Kód 57: Bojovník III

Anotace: Další část, tentokrát už normální (na rozdíl od části předchozí, která měla pouze vyplnit mezeru). Komentáře přijímám a jsem za ně rád :)

Sbírka: Kód 57

Ráno se Ruslan vzbudil doma na starém rozvrzaném gauči s příšernou bolestí hlavy. Kam se poděl Vovo neměl tušení. Vlastně ani nevěděl, v kolik včera dorazil domů. A bylo to vůbec včera nebo přišel až dnes ráno?

Po minutě přemýšlení se posadil a začal rozdýchávat mírnou nevolnost. Křeče v žaludku mu dávaly najevo, že včera neskončil jen u pár panáků. Když se cítil trochu lépe, vstal a zamířil do kuchyně.

„Půl jedné... hmm...“ zamručel si pro sebe, když se podíval na hodiny, visící nad kuchyňskou linkou. V tuhle dobu už byla Marie dávno v práci a dětem měla za chvíli končit škola.

Jen co do sebe natlačil suchou a na chutě nepříliš pestrou snídani, odešel do koupelny. Osprchovaný, tudíž čistý, se už cítil daleko lépe. Dřív, než se stihl kompletně obléct, aby mohl vyrazit pro děti do školy, zarachtaly v zámku něčí klíče. Dveře se rozletěly a dovnitř vběhl Sasha s Ivou. Svého otce jen rychle pozdravili a zmizeli v pokoji. Na chodbě před bytem stál Vovo s širokým úsměvem.

„Ehm...“ nechápal Ruslan, co se děje. „Jak to, že s tebou učitelky děti pustily?“

„Ráno jsem potkal Marii, když je vedla do školy. Doprovodil jsem ji a nabídl jsem se, že je odpoledne vyzvednu. Tušil jsem, že se budeš chtít po včerejšku pořádně vyspat.“

„No... tak pojď dál.“

Vovo se nenechal přemlouvat a pozvání přijal. Když se oba sešli v kuchyni nad hrnkem kafe, zavalil ho Ruslan množstvím otázek týkajících se včerejška. Vovo mu vysvětlil, jak pili a slavili až do rána, kdy ho pak, jako ten střízlivější, odvedl domů a sám přespal v nedalekém motelu. A o peníze si prý nemusí dělat starosti.

„Bože, už dlouho jsem se neopil. Nevím, jestli jsem udělal dobře...“ přemýšlel nahlas Ruslan.

„No, ale proč jsem tady...“ nereagoval na jeho myšlenky Vovo a začal si mluvit své. „...Jdu ti připomenout, že ve čtyři se máme dostavit na první kolo kvalifikace do tělocvičny v centru. Je větší než ta, ve které se dělá zápis, ale ještě jsem tam nebyl.“

„A to zápisný?“

„Jenom stovka. Myslím, že je to slušný, vzhledem k tomu, kolik můžeš vyhrát, ne?“

„Jo, jen nevím, jestli ji teď někde najdu. Nemohl bys mě založit? Co nejdřív bych ti to vrátil.“

„Promiň, Ruslane. Hele, ty prachy, co jsme spolu včera propili, vem čert. Ale vážně ti půjčit nemůžu, nemám na rozhazování.“

„Chápu...“ povzdechl si Ruslan. „No, jsou tři, měli bychom jít.“ poznamenal, když mu oči ujely na hodiny.

 

„Počkej na mě, musím ještě naproti.“ řekl Ruslan, když vyšli na ulici a bez čekání na odpověď přeběhl silnici k novinovému stánku.

„Ahoj, Ruslane.“ pozdravil ho tak šedesátiletý prodavač s rozcuchanými delšími vlasy a hustým šedým obočím.

„Trafikáři, potřebuju peníze. Tak padesát terů by mělo stačit.“ šel Ruslan rovnou k věci.

