Pod maskou hříchu - Kapitola 13.

Kapitola 13 — Ben

Bylo zvláštní, jak rychle se věci dokážou změnit.

Ještě před pár týdny byla Elena Adamsová jen další jméno na seznamu. Další „královna kampusu“, kterou jsem měl za úkol srazit z jejího trůnu. Další výzva, kterou jsem měl splnit, abych dokázal klukům, a možná i sobě, že pořád mám všechno pod kontrolou.

Teď jsem seděl na posteli ve svém bytě, lokty opřené o kolena, a v hlavě mi běžel úplně jiný problém.

Jak jí říct pravdu.

Maska ležela na stole naproti mně. Chladná, nehybná věc z plastu a látky.

Včera večer jsem ji měl na sobě, když stála přede mnou, oči zavázané, a důvěřovala mi víc, než by měla.

Když jsem se jí dotýkal. Když se ke mně přitiskla, aniž by viděla můj obličej. Když vyslovila moje jméno, i když ne to skutečné, ale to, které jsem jí dovolil znát.

Ghost.

Zavřel jsem oči a opřel se.

Nešlo už jen o hru.

Někde mezi první zprávou a včerejší nocí jsem udělal tu největší chybu, jakou může člověk v podobné situaci udělat.

Začal jsem k ní něco cítit.

A to nebylo součástí plánu.

Telefon na stole zavibroval. Zpráva od Marka.

Bistro. Teď.

Povzdechl jsem si, popadl bundu a vyšel do chladného večera.

Bistro na kraji kampusu bylo přesně takové, jaké bývalo vždycky. Tlumené světlo, vůně smaženého jídla a hlasitý smích studentů, kteří si užívali konec týdne.

Kluci seděli u zadního stolu.

Jakmile mě uviděli, Mark se ušklíbl.

„No konečně,“ prohlásil. „Už jsme mysleli, že jsi někde zaneprázdněný.“

„Třeba s Adamsovou,“ dodal Simon pobaveně a mrkl na mě.

Tom zvedl sklenici piva.

„Tak co, Cole? Jak pokračuje naše malá sázka?“

Posadil jsem se a vzal si pivo, které už na mě čekalo.

„Postupuju,“ řekl jsem neurčitě.

Mark se naklonil dopředu.

„Postupuješ?“ zasmál se. „Brácho, půlka školy říká, že tě Elena Adamsová začala vyhledávat. To už je skoro výhra.“

„Říkám, že postupuju,“ zopakoval jsem klidně.

Simon se opřel v židli.

„Takže jsi ji už dostal?“

„Simone,“ napomenul ho Tom pobaveně. „Trochu elegance.“

„Na co elegance?“ odfrkl Simon. „Vždyť jde o sázku.“

Ta slova mě bodla víc, než bych čekal.

Sázka.

Bylo to tak jednoduché, když jsme o tom mluvili poprvé. Seděli jsme tady a sledovali, jak kolem prochází Elena – sebevědomá, nedostupná, s tím výrazem, jako by věděla, že ji všichni chtějí.

Mark s Tomem tehdy měli tenhle pitomý nápad a já se do toho nechal zatáhnout. Já, s příliš velkým egem a příliš malým rozumem, jsem řekl, že to zvládnu.

Ticho u stolu přerušil Tom.

„Dobře,“ řekl a položil lokty na stůl. „Připomeňme si pravidla.“

Mark se usmál.

„Cole dostane Elenu Adamsovou. Opravdu dostane.“

Simon dodal: „Až se do něj zamiluje, řekne jí pravdu o sázce.“

„A tím je konec hry,“ uzavřel Tom.

Pak zvedl obočí.

„A výhra.“

Mark poklepal na stůl.

„Pět tisíc od každého.“

Simon přikývl.

„A navíc Cole získá titul krále manipulace.“

Normálně bych se zasmál.

Normálně bych přihodil nějakou poznámku, která by celou věc ještě přiživila.

Tentokrát jsem jen mlčel a napil se piva.

Pět tisíc. A ego.

To byla cena za to, že zlomím někoho, kdo mi včera večer důvěřoval natolik, že si nechal zavázat oči a odvést.

„Takže?“ zeptal se Mark. „Jak daleko jsi?“

Podíval jsem se na pěnu ve sklenici.

„Dost daleko.“

Simon se zasmál.

„To rád slyším.“

Jenže já už tu výhru v hlavě vůbec neviděl.

Místo toho jsem viděl Elenu, jak stojí pod lampou a čeká. Jak se ke mně naklonila v bytě, aniž by viděla můj obličej.

Jak mi věřila.

A já si uvědomil jednu nepříjemnou pravdu.

Nemohl jsem vyhrát. Protože pokud bych tu sázku dotáhl do konce, zlomil bych ji. A jestli jsem se za poslední dny něco naučil, tak to, že tuhle konkrétní holku zlomit nechci.

Tom zvedl sklenici.

„Na Coleovu výhru.“

Kluci si přiťukli a já s nimi.

Ale zatímco oni se smáli a bavili, v hlavě jsem už přemýšlel nad něčím úplně jiným.

Jak tuhle hru ukončit.

A hlavně jak to udělat tak, aby Elena nikdy nezjistila, že byla součástí sázky.