Jiné nebe

Jiné nebe

Anotace: Sci-fi román o jiných světech, utajeném hnutí, hledání vlastních kořenů a v neposlední řadě také o lásce.

Po nepříliš vydatné večeři, jež ho měla především zachránit od další práce, vyšel z domu, aby si před spaním ještě trochu provětral hlavu, jelikož v ní měl spoustu otravných, míhajících se myšlenek. Ač si to nerad přiznával, byl zcela pohlcen tím, co dělal. Dříve míval spoustu ušlechtilých zájmů, ale časem je všechny opustil, protože když teď byl svým vlastním šéfem a přitom neměl ještě moc zkušeností s plánováním, nezřídka se mu stávalo, že si toho na sebe nahromadil moc.

Dnešek byl zase jeden z těch případů, kdy pracoval celý den. Nakonec, lehce otupělý a nespokojený s množstvím, se kterým se stačil vypořádat, zvolil si procházku jako nejlepší prostředek pro uvolnění napětí jestli vše stíhá a tak vůbec, a hlavně chtěl přijít na jiné myšlenky, na takové, které by ho nepřevalovaly donekonečna po posteli jako syrový rohlík a dovolily mu usnout.

Vydal se prázdnou uličkou skromně osvětlenou pouličními lampami, které ji dlouze lemovaly a dodávaly jí oranžový nádech. Vítr byl osvěžující a to ho pozvolna naplňovalo zvláštním pocitem klidu. Přesně to potřeboval. Miloval pozdní noční procházky, a jak se zdá, byla to láska oboustranná, neboť jejich náruč byla vždy vlídná a konejšivá.

Věděl dobře kam jde, měl jedno takové svoje oblíbené místečko, ale přesto se loudal a všelijak si prodlužoval cestu, jen aby mohl nasávat a vychutnávat si kouzelnou atmosféru nočního sídliště.

Přes chodník přeběhl králík. Nebylo to poprvé, co v pozdních hodinách nějakého chlupáče potkal, ale vždycky mu to připadalo nějakým odlehčujícím způsobem legrační. Pozdravil ho dvěma zdviženými prsty a něco na něj vesele zavolal, ale králíkovi to bylo jedno. Hopkal si dál a pak zmizel v křoví.

Mladík se pomalu přibližoval ke kraji lesa, a už zdálky vyhlížel pískoviště s lavičkami, na nichž obvykle rád sedával. Zvykl si sem chodit, protože je obvykle našel prázdné a rovněž mu poskytovaly nádherný decentně osvětlený výhled nad rozmanitě světélkujícím a blikajícím centrem města. Proto doufal, že nenarazí na nějaký zamilovaný pár, který by měl stejný nápad. Nesnášel, když ho předběhli nějací dva potřeštěnci, kteří nedokázali vůbec docenit kvality zdejšího prostředí, protože měli oči (a také ústa a ruce a kdovíco ještě) jenom pro sebe.

Najednou se mu zdálo, že na něj někdo zamával. Zastavil se a díval se po původci přátelského pohybu, ale nikoho nespatřil. Zato zaslechl, jak se v jednom vchodu zabouchly za někým dveře. Nechal to tedy plavat. Teď už na to stejně nepřijde.

Pokračoval v chůzi. Prošel v průchodu posledního domu na konci sídliště a s úlevou shledal, že vyhlídka není obsazena. Plán byl jasný: pohodlně a velikášsky se usadit a jen tak bezmyšlenkovitě hledět před sebe.

Měsíc dával o sobě znát, že bude brzy v úplňku a zdál se o cosi větší než obvykle. Město zářilo v údolí a jen občas se v něm něco pohnulo. Vítr začal být trochu studený a tak se zapnul a dal si ruce do kapes.

Když tam tak seděl dobrých deset minut, město ho přestalo bavit, a tak zaklonil hlavu, aby se podíval na hvězdy. Jen těžko se dá popsat, jak ho pohled na ně neskutečně fascinoval a jak je miloval. Dneska byly krásně vidět a jejich majestátnost mu až zatajila dech.

Častokrát, když tu seděl, tak si předsevzal, že si zajde do hvězdárny koupit astronomickou mapu oblohy, aby se je naučil všechny pojmenovat a určovat, do jakého patří souhvězdí, ale pro svou zaměstnanost si na to nikdy nevzpomněl. Po nebi rovněž letěl nějaký objekt, který svítil slabounce světle modrou barvou. A zase letadlo, pomyslel si. Z nějakého důvodu jich v noci bývá víc než ve dne.

Náhle v panelovém domě před ním podivně zablikalo světlo. Vypadalo to jako nějaký signál a upoutalo to jeho pozornost. V onom okně na něj zase někdo mával. Po chvíli váhání nejistě zvedl pravici a ledabyle s ní nejistě v lokti otočil na stranu a zase zpět směrem k oknu. Nic. Okno zhaslo. Po chvíli opět pozdvihl zrak vzhůru.

Modré něco už tam nebylo. Pak se ale zčistajasna zjevilo na obloze zrovna v místech, kam se v tu chvíli díval. Objekt se tentokrát jevil mnohem větší, než předtím. Zářil tak silně, že všechno v okolí pískoviště najednou zmodralo. Letadlo už to nepřipomínalo ani vzdáleně. Ačkoli bylo poměrně těžké si to přiznat, nepochybně to nebylo nic z toho, co kdy předtím viděl lítat. Uvědomil si, že to začíná měnit směr a otáčí se přímo proti němu! Světlo sílilo, až ho postupně začalo oslňovat. Dostal strach.

Zabořil se do lavičky, ani nedutal. Nebyl schopen žádného pohybu. Srdce mu divoce tlouklo a v krku se mu tvořilo něco, co nešlo spolknout. Modrá záře už byla tak nesnesitelná, že musel zavřít oči. Při tom všem horečně přemýšlel: Jak to jenom, že neslyší žádný hluk? A čím to je, že se cítí tak lehký?

Najednou ztrácel půdu pod nohama. Co se děje? Uchvacuje ho to! Podvědomý reflex ho přiměl, aby se pevně chytil za dřevo opěradla, ale jediné, čeho tím docílil, bylo, že ho zlomil. Teď už věděl jistě, že letí vstříc tajemnému působiteli toho příšerného zmatku a nemůže s tím nic dělat.

Pak už si nepamatuje zhola nic, snad jenom že někdo zavolal jeho jméno.

 

(Konec první kapitoly. Celý román lze stáhnout zde: t.k.n.p.)

Autor Jémin, 05.10.2012
Přečteno 390x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter