Podzimní ticho /Kapitola 16 -/ Teplo uprostřed zimy

 

 

Kapitola 16 - Teplo uprostřed zimy 

 

Motor tiše utichl před malou restaurací na rohu ulice. Byla to ta staromódní, se světýlky v oknech a nápisem Home Diner. Emma se rozhlédla, překvapená, že Danny zastavil právě tady.

 

 

„Proč jsme tu?" zeptala se tiše, zatímco si sundávala helmu.
„Protože potřebuješ něco teplýho," odpověděl s lehkým úsměvem. „A já ti slíbil, že tě odvezu... ale neříkal jsem hned."

Emma se slabě pousmála. Uvnitř bylo útulno - dřevěné stoly, praskající kamna a vůně skořice ve vzduchu. Sedli si k oknu, venku padal sníh a světla aut se odrážela v mokré silnici.
Chvíli mlčeli. Jen hrnek s čajem, z něhož se zvedala pára, dělal mezi nimi malý most ticha.

„Víš..." začala Emma tiše, „nechápu, proč se mnou ztrácíš čas. Mohl jsi mě prostě jen dovézt domů."
Danny zvedl pohled od hrnku. „Možná proto, že vím, jaký to je - jet domů a vědět, že tě tam čeká výbuch."

 

Emma se zarazila. „Taky jsi někdy..."
„Lhal?" usmál se smutně. „Jo. A stálo mě to víc, než jsem čekal."

Emma mlčky zírala do hrnku, kde se odrážel plamen svíčky. Všechno v ní bylo rozházené - únava, strach, i zvláštní klid, který cítila, když byl Danny poblíž.

„A stálo to za to?" zeptala se nakonec.
Danny se odmlčel, podíval se z okna na sníh a pak zpátky na ni.
„Jo," přikývl pomalu. „Protože někdy je lepší ztratit lidi, kteří tě nevidí, než sebe, když se snažíš být tím, koho chtějí."

Emma na chvíli zapomněla dýchat. Ta věta jí projela až kamsi pod kůži.
„To zní... jako bys to věděl z vlastní zkušenosti," řekla tiše.
„Možná," pousmál se Danny, ale v očích mu probleskl stín.

Zase chvíli mlčeli. Venku chumelilo a svět se ztišil.
„Měla bys domů," pronesl nakonec. „Je pozdě."
„Já vím," povzdychla si. „Ale tady je... klid."
Danny se usmál, vstal a natáhl k ní ruku. „Tak si ten klid vezmi s sebou."

Emma mu stiskla dlaň. Venku už na ně čekala motorka, pokrytá tenkou vrstvou sněhu. Nasedla za něj a když se motor rozjel, cítila, že se v ní něco pohnulo - ne jako útěk, spíš jako první krok zpátky k sobě.

Motorka zastavila před Emminým domem. Světla už byla ztlumená, jen v oknech obýváku se slabě třpytilo světlo lampy.
Emma pomalu slezla ze sedadla, sundala helmu a podala ji Dannymu.
„Díky... za všechno," řekla tiše, s pohledem upřeným k zemi.

Danny se usmál, jemně a klidně.
„Není vůbec zač. To je maličkost," odpověděl. „Ale pamatuj - ten klid, který jsi teď cítila... vezmi si ho s sebou, až půjdeš dovnitř. Ať se stane cokoliv, rodiče tě milují. Ale i ty máš právo stát si za svým, když se ti něco nelíbí."

Emma na něj kývla, v očích se jí leskly slzy.
Danny po chvíli sáhl do kapsy, vytáhl malý složený papírek a podal jí ho.
„Co to je?" zeptala se zmateně.
„Moje číslo," pousmál se. „Pro případ, že bys někdy potřebovala oporu."
Emma se slabě usmála. „Díky... vážně."

 

„Jop," kývl Danny, nasadil si helmu, nasedl na motorku a než odjel, ještě jí zamával.

