Tma - Zánik světa II

Anotace: Pokračování, které zveřejňuji po měsíci. Tento díl je jaksi 'povídací', ale musel být. Snad to až tak velké snížení kvality nebude :)

Ještě před pár lety by si nedokázala představit, že by bydlela v bytě bez zámku. Teď se to pro ni stalo naprostou přirozeností, stejně jako to, že jí byt sloužil opravdu jen k přespání. Jindy systematická doktorka nechala za sebou ležet plášť na zemi. Nějak se minul s věšákem a jí už se nechtělo pro něj shýbat, tak si dovolila malý prohřešek proti pořádku. Mířila rovnou do koupelny, kde si dopřála osvěžující a teplou vodu. Jeden z mála luxusů, které si mohla dopřát. Nechala drobné kapičky, aby z ní smyly všechny starosti i neúspěchy dnešního dne.
Neuběhlo ani pět minut a dveře do bytu se opět otevřely. Aniž by panty vydaly jakékoliv sténavé zvuky, byly dveře opět zavřeny. Místností už ale kráčel muž v černém oblečení ještě z práce. Zastavil se u dveří do koupelny a zaposlouchal se do zvuků tekoucí vody. Na jeho rtech se objevil úsměv a on stejně tiše -jako předtím vchodové dveře- otevřel dveře do koupelny, kam proniknul bez povšimnutí nic netušící doktorky. Sundal bílý ručník z věšáku a opřel se ramenem o vydlaždičkovanou zeď. Pozoroval siluetu dokud nepřestala téct voda. Roztáhnul ručník a v moment, kdy otevřela doktorka sprchu, udělal k ní krok a zabalil ji do ručníku.
„Rydere!“ pronesla překvapeně a vyděšeně. „Neumíš snad klepat?!“ Přitiskla si k tělu ručník a vyčítavě se na něj podívala. „Vyděsils mě...“ Dodala nakonec o něco smířlivěji.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě rušit.“ Usmál se a setřel jí trochu pěny z krku.
„Tak mě napadá, neměl bys mít náhodou službu?“
„Tvůj bratr se ochotně ujal nabídky, že to vezme za mě, abych mohl být s tebou já...“

„Tohle není otázka, to je rozkaz, Waite! Bu, bu bu! “ Všichni u stolu se zasmáli, když Sean zopakoval Ryderovu poslední větu před odchodem. Alice zavrtěla hlavou a hodila si nohu přes nohu.
„Stejně je na tebe nějakej moc přísnej, chápu sice, že jsi zelenáč, ale jde ti to.“ Pronesla a prohrábla si rukou vlasy. Wait pokrčil skromně rameny s potutelným úsměvem.
„Jo, on prostě nemůže přenést přes srdce, že jsem ho v patnácti porazil v zabíjení mimozemšťanů na konzole.“ Přes stůl se přehnalo zahučení.
„Teď už víme, proč pořád zdůrazňuje, že tohle není hra...“ zamručel Garick a napil se.
„Jo, tím to je! Nechat si od několik let mladšího kluka nakopat zadek ve střílečce. To si neměl.“ Pronesl s úšklebkem Sean.
„A to si počkej až ho budeš mít v rodině.“
„Jaká je pravděpodobnost, že ho má sestra odmítne?“ S hranou zoufalostí se pousmál.
„Tak to spíš přijde sem dolů anděl a ze světa se během mžiku stane ráj a my budeme někde na ostrovech a budeme obskakování tady Alice s bikinkách.“ Uchechtl se Sean.
„To je utopie. To já budu na lehátku a vy budete nosit koktejly a mávat větvemi palem!“ Pohodlně se rozvalila na židli a mrkla na něj.
„Ježiš, koketování si nechte na jindy. Jako kdyby nestačilo, že je tam teď Ryder s mou sestrou, ještě se dívat na vás!“ Zavrtěl hlavou blonďák a zvedl svůj kelímek. „A teď na Garicka, který dostane tým zelenáčů a bude hlídat papaláše!“
„Užij si poklidný důchod, Garicku!“ zachechtal se Sean a plácl ho do ramene.
„Já ti dám takovej důchod!“ Zamručel Garick a přiťukl si s ostatními. Nebylo to tak stylové, protože alkohol byl zamčený ve skladě. Po západu slunce se sklad zavíral, protože aktivita někdejších lidí - nyní přetvořených kreatur- se s klesající teplotou mnohonásobně zvyšovala. Týmu nezbylo nic jiného než si alkohol připomínat prázdnou flaškou na stole a tou trochou zbytků, co jim kolovala krevním oběhem.
„Kolik je, mladej?“ zeptal se po další půl hodině Garick. Wait poslušně zkontroloval čas.
„9:34. Neměl bys už jít?“
Garick přikývnul a zvedl se. Ruku nechal na Waitově rameni.
„Užij si tahání tý bedny. Sean má špatný smysl pro humor, ale zvykneš si, nebo si sežeň špunty do uší.“ Dobročinně se usmál Garick, jehož jizva se začala při tomto pokusu pohybovat jako živý organismus.

V přítmí pokoje se na posteli rýsovaly siluety dvou lidí přitisknutých k sobě. Ryder se zvedl na lokti, aby se přesvědčil, že Rebecca už spí. Ruce měla složené pod hlavou a tiše oddychovala. S lehkým pousmáním doufal, že aspoň teď si může nechat zdát o lepších světě, než ve kterém nyní žijí. Pomalu se převalil na kraj postele a prošacoval náprsní kapsu od jeho vesty. Vytáhl malou černou krabičku. Ze strachu ji raději ani neotevřel. Směšné, že on se bojí něčeho takového jako je obsah krabičky. Měl na to celý večer a on tu krabičku nevytáhl a nedal ji dívce svého života. Převracel krabičku v ruce a uvažoval, proč se tolik bojí, že ho odmítne. Možná by to udělala kvůli práci, ale tohle není nic, co by ji od práce zdržovalo.
„Rydere?“ zvedla se na loktech na posteli a nahnula se k němu. V okamžiku zmizela krabička zpět do kapsy. „Co děláš?“
„Jen jsem něco hledal,“ usmál se a přitáhl si ji k sobě blíž.
„Měl bys spát, zítra nás čeká práce.“
Ryder si povzdychl.
„Myslíš ty taky na něco jiného než práci?“
„Jo, na záchranu světa.“ Políbila ho krátce.
Na tohle neměl argument. Krabička se schovala ještě více do stínů nevyřčených věcí odložených na jindy. Teď přeci musí zachránit svět. Pak přijde na řadu on. Spolkl další připomínky a společně znovu ulehli.