I am Doctor Who - 1. Ona

Anotace: Je to nebo není fanfiction? Co se stane když návštěvník něco málo pozmění?

David Whitaker měl za sebou náročný den, téměř celý jej strávil ve studiu jako posledních několik měsíců.
Spokojeně si dal cigaretu, nalil si skleničku vína a v županu se uvelebil do svého oblíbeného, absolutně nepohodlného, futuristického a podle všech měřítek velmi moderního křesla. Bylo z nějakého úplně šíleného materiálu a pronikavě vonělo plastem, snažil se tu vůni nevnímat a užívat si toho pocitu, že vlastní tak speciálně moderní věc.
Vždy měl radost z moderních a pěkných věcí a po úspěchu Doctora Who si nějakou mohl občas dovolit.
Samozřejmě, že usnul, usnul ve svém nepohodlném křesle a noviny jej přikryly jako deka, dokud se neozval zvuk, který jej trápil už několik desítek dní.
Domovní zvonek, velmi děsivý zvuk, který téměř neznal.
K němu totiž nikdy nikdo nechodil, bydlel totiž tak daleko od všech myslitelných tras svých přátel, že kněmu přišli výhradně na pozvání a jeho dům vypadal spíš jako mimozemská tvrz, takže jej víceméně všechno okolí ignorovalo.
Jediná osoba, která byla schopná zvonit, totiž bude asi hodně moc naštvaná.
S mimozemskejma je většinou potíž v tom, že prostě nevíte co udělají, když je naštvete. Třeba vám nějakou hnusnou věcí vysajou mozek, nebo si z vás udělají předložku pro svoje futiristické křeslo... Nebo si z vás udělají křeslo.
Zvedl se, do koutku úst si strčil novou doutnající cigaretu a prostře odešel otevřít.
Kdyby David v té době věděl, jak bude za pár desítek let vypadat jmenovec Bowie, pravděpodobně by jeho první asociace od té osoby za dveřmi vedly právě k němu. Jen ten obličej postrádal ten pečlivě barevný makeup.
Tahle osoba, křehce ženská, ale v mnoha ohledech matoucí svými mužskými aspekty Davida fascinovala, každým atomem svého těla.
Vešla dovnitř aniž by se ozvalo jakékoli slovo, či alespoň pozdrav. Zamířila až do obývacího pokoje, kde zůstala stát a přejela pohledem po všech předmětech v místnosti, pak její pohled zaboudil k hodinkám na ruce. David neviděl detail, ale byl si jistý, že nejsou jen tak obyčejné.
Svalila se do jeho oblíbeného křesla a pokynula hlavou, aby mluvil, nezdálo se, že by pochybovala o tom, že by David nevěděl jaké téma myslí.
Jenže David mlčel.
Docela se sám překvapoval s jakou hranou ignorací tam tak stál a kouřil. Většinou když uvažoval nad tím, co by dělal, kdyby se náhodou vrátila, tak poskakoval na místě.
"Prostě jsem tě chtěl znovu vidět a věděl jsem, že tě tohle přiláká." Pronesl s pokrčením ramen, vlastně ho tohle napadlo asi před pěti vteřinami, doopravdy to prostě bylo tak jako to vypadalo. Prostě jej jednoho dne napadlo, že by se z toho dal udělat skvělý příběh a napsat scénář, už bylo tak zatraceně jednoduché.
"A proč Doctor?" Zabručela otráveně, zatímco luštila zadní stranu novin.
"Protože jsi mi vyléčila srdce." Usmál se David svým nejlepším úsměvem.
"Ještě, abys nekecal Dave, hoď na sebe něco normálního a vem klíčky, mám chuť na třešňovej koláč a pintu dobrýho piva." Pronesla a i když jí neviděl do obličeje, tak slyšel jak se potutelně šklebí.
Tak jsem to udělal, prostě jsem se oblékl a i přes značnou únavu jsem se vydal s tou interesantní osobou k autu. Se slovy: Umím pilotovat vesmírnou loď, myslíš, že ti nabourám jenom auto? mi vzala klíčky a sedla za volant.
Doufal jsem, že náš primitivní systém silnic je skutečně tak primitivní, že to to skutečně nenabourá.
Koupil jsem jí koláč, pintu piva a málem se propadl hanbou když si k tomu objednala i led a brčko, prej to dělají v japonsku. Sledovalo nás ostřížím zrakem asi deset štamgastů a já u toho srkal kávu.
"Ukradla jsem díly co se mi nelíbily." Pronesla s úšklebkem čekajíc na moji reakci.
"Cože si udělala?!" Nevědomky jsem se zvedl, asi jsem uspokojil její prvotní vztek z toho, že jsem ji použil jako postavu pro seriál. Dalo mi docela práci se uklidnit.
"Musela jsem Dave, protože jsi korunovanej imbecil." Zavrčela najednou, až jsem se zhrozil, že jsem to přehnal. Přehnal?! Ona mi ukradla můj seriál!
"Davide, já utíkám před vlastníma," zarazila se a slovo: lidma, pronesla se zvláštním podtónem, který jsem nedovedl rozluštit. "A ty uděláš takovou blbost, že přesně ukážeš na to, kde jsem a že zase pořušuju zákon? Došlo ti vůbec, co děláš?"
"Jak sem tohle asi mohl vědět? Ty mi nejdřív brečíš na rameni a pak mě vezmeš někam úplně neznámo kam a převrátíš mi život naruby a pak si prostě jen tak odletíš?" Zvyšoval pomalu David hlas.
"A cos čekal?" Zeptala se zhnuseně. "Ty jsi zase převrátil život mě! Co myslíš, že se mnou udělají, až přijdou na těch 2000 epizod Doctora Who?! Který náhodou lítá ve stejný lodi jako já a nebudu ti říkat další podobnosti, protože bys je určitě použil!" Zarazila se a pak se na mě vážně podívala. "A já stejně vím, že ti to jednou řeknu, protože by to tam jinak nebylo."
Nějak jsem jí po té číslovce přestal poslouchat a klesla mi brada.
"Počkej zpomal, co tím chceš říct 2000?" Úplně jsem zapomněl na to, že se hádáme. "Vždyt... my budeme, hele tohle není možný, smlouvu s Willem máme jen na pár měsíců a on asi odstoupí dřív, protože už stejně..." Přerušila mě.
"Víš co Dave? Přestaň mi tady kecat nesmysly o tom, že končíte. Protože když už jsi to zamotal, tak skončíme až já řeknu." S tím se zvedla a opravdu nakvašeně kamsi kráčela, hodil jsem na stůl dvoulibrovku a chvátal za ní.
Když jsem za ní spěchal, chtěl jsem zavolat a došlo mi, že vlastně nevím jak se jmenuje. Nikdy jsem to nevěděl, Doctor jsem nevymyslel já, prostě to někoho napadlo a už jsem to neřešil.
Tak to ze mě vypadlo, podveřerní zapadlá část Londýna a prázdná ulice. "Doctore!"
Zastavila se a otočila, "přidej ty ňoumo, copak nechceš vidět velkofilm Petera Jacksona?"
Doběhl jsem ji a zeptal se, kdo je Peter Jackson.
"Muž, který oživil Středozem." Ušklíbla se. "A mě."