Sladkých sedmnáct 3 (stará verze)

Anotace: Chci ti něco říct! Jsem tady s dalším dílem. Nejde moc dobře psát 2 romány najednou - je to dost časově náročné. Právě se rozhoduji, který z nich na čas poslat k ledu, tak jestli mi chcete poradit, budu jenom ráda.Dopíšu oba,jen nevím, kdy to bude=o(

„Nic neříkej,“ přeruším ho, „nejsem si jistá, jestli to chci slyšet.“
„Nevíš, co chci říct,“ brání se, avšak výraz jeho tváře se změní, „a přitom to nechceš vědět. Nerozumím ti. Pochop, nechci aby se mezi námi něco změnilo, abychom se jeden druhému vyhýbali, to opravdu není účel. A potom, co jsi dostala můj dárek, musíš dostat i vysvětlení.“
„Prosím ne, neříkej nic.“ Protože jestli mi teď řekne to, v co tajně doufám, bude moje bolest z toho, že nebudu moct jet i nimi ještě větší.
„Dobře, jak chceš, už nic neřeknu,“ souhlasí nakonec a místo aby dovolil ústům vyřknout pravdu, nechá je udělat mnohem příjemnější věc. Nemůžu se bránit. Prostě to nejde. Jsem zcela mimo a až teď si začínám uvědomovat, že s Nickem to bude jiné. Tentokrát se nejedná o krátký románek pubertálních let. Asi jsem fakt dospěla nebo co.
Líbáme se dost dlouho, protože když se najednou tichem rozezní můj mobil, uvědomím si, že všude okolo je už úplná tma. Na displeji bliká slovíčko „mamka“ – což znamená, že už se po mně shání, a přitom by stačilo vykouknout z okna. Musím se při tom nápadu usmát.
„No?“ protáhnu naštvaně, protože mi její telefonát fakt nepřišel vhod. Jasně, mohla bych udělat pár kroků a zeptat se jí osobně, ale proč to dělat? Akorát bych se okradla o loučení s Nickem.
„Šárinko, kde jsi? Pojď domů, nějak to vyřešíme uvidíš. Nechtěli jsme se tě nějak dotknout. Zavolám ještě babičce, ale přestaň si hrát na hrdinku a přijď. Bojíme se o tebe,“ vzlyká mi mamka do telefonu. Vlastně můžu být ráda, že tu je Nick, jinak bych venku tak dlouho sama nevydržela, a mamku by ani nenapadlo vymýšlet jiné řešení.
„Už jsem stejně na cestě, za půl hodiny tam budu,“ řeknu nakonec a zavěsím.

Půl hodiny je někdy neskutečně krátká doba. Ani nevím jak, ale najednou se s Nickem musím rozloučit, a prostě to nějak nejde.
„Už fakt musím,“ řeknu po dalších minutách, co sama sebe přesvědčuji. Na jednu pusu však čas ještě mám. No dobře po čtvrt hodině už beru svůj odchod vážně.
„Kdy se zase uvidíme?“ zajímá ho ještě.
„Zítra?“ navrhnu.
„Budu se těšit,“ souhlasí nadšeně. Pohladí mě po vlasech a dalšímu polibku nezabrání ani jeden z nás.

Domů doběhnu celá nadšená a ani si neuvědomím, že bych se měla trávit zkroušeně. Chtěla bych létat... Do Pastvin prostě pojedu za každou cenu!
Mamka je štěstím bez sebe z toho, že už jsem doma a já jsem ráda, že si konečně uvědomila, že nejsem jenom chůva.
„Mluvila jsem s babičkou, mohla by si k sobě Danču vzít v neděli dopoledne,“ oznámí mi nadšeně.
„Ale já jedu už sobotu dopoledne! Přece tam nepřijedu později!“ zlobím se.
„No jestli chceš, tak můžeš zůstat doma s Dančou celý týden,“ varuje mě.
„Ne, to je dobrý, ten den bude stačit,“ ujistím ji. Sakra! Tak takhle jsem si to teda nepředstavovala!
„Fajn, jsem ráda, že jsme se dohodly.“ Radši rychle zalezu do vany, protože jinak bych asi vybuchla a začala se hádat, což by mi momentálně moc nepomohlo.

