Kód 57: Spravedlnost 1

Anotace: Je tu další příběh ze světa Kód 57 tentokrát o policistovi jménem Viktor

Všichni tiše seděli. Dívali se na sebe a svírali v rukou zbraně. Věděli, co přijde. Co musí přijít. Věděli, že když obsadili tuto budovu, tak své životy nenávratně změnili. Čtyřicet duší ve dvou poschodích. Čtyřicet nejistých osudů. Čtyřicet zpátečníků.
Majka se rozhlížela po místnosti, všímala si nervozity a strachu svých spolubojovníků, svých bratrů ve zbrani. Viděla také smíření s nevyhnutelným. Měli ho napsané v očích. Viděla to jasně i přesto, že v místnosti byla tma a jen blikání policejních majáků zvenku osvětlovalo jejich tváře. Podívala se na Pavla. Velký holohlavý muž s bradkou. Bylo mu něco přes čtyřicet. To on to celé vymyslel. On naplánoval tuto akci. Byl to on kdo tvrdil, že obsazením jedné z administrativních budov státní správy dostatečně upozorní na nerespektování jejich názorů.

Z ničeho nic se ozvalo plesknutí do okna. A potom další a další. V místnosti a vlastně v celé budově byla najednou absolutní tma. Už ani záblesky policejních majáku neosvětlovaly místnost. Všichni se zvedli a rozsvítili svítilny na zbraních. Po pokoji rázem běhaly kužely světla. Podívali se na sebe a spěšně se rozběhli na svá místa. Poschovávali se za dveře, převrácený nábytek, zkrátka za vše co jim mohlo poskytnout alespoň nějaký kryt. Majka věděla, že když policie začne střílet krycí hmotu do oken, tak do útoku zbývají jen vteřiny. Sama se skrčila za převrácený sekretář a namířila zbraň do dveří. Čekala. Byla to nejhorší chvíle jejího života. Jako by cítila tlukot svého srdce. Začala pochybovat. Měla chuť zahodit zbraň a vyběhnout z budovy se vzdát, ale její přesvědčení jí v tom bránilo. A taky věděla, co se stává těm, kteří zradí zastánce tradičních hodnot. Ano, zastánci tradičních hodnot, tak si zpátečníci říkali mezi sebou. Ať se stane cokoliv, už to chce mít za sebou, to čekání je nejhorší. Přejela rukou zbraň. Nakonec není ji ani dvacet. Když zbraň zahodí a vzdá se, tak jí třeba soudce dá nižší trest za mladickou nerozvážnost. Taky by mohla….
V tom se z přízemí budovy ozvalo několik hlasitých ran, které ji vytrhly z přemýšlení. Už je to tady! Slyšela střelbu, křik a výbuchy. Ale neslyšela nic jako: „ Tady je policie, vzdejte se!“.
„Vždyť oni nás snad ani nechtějí živé, oni nás nepřišli zatknout. Oni nás přišli postřílet!“ Začala panikařit. Kužel světla z její zbraně rychle těkal kolem dveří. Celá se třásla. Podívala se kolem. V místnosti s ní byli další tři muži a všichni mířili do dveří. Ale Pavel tam nebyl. „Kde sakra je? Kam zmizla ta zasraná krysa?“. Rozhlédla se znovu, ale nikde ho neviděla. V tom se ozval dusot těžkých bot po schodech k nim. Byl dobře slyšet i přes střelbu a křik v celé budově. Z vedlejší místnosti se ozvala dutá rána a střelba. „Už je to tady, tohle je konec“ pomyslela si. Najednou zahlédla něco, jak vletělo dveřmi do místnosti. Než stihla jakkoli zareagovat, oči ji zalil záblesk ostrého světla. Nic neviděla. Přesto však zmáčkla spoušť a začala střílet do míst, kde předpokládala dveře. Slyšela, že i její spolubojovníci začali střílet. Panika v ní dosáhla vrcholu. Chtěla utéct. Pustila zbraň a prudce se vymrštila zpoza svého úkrytu. Ještě než se však stihla úplně postavit, ucítila prudkou bolest v břiše. Uvědomila si, že je odmrštěna dozadu. Cítila, jak narazila do stěny.
Byla mimo asi dvě minuty. Teda ne že by byla v bezvědomí, spíš si je nepamatovala. Byl to šok. Seděla opřená o zeď místnosti a rukama si tlačila na ránu na břiše. Krev jí tekla mezi prsty. Tmavá krev. Věděla, že je zle. Pomyslela si, že to můžou být játra. Vzpomněla si, jak jí babička jednou vyprávěla, že když člověk zemře, jde do nebe, ale moc jí to neuklidnilo. Ruce se jí třásly a krvavá louže pod ní se zvětšovala.
Do místnosti vešel jeden ze členů zásahové jednotky. Rozhlédl se a přišel k ní. Kopl ji do nohy a houkl na ni: „Hej děvko, vnímáš?“ Majka mlčela. Kopl do ní podruhé „No tak co je?“ Majka se na něj podívala a potřásla hlavou. Zakuklenec se otočil, přišel ke dveřím a něco zahulákal. Znovu se na ni podíval a odešel. Majka se podívala na své ruce. Třásly se. Najednou uslyšela kroky a do místnosti vešel další muž. Měl dlouhý kabát až po kolena. Přes rozepnuté knoflíky viděla neprůstřelnou vestu. Mohl mít tak pětatřicet, ale měl šedivé vlasy. Jeho modré oči se na ni zadívaly. Klekl si k ní a usmál se. „Jmenuji se Viktor. Viktor Svoboda. Speciální komisař pro terorizmus a organizovaný zločin. Ale říkej mi jen Viktor“. A znovu se na ni usmál. Pak pohlédl na její ránu. „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Majka.“ zachraptěla. Nikdy by neřekla, že mluvení může být tak obtížné. Znovu se na něj podívala, stále se usmíval. Nadechla se a chtěla promluvit, ale nešlo to. Nadechla se tedy znovu a konečně se jí povedlo promluvit: „Kde je Ruda a Monika a Ivan? Žijou?“
Viktorův úsměv najednou zmizel, místo něj se objevila grimasa smutku. „Je mi líto, nikdo nepřežil. Ale chtěl bych se tě zeptat na pár otázek. Kde je Pavel? Pavel Liška. Nemůžeme ho tu nikde najít, ale jsme si jistí, že tu s vámi byl. Když mi pomůžeš tak pomůžu já tobě, platí?“ a zase se na ni usmál.

