Píseň přežití-5

Anotace: Další kapitola drsného sci-fi. Publikováno také na Klilad.eu. Kapitoly se zde objevují se zpožděním.

Sbírka: Píseň přežití

Kapitola 5- Mise začíná

Jméno: Fénix
Jednotka: Terminátor
Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)
Týmové číslo: 6
Čas od zahájení mise: 0:00

Přílet:
Šustění listů rotorů od dvourotorového transportního vrtulníku bylo jedinou věcí, kterou jsem z venku slyšel. Pevně držel kulomet a zíral ven do trosek města. Trojice vrtulníků uháněla směrem k místu výsadku. Od začátku mi tu něco smrdělo, i když čichové buňky (těch pár, co zbylo) bylo uschováno pod přilbou.
Z města na některých místech stále stoupaly sloupy kouře a plamenů. V dáli se urputně bojovalo. Za poslední tři dny, se toho hodně změnilo. K horšímu bohužel. Flotila dorazila ke Svatyni a zahájila masivní koordinovaný útok. Ve vesmíru jsme konečně na chvíli získali převahu. Dole to šlo do háje čím dál rychleji. Kagertové obsadili téměř tři čtvrtě hlavního města a celé okolí. Zůstalo jen několik větších jednotek a hromada dobrovolníků, kteří se zoufale drželi zuby nehty. V horských pevnostech a továrnách byla situace trošku lepší (takhle, zatím je nevzali útokem.) Na velkých pláních se to rojilo Kagerty kam oko dohlédlo a poblíž jižního pólu si postavili něco jako velitelství. Obrovskou černou strukturu vysokou zhruba jeden a půl kilometru a v průměru měřící tři další.
Naše jednotka si bojem na zemi ještě neprošla. Zůstali jsme zaseknutí na jedné z oblačných pevností téměř dva dny a pomáhali s opravami po masivním útoku. Tichošlápek se ukázal jako dobrý technik. Hezoun si furt ladil tu svoji odstřelovačku, sestřeloval průzkumné drony nepřítele, co se nás snažily vypátrat a nabonzovat.
Teprve třetí den od hlavního útoku nás poslali dolů. Přímo do hlavního města, k velké nelibosti Šéfa. Přiřadili k nám jistého praporčíka Kimblea, rezatého Skota s doutníkem permanentně v hubě. Válel se na podlaze vrtulníku a civěl ven, jakoby hledal cíl.
Náš tým seděl na sedačkách, já na pravé straně, Šéf na levé a mezi náma Tichošlápek. Rus s Hezounem si hověli za kulomety. Bouchač seděl naproti nám a zřejmě chrápal.
Kimble vyhlédl ven, vyndal z huby to, co zbylo z doutníku a cvrnkl to někam ven.
„Tak, Hošani. Letíme nyní na Jižní náměstí,“ začal. „Tam se setkáme s plukovníkem Gravesem, jež nás instruuje o našem úkolu. Budu vám sloužit jako spojovací důstojník a koordinátor.“
„Silas Graves?“ zeptal se Šéf a zaklonil hlavu. „Doprdele.“
Tichošlápek do mě šťouchnul: „Teď to bude úžasný.“
Nechápal jsem. Pochopil až po přistání na základně.
Ta slavná „základna“ nebylo nic jinýho, než spousta stanů rozestavěných na velkém náměstí a opevněné budovy okolo. Mezi stany stálo několik transportérů s hrozivě vyhlížejícími raketami a vedle nich trojice tanků.
Vrtulník dosedl na jednu ze čtyř přistávacích ploch a my vystoupili. Jakmile jsme byli venku okamžitě začali nakládat raněné.
Kimble poplácal Šéfa po rameni a naznačil mu, aby jej následoval. Šéf pokynul pro změnu nám.
Vešli jsme do jednoho z největších stanů. Jeho strany byly obsypány spoustou radiostanic a radarů s plnou posádkou. Uprostřed stál skládací ocelový stůl s mapou. U něho se skláněl plešatý svalovec, notně přes padesát. Když vzhlédl a spatřil Šéfovu černou zbroj, zarazil se.
„Ty,“ zavrčel.
„Taky tě rád vidím,“ odsekl Šéf a spolkl nadávku. „Řekni mě, co máš, ať se s tím neotravujem.“
Šéf přešel k němu a začal mu nahlížet přes rameno, zatímco mu Graves ukazoval různá místa na mapě.
