Ve stínu ztráty- Kapitola 36

Kapitola 36: Normální reakce

Duben je měsíc, kdy vám počasí říká: „Buď připraven na všechno.“ A myslí tím opravdu všechno. Oblohu rozzářenou sluncem i krátké krupobití mezi dvěma doušky kávy. A co je nejhorší? Nikdy nemáte jistotu, jak bude za pět minut. Já to obvykle řešila tím, že jsem nevycházela z domu bez slunečních brýlí a deštníku. Bohužel ještě nevynalezli takový, který by fungoval i ve větru a pláštěnku jsem už od mala bytostně nesnášela.

A právě takové aprílové počasí si vybrala firma, kterou Felix sehnal pro zahájení prací v Lauenburgu. Měli jsme i jiné nabídky jistě, ale ceny byly vesměs podobné, takže zůstat u té nejbližší se nakonec jevilo jako nejlepší volba.

Jakkoli jsem byla samozřejmě ráda, že se kolem toho něco děje, zároveň to znamenalo, že jsme se teď s Felixem dost míjeli. Jezdil totiž do Lauenburgu i ve všední dny, aby dohlédl na zahájení prací a domluvil podrobnosti. Neznamenalo to, že by o mou pomoc nestál, to v žádném případě. Jen bych mu tam momentálně nebyla nic platná tak jsem se zatím pravidelným praktikováním jógy soustředila na budování svého mentálního úkrytu. Což ovšem neznamenalo, že bych si to nevyčítala.

„Promiň, že ti s tím teď nepomáhám,“ pokoušela jsem se omluvit, jakmile zavolal, aby mě informoval o výši zálohy a kam jí má mamka poslat. Seděla jsem zrovna doma u počítače    v pohodlném domácím oděvu a snažila se pohnout s příběhem. Stromy za oknem sváděly svůj marný souboj s větrem, nakláněly se ze strany na stranu. Nejedna větev už to vzdala a ležela dole na chodníku jako zapomenutá vzpomínka na dny, které už nikdo nevrátí.

„To je v pohodě, já to zvládám. Každý přece může dát jen tolik, kolik má a ty se teď potřebuješ věnovat sobě.“

„Víš to jistě?“ zeptala jsem se trochu překvapená mírou jeho nesobeckosti. Vždyť tohle jsme přece měli řešit mi, coby dědici a ne někdo, kdo mou babičku nikdy ani neviděl. Bylo však pravděpodobné, že v takovém případě by ten dům nejspíš brzy zchátral definitivně. Chtělo to zkrátka muže činu, to jsme věděli všichni.

Felix chvíli mlčel, takže jsem měla možnost slyšet bouchnutí dveří od auta. „Samozřejmě. Pro tebe by teď měla být prioritou tvoje psychika, tak se nestresuj něčím, co můžu zařídit já. Poslyš musím končit, budu odjíždět z Lauenburgu.“

„Tak dobře, hlavně jeď opatrně, je tam vítr. Já jdu říct mamce o tu zálohu.“

Ještě malou chvíli poté, co telefon ztichl jsem zůstala sedět s vděčným úsměvem na tváři vychutnávajíc si ten pocit, že mám někoho, komu na mně záleží víc než na svém vlastním pohodlí. V dnešní době plné egocentrických sobců to znamenalo hodně.

***

Den nato se staly dvě věci, které dokázaly můj tak dlouho pečlivě budovaný vnitřní klid spolehlivě narušit. Ta první přitom dokonale zhatila mé soustředění na přípravu podkladů pro grafika. Poprvé jsem to totiž dělala sama, bez pomoci a přijatá zpráva, jež se mi zobrazila na chytrých hodinkách způsobila, že jsem si musela udělat krátkou přestávku.

Termín vašeho seskoku je 23.6. na letišti Agathenburg/Stade ve 13 hod. Veškeré pokyny naleznete na našich stránkách. V případě dotazů nás kontaktujte na tel.: +49 1511 0707025. Váš Tandem-Skydive Stade. (1)

Ta slova znamenala jediné. Opravdu se to stane, nepřestalo to existovat jen proto, že jsem se ze všech sil snažila zapomenout. Ono to nikdy nefunguje víte? Předstírat, že něco není. Jen to oddálí ten okamžik, kdy to navzdory strachu stejně budete muset přijmout. Taková je realita. Musela jsem se pevně chytit stolu, abych ji tady v kanceláři plné lidí, co na vás koukají vůbec dokázala zpracovat. Nepomohlo to. Leo, který šel právě okolo si mého rozrušení všiml.

„Sophie stalo se něco? Jsi nějaká bledá.“

Místo odpovědi jsem k němu jen natáhla ruku s rozsvíceným telefonem tak, aby si to mohl přečíst sám. Bylo to jednoduší než se snažit něco vysvětlovat.

„Ty budeš skákat? Teda…jsi odvážná, já bych to asi nedal.“

„To je právě to Leo, já taky ne. Byl to dárek. Myslela jsem si, že to zmizí, když na to nebudu myslet, ale…“ hlas mi selhal, pokrčila jsem rameny a sledovala Lea pohledem vyděšeného štěňátka.

