Pod maskou hříchu - Kapitola 16.

Kapitola 16 — Elena

Když mi telefon zavibroval, seděla jsem na posteli a snažila se soustředit na učebnici otevřenou na klíně.

Marně.

Odpoledne ve škole mi pořád běželo v hlavě. Benův pohled, když se postavil mezi mě a Alexe.

Nikdo to pro mě nikdy neudělal.

Doma jsem byla sama. Máma měla noční směnu v nemocnici a Alex byl někde venku. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Telefon zavibroval znovu.

Natáhla jsem se po něm.

Neznámé číslo.

Ghost.

Srdce mi zrychlilo, ještě než jsem zprávu otevřela.

Dnes nikam nechoď.

Zamračila jsem se.

Prsty jsem okamžitě začala psát odpověď.

Proč?

Nečekala jsem dlouho.

Telefon zavibroval skoro hned.

Protože tě někdo sleduje.

Ztuhla jsem.

Automaticky jsem zvedla hlavu a podívala se ke dveřím pokoje. Byly zavřené. Dům byl tichý.

Ty?

Napsala jsem.

Chvíli bylo ticho.

Pak přišla odpověď.

Vždycky.

Ta věta ve mně vyvolala zvláštní směs emocí. Měla bych být vyděšená. Měla bych cítit, že to není normální.

Ale místo toho jsem cítila něco jiného.

Zvláštní klid.

Možná proto, že jsem si najednou něco uvědomila.

Ghost mě nikdy neohrozil.

Naopak.

Vždycky měl všechno pod kontrolou.

Odložila jsem telefon na postel a vstala. Přešla jsem k oknu a lehce odhrnula závěs.

Ulice před domem byla téměř prázdná. Jen pár zaparkovaných aut a slabé světlo pouliční lampy, které kreslilo dlouhé stíny přes asfalt.

Nic neobvyklého.

A přesto jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje.

„Paranoia,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Telefon znovu zavibroval.

Zatáhni závěs.

Zamrazilo mě.

Rychle jsem se podívala na displej.

Ta zpráva tam opravdu byla.

Pomalu jsem znovu pohlédla ven.

Tentokrát jsem se snažila dívat víc do tmy mezi stromy na druhé straně ulice.

Nic.

A přesto ten pocit, že tam někdo je, byl najednou silnější.

Srdce mi začalo bít rychleji.

Ty mě vidíš?

Odpověď přišla po několika vteřinách.

Ano.

Polkla jsem.

Odkud?

Tentokrát se odpověď neobjevila hned.

Minuty ubíhaly a já si uvědomila, že pořád stojím u okna, jako by mě něco nutilo zůstat.

Nakonec jsem závěs opravdu zatáhla.

Telefon zavibroval přesně v tu chvíli.

Hodná holka.

Ta dvě slova mě zasáhla nečekanou vlnou tepla, která se mi rozlila po těle.

Posadila jsem se zpátky na postel a opřela se o rám.

V hlavě se mi znovu objevila otázka, která mě pronásledovala poslední dny.

Kdo jsi?

Zavřela jsem oči.

Benův obličej se mi v mysli objevil téměř okamžitě.

Ten způsob, jakým mě dnes bránil.

Jak se jeho hlas změnil, když mluvil s Alexem.

Otevřela jsem oči a znovu vzala telefon.

Proč mi tohle píšeš?

Tentokrát odpověď trvala déle.

Nakonec přišla.

Protože by někdo měl.

Chvíli jsem na tu větu jen zírala.

Pak jsem se zvedla a znovu přešla k oknu. Závěs byl zatažený, ale malá mezera mezi látkou a rámem mi dovolila podívat se ven.

Ulice byla pořád stejná. Nikde nikdo.

Jenže když jsem se zadívala víc do stínu stromů na druhé straně, tak jsem měla na okamžik pocit, že se tam něco pohnulo.

Rychle jsem ustoupila.

Srdce mi bušilo až v krku.

Telefon jsem pevně sevřela v ruce.

Jsi pořád tam?

Dlouhé vteřiny nic.

Pak telefon znovu zavibroval.

Ano.

Sedla jsem si zpátky na postel.

Tak proč nepřijdeš?

Tentokrát odpověď přišla skoro okamžitě.

Protože kdybych přišel…

Tři tečky.

Zmizely.

Objevily se znovu a přišla poslední věta.

Už bys mě nenechala odejít.

Zůstala jsem sedět v tichém pokoji, telefon v ruce, srdce rozbušené a hlavu plnou jediné myšlenky.

Měl pravdu. Nenechala bych ho odejít.