Pod maskou hříchu - Kapitola 12

Kapitola 12 — Elena

Kristy věděla o zprávách. O těch jsem jí řekla hned první den, kdy se objevily. Nedokázala jsem to držet jen pro sebe, protože to bylo příliš zvláštní, příliš vzrušující a trochu i děsivé, a hlavně to byla má nejlepší kamarádka, takže to vědět prakticky musela. Tajemný pisatel, který přesně věděl, co napsat, aby mi rozbušil srdce.

Ale jednu věc jsem jí neřekla.

Že jsem ho už potkala.

Seděly jsme spolu na lavičce před fakultou, slunce už pomalu klesalo a kampus byl plný studentů, kteří se loudali mezi budovami. Kristy měla nohu přehozenou přes druhou a sledovala mě tím svým zkoumavým pohledem.

„Takže… pořád ti píše?“ zeptala se.

Přikývla jsem a snažila se tvářit nenuceně.

„Jo.“

„A pořád nevíš, kdo to je?“

„Ne.“

Technicky to nebyla lež.

Nevěděla jsem to, mohla jsem jen tušit.

Jen jsem si pamatovala jeho hlas., doteky... a masku, která skrývala všechno, co jsem chtěla vidět.

Ghost.

Postava z Warzone, kterou pozná skoro každý. Temná lebka přes obličej, černá kapuce, pohled, který nejde přečíst.

Když jsem ho v ní viděla poprvé, projela mnou zvláštní směs nebezpečí, zvědavosti a vzrušení.

Kristy si mě měřila.

„Máš ten výraz,“ prohlásila.

„Jaký?“

„Ten, který máš vždycky, když něco tajíš.“

Usmála jsem se a pokrčila rameny.

„Možná si to jen užívám.“

„Užíváš si anonymní zprávy?“

„Ne zprávy,“ opravila jsem ji tiše. „To napětí kolem.“

Kristy se zasmála.

„Dobře. Takže záhadný pisatel. Co chce?“

Vytáhla jsem telefon a ukázala jí poslední zprávu, která mi přišla dnes ráno.

Nezapomeň na půlnoc. Místo vyber ty.

Kristy zvedla obočí.

„To zní jako začátek kriminálky.“

„Nebo dobrodružství.“

„Nebo velká chyba,“ poznamenala suše.

Na okamžik jsem se zamyslela. 

Pak jsem telefon zastrčila zpátky do kapsy.

„Možná, ale rozhodně to stojí za to.“

Kristy mě chvíli sledovala, pak jen zavrtěla hlavou.

„Kdybych tě neznala, myslela bych si, že se chystáš udělat něco šíleného.“

V duchu jsem se usmála.

Kdyby jen věděla.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Nastala půlnoc. Místo jsem vybrala schválně. Klidná ulice mezi staršími domy, kde světla lamp vytvářela ostré kruhy světla a mezi nimi zůstávaly hluboké stíny.

Vzduch byl chladný, ve vduchu už byl podzim.

Rozhlédla jsem se.

Nikde nikdo.

„Tak kde jsi…,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Telefon mlčel.

Udělala jsem pár kroků po chodníku. Možná si ze mě jen dělal legraci. Možná mě jen zkoušel.

A pak mě silná ruka chytila zezadu.

Zalapala jsem po dechu, ale dřív než jsem stihla cokoli říct, druhá ruka mi jemně přikryla ústa.

„Klid,“ zašeptal známý hlas těsně u mého ucha.

Tělo mi okamžitě ztuhlo.

Ten hlas jsem poznala.

Pomalu mě otočil k sobě. Na okamžik jsem zahlédla tmavou siluetu a masku.

Ghost.

„Říkal jsem ti,“ zamumlal tiše, „že kontrolu mám pořád já.“

Srdce mi bušilo až v krku.

Než jsem stihla něco říct, vytáhl z kapsy jemnou pásku a jemně mi ji přetáhl přes oči.

Svět zmizel.

„Hej“ vydechla jsem překvapeně.

„Důvěřuješ mi?“ zeptal se klidně.

Ta otázka se ve mně na chvíli usadila.

Nevěděla jsem, kdo je.

Nevěděla jsem, kam mě vezme.

Ale vzpomněla jsem si na jeho hlas. Na způsob, jakým se mě dotýkal včera - pevně, ale nikdy ne hrubě.

Pomalu jsem přikývla.

„Ano.“

Jeho prsty se jemně propletly s mými a vedly mě vpřed. Slyšela jsem otevření dveří auta a pak tlumené zavření.

Cesta byla krátká.

Možná jen pár minut.

Když jsme zastavili, znovu mě vedl, tentokrát ale někam po schodech. Klíč cvakl v zámku a dveře se otevřely.

Teplo bytu mě obklopilo okamžitě.

Zastavil mě uprostřed místnosti.

„Pořád chceš vědět, kdo jsem?“ zeptal se tiše.

Stála jsem tam, oči zakryté, smysly najednou mnohem citlivější.

„Ano,“ vydechla jsem.

Cítila jsem, jak ke mně přistoupil.

Jeho prsty se lehce dotkly mé tváře. Pomalu přejely po lícní kosti a zastavily se u brady. Pak sklouzly níž ke krku.

Každý dotek byl pomalý, záměrný.

„Možná,“ zašeptal, „je lepší, když to zatím nevíš.“

Moje prsty instinktivně sevřely látku jeho trička, když mě přitáhl o něco blíž.

Nevěděla jsem, kam se dívá.

Ale cítila jsem jeho pozornost na každém místě, kterého se dotkl.

„Kdo jsi…,“ zašeptala jsem znovu.

Jeho ruka se zastavila na mém pase.

Pak se ke mně naklonil a jeho dech se dotkl mého krku.

„Někdo,“ zamumlal těsně u mého ucha, „kdo chce vidět, jak daleko jsi ochotná zajít.“

Po těle mi přeběhl mráz.

Ne ze strachu, ale z očekávání.

Protože místo odpovědí jsem najednou chtěla jen jediné.

Aby se mě znovu dotkl.