Temné zítřky - 3. kapitola

chuckyna Romány » Sci-fi

Chvíli jsem na ni zírala a snažila se pochopit, co to vlastně řekla. Zůstala stát metr před námi a měřila si nás zvláštním pohledem.
"Všechno šlo hladce?" zeptala se Tye a ten krátce kývnul. "Muselo dojít k menšímu posunu, ještě se neznají," řekl jen a já se ještě víc zamračila. Blondýna se na nás dál dívala a kousala si přitom spodní ret. Nervózně jsem přešlápla a opravdu se přemáhala, abych nezačala křičet a házet kolem sebe věci, i když v boudě jich zrovna moc nebylo. To by nejspíš nebyl nejlepší první dojem.
"Já jsem Kai," natáhla ke mně ruku blondýna a já se po chvilkovém zaváhání rozhodla, že ji přijmu. Pevně stiskla mojí dlaň a já se na ni pořádně zadívala. Byla asi o hlavu vyšší než já a rozhodně to byl člověk, za kterým se spousta lidí otočí. Obličejové rysy měla výrazné, trošku delší nos a přímo obrovské modré oči. Nebyla nalíčená, přesto vypadala fantasticky, což pro mě nebylo zrovna povzbuzující potom, co jsem před deseti minutami vylezla z kanálu. Navíc jsem si všimla, že je docela svalnatá, takže jsem si okamžitě rozmyslela svůj křičící plán.
"Maya," představila jsem se taky.
"Těší mě," usmála se a otočila se k Davidovi, který si ji prohlížel opravdu zaujatě. Protočila jsem nad ním oči a dál prozkoumávala svoje okolí, ačkoliv jsem na něm neshledávala absolutně nic zajímavého. "Pojďte se mnou," kývla Kai potom, co se seznámila s Davidem a vydala se zpátky za závěs. Nečekala jsem ani vteřinu a následovala ji, hnaná zvědavostí. Vešli jsme do úzké chodby, která se po chvíli stáčela doprava, nejspíš do další místnosti. Kai ale zastavila u zdi a místo toho, aby pokračovala, udělala několik rychlých pohybů, následovaných tichým pípnutím. Přišla jsem blíž, abych pořádně viděla, co se děje. Dřevěná stěna se s klapnutím otevřela a já zírala do naprosté tmy.
"Řeknětě mi, že to neni další kanál," zaúpěla jsem a nasávala vzduch vedoucí z chodby, jestli neucítím pach hniloby. Nic takového se ale nestalo.
"Neboj, je to jenom bezpečnější místo," zasmála se Kai a zašmátrala ve tmě. Vzápětí se rozsvítilo světlo a já zjistila, že stojím na vrcholu schodiště. "Dobře, tohle už nemůže bejt divnější," povzdechla jsem a vydala se dolů. Bylo to, jako bych vkročila do jiné dimenze. Dřevo vystřídala blýskavá ocel a i vzduch tu byl dýchatelnější.
"Čistička vzduchu," ozval se za mnou Tyův hlas jako odezva na moje hlasité funění. Tuhle změnu jsem si užívala. Sešli jsme ze schodů a ocitli se v obrovské místnosti plné přístrojů, které mi absolutně nic neříkaly, snad kromě několika počítačů.
"Chcete se nejdřív vykoupat?" zeptala se Kai.
"Ne," zazněla dvouhlasná odpověď ode mě a Davida. Nevydržela bych už ani minutu v téhle šílené nejistotě.
"Dobrá, tak si pojďte sednout. Tyi, jestli chceš, můžeš už jít." Jmenovaný znovu jen kývnul a vydal se přes místnost. Až teprve teď jsem si všimla další chodby, vedoucí bůhvíkam. Kai si mezitím sedla do jedné ze židlí a čekala, až uděláme to samé. Vybrala jsem si rádoby moderní ušák a zapadla do něj. Přitáhla jsem si nohy nahoru a málem omdlela úlevou. Nedokázala jsem si představit, že bych se ještě někdy mohla zase zvednout. Když si sednul i David, Kai si prohrábla vlasy a chvíli na nás jen zamyšleně koukala. "Tuhle chvíli jsem si plánovala fakt dlouho, ale stejně nemam tušení, jak začít," promluvila a já v očekávání naklonila hlavu.