Emma zůstala stát venku. Chvíli jen dýchala studený vzduch a snažila se v sobě najít odvahu. Věděla, že jakmile otevře ty dveře, čeká ji bouře.
Pomalu stiskla kliku.

Uvnitř bylo ticho. Jen světlo z obýváku prozrazovalo, že rodiče ještě nespí. Sundala si boty, tiše přešla chodbu a zastavila se ve dveřích.
Její matka, Sara, seděla v křesle - ruce zkřížené, výraz tvrdý.
Otec, William, seděl vedle ní, mlčky, se sklopeným pohledem.

„Ahoj..." začala Emma nejistě.

„Kde jsi byla?" prolomila Sara ticho. „Víš vůbec, kolik je hodin?"
Emma protočila oči, snažila se zachovat klid, ale v hlase matky bylo něco, co ji okamžitě napnulo.

„Ne!" zvýšila Sara hlas. „Už tohle na mě nezkoušej, Emmo! Myslím, že jsme s otcem byli dost trpěliví, ale to, co děláš v poslední době, je přes čáru!"
Emma se zamračila. „O čem to mluvíš?"

Sara vstala. „Takže ty mi budeš ještě lhát do očí?"
William se pokusil něco říct: „Saro, možná-"
„Ne!" přerušila ho ostře. „Teď mluvím já."

Emma si založila ruce na prsou. „Nevím, o čem mluvíš. A upřímně, není tak pozdě, abych nemohla být chvíli venku."
Sara ztuhla, zhluboka se nadechla.

„Za prvé, bydlíš s námi - takže platí naše pravidla. A za druhé, dnes mi volali ze školy, že jsi nebyla na hodině. A za třetí-"

Emma ztuhla. Její srdce se rozbušilo.
„...za třetí," pokračovala Sara, „volali z nemocnice."

Emma cítila, jak se jí dělá mdlo. Všechno se s ní zatočilo. Hlava se jí zhoupla a ruce jí klesly podél těla.

„Emmo?" ozval se William a rychle k ní přiskočil.
„Emmo, slyšíš mě?"

Emma se snažila nadechnout. „Jo... jen se mi... zatočila hlava..."
William ji opatrně chytil do náruče. „Pojď, půjdeš si lehnout."

Sára stála bez hnutí. V očích měla slzy, ale i hněv, který maskoval strach.
William ji pohledem umlčel.

„Dost," řekl tiše, ale pevně. „Zítra si o tom promluvíme."

Pak odnesl Emmu do pokoje. Položil ji na postel, přikryl a pohladil po vlasech.
„Odpočiň si," zašeptal.

„Tati...," zašeptala Emma, když se chtěl zvednout.

William se zastavil ve dveřích a otočil se zpátky. „Ano, zlato?"

Emma si povzdechla a v očích se jí zaleskly slzy.
„Proč máma nemůže být jako ty? Proč pořád vyvíjí takový nátlak?"

William se vrátil k posteli a posadil se vedle ní. Na chvíli mlčel, než promluvil.
„Je to strach, Emmo. Tvoje máma se bojí a moc.

 Ví, co znamená rakovina... přišla o sestru, když byli mladé a od té doby má v sobě panický strach, že ztratí i tebe. Bojí se, že kdyby se ti něco stalo, bude to její vina. Že tě nedokázala ochránit."

Emma se na něj dívala, tiše.

 

„Já vím, že se bojí," řekla tiše, „ale nemůže mě pořád chránit tímhle způsobem. Tím, že mě má pod kontrolou každou minutu. Já pak... mám hrozné nervy, stres, je mi z toho fyzicky špatně."
Odmlčela se, dlaně sevřené. „Snažím se být silná, chovat se jako dřív. Usmívat se, dělat, že je všechno v pohodě... ale nejde to pokaždé a někdy prostě nejde být tím sluníčkem, jak si přeje."