„To má být přepadení?“

„Ne, jen půjčka.“

„No, snad bych ti mohl něco půjčit.“ zašklebil se prodavač a sáhl do kasy ukryté pod pultem. Vytáhl pět desetiterových bankovek a podal je Ruslanovi.

„Vrátím ti je i s úroky, děkuju.“ Jen co Ruslan strčil peníze do kapsy u bundy, rozběhl se zpět k Vovovi. Potom klidným krokem vyrazili do centra.

 

V centru města se hrdě tyčila špinavá šest metrů vysoká socha dvouhlavého orla. Kolem ní byl okruh o průměru tři sta metrů, v němž se nenacházelo nic kromě několika laviček, květináčů s povadlými rostlinami a pár lamp veřejného osvětlení. Celý kruh byl ohraničen množstvím domů. Většinou šlo o malé obchody a bytové domky. Dvě budovy ale jasně vyčnívaly svojí velikostí a stylem, v jakém byly postaveny. První z nich byla knihovna, druhá velká tělocvična s prosklenou stěnou. Právě do té Ruslan a Vovo mířili.

 

Před vchodem stáli dva muži v tmavém sportovním oblečení. Oba byli vysocí a vypracovaní. Jeden z nich držel v ruce průhledný tenký tablet, druhý měl vedle sebe kovový stolek a na něm položenou ocelovou pokladnu.

„Jména?“ zeptal se ten s tabletem hned, když se Ruslan a Vovo přiblížili. Jen co se mu dostalo odpovědi, zabořil pohled do seznamu jmen, který se mu ukázal na obrazovce. „Jo, mám vás tu. Jaké byly vaše odpovědi na poslední kontrolní otázku?“

„Marie.“ odpověděl Ruslan.

„Whiskey.“ zazubil se Vovo.

„Ok, zaplaťte a běžte dovnitř.“

Ruslan i Vovo poslechli, předali peníze druhému svalovci a vstoupili do velké haly, v níž se nacházelo šest ringů a téměř sedmdesát zájemců o účast na AUFC.

Před každým ringem stál malý stolek s dotykovou elektronickou deskou a za ním seděl jeden z porotců.

Na protější stěně byla obrovská obrazovka, na které se v šesti řádcích každou chvíli napsaly dvě jména a číslo ringu, ke kterému se mají dotyční dostavit. Vovo s Ruslanem se tedy posadili na židle z mléčného plexiskla, které byly postaveny u každé volné stěny, a čekali.

 

„Ruslan Emelianenko; Volodymyr Pirog – /4/“ objevilo se na obrazovce asi za dvacet minut.

„Kruci, ten hajzl! Já věděl, že nás proti sobě postaví už v kvalifikaci!“ rozčiloval se Vovo.

„Teď už s tím nic nenaděláme. Pojď, ring čtyři.“ Vyzval Ruslan svého kamaráda a sám se zvedl ze židle.

„Tak ať postoupí ten lepší...“

 

„První kvalifikační zápas ve stylu: Rváč. Povoleny jsou tedy všechny údery, jak rukama tam nohama, vyjma těch do rozkroku. Souboj na zemi není povolen stejně jako chvaty. Během boje je oběma jeho účastníkům zakázáno zbavovat se ochranných rukavic. Do druhého kvalifikačního kola postoupí vždy jen jeden ze zápasníků.“ přečetl rozhodčí u ringu číslo čtyři pravidla a stiskl na dotykové obrazovce tlačítko, které rozeznělo krátký bzučivý tón. „Boj!“ rozkázal.

 

Ruslan stál v klasickém boxerském postoji na šířku ramen s jednou nohou nakročenou mírně dopředu, druhou zase mírně dozadu. Lehce pokrčená kolena pro něj byly samozřejmostí, stejně jako brada směřující k podlaze, ruce zvednuté u hlavy a upřený pohled na soupeře.

To Vovo stál mnohem uvolněněji. Ruce měl zvednuté sotva po hrudník a nohy vedle sebe, rovněž na šířku ramen.

