následovala ho do obýváku v nervózním očekávání, co se dozvím. Na modré pohovce jsem si přitáhla kolena k hrudníku, pozornost plně zaměřenou na Felixe, aby mi neuniklo jediné slovo. Než začal, krátce nahlédl do svých poznámek.

„Takže, má matka po svých pacientech většinou chce, aby si v mysli vytvořili místo, kam za nimi strach nemůže, tedy jakýsi úkryt. Dětem to usnadňuje jejich představivost, ale funguje to prý i dospělým. Aby to ale mohli udělat, musí napřed pochopit, čeho se opravdu bojí a pojmenovat to. Myslím, že v tom ty máš celkem jasno, nebo se pletu?“

Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Ale jak bych to měla udělat?“

„No ve druhé fázi, když už víš, čeho konkrétně se bojíš, potřebuješ najít to, co v tobě naopak evokuje klid a bezpečí. Mělo by to být dostatečně silné, aby sis to dokázala kdykoli vizualizovat. Může to být úplně cokoli, důležité je, že musíš být schopná se tam v mysli přenést kdykoli i během běžných denních činností například tím, že si začneš v duchu opakovat nějakou mantru, která tě tam dostane, nebo prostě jen počítat dobu nádechu a výdechu. Trochu problém je, že najít takové místo může bez terapeuta chvíli trvat a zatím nevím jistě jak to vyzkoušet, aniž by ses musela vystavit ohni.“

„A jak na to přijde ten terapeut?“ zeptala jsem se a dala nohy dolů, abych se mohla natáhnout pro čaj stojící na skleněném konferenčním stolku.

„Správně zaměřenými otázkami ti pomůže si uvědomit kdy a kde se cítíš nejvíc v bezpečí, nebo co tě uklidňuje. Jestli třeba pohled na zelenou trávu, šumící moře, nebo nějaké konkrétní místo, co jsi navštívila. Čím víc detailů, na které se můžeš zaměřit v té představě bude, tím líp. Je to hodně o představivosti a pocitech.“

Možná si řeknete: autorka, ta by s představivostí neměla mít problém. Mě ale vůbec nic nenapadalo, jako by mi někdo vysypal do hlavy smetí z celé ulice. Vše, co mi Felix právě řekl neužitečně rezonovalo v mé hlavě a já nebyla schopná se zastavit a zaměřit jedním směrem. Připadala jsem si… zanešená, nebo možná přetížená. I to byl problém identifikovat.

„Já…zkusím se nad tím zamyslet, ale momentálně se zdá, že si moje představivost vzala dovolenou.“

Felix se tomu zasmál. „Možná moc přemýšlíš. Zkus výlet do přírody, jógu, nebo meditaci. Vyčistíš si mysl a třeba tě pak něco napadne. Nejlepší stejně většinou bývá to, co k tobě přijde samo, jestli víš, jak to myslím.“

To jsem věděla přesně, protože takhle to bylo i s příběhy. Nejlepší byly obvykle ty, o které jsem zakopla náhodou. Na té radě mě však zaujalo něco jiného. Jóga? Angela přece chodí na jógu. Možná bych mohla s ní. Napadlo mě, ačkoli o józe jsem dosud měla jen teoretické povědomí. Angela mě ale určitě velmi ráda zasvětí, tím jsem si byla jistá.

Řekla jsem to i Felixovi a on s úsměvem přikývl. Evidentně ho těšilo, že jsem si z toho něco vzala. Muselo mu dát dost práce zjistit tohle všechno, aniž by přitom jeho matka pojala podezření, že nejde čistě o pracovní zájem. Šlo o poměrně konkrétní informace na to, aby se z toho dal napsat novinový článek pro široké spektrum čtenářů.

„Prozradíš mi, jak se ti to podařilo?“ zeptala jsem se nakonec zvědavě a odložila dopitý hrnek na stůl. Nohy jsem si poté natáhla tak, že spočívaly na Felixově klíně. Pohlédl na mě a zatvářil se trochu samolibě. Zřejmě byl na sebe pyšný.

„Řekl jsem matce, že uvažujeme o založení psychologické rubriky a každý má přinést něco konkrétního, jak by se to dalo pojmout, nebo o čem by se dalo psát. Přišlo jí to jako skvělý nápad, jak tenhle obor dostat i mezi běžné lidi. Dokonce mi nabídla, abych s ní udělal rozhovor coby s odbornicí na dětskou psychiatrii a psychologii.“

„To by mohl být problém,“ poznamenala jsem a už si představovala, jak Eva Gruberová zjistí, že žádná taková rubrika není a nikdy být neměla. Jelikož ji to tak nadchlo, byla celkem velká pravděpodobnost, že se na to dříve, či později zeptá.

„Ne nezbytně. Vlastně mě napadlo, že bych to mohl navrhnout doopravdy, abychom takovou rubriku založili. Mohlo by nás to odlišit, tímhle se moc novin nezabývá, je to spíš doména ženských časopisů.“

Suše jsem polkla. Na jednu stranu to sice znělo dobře. Na druhou mě však přepadly obavy, že pokud to projde, bude chtít psát i o mně. A na něco takového jsem rozhodně nebyla připravená. Představa, že jsou mé soukromé problémy a děsy propírané v novinách byla v pravdě dost nechutná. Mé pozitivní já se mě snažilo uklidnit: To by si přece Felix nedovolil. To negativní naopak podsouvalo myšlenky typu: Je to přece novinář, pro dobrý článek udělá cokoli.

Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych si ji pročistila. Nebylo správné se zabývat takovými úvahami. Jako přítelkyně a partnerka jsem Felixovi samozřejmě přála, aby ten návrh prošel. A proto nepřicházelo v úvahu, že bych mu o svých čistě hypotetických obavách řekla. Ne, v žádném případě nesměl vědět, co se mi právě honilo hlavou. S tím se budu muset vypořádat sama.

Naštěstí byl v tu chvíli natolik zamyšlený, že si mé náhlé nervozity buď nevšiml, nebo ji pokládal za důsledek všech těch nových zjištění.

Poznámka autorky: Kavárnu Ramon byste v Hamburku nejspíš hledali marně, přesto však byla inspirována reálným místem. Podnik s názvem Ramon Cafe lze totiž navštívit na náměstí v Žatci (Ústecký kraj, okres Louny)