Sklopila oči. „Je to moje tělo. A i když si vážím, že se o mě tak stará, že dává pozor... ona nikdy nemůže úplně vědět, jak to cítím já. Zevnitř."

William ji chvíli pozoroval. V očích se mu zaleskly slzy, které se snažil zadržet.
„Chápu tě, zlato," řekl tiše. „Vím, že to nemáš jednoduché."

Emma se na něj podívala a potichu dodala:
„Tak proč to ty chápeš, a máma ne?"

William ztichl. Složil ruce do klína, chvíli hledal slova.
„Emmo... chci, abys mi teď odpověděla upřímně," řekl vážně, ale jemně.

Emma přikývla. „Dobře."

„Co ti řekli v nemocnici, když jsi tam šla místo školy?"

Emma ztuhla. Srdce se jí rozbušilo.
„Oni vám... nevolali?" zeptala se opatrně.

„Volali," přiznal William. „Ale nic konkrétního neřekli. Jen, že ti dělali vyšetření."

Emma se na chvíli zadívala do prázdna. Všechno, co se celý den snažila potlačit, se k ní začalo znovu vracet - ty bílé stěny, pohled doktorky, ticho, které trvalo o pár vteřin déle, než by mělo.

„Řekli mi, že..." začala pomalu, ale hlas se jí zlomil.
William ji pohladil po ruce. „Klidně, mluv."

Emma se zhluboka nadechla.
„Řekli mi, že výsledky nejsou dobré. Že ta léčba... sice zabírá, ale jen částečně. A že možná budou muset přistoupit k silnější dávce. Nebo k jinému režimu."

William ztuhl. Jeho prsty se sevřely.
„Proč jsi nám to neřekla?"

Emma zavrtěla hlavou. „Protože jsem to sama ještě nedokázala přijmout. A taky... jsem nechtěla vidět, jak se máma zhroutí."

William tiše kývl. „Rozumím," řekl a pohladil ji po vlasech. „Ale tohle všechno... nemůžeš nést sama, rozumíš? Já tu jsem. Ať se stane cokoliv."

Emma se usmála - slabě, ale opravdově.
„Já vím, tati. Děkuju."

William si povzdechl a opřel se lokty o kolena.
„Ještě jedna věc, Emmo... byl bych opravdu rád, kdybys přestala tyhle informace tajit. Chápu, že se bojíš, ale stejně se to dřív nebo později dozvíme - nejsi plnoletá."
 Podíval se na ni vážně.

„Když se budeš bát to říct mámě, řekni to aspoň mně. Nechci tě izolovat, ale ta nemoc postupuje rychleji, než jsme doufali. A musíme být připravení na všechno. Když nám to zatajíš... ublížíš tím nejen sobě, ale i nám. Tvoje máma to nese těžce, i když to nedává najevo."

Emma pomalu přikývla. „Dobře, tati."

„Taky jsem hodně přemýšlel, jak všechno nasměrovat," pokračoval po chvíli. „Vím, že se nechceš stěhovat. Máš tu kamarádky, školu, všechno, co znáš. Chápu to."

Emma sklopila zrak.
William se nadechl. „Ale tvoje máma trvá na tom, že po Vánocích se přestěhujeme na venkov. Tam bys měla blízko ten speciální onkologický program, kde se o tebe postarají."

Emma se na něj zvedla pohledem. „Jak to myslíš?" zeptala se tiše.

William se pousmál - spíš bolestně než vesele.
„To je další věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit. Jsi velká holka, nemá smysl ti nic zatajovat."

Emma zpozorněla.
William si povzdechl. „Víš, Emm... už nějakou dobu to mezi mnou a mámou neklape."

Emma ztuhla. „Já vím. Slyšela jsem, že jsi měl... nějakou ženskou. Ale to přece skončilo, ne?"

William se podíval stranou. „No..."

„Takže to pokračuje?" zeptala se ostře. „Proč, tati?"

