Svět p(r)o nás- Prolog

Anotace: „Zemi nedědíme po předcích, nýbrž si ji jen vypůjčujeme od našich dětí.“

Koukali jsme za tím vlakem asi dvě hodiny, než jsme uznali, že se nevrátí.
Naše jediná naděje na záchranu upadla do zapomnění a nekonečného zoufalství stejně rychle, jako poslední vagon zmizel v zatáčce. Klečela jsem na kolejích a doufala, že mě něco přejede. Proč prodlužovat trápení, když mi bylo jasné, že tohle nemůžeme přežít?
Nechali nás tady.
Nechal tady mě.
PO mé pravé straně se objevila ájaa rozeběhla se směrem, kterým vlak odjel. Cestou zahodila batoh, který nesla na zádech a volala všechna jména, co jí v tu chvíli napadla, o kterých věděla, že byli ve vlaku. Ale nikdo se nevrátil, nikdo nezastavil, nikdo jí neslyšel.
Harry jí poté, co jí dohnal, chytil a oba dva spadli na zem. Pokoušela se s ním bojovat, dokud v jeho náruči neochabla a nerozplakala se a on jí pevně objal a držel tak dlouho, dokud se trochu neuklidnila. Ucítila jsem dotek na rameni, ale nějak jsem nebyla schopná vnímat nic jiného, než tu tísnivou děsivou prázdnotu uvnitř sebe. Ta ruka mě vedla a tak jsem jí poslouchala a kroky jí vycházela vstříc. Posadili jsme se na kraj peronu a ta ruka zmizela. Otočila jsem se na honzu a on, i když se ani neusmál, ani nevypadal, že by měl nějakou naději, na mě povzbudivě kývl.
„Přežili jsme do teďka. Přežijeme dál.“
A mě v tu chvíli nenapadlo nic, co bych mu mohla říct. Po pár sekundách ticha jsem se zhroutila do napřažených rukou a on mě pevně objal.
To bylo naposledy, kdy jsem brečela.