Chvíli kolem sebe oba bojovníci jen tak kroužili. Jeden se občas po druhém ohnal, ale jen proto, aby si vyzkoušel jeho reakce.

K prvnímu nebezpečnějšímu výpadu se odhodlal Vovo, když z ničeho nic vystřelil levou ruku přímo na Ruslanovu bradu. Ten bleskurychle zareagoval, uhnul hlavou do strany a v celém těle se mírně ohnul. Tím si ale naběhl na soupeřovo připravené koleno, které mu šlo naštěstí přímo do krytu. I tak to byl otřes, který donutil Ruslana k záklonu. Jakmile nechal přední nohu nestřeženou, přišel od Vova další kop, tentokrát do vnitřní části kolene. To přimělo Ruslana pokleknout, tedy dotknout se podlahy jinou částí těla než chodidly, a tím zahájil první počítání.

Na číslo „tři“ se Ruslan zvedl.

„Dávej si pozor na nohy. Nepočítáš s nimi jako s hrozbou, ale zaškrtl jsi políčko rváč, ne boxer.“ upozorňoval ho Vovo.

Začalo další kroužení. Tentokrát už se Ruslan rozhodl, že on bude ten, kdo udělá první překvapivý výpad. Ohnal se po soupeři pravým hákem na odvedení pozornosti, ale než stačil přidat další úder, musel se pravou rukou vrátit a soustředit se na zablokování levého kopu. Další dvě rány, které si na něj Vovo přichystal, naštěstí bez problémů vykryl, ale s třetí, opět s kopem, už nepočítal. Byl mířen přímo na žebra a jen co se Ruslan bolestí skrčil, poslal ho k zemi tvrdý přímý úder Vovovi pravé ruky.

„No tak, Ruslane, zvedej se!“ povzbuzoval ho tiše soupeř, ale zároveň kamarád, když se porotce a rozhodčí v jedné osobě dostal k číslu „pět“.

Ruslan ale stále ležel rozvalený na břiše. Až na „sedm“ se konečně vzpamatoval a s vypětím všech sil se opět postavil na nohy.

Dalších osmdesát vteřin boje bylo poměrně vyrovnaných. Blížil se konec kola a to by pro Vova znamenalo jasnou výhru na body, když si najednou něco uvědomil.

„Ty prachy potřebuješ víc než já.“ řekl potichu směrem k Ruslanovi. Hned na to poslal svou levou ruku na jeho žebra. Než přistála, problesklo mu hlavou: „Tohle mě bude bolet...“

Měl pravdu. Ruslan si všiml začátečnické chyby a uvolněného prostoru mezi ním a soupeřovou levou půlkou hlavy. Úder na tělo v rychlosti vyhodnotil jako snesitelný a bez pokusu o jeho vykrytí zamířil těžkým pravým zadním hákem rovnou na Volodymyrovu spodní čelist.

Vovo tvrdou ránu neustál a složil se na zem. Když se porotce dopočítal desíti, byl zápas ukončen. Ruslan nabídl svému poraženému kamarádovi pomocnou ruku. Ten ji přijal.

 

Když byl vítěz oficiálně poznamenán a poražený vyškrtnut, odebrali se oba bok po boku do šaten.

„Já... nevím, jak ti poděkovat.“ nemohl Ruslan najít slova, kterými by vyjádřil, jak moc je rád za vítězství, které mu Vovo v podstatě daroval.

„Ne, já děkuju.“

„Ty? Za co?“

Vovo se usmál. „Znám tě už dost dlouho na to, abych věděl, že ten pravej hák, co jsem od tebe dostal, nebyl ten tvůj pověstnej Walls Buster. Potřebuješ jen trochu doladit formu a vzpomenout si na vše, co jsi dřív uměl, Ruslane. Když se ti to povede, budeš mít mnohem větší šance na úspěch, než bych kdy měl já.“