Majka se najednou cítila klidněji. Jako by jí ten příjemný komisař přišel pomoct. Byla přesvědčená, že se z této pitomé budovy dokáže ještě dostat. Podívala se na něj a zaslzenýma očima, které ji stále pálily po silném záblesku. Viktor jí dal ruku na rameno, usmál se a poprosil ji, jestli by mu tedy mohla odpovědět. Pak ještě dodal, že se už vidí doma a že by ocenil, kdyby byl tento rozhovor za nimi co nejrychleji.

Majka se nadechla a začala vysvětlovat, že když policie vtrhla do budovy, tak Pavla neviděla, že asi někam utekl. Její hlas se třásl, ztrácela síly.

Viktor se zamyslel, opět se usmál. „Řekni mi, Majko, kde jste se s Pavlem scházeli nejčastěji. Potřebuju to vědět. Možná to nevíš, ale Pavel stál za výbuchem v budově magistrátu. Tehdy tam umřelo moc lidí, víš? Moc nevinnejch lidí. A já chci zabránit tomu, aby se to opakovalo, rozumíš?“

Majka pokývala hlavou. „Setkávali jsme se různě, vždy jsme se domluvili přes internet. Trénovat střelbu jsme chodívali do střeleckého klubu nebo do virtuální reality. Když jsme se bavili o této akci, tak vždy z očí do očí. Nikdy jinak. Víc opravdu nevím. Věřte mi.“

Zatímco mluvila, Viktor ji oskenoval policejním skenerem, který měl připevněný na zápěstí. Chvíli se do něj díval a pak se vrátil pohledem na Majku. Byla bledá, bylo vidět, jak slábne. „Majko, ty máš sestru že?“