"Jak?" řekl David a já se na něj zmateně podívala. Kai mu věnovala krátký úsměv a já už zase dostala vztek. Než jsem se vůbec nadechla k řevu, začala konečně mluvit. "Představte si lidský mozek jako sběrnu dat. Jako obří kartotéku plnou informací. A lidskou podstatu tvoří jenom spousta energie. V průběhu let jsme se tuhle energii společně s daty naučili extrahovat takovým způsobem, aby se dala použít znovu." Doslova jsem mohla cítit, jak mi mozek vře snahou o pochopení toho, co řekla. Bezvýsledně. Narozdíl od mého naprosto vygumovaného výrazu vypadal David opravdu zaujatě. "A těla?" zeptal se tiše.
"Získali jsme váš genetický vzorek a dokázali ho plně využít," odvětila ona.
"Ne, já myslím naše těla," vysvětlil jí a mně srdce poskočilo v hrudi.
"Ach tak.. Teď jsou to jenom prázdné schránky. Věřím, že jsou teď v nemocnici a bylo vám diagnostikováno kóma," odpověděla a David mi věnoval vítězoslavný úsměv. Doslova jsem mohla cítit, jak se mi v mysli rozlévá poznání. Musel se mi rapidně změnit výraz obličeje, protože Kai se narovnala na židli a ostražitě si mě měřila.
"Snažíš se mi tady říct, žes mě přenesla v čase?" promluvila jsem a nemohla si zabránit v úšklebku. Nikdy bych nevěřila, že tuhle větu někdy v životě použiju a budu jí myslet smrtelně vážně.
"V podstatě," přikývla. Vydechla jsem a položila si hlavu na kolena. Ještě několikrát jsem se zhluboka nadechla a potom propukla v hurónský smích. Byla jsem si jistá, že jsem plánovala pláč, ale tělo se rozhodlo, že si bude dělat, co chce. Smála jsem se, až mě z toho rozbolelo břicho a nemohla jsem dýchat, a pak v tom pokračovala i bez dechu.
"Asi je v šoku," poznamenal David, což mě ještě víc rozesmálo. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po ocelové místnosti, když můj smích začal odumírat a obejvily se první slzy.
"Na, vypij to," natáhla ke mně Kai ruku se sklenicí. Vzala jsem si jí a skoro celou jí na sebe vylila, jak se mi klepaly ruce. Usrkla jsem růžovou tekutinu a ušklíbla se. "Co to je?!"
"To je na uklidnění," vysvětlila a já si znovu lokla, i když to chutnalo, jako bych pila mýdlo. Všimla jsem si, že na stole za Kai je připravená ještě jedna sklenice, ale David nevypadal, že by nějakou potřeboval. Možná si dám i tu jeho. Můj hysterický záchvat zmizel stejně rychle, jako přišel, teď už jsem byla jenom brutálně unavená. "Já to nechápu," vydechla jsem nešťastně a položila prázdnou sklenici vedle sebe na stolek.
"Jakej je rok?" ozval se znovu David.
"Rok 2059."
"Proč mám odbarvený vlasy?"
"To jako vážně?" rozhodil David rukama a věnoval mi dost nepěkný pohled. Jenom jsem jeho směrem ukázala stejně nepěkné gesto a dál věnovala pozornost Kai.
"Z genetických vzorků, které jsme od vás získali, se dají vytvořit jenom původní těla. Takže pokud bys v životě šla třeba na plastiku prsou, tady by ses objevila bez silikonů," odpověděla a já se podívala na svoje prsa. Doufala jsem, že to nemyslela tak doslovně, protože já s jejich velikostí byla celkem spokojená. Došla mi další věc a vytáhla jsem si rukávy a potom i košili. Našla jsem kůži bez jediné poskrvnky, když opominu prach a špínu. "Zmizely mi tetování," povzdechla jsem smutně, což Kai přinutilo k úsměvu.