„Z horských pevností nám sem poslali celkem tři konvoje po rozdílné trase. Bohužel, všechny je přepadli pár kilometrů od nás. Konvoje jedna a tři byly kompletně zničeny. Konvoj dvě se zasekl poblíž Univerzity Umění. Jsou tam zabarikádovaní a nehnou se z místa. Problém je v tom, že právě tento konvoj vezl malou taktickou hlavici, jež jsme chtěli použít na jedno z doupat pod městem.“
„Je mi jasný, co chceš,“ odpověděl Šéf chladně. „Dojít pro tvý hochy, pak vzít bombu a odeslat ji do podzemního doupěte. Snadný. Víc toho nechceš?“
„Ne,“ odpověděl Graves a očividně si nevšiml Šéfovy ironie.
„Fajn,“ odfrkl si Šéf. „Jdeme na to. Holt schopní musejí dělat práci za neschopné.“
Toho si už Graves všiml: „Cos to řekl!?!“
Další události přišli jako na zavolanou. Okamžitě mi došlo, že Šéf chce Gravese vyprovokovat k nějaké akci, aby mu mohl rozlousknout lebku. Dovnitř vběhl mladík, stejně starý jak já, v ušmudlané uniformě a šátkem označujícím dobrovolníka na pravém rameni.
„Útočí!“ zařval vyděšeně. „Západní a jižní perimetr!“
Šéf se podíval nejprve na Gravese a pak na nás: „Hezoun, Fénix a Tichošlápek do západního a já si se zbytkem vezmu jižní!“
Nenamáhali jsme se s odpovědí. Otočili se na podpatcích svých těžkých bot jako jeden muž a vystřelili ze stanu.
Na západním perimetru se to už mlelo. Nějakého chytráka napadlo postavit základnu na náměstí a přitom jedna z budov měla velké dvojité schodiště vedoucí seshora přímo k ní. Po něm k nám upaloval minimálně tucet útočníků.
S Hezounem a Tichošlápkem jsme se rozdělili, jakoby do nás střelili. Každý šel na jinou stranu a já přímo rovně. Palcem odjistil pojistku na kulometu, zapřel se a pokropil nepřítele první dlouhou dávkou.
A hned dvojice útočníků padla k zemi.
Doběhl jsem k barikádě z pytlů s pískem a skrčil se. Několik kulek mi zabušilo do těla, ale nebylo to nic, co by štít nevychytal. Počkal jsem, až se štít zregeneruje a vykoukl.
„Pět na levým a osm na pravým!“ zahlásil Hezoun.
Vykoukl jsem a pokropil je: „Oprava: Čtyři na levým, sedm na pravým!“
Teď byl na čase Tichošlápek. Ozvalo se pár výstřelů a jeho tiché:
„Tři na levým, pět na pravým…“
V tu chvíli mě zasáhla kulka přímo do přilby. Jelikož jsem si ještě nezvykl na svoji novou velikost, lehce jsem vyčuhoval zpoza pytlů s pískem. V tu chvíli mi energie ve štítu klesla skoro o padesát procent. Něco mě v tu chvíli v hlavě přeskočilo a já se více méně slušně řečeno pořádně naštval.
Vyskočil jsem na nohy a začal bezhlavě střílet na přicházející útočníky. Padali jeden po druhém a jediné, co si já uvědomoval, byl můj neuvěřtelnej vzteklej řev. Tichošlápek s Hezounem se taky přidali a nepřestávali střílet, dokud všichni neleželi. Jen dvojice útočníků, co stála zrovna na schodech se otočila a zdrhla.
„Ustupují!“ zaječel radostí voják vedle mě, no, spíš to byl ještě mladej kluk, na kterýho zrovna navlíkli uniformu.
Tehdy se stalo něco divného, co se později začalo rozvíjet. Ozvala se Karina.
„Neustupují, přeskupují se!“
Znělo to jako vnitřní hlásek někde vzadu v mé hlavě, ale její hlas jsem poznal bezpečně. Nejvíc mě na tom štvalo jediné- měla pravdu.