William sklonil hlavu.
„Emm, já... s mámou si poslední měsíce vůbec nerozumíme. Hádáme se i kvůli maličkostem. Dřív to tak nebylo. Myslel jsem, že je to jen kvůli tvé nemoci, že má nervy, že se o tebe bojí. Ale teď už vím, že to je něco víc. Ona se změnila... a já vlastně taky."

Emma ho poslouchala, oči plné nepochopení.
„Takže sis prostě řekl, že odejdeš?"

„Ne, proboha," zakroutil hlavou. „Takhle to není. Já tvoji mámu mám pořád rád. Ale už... nejsem s ní šťastný."

Emma se zadívala do prázdna.
„A ta ženská? Kdo to je?"

William na chvíli zaváhal.
„Jmenuje se Andy. Je to moje kolegyně. Hodně mi pomohla - psychicky. Mohl jsem jí říct všechno, aniž by mě hned soudila. Pomáhala mi pochopit i tvoji nemoc, hledala informace, jak ti ulevit. Cítil jsem se... vyslyšený. Po dlouhé době."

Emma se nadechla, hlas se jí zlomil.
„A mámu jsi vyslechl?"

William zůstal zticha.
„Tvoje máma je úžasná žena," řekl po chvíli. „Ale mezi námi to už nefunguje. Vím, že jsou Vánoce za rohem a nechci ti zkazit ten čas, ale... chtěl jsem, abys to slyšela ode mě. Nechci ti lhát. Sama bys to brzy zjistila."

Emma se dívala dolů, slzy jí stékaly po tváři.
„Takže... se budete rozvádět?"

William přikývl. „Ano. Nechtěl jsem to uspěchat, ale tvoje máma už byla u právníka. Takže... po Vánocích ano."

„Takže se odstěhuješ?"
„Ano, zlato. Nechci, aby tu byly napjaté vztahy. A taky... nechci, aby máma přenášela ten stres na tebe. Ale nebudu daleko. A pro tebe tu budu kdykoliv. Máš u mě dveře vždy otevřené."

Emma mlčela.
Venku se ozýval tlumený vítr, a někde v dálce praskal led pod tíhou zimní noci.
Všechno v ní bylo těžké, ale zároveň cítila, že tátova slova jsou upřímná - i když bolí.

Po chvíli ticha Emma tiše řekla:
„Dobře... chápu."

William se na ni podíval, natáhl ruku a jemně ji vzal za dlaň.
„Chceš se na něco ještě zeptat?" zeptal se klidně. „Můžeš se ptát na cokoliv, zlato."

Emma zakroutila hlavou.
„Ne, tati. Myslím, že jsi mi to řekl jasně a narovinu. Jen... to bude chtít čas, abych to všechno vstřebala. Ale jsem ráda, že jsi mi to řekl. Že jsi byl upřímný."

William se pousmál a bez váhání ji pevně objal.
„Mám tě rád, květinko," zašeptal jí do vlasů.

Emma ho sevřela kolem krku a zavřela oči.
„Já tebe taky, tati," odpověděla s tichým úsměvem.

Chvíli tak jen seděli v tichu. Venku padal sníh a přes závěsy pronikal měkký svit pouliční lampy.
Na ten okamžik neexistovala nemoc, ani bolest, ani hádky - jen klid a vědomí, že láska, i když se kolem všechno mění, zůstává.

Emma po chvíli usnula.
Její dech se zklidnil a tvář konečně působila klidněji než celý den.
William ji tiše přikryl dekou, upravil jí pramínek vlasů z čela a chvíli ji jen pozoroval. Vypadala křehce, skoro dětsky - a přitom tolik dospěle.
Potom potichu vstal, zhasl lampičku a vyšel z pokoje.

Když sešel dolů, světlo v obýváku stále svítilo.
Sara seděla v křesle, ruce sevřené na hrnku s čajem, který už dávno vychladl.
Na první pohled bylo jasné, že na něj čekala.