"Co to bylo za místo, kde jsem se objevila?" pokračovala jsem ve výslechu.
"To je naše virtuální místnost. Nechtěli jsme, abyste se probudili uprostřed pustiny, nebo aby vás našel někdo dřív, než my. A navíc jsme nevěděli, v jakém budete stavu."
"Stavu?" pozdvihla jsem obočí.
"No, taky se to nemuselo povést," opáčila.
"Bezva," zamručela jsem. "Proč to tady vypadá takhle, když máte tak vyspělou vědu, že nás dokážete přenést do budoucnosti?" Vypadalo to, že jsem konečně položila otázku, která vyhovala i Davidovi, protože mu zmizel ten namyšlený úšklebek, za který bych ho nejradši mlátila až do bezvědomí.
"Právě díky vědě to tady vypadá takhle," ukázala kolem sebe. "Všechno to začalo, když nastoupila nová vláda. V tichosti se odhlasovala spousta nových zákonů a povolili spoustu nových výzkumů. Lidi o tom neměli tušení, dokud nebylo moc pozdě," povzdechla si. "I když by s tím stejně nic nenadělali. Když ostatní země zjistili, jakých pokroků Amerika dosáhla ve zbrojním průmyslu, všechno se změnilo. Ani to lidi nevěděli, dokud nebylo moc pozdě. Někteří ani nevěděli, že vypukla válka a už bylo po ní. Zničilo to skoro celou planetu, některé státy přestaly existovat a ti, co přežili první vlnu, začali umírat na nemoci z ozáření. Po třetí vlně už nezbyl nikdo, kdo by se bránil. Jenom statisíce nemocných lidí bez domova. Kdo chtěl přežít, musel držet hubu a krok, až jsme nakonec skončili rozdělení v obvodech, naprosto závislí na dodávkách z města," vyprávěla hořce a mě znovu přepadl ten bezútěšný pocit, jako když jsem utekla z virtální místnosti a viděla svět kolem sebe.
"Proč jsme tady my?" zeptala jsem se, i když jsem si nebyla jistá, jestli to chci vědět.
"Náš informátor z města zjistil, že ve výzkumném centru na něčem pracují. Než jsme se stihli sejít, byl odhalen a zemřel. Od vás potřebujeme, abyste se dostali do města a zjistili, o co vlastně jde," odvětila a tohle vysvětlení mě zneklidnilo ještě víc, než kdyby mi oznámila, že chce, abych odletěla na létajícím koberci. Bylo moc jednoduché.
"Ale proč tam nemůžete vy?" opáčila jsem nechápavě.
"Do města se nedostane nikdo, kdo má čip." Když viděla můj výraz, pokračovala: "Všichni přeživší už byli očipováni. Nikdo se tam nedostane živý." David se poškrábal na strništi a opět se nevyjadřoval, takže to zbylo na mě. "Jak víte, že nejsme očipovaní my?"
"Dostali jste čip až mezi posledními, před pár lety. Nikdy byste s tím dobrovolně nesouhlasili," řekla a já jenom překvapeně vydechla. Jasně, měla pravdu, byla jsem proti čipování, ačkoliv nám tvrdili, že je to jen pro naší bezpečnost, nelíbilo se mi to. Ale jak to může vědět ona?! "Ty nás znáš?" zeptala jsem se, i když bylo zcela zjevné, že ano. Odněkud přece museli získat náš genetický vzorek.
"Jo," přiznala váhavě. "Nemůžu vám toho říct moc, mohla bych tím všechno změnit," dodala. To se mi teda vůbec nelíbilo, ale rozhodla jsem se, že na ni zatlačím až později.
"A proč čipovali všechny, kdo nemůžou do města, když míň lidí žije tam?"
"Přece se nebudou čipovat jako dobytek!" zasmála se Kai, ale vypadala přitom tak děsivě, že jsem se chvíli neodvážila nic říct.