„Neustupují,“ zopakoval jsem nahlas. „Přeskupují se!“
Naneštěstí, nebo naštěstí (vyberte si sami) to slyšeli ostatní. Hezoun s Tichošlápkem mi to jen potvrdili a kluk vedle mě strnul. Sakra, vždyť nebyl o tolik mladší, maximálně o rok. Přišlo mi, že za ty tři týdny jsem zestárl o dvacet let. Na svět jsem začal pohlížet pomalu jak starý válečný veterán, ne jako kluk, co zrovna dokončil akademii.
„Hoši,“ ozval se Šéf. „Je na čase jim to vrátit. Všichni teď vyrazíme vpřed. Přiblížíme se tak ke konvoji ze dvou stran. Velitelství a satelity nás navedou. Zůstaneme rozdělení, tak jak jsme. Vyrážíme okamžitě, ať je donutíme ještě trošku k ústupu.“
„Rozumím,“ řekli jsme jednohlasně a vyrazili.
Společně s Hezounem jsme si vzali každý jednu stranu schodů a vyběhli je rychlým sprintem. Tichošlápek si od nás držel odstup, a jak jsem zjistil, při první příležitosti vytáhl obří hák, nasadil jej do pistole a namířil na nejbližší okap. Vyjel na dlouhém laně nahoru a vylezl na střechu domu, čímž se dostal mimo můj dohled. Já s Hezounem jsme šli normální cestou.
„Kam šel?“ zeptal jsem se Hezouna.
„Bude nás krýt z vrchu,“ vysvětlil. „Obvykle se přemisťuje po střechách nebo podkroví. Je to jeho styl.“
Prošli krátkou chodbičkou na hlavní chodbu v kancelářské budově, zahnuli doleva a vyšli opět ven. K mému velkému překvapení tam čekala dvojice útočníků. Okamžitě jsme je pokropili a vydali se dále. Udělali jsme to beze slov, bez jakékoliv gestikulace. Jakoby strojově jsme najednou zvedli zbraně a zastřelili je. Já teda střílel více méně od boku, protože jsem nestihl mířit.
U toho mého kulometu je to vlastně jedno. Tisíci rannej zásobák velkej jak dvě pěsti vedle sebe, malinkaté trhavé náboje s obrovskou průrazností likvidující vše, co jim přijde do cesty. Já té zbrani říkal jednoduše- Sprej.
Na tom plácku už nás nikdo další nečekal. Zahnuli jsme doprava a vyšli na kdysi krásnou zahradní terasu nad budovou, z níž jsme zrovna vyšli. K ní vedlo několik poničených schodů, jež nebyl problém zdolat.
K naší smůle nás na terase čekalo nejméně šest útočníků doprovázených odstřelovačem. Okamžitě jsme se schovali za sutinami a lehce vykoukli.
„Já se o něj postarám,“ ozval se Tichošlápek a oba jsme věděli, koho myslí.
Vzduchem proletěla kulka a odstřelovači se rozletěla hlava na všechny strany. Ty jeho obří brýle se rozbily o betonovou podlahu. V tu chvíli přišla řada na nás dva. Vykoukli, pokropili a hledali si každý sám jiný kryt. Takto šli k zemi snadno, i když bylo vidět, jak spolu spolupracují. Pečlivě se kryli a hlídali jeden druhému záda.
Pravda, schytal jsem pár zásahů, ale štíty vše pokryly na jedničku. Urychleně jsme se přesunuly z terasy dovnitř budovy. Tam nás naštěstí nikdo nečekal. Vše však bylo zdevastované. Stoly rozmlácené, židle rozdrcené a všude stopy po střelbě.
Šéf říkal o tom, že v této oblasti se bojovalo doslova o každý metr a nyní se to ukázalo v celé kráse. To, že jich zaútočilo tak málo, bych přikládal testování naší obrany, než úbytku jejich jednotek.
O pravdivosti mé teorie jsem se přesvědčil o několik sekund později. Jakmile jsme s Hezounem vyšli na větší plácek vedoucí mezi domy přímo na jednu z hlavních ulic, pokropila nás sprška střel. Okamžitě si našli kryt a z něj hledali cíle. Nutno říci, že během dobrých 4 sekund tu bylo víc, jak patnáct Kagertů s útočnými puškami a někteří třímali něco, co připomínalo brokovnici.
Taky že jo.
Moje taktika krčit se, rychle vykouknout a pokropit je dlouhou dávkou z kulometu se ukázala jako velice praktická a užitečná. Zbroj sice schytala několik zásahů, ale nikdy energie ve štítech neklesla pod pětačtyřicet procent.