„Tak co?" pronesla chladně, aniž by zvedla oči.
„Spí," odpověděl William tiše. „Bylo jí špatně, ale už je v pořádku."

Sara přikývla, ale v jejím pohledu nebyl klid.
„Řekl jsi jí to, že?"
William si povzdechl. „Jo. Nechtěl jsem to dál tajit."

„Takže teď už ví všechno," řekla Sara, s nádechem hořkosti. „Úžasné. Teď bude mít hlavu plnou problémů, které vůbec nepotřebuje."

„A víš co?" řekla nakonec tiše, ale s trpkým úsměvem. „Já už na to nemám sílu."

Otočila se a sáhla po láhvi vína, která stála na stole vedle hrnku s čajem.
Zvedla ji a nalila si do sklenky až po okraj.
Víno se lesklo v tlumeném světle lampy jako krev.

William ji chvíli jen pozoroval. „Tohle ti nepomůže, Saro."
„Možná ne," odpověděla chladně, „ale aspoň na chvíli přestanu přemýšlet. Přestanu cítit."
Zvedla sklenku k ústům a napila se. Dlouze, jako by chtěla ucpat prázdnotu, která ji pálila uvnitř.

„Ne, Saro," oponoval William klidně, ale pevně. „Potřebovala to slyšet. Je dospívající, ne malé dítě. Má právo vědět, co se kolem ní děje."

„Právo?" zvýšila hlas. „Myslíš, že jí to pomůže? Že jí to ulehčí, když ví, že se její rodiče rozvádějí? Když má rakovinu, Williame! Bože, co si myslíš?"

William se otočil k ní, pohled tvrdý, ale oči plné únavy.
„Myslím, že pravda je lepší než další lež. Ty ji svíráš, kontroluješ každé její nadechnutí, a přitom jí to ubližuje víc než nemoc."

Sara prudce vstala.
„Dělám to, protože se bojím! Protože ji miluju, rozumíš?! Nechci ji ztratit, jako jsem ztratila sestru! Ty si neumíš představit, jaké to je, Williame!"

„Ne," řekl tiše. „Ale vidím, jak tím ničíš sebe a ji."

Sara se odvrátila, ruce se jí třásly. „Tak běž za tou svojí Andy, třeba tě pochopí líp než já."

V místnosti se rozhostilo ticho.
William zůstal stát uprostřed pokoje, zhluboka se nadechl a po chvíli jen řekl:
„Možná proto jsem ti to nikdy neřekl dřív. Protože jsem věděl, že místo řešení začneš útočit."

Sara k němu zvedla oči, plné slz i hněvu.
„Víš co, Williame? Udělej, co chceš. Ale jestli jí tím zlomíš srdce, nikdy ti to neodpustím."

William neodpověděl. Jen se otočil, prošel kolem ní a zastavil se ve dveřích.
„Myslím, že to srdce už jí lámeme oba," řekl tiše a odešel.

Sara zůstala stát sama v obýváku.
Za oknem sněžilo - a ten sníh padal tiše, jako by zakrýval všechno, co se právě rozpadalo.

 

Emma se probudila s tupou bolestí v hlavě.
Po včerejším večeru se cítila vyčerpaně, ale jinak jí bylo o něco lépe.
Jenže v domě bylo ticho. Až moc ticho.
Slyšela jen pomalé, monotónní tikání hodin v obýváku.

Pomalu vstala, oblékla si župan a zamířila dolů po schodech.
V obýváku se zastavila - na zemi ležely rozházené papíry, prázdná láhev vína a převrácená sklenička.
Emma se zarazila.
„Co se tu... dělo?" zašeptala sama pro sebe.

Rozhlédla se kolem, ale nikdo tam nebyl.
„Tati?" zavolala opatrně.
Žádná odpověď.