Když vylezu provoněná sprchovým gelem s vůní melounu, oblečená do měkoučkého pižamka, je mi naprosto krásně. Vlastně to nebyly tak špatné narozeniny. Stále před sebou vidím Nickův obličej. Vezmu do ruky mobil, že mu napíšu, nebo ho alespoň prozvoním, aby věděl, že na něj myslím a v tu chvíli, je v tom asi nějaká magie nebo co, mi přijde zpráva. Bleskově ji otevřu, co kdyby byla od... Je od něj.
„Víš, to co jsem ti chtěl říct bylo, že tě MILUJU!!! Tvůj Nick =o).“ Naprosto mě to dojme. Musím se zavrtat pod peřinu, aby si Danča ničeho nevšimla.
Najednou kdosi zvedne peřinu. Podívám se, kdo mě to ruší v rozjímání – samozřejmě sestřička.
„Přečteme si pohádku?“ zeptá se nevinným hláskem. „Máš dneska narozeniny, tak budeme číst Růženku, jo? Máš ji nejradši, ne?“ vzpomene si. I když bych teď byla radši sama, nemůžu to odmítnout. Sednu si tedy na Dančinu postel a dám se do čtení. Znám už tu pohádku skoro zpaměti...

Probudím se schoulená v sestřině posteli. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, jak jsem se sem dostala. Musela jsem usnout. Naštěstí byla Danča tak ohleduplná, že mě nechala spát a lehla si do mé postele.
Nevím čím to je, ale dneska dokonce stíháme a výjimečně nemusíme běžet. A ono nám to oběma přidá na náladě. Protože konečně jednou po dlouhé době nepřijdeme do školy zadýchané a unavené.
Celý den se strašně vleče. Včera večer minuty přímo letěly, zatímco teď se čas snad zastavil. Je skoro nemožné to ve škole vydržet. Adéle samozřejmě nic neujde.
„Tak jaký byly narozeniny?“ ptá se.
„Jo fajn no, až na to překvápko od našich,“ prohodím při literatuře, kde už spíš jen opakujeme.
„To jsem nemyslela, co bylo na tom CéDu od Nicka? Že by vyznání lásky?“ žertuje. Ani netuší jak blízko pravdy je. Celý život nás dva celá parta dává dohromady, smějí se na náš úkor, a já se do včerejška smála s nimi. Teď už to jaksi nejde. Áďa si mého klidu všimne. Byla zvyklá na prudkou odpověď a já místo toho mlčím.
„Fakt tam bylo?“ vydechne nevěřícně.
„Opravdu tam bylo,“ přisvědčí profesor, který si vedl svou o nálezu jakéhosi svitku bla bla bla, neposlouchala jsem, takže nic podrobnějšího nevím. Celá třída se začne smát, protože je všem jasné, že otázka nepatřila učiteli. „Musíš mi to ukázat,“ rozhodne Adéla po cestě z jídelny.
„Ani náhodou! Pokud vím, tak to je můj dárek,“ odpovím jí naštvaně.
„No tak, nedělej se, jsme nejlepší kámošky, tak snad mám právo vědět, co jsi dostala k narozeninám od našeho kamaráda, ne?“
„Promiň, ale tohle je jenom naše věc,“ snažím se ji odbýt. Vtom před sebou spatřím povědomé postavy. Bez brýlí si sice nejsem stoprocentně jistá, ale dva blonďáci, se před naší školou obvykle nevyskytují. Zamávání z jejich strany mě utvrdí v tom, že se jedná o dvě déčka z naší party (Dan a Dominik – Nick). Vyrazí nám naproti. Dan je u mě první, obejme mě na přivítanou, ale pusu si tentokrát odpustí.
„Už nemůžu, dostal bych přes hubu,“ vysvětlí mi, poté co spatří můj překvapený výraz, že jsem se nedočkala polibku na přivítanou. Teda nedočkala... Polibek samozřejmě byl, ale od jeho brášky. Navíc, jak se později dovím, našel si Dan novou kořist u nás ve škole, takže bych mu to asi zavařila. Adéla kouká jak spadlá z višně. Když se vzpamatuje, tak nám jakoby požehná a dojatě dodá:
„Děti moje, čekala jsem kdy vám to dojde.“ Samozřejmě se začneme smát.