Chápavě přikývl: „…nezmizelo. Víš, když jsem jako malý měl jít poprvé do školy, hrozně jsem se bál. Nevěděl jsem, co mě tam čeká. Maminka mi tehdy řekla, že je to normální bát se nových věcí, ale není to důvod, abychom je nedělali. A měla pravdu. Hrozně se mi tam líbilo.“

S těmi slovy se na mě Leo povzbudivě usmál, a aniž by dodal cokoli dalšího, šel si zase po svém. Já ale věděla, co tím chtěl říct. Tohle byl totiž můj problém. Vždycky mě děsilo zkoušet nové věci. Asi je to vážně normální, ale většina lidí s přibývajícím věkem pochopí, že bát se dopředu nemá smysl, protože realita vás pak často příjemně překvapí. No má mysl asi byla v tomhle ohledu stále ještě dítě. Ale Leo měl chtěl uklidnit, ujistit, že je normální mít strach tak, jak mu to říkala maminka. Bylo to…milé.

Po návratu domů na mě čekalo to druhé překvapení. Táta se jako už několikrát předtím vrátil, aniž by dal dopředu vědět. Ačkoli nám chyběl, neměla jsem tyhle jeho nečekané přepadovky ráda. Obvykle to totiž znamenalo, že následující dny bude všechno vzhůru nohama. Náš život, náš obvyklý režim, v němž jsme se naučili fungovat, se nyní bude kompletně řídit podle něj tak, aby si nás mohl užít, než zase zmizí.

A taky že ano. Nevím, jaké šílené pomatení mysli ho přimělo zamluvit stůl zrovna v té restauraci, kde mě minule vyděsil flambovací oheň, ale udělal to. A co je horší, zcela vědomě.

„Tati já si nemyslím, že je to dobrý nápad, víš přece…“

Nebylo ani třeba tenhle chabý pokus o protest dokončovat. Všichni jsme věděli. A máma soudě podle jejího zamračeného pohledu měla stejné obavy z recidivy jako já. Nebylo to však nic platné.

„Naopak Sophie. Už je to docela dlouho a nemůžeš se věčně vyhýbat všem místům, co v tobě někdy vyvolaly úzkost. Víš, jednou se svému strachu stejně budeš muset postavit čelem. Je to normální lidská reakce, ale věčně se před tím schovávat…ne to ještě nikomu užitek nepřineslo. Tak proč nezačít právě tady?“

Jistě proč nezačít? Pro něj to znělo tak jednoduše. Upíral na mě ten svůj vyčkávavý pohled, kterým jako by doslova křičel: „Opovaž se ještě něco namítat.“ Neřekla jsem nic, ostatně ani to nebylo možné, pokud jsem mu teda nechtěla vykládat, že já už začala jen svým vlastním způsobem. A pro tenhle způsob by bývalo bylo lepší, kdyby k té večeři došlo později až budu mít vytvořený svůj mentální úkryt. Jenomže bohužel, člověk, co to chtěl původně nechat na mě nyní tlačil na pilu a nedával na výběr. Abych byla upřímná, docela mě to od něj překvapilo.

Na druhou stranu ovšem měl táta v určitém bodě pravdu, navíc byl už druhým člověkem, od něhož jsem ta slova o normální lidské reakci slyšela. A čím déle jsem si je opakovala, tím klidněji jsem se cítila. Velmi rychle mi došlo, co to znamená. Právě jsem objevila svou vlastní litanii proti strachu. Nebyl to plnohodnotný mentální úkryt, ale byl to první krok, něco, od čeho jsem se mohla odrazit. A určitě to mohlo pomoct, pokud šlo o moje obavy ze seskoku, jelikož ty s mými záchvaty úzkosti nijak nesouvisely. Ne, tady šlo čistě o strach z neznámého.

Zdánlivě bez zájmu jsem pokrčila rameny, zamumlala spěšnou omluvu a zmizela ve svém pokoji zanechávajíc rodiče ve zmateném tichu. Ve své vlastní soukromé bublině jsem pak otevřela deníkovou aplikaci a začala psát slova, jak se mi objevovala v hlavě:

Bát se je normální. Strach je stín v mé mysli, který roste, když mu ustupuji, hlas přinášející varování. Je třeba ho pochopit, ale nemusím ho poslouchat. Může jít se mnou, ale nepovede mě. Cestu si volím já.

Pak jsem si několikrát pro sebe přikývla. Ano tohle by mohlo fungovat.

Poznámka autorky: (1) Tandem-Skydive Stade je jednou z několika zón společnosti Tandem-Skydive Deutschland UG, která je jediným poskytovatelem v severním Německu, který se 100 % a výhradně profesionalizuje v tandemových seskocích padákem. Konkrétně zóna pro seskoky Stade je vzdálená asi 30 km od metropole Hamburk. Poskytuje výhled na oblast podél řeky Labe, Hamburský přístav, jezero, koncertní síň, stadion a městský park.