S Hezounem to nebylo jiné. A Tichošlápek nám zdatně sekundoval ze střech. Poté, co mu došla munice, seběhl osm pater jedné z budov během pár okamžiků a dal si s námi spicha přímo pod ní. Pušku si složil na záda a pokračoval pouze s malým samopálkem v ruce.
Druhá část našeho týmu se činila více, alespoň podle vysílačky. Dispečink hlídající satelity nás navigoval ke konvoji. Podle toho, co jsem slyšel, naráželi na mnohem hustší odpor, než my. Vysvětlení přišlo až později- hlavní útok na naši základu se musel rozdělit na dvě části. Jedna musela zvládnout obklíčený konvoj a druhá základnu. Těch pár tuctů protivníků, přes které jsme se dostávali my, bylo docela prd oproti tomu, co zvládal Šéf s Bouchačem a Rusem.
Dostat se ke konvoji byla jedna věc. Osvobodit ho ze smrtelného obklíčení věc druhá. Těžší. Výrazně.
Celý konvoj se zasekl na jedné dlouhé ulici, jež z jedné strany zatarasili zničenými náklaďáky a z druhé něčím, co vypadalo jako kagerstký tank, nyní již však zničený, tudíž nemohu odhadnout, jak předtím vypadal. V současnosti to byla hromada zuhelnatělého kovu bez jakékoliv známky smyslu uspořádání.
S týmem jsme se pustili do čištění okolí. Je mi líto, ale to, co se dělo nedokážu nějak podrobně popsat.
Vše se zvrhlo v obrovskou přestřelku mezi hochy uvězněnými v náklaďácích, budově naproti univerzitě, nám a spoustou Kagošů (tak jsem jim začal v duchu říkat.) Do krve se mi nahrnulo množství adrenalinu a já vše vnímal záblesky. Vše, co jsem učinil, bylo téměř automatické. Nedokážu to popsat.
Najednou jsem stál u lehkého kulometu na střeše univerzity a kropil utíkající Kagoše. Kolem mě se válelo pár jejich mrtvých těl a ty kulomety také patřily kdysi jim.
Po utichnutí posledního výstřelu mě Šéf poslal dolů a tam mě došlo, proč jim cesta sem trvala tak dlouho- táhli sebou ještě Kimblea s dvojicí normálních vojáků.
„Dobrá práce, Fénixi,“ poplácal mě Šéf po rameni, když jsem sešel dolů. Ostatní tam už čekali.
Vojáci pomalu vylézali ze svých děr a děkovali nám za pomoc. Vojáci si očividně oddechli a najednou si člověk myslel, že všechno bude v pohodě. Několik hochů seskočilo z jednoho náklaďáku, chvíli komunikovalo s velitelstvím a pak na nás mávli, abychom šli k nim.
Šéf na nás mávl rukou, abychom ho následovali.
Kimble se odněkud vyloupl a šel před námi. Nemůžu si pomoci, ale vypadalo to, jakoby nás měl na vodítku. Já šel radši jako poslední a pozoroval, co se bude dít.
Šéf přišel k vojákům: „Zdravím, máte to pro nás?“
Jeden z vojáků s velkou přilbou odpověděl: „Už se to nese, pane.“
Další voják seskočil s jakýmsi větším batohem a nesl ho přímo k nám.
„Tady je jedna z nich,“ oznámil. „My vezeme na základnu ještě další tři. Uvnitř je vše potřebné…“
Přestal jsem vnímat a rozhlédl se.
Panovalo ticho. Ne to ticho po boji, kdy si člověk může oddechnout, ale to ticho, které oznamovalo příchod pěkného průseru. Ač jsem se rozhlížel sebevíc, nikde jsem nic neviděl.
Najednou mi došlo, že za mnou něco roste. Doufal jsem, že to je jen mrak přebíhající po obloze. Mé naděje se rozplynuly, jakmile jsem spatřil ostatní, jak zkoprnělé zírají za mě.
Na konci ulice se ze země vynořil obrovský ocelový pavouk s osmi nohama a kráčel si to přímo na nás. Pohyboval se rychle a skoro nikdo nestihl zareagovat.
Zpod jeho hlavy vyjelo nějaké dělo a vypálilo.
Obrovský fialový paprsek přejel přes celý konvoj. Rus po mě skočil a strhl stranou dřív, než paprsek mohl udělat ze mě popel.
Náklaďáky vyletovaly do nebes a explodovali. Vzduch se naplnil výstřely a výbuchy. Najednou kolem nás byli všude Útočníci podporovaní spoustou Brutů. Kulky bušily do mého štítu a ten slábl.
Nepřestával jsem střílet ze svého kulometu, než mi displej na masce oznámil docházející munici. Ve zbrani zůstalo jen dvacet nábojů. Vyhodil zásobník a strčil tam okamžitě nový.
Bez ustání pokračoval ve střelbě a pomalu ustupoval za ostatními ze své skupiny. Vojáci kolem mě padali pod salvami kulek. Najednou nás ubývalo neuvěřitelným tempem.
Pavoukův výstřel zanechal v zemi obrovskou rýhu, z které šlehaly plameny. Náš tým zůstal na jedné straně a Kimble s pár přeživšími na straně druhé. Něco na nás volal, ale přes ten lomoz ho nebylo slyšet a očividně mu vypadla z ucha vysílačka.
„Ustupte do protější budovy!“ rozkázal Šéf.
V tu chvíli jsem ho spatřil.
Vyšel ze dveří akademie.
Ten, co jsem ho spatřil na akademii. Obr v červeném kabátě a žlutýma očima. Tentokrát neměl nůž, ale obrovský revolver, nebo něco podobného. A šel rovnou ke Kimblovi. Za ním se valila vlna Útočníků.
To je ten parchant, co zabil Karinu! Teda, nevěděl jsem to určitě a on byl ideální.
„To je ten parchant, co zabil Karinu!“ zařval jsem vztekle do vysílačky a vrhl se dopředu.
Nemířil, prostě jsem střílel jeho směrem. Kulky létaly z hlavně, ale já se nemohl trefit a zatím trefoval všechny okolo. Tři útočníci se skáceli k zemi, ale on jakoby kulkám unikal.
Došel mi zásobník. Nechápu, jak jsem to mohl tak rychle vystřílet, když první zásobník mě trval celou cestu sem. Prázdný zásobník vyletěl z úchytu s obláčkem dýmu. Zbraň se přehřívá od frenetické střelby, blesklo mi hlavou.
Než jsem stihl přebít, on byl už u Kimblea. Kimble si ho ani nevšiml přes ten rachot. Všiml si ho, až když mu mířil revolverem na hlavu a to jen proto, že jsem na něj mával rukou.
Vystřelil.
Kimblův hezkej červenej baret vyletěl vzhůru, stejně tak obsah jeho hlavy. Zůstala jen spodní čelist.
„Né!“ zaječel jsem a běžel přímo do plamenů.
Kulky z nového zásobníku ho nezasáhly, nevím proč, ale za to zabili další čtveřici útočníků, kteří se měnili pod palbou v rozstřílená torza.
„Zastavte ho!“ ozvalo se ve vysílačce. „Fénixi, stůj!“
Ignoroval jsem to. On byl přednější.
Velitel.
Najednou jsem věděl, jak mu říkat. Prostě Velitel. Kdybych ho dostal, tak se stáhnou. Snad bychom vyhráli celou válku. Kdyby to vyšlo. Bohužel, vše se otočilo o sto osmdesát.
Na levém rameni mě přistála tvrdá ruka. O okamžik později pravá. Snažil jsem se vycuknout, ale kolem pasu mě chytla další dvojice rukou.
„Nechte mě!“ řval jsem vztekle a nepřestával střílet, dokud se zbraň nepřehřála.
„Kryjte nás!“ řval do vysílačky Hezoun.
Kopal jsem kolem sebe a sledoval na displeji stupeň přehřátí zbraně. Klesala strašně pomalu a já se zatím vzdaloval.
„Nechte mě! Já ho dostanu!“
„Je pozdě!“ zařval Šéf.
Táhli mě do budovy a očividně jim to dávalo zabrat. U budovy někdo rozrazil dveře za námi a táhli mě dovnitř.
Těsně než se dveře zabouchly, Velitel se otočil přímo na mě. V jeho žlutých očích jsem spatřil něco jako pobavení a z jeho huby plné dlouhých ostrých zubů se utvořil úsměv.
Dveře se s prásknutím zavřely.