Zneklidněla, a tak přešla do ložnice rodičů.
Na posteli ležela jen máma - tvrdě spící, s unavenou tváří.
Táta nikde.
Emma si povzdechla a v duchu usoudila, že doma asi nespal.

Vrátila se do kuchyně a rozhodla se uvařit si kávu.
Právě když otevřela skříňku pro hrnek, ozvalo se zvonění.
Zvonek pronikl celým domem, hlasitý a nečekaný.

„Tati?" vydechla s nadějí a rozběhla se ke dveřím.
Otevřela - a zůstala stát.
Na prahu stál Mark. „Co... co tu děláš?" vyhrkla překvapeně.

Mark se na ni trochu nejistě usmál.
„No, neozvala ses mi od včerejška. Od chvíle, co jsem tě odvezl do nemocnice," řekl pomalu. „Čekal jsem celou noc, ale nechtěl jsem tě bombardovat zprávama. Tušil jsem, že to doma nebude jednoduchý."

Emma přikývla a vydechla. „Promiň, neměla jsem čas. Ale... jak vidíš, jsem v pořádku."
Její hlas zněl klidně, ale v očích se jí leskla únava.

„Vadí ti, že jsem přišel?" zeptal se Mark po chvíli. „Nebo jsem přišel nevhod?"

Emma se na okamžik zarazila. „Nemám teď úplně lehké období," odpověděla.

„Takže ruším, chápu," pousmál se, trochu ironicky.

„Ne," zavrtěla hlavou. „Nerušíš. Pojď dál."

Mark vešel dovnitř. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po místnosti.
„Kávu?" nabídla Emma.

„Jo, dám si," kývl. A usmál se, tentokrát opravdu.

Emma mu nalila kávu a posadila se naproti němu ke stolu.
„Koukám, že rodiče nejsou doma," poznamenal Mark.

„Jen máma," odpověděla Emma. „Včera hodně pracovala, tak teď spí jak dřevo."

Mark přikývl. „Aha. Takže žádný výbuch se nekonal?"
Emma se na něj podívala koutkem oka. „Ne. Žádný."
Pak dodala: „Ale proč jsi vlastně přišel, upřímně?"

Mark se krátce zasmál. „Zapomněl jsem, jak jsi v tom dobrá - vždycky všechno hned poznáš."

Emma se neubránila malému úsměvu. „Takže?"

Mark si povzdechl, podržel hrnek oběma rukama.
„No... prostě... blíží se ten zimní zápas," začal. „A upřímně? Mám z toho nervy. Nikdy jsem nebyl kapitán. A teď je všechno na mně."

Emma ho pozorovala, jak se snaží působit sebevědomě, ale v očích měl nejistotu.
Bylo zvláštní - po všem, co mezi nimi bylo, působil zranitelněji než kdy dřív.

„Víš, bylo by moc fajn, kdybys přišla na ten zápas. Protože bych byl klidnější a..."
Emma se na něj podívala. „A?"

„Slíbil jsem, že to vítězství vyhraju pro tebe," pokračoval. „A chci to splnit. Abys na mě mohla být pyšná aspoň takhle... když jsem všechno pokazil. Chybí mi naše chvíle. Všechno tohle mi strašně chybí, Emm."

Podíval se jí do očí. Oba na sebe zírali dlouze, beze slov.
Emma se nehnula, ale po chvíli sklopila pohled.
„Marku... myslím, že teď není vhodná doba řešit naše minulé životy. To, co se stalo, se stalo. Nechci se k tomu vracet. Život jede dál. Nevíme, co bude, ale nemusíme se vracet do minulosti. Můžeme žít přítomností."

Mark přikývl. „Máš pravdu. Teď jsme tady a teď."
„Přesně tak," odpověděla Emma s klidným tónem.

„Takže... přijdeš?" zeptal se nesměle.
Emma přikývla. „Přijdu," řekla s úsměvem.
Mark se rozzářil. „Vážně?"
„Vážně. Ale neudělej ostudu a neprohraj," dodala s úsměvem.

Mark se rozesmál, vstal a v návalu radosti ji spontánně objal přes stůl.
„Děkuju ti, fakt! Strašně jsi mě potěšila," vyhrkl a zabořil tvář do jejích vlasů.

Emma ztuhla – ten dotek, ten známý pocit, to všechno v ní probudilo vzpomínky. Zase to byl ten starý Mark, kterého kdysi milovala.
Po chvíli mu objetí vrátila.

Když se od sebe odtáhli, Emma řekla:
„No... jestli ti to nebude vadit, jsem pořád v pyžamu a chtěla jsem něco nakoupit k jídlu."

„Tak pojedeme spolu," navrhl Mark. „Jsem tu autem a taky něco potřebuju."
Emma se pousmála. „Super. Počkej chvíli, převléknu se. Za deset minut jsem zpět."
„Dobře," usmál se na ni.

Emma vyběhla po schodech.
Mark zůstal sedět, v dobré náladě, stále se usmíval a popíjel kávu.

Po chvíli mu zavibroval telefon.
Na displeji se objevila zpráva od Cassie:

Ahooooj  Copak děláš, zlato??? Moc mi chybíš. Minule jsi utekl z tréninku a vůbec jsi za mnou nepřišel. Ozvi se, muck

Mark se zatvářil otráveně.
„Bože," zamumlal a zprávu jen přejel očima.

Neodpověděl. 

Telefon položil vedle sebe a dál popíjel kávu.

Uběhlo pár minut a v kuchyni se ozvalo další cinknutí – tentokrát z Emmina telefonu, který měla položený na lince.
Mark zvedl pohled.
Další zavibrování. A pak ještě jedno.

Cítil, jak se v něm probouzí ten jeho starý „kontrolovací" instinkt.
„Ne... není to moje věc," zamumlal si. „Už spolu nejsme."
Jenže zvědavost začala vítězit.

Po pár vteřinách to nevydržel.
Vstal, přešel k lince a vzal Emmin telefon do ruky.
Nebyl zamčený.

Na displeji svítily dvě nové zprávy.
První byla od Alexe:

Ahojky Emm, jak se máš? Je doma všechno v pořádku? Teď jsme se pár dní neviděli, tak napiš, až budeš mít chvilku. Měj klidný den.

Mark se ušklíbl. „Typický...," zamumlal. „Vůl. Na ni nemá."

Pak otevřel druhou zprávu – od neznámého čísla:

Nazdárek. Jen píšu, jak jsi to přežila doma po tom, co jsem tě odvezl. Už ses neozvala, tak jen kontroluju, jestli je všechno v pořádku. Kdyby se cokoliv dělo, napiš. Já na motorce budu u tebe za chvilku. Tak se měj hezky.

Mark zůstal zírat na displej.
Oči se mu zúžily.

„Kdo to sakra je? A proč ji vezl domů?"
Vztek se mu rozléval po těle.
„Takže už má náhradu? Tak rychle?"

Položil telefon na linku.
Zhluboka dýchal, čelist sevřenou.
Po chvíli vytáhl z kapsy svůj mobil a vytočil číslo.

Na druhé straně se ozval známý hlas.
„Haló?"
„Čau," řekl Mark chladně. „Co děláš?"

„Nudím se," odpověděla Cassie s koketním tónem. „Když tu nejsi se mnou."

Mark stál u okna, pohled prázdný.
„Sejdeme se za patnáct minut. Na našem místě."
Cassie nadšeně vyjekla. „Vážně?"
„Jo," odsekl. „Buď tam. Teď potřebuju... s někým být."

Položil telefon, popadl bundu a klíče.
Bez jediného ohlédnutí vyšel ze dveří.
Motor jeho auta se rozjel a zmizel v tichu zimní ulice.

 

******************************************************************************************

Další kapitola příště :)) Děkuji že čtete