"Takže po nás chcete, abychom se vetřeli do města, aniž bychom tam někoho znali, zjistili, co tam dělají a pak se vrátili jako by nic? To zní jako brnkačka, ale nebylo by lepší, abyste nás poslali zpátky a nechali nás to změnit, aby se to vůbec nestalo?" položila jsem otázku, která mi vrtala hlavou celou dobu. David jen stěží zakryl úsměv, ale tentokrát ani nevypadal výsměšně.
"To nechceme. Všichni bychom možná přestali existovat. A navíc, kdo ti zaručí, že se to potom nestane znovu? Lidi si z toho musí vzít poučení, jinak vždycky přijde někdo, kdo bude bažit po moci a klidně kvůli tomu zdevastuje svět."
"Jo, jasně, jeden Hitler na každou generaci," odfrkla jsem si.
"Spíš Hyatt," poznamenala Kai a já překvapeně vyjekla.
"Hyatt vyhraje volby?!" Jenom přikývla. "Toho parchanta jsem nikdy neměla ráda," zamumlala jsem si jenom sama pro sebe. Ne, že bych někdy volila, nechtěla jsem s tím mít nic společného.
Chvíli jsme seděli v tichosti a já těkala očima po místnosti. Vypadalo to tu jako pracovna z nějakého béčkového scifi, až na to, že byla v podzemí, schovaná pod velice chudou vesnicí. "V jakém jsme vlastně státě?"
"Bývalo to Colorado, někde okolo Denveru. Teď je to Obvod číslo 93, my jsme ho překřtili na Jícen."
"A zbytek?"
"Celé východní pobřeží je pryč. Na severu a jihu toho zbylo hodně málo a není tam žádné město, takže tam nikdo nepřežije. Nejvíc nás je tady v okolí, západ je obyvatelný, ale jsou tam jen tři města, takže se tam moc lidí nezdržuje." Znovu jsem si uvědomila, jak moc jsem vlastně unavená. Z nekonečné chůze, ze svojí smrti, z toho přemýšlení, už se mi z toho dělalo nanic.
"Potřebuju ven," hlesla jsem a postavila se na nohy. Kai se natáhla a zmáčkla tlačítko schované pod stolem. Dveře se s klapnutím otevřely a já se vydala do schodů. Nahoře jsem se zastavila a podívala se na ně, jak tam sedí, jako by se nic nedělo.
"Nevěřím tomu. Možná jsem mrtvá, možná v kómatu, ale tomuhle nevěřím."
"Jedna moje známá mi vždycky říkala, ať nechám svou mysl otevřenou. Alespoň to zkus," poprosila mě a já jen zavrtěla hlavou a odešla zpátky do boudy.
"Nech svou mysl otevřenou, to určitě!" prskala jsem cestou ven. Prohrábla jsem si zacuchané vlasy a znovu si je smotala do uzle, aby mi nelítaly kolem obličeje. Měla jsem pocit, jako by se z mého mozku stala rozvařená kaše. Prošla jsem kolem lidí postávajících na improvizovaném náměstí a pokračovala dál. Celou vesnici oblopovaly kopce, tak jsem se k jednomu vydala. Potřebovala jsem být chvilku sama. Bez toho namyšlenýho blbečka, lidí v šedých hadrech, co mi tvrdí, že tohle je naše budoucnost, od lidí, co po mě chtějí, abych s otevřenou myslí přijala fakt, že tohle všechno je skutečnost.
Doplazila jsem se prašnou cestou až na vrchol kopce a překvapeně vydechla. Stála jsem na perfektní rovině. Otočila jsem se zpátky a párkrát zamrkala, abych si na ten výjev zvykla. Už jsem pochopila, proč svojí vesnici přezdívají Jícen. Nacházela se přímo uprostřed obřího kráteru, který musel způsobit buď obří výbuch nebo opravdu velký meteorit. Viděla jsem zubožené domy a špinavé lidi a nedokázala pochopit, jak je tohle všechno možné. Když jsem se otočila zpátky, v dálce jsem spatřila věžě vysokých domů města, které se na světle blýskaly jako krystaly. Celé to bylo jako jeden velký kosmický vtip.