Majka přikývla. „Ano mám, jmenuje se Pavla.“

Viktor pokýval hlavou. „Řekni mi, Majko, věděla o tom, co se chystá? Opravdu to potřebuju vědět, mohla by být v ohrožení, rozumíš?“

Majka smutně přikývla. „Ano, něco věděla, ale nic konkrétního, je jí šestnáct, nemohla jsem jí to říct, nemohla. Nevěděla to ani máma, ale Pavla jednou omylem vyslechla rozhovor, který neměla. Víc vám říct nemůžu. Opravdu už víc nevím. Pomůžete mi teda?“

Viktor se usmál a přikývl. „Věřím ti. A děkuji, že jsi mi pomohla.“ Opět se usmál. Pohladil ji po tváří a chytl ji za ruce, které odtáhl od rány. Krev začala vytékat mnohem víc. Majka neměla sílu mu vzdorovat. Díval se do jejich krásných zelených očí, usmíval se a stále jí držel ruce. „Neboj, za chvíli to bude dobré, za chvíli to přestane bolet. Bude ti zas dobře.“ Majka na něj jen tiše hleděla. Viktor vytáhl vysílačku. „Ta mrtvá zpátečnice v prvním patře stihla vypovědět, že má sestru, která o všem věděla. Pošlete k ní hlídku, ať jí zatkne, vyslechne a odešle na převýchovu.“

V její hlavě se opět začala rozlévat zoufalost: „ Proč to udělal mé malé sestře, proč o mě mluví jako o mrtvé, vždyť já jsu ještě tady!“ Její oči pomalu vyhasínaly. Síly ji opouštěly. Její srdce přestalo bít. Poslední co viděla, byly jeho modré oči a úsměv na tváři.
Viktor se zvedl, oprášil si kolena a nabral směr ven z budovy. Všude kolem bylo spousta policistů, kteří vše fotili a zapisovali. Vše bylo rozbité, ve stěnách díry po kulkách. Všude krev. Pomyslel si něco o špinavosti své práce a vyšel dveřmi ven. Venku to vypadalo jak na diskotéce. Všude plno záře z majáků policejních aut a vznášedel. Taktéž tam stáli hasiči a sanitky. Důvěrně známá scéna poslední doby. Pomalu pokračoval ke svému černému autu, když ho vyrušilo poklepání na rameno. Otočil se a uviděl za sebou důvěrně známou pihovatou tvář se zrzavou kšticí. Katarína a její kameraman. Reportérka největší televizní stanice v oblasti. Vlastně ji znal celkem dobře, měla na svědomí všechny zprávy týkající se zpátečnické otázky. Viktor se usmál svým typickým úsměvem. „Á, moje oblíbená hyena. Přišla sis pro svou dávku informací, abys to mohla nasypat lidem do hlavy?“ Katarína se jen usmála. „Ano zlatíčko, přišla. A zkus mi říct něco zajímavého. Už to začíná být nuda.“ A dala mu diktafon před pusu. Viktor se krátce zamyslel a pak znuděně začal vysvětlovat situaci. „Dnes odpoledne skupina teroristů, kteří si říkají „zastánci tradičních hodnot“ obsadili tuto vládní budovu. I přes vyjednávání se situace nezlepšila a museli jsme násilně vniknout do objektu. I přes četné výzvy k odložení zbraní se nevzdali a celé to skončilo přestřelkou. Nikdo z nich nepřežil. Na straně policie je jeden mrtvý a dva zranění. To by mohlo na zprávu stačit ne?“ Katarína přikývla a schovala diktafon. „Prý po vyjednávání.“ Ušklíbla se. „Beztak jste tam zas vlítli a všechny je postříleli, co?“ A zakřenila se na Viktora. Ten přikývl a zakřenil se taky. „Je mi to jasné. Ještě si natočíme rozbitou budovu, mrtvého policistu a přidáme tam pár rozhořčených kolemjdoucích a bude hotovo. To bude stačit na to aby lidi pochopili co jsou za odpad.“ Viktor souhlasně přikývl, rozloučil se s Katarínou a nasedl do auta. Podíval se na hodinky, aby zjistil, že je jedna ráno. Další těžký den za ním. Už se viděl doma v posteli. A nebo, že by ještě zaskočil někam na skleničku?