Mrtvý pilot - 1. Kapitola - Smrt

Anotace: O pilotovi, který měl být mrtví. O tajemství jedné rasy. Je to moje prvotina, zajímá mě Váš názor. A také to jestli mám pokračovat.

  Pilot hvězdné stíhačky Drenger patřil mezi nejlepší piloty Weircarnských  pirátů. Nikdy si nepřipustil, že by ho mohli nepřátelé dostat. Nakonec ho, ale nