Kočky a muž v obleku.

Anotace: Kočky rozhodně nejsou svaté a to se nedá říct ani o muži v obleku. Kdo nakonec bude opravdu kočka a kdo myš. (fanfiction)

„Takže, co máš v plánu?“ zeptala se Casandra, štíhlá černovlasá žena oblečena v kožené černé těsné kombinéze, která dokonale poukazovala na její přednosti. Na chvíli zatěkala pohledem mezi knihou a Kate, která se nad ní tyčila jako socha s kamennou tváří ve stejné kombinéze s hnědými po ramena dlouhými vlasy a znepokojivě ostrým pohledem. Zelené oči přejížděli řádky knihy, která ležela otevřená na stole a kdyby kniha měla vědomí, asi by byla dost zoufalá.

„Co budeme dělat? To je dobrá otázka... co je to vlastně za knihu?“ zeptala se Kate a podívala se na svou společnici. „Proč jsme ji vlastně otvírali? Kolik je hodin?“

Casandra se rychle podívala na hodinky. „Deset po půlnoci... a já nevím... jsou v ní hezké obrázky.“ Obě se opět naklonili nad knihu a prohlédli si obrázky.

Popravdě ani jedna nebyla génius, jedna byla šílenější než druhá a obě měli dost podstatných chyb i výhod, takže se vlastně dokonale doplňovali.

„Medvídek Pů... děláš si srandu?“ zavřela knížku a hodila ji někam za sebe. Casandra se při pohledu na letící knihu zatvářila jako kdyby ji někdo snad týral.

Obě se pak rozešli dál a už si ani nenalhávali. Neměli ani páru kde jsou.

„Je jasné, že jsme v knihovně, ale nevypadá - “ Kate se otočila kolem dokola „ jako naše knihovna. Koukni se na tohle. Kdo je Harry Potter, to je nějaká biografie? Kámen mudrců – Blbost!“ a kniha opět letěla někam do temného prostoru knihovny za jejími zády.

„Musíš ty věci ničit?“ zeptala se trochu podrážděně Casandra a chytila Kate za paži dřív, než mohla vytáhnout další knihu.

„Nejsou moje...“ pokrčila jen rameny a náhle se rychlím krokem rozešla. „Tady jsou počítače... takže tu mají techniku, ale není moc vyspělá.“

Rychle přistoupili k počítači a bedlivě si ho prohlédli.

„Sice jsme profesionální zlodějky a dělali jsme hodně věcí, ale tahle věc je hodně zastaralá...“ Pronesla Casandra a náhodně zmáčkla jedno z tlačítek na bedně pod obrazovkou počítače. Počítač se zapnul a obě napjatě sledovali obrazovku.

„Co? Vidíš to... Windows 7. To je sto... tisíc let za opicema.“ vyhrkla Kate a Casandra se zhluboka nadechla a pak vydechla, protože chtěla něco říct, ale rychlostí blesku se ji to vypařilo z jazyka.

„Myslím, že na té stanici jsme neměli mačkat to tlačítko... cestovali jsme časem. Koukni se na to!“ začala horlivě mačkat na všechny složky a dokumenty. Casandra ji koukala přes rameno a ani nestíhala pochytávat informace.

„Jsme v roce 2005, 20.11.2005... hrůza.“ ušklíbla se „Víš o té době něco... já vůbec. O hodinách dějepisu jsme asi spala.“ Pomalu se postavila a počítač opět vypnula. Obě se na sebe podívali a pak se začali neovladatelné smát.

„Víš co to znamená? Můžeme si dělat co chceme. Máme vyspělou technologii, takže všechny dveře jsou otevřené a navíc nás nikdo z těch ubohých náfuků nebude hledat... “ začala Kate zlomyslností bez sebe, ale Casandra tak nadšená nebyla.

„Můžou nás najít... přeci jen se dá zjistit trajektorie posledního letu.“ vysvětlila, ale pak se jen usmála „Ale než jim to dojde... “ opět se začali chechtat a rozešli se knihovnou.

Určitě si užijí hodně srandy, ale to ještě nečekali co bude následovat.

„Máš to stále u sebe?“ zeptala se Casandra Kate, když se obě dostali z knihovny do ulic tichého Londýna.

„Samosebou... sonický šroubovák se hlídá jako oko v hlavě. Mám tu všechno, co jsme nenechali na té stanici.“ mírně se usmála a rozhlédli se.

„V tomhle nemůžeme chodil po městě... po Londýně. Koukej není to -“

„Starý Big Ben. Páni... páni. Mohli bychom z něho vzít ručičky a všichni by se divili kde jsou.“ Obě se na sebe podívali a vyloudili pěkný kočičí úsměv. Tím myslím doslova kočičí úsměv. Kdo je umí krást ve stínech nikým nepovšimnut a nevnímám. Kdo chotí tiše za kořistí a útočí nečekaně a ze zálohy a umí se dostat a protáhnout skulinami za svým cílem – kočka.

„Vítej v Londýně Cas.“

„Ty taky Kate, jdeme si hrát na hodináře.“

„Hodně velké hodináře...“

A tak se stalo, že na Big Benu zmizeli hodinové ručičky a byl z toho dost velký skandál a povyk. Bylo to k nezaplacení.

Obě stáli před prodejnou televizorů, na kterých zrovna dávali zprávy.

„Mluví o nás a ani o tom neví... to je úžasný. Tohle se mi moc líbí. Trocha záhad neuškodí co?“ řekla tiše Kate a Casandra se jen pousmála a rozhlédla se po lidech.

„Máme štěstí, že jsme ukradli to oblečení. V těch kombinézách bychom byli jako obří monokly.“ poznamenala Casandra a měla pravdu. Obě na sobě měli kabáty, Kate hnědý a Casandra tmavě fialový s černými leginy a bílými teniskami.

„Docela dobré oblečení... mě se to líbí.“ řekla Kate a zahleděla se do odrazu ve skle.

„Ne, ne...“ vydechla a pomalu se otočila a všimla si, že Casandra se dívala tím směrem.

„Vidíš to co já?“

„Já myslím že jo...“

„Modrá.“

„Budka... větší zevnitř než zvenčí.“

Obě se na sebe podívali a i přes zábranu se jim nepatrně rozšířili zornice a usmáli se úsměvem, který by znepokojil snad každého... kteří něco cítí.

„Nemůžeme ji otevřít... ale můžeme ji vzít celou. Už máme ručičky a budka by neuškodila, hlavně si představ ten zmatek.“ obě zavrněli a pak se rozešli po ulici. Když už kočky něco zaměří, nenechají to jen tak utéct.

„Pokud je tu on, bude to mít konečně nějaká smysl... my jsme kočky a on bude naše myš.“

Zasmáli se až se pár lidí kolem na ně podívalo dost nechápavě i pohoršeně.