Pod maskou hříchu - Kapitola 11

Kapitola 11 — Ben

Měl jsem ji políbit.

Ta myšlenka se mě držela celou cestu domů jako stín, který se nedá setřást. Každý krok po prázdném chodníku mi znovu vracel obraz její tváře pod lampou. Světlo jí klouzalo po lícních kostech, vítr si pohrával s prameny vlasů a její oči nebyly vyděšené. Byly odhodlané.

Čekala.

A já odešel.

Dveře bytu za mnou zapadly s tlumeným cvaknutím a ticho, které následovalo, bylo téměř nepříjemné. Hodil jsem klíče na stůl a sundal masku. Na okamžik jsem ji jen držel v ruce, prsty pevně sevřené kolem tvrdého materiálu, jako bych se jí potřeboval ujistit, že je skutečná.

Ghost.

Bezejmenný, nečitelný, nedotknutelný.

Tak to mělo zůstat.

Jenže když jsem zavřel oči, neviděl jsem masku. Viděl jsem její ruku na své hrudi. Cítil jsem tlak jejích prstů skrz látku mikiny.

Opřel jsem se o kuchyňskou linku a nechal hlavu klesnout dozadu. Vzpomínky mají zvláštní schopnost vracet se ve chvílích, kdy je nejmíň potřebujete. Střední škola. Přeplněné chodby. Pohledy, které nám patřily. Byli jsme dokonalý pár. Ona byla královna. Já kluk po jejím boku. Lidé si mysleli, že máme všechno.

Plánovali jsme budoucnost s naivitou, která bolí, když se na ni díváte zpětně. Stejná univerzita, společný byt. Věřil jsem jí bez výhrad.

Dokud jsem nezjistil, že jsem byl jen přechodná stanice.

Neodešla kvůli hádce nebo kvůli ztrátě citů. Odešla, protože přišla lepší nabídka. Někdo s větším potenciálem, větším jménem, větší perspektivou. A já si tehdy uvědomil, jak snadné je být nahrazen.

Ten den jsem si slíbil, že už nikdy nebudu ten, kdo čeká.

Nikdy ten, kdo dává víc.

Nikdy ten bez kontroly.

Telefon v kapse zavibroval a vytrhl mě z myšlenek. Její jméno na displeji mělo zvláštní efekt a mě se rozbušilo srdce.

„Takže tohle je tvůj styl? Rozpálit a zmizet?“

Zhluboka jsem se nadechl. 

„Říkal jsem ti, že je to zkouška.“

Odpověď přišla téměř okamžitě.

„A prošla jsem?“

Posadil jsem se na pohovku a zadíval se do tmy. V hlavě jsem si znovu přehrál ten moment. Jak zůstala stát, i když jsem ustoupil. Jak se mi nepokusila masku sundat, jak mě neprosila, abych zůstal. Byla klidná.

Jiná.

A to bylo nebezpečné.

„Záleží, co chceš vyhrát“ 

Tři tečky na displeji se objevily a zmizely několikrát, než přišla odpověď.

„Možná nechci vyhrát. Možná chci jen vědět, kdo se skrývá za maskou.“

Čelisti se mi nepatrně sevřely.

Tohle už nebyla hra o přitažlivosti. Tohle šlo hlouběji.

Maska nebyla jen kostým. Byla to hranice. Ochrana před tím, aby někdo viděl víc, než jsem ochotný ukázat. Protože jakmile vás někdo pozná, získá nad vámi moc.

A moc jsem si nechával jen pro sebe.

„Možná bys byla zklamaná“

Dlouhé ticho.

Pak:

„To bych musela čekat něco dokonalého.“

Zavřel jsem oči. Věděla přesně, kam mířit. Nepřeháněla, nehrála teatrální scénu. Jen posouvala hranice dál.

Poprvé po dlouhé době jsem si nebyl jistý, jestli jsem to já, kdo určuje tempo.

Vzpomněl jsem si na její hlas pod lampou. Na způsob, jakým vydechla, když jsem si ji přitáhl blíž. Na to, jak se třásla, ale neutekla.

Byla odvážná.

A odvaha mě vždycky přitahovala víc než dokonalost.

Vstal jsem se a zvedl masku ze stolu. Materiál byl chladný, tvrdý, jistý. Přesně opak toho, co jsem cítil uvnitř.

„Nenech se vtáhnout,“ řekl jsem si potichu.

Ale místo abych konverzaci ukončil, otevřel jsem ji znovu.

Prsty se na okamžik zastavily nad displejem, než jsem napsal:

„Zítra. Půlnoc. Stejné misto.“

Odesláno.

Telefon jsem odložil, ale klid nepřišel. V místnosti bylo ticho, přerušované jen tlukotem mého srdce, který zněl hlasitěji, než by měl.

Chtěl jsem mít kontrolu.

Chtěl jsem určovat pravidla.

Jenže někde mezi její odvahou a mým strachem se ta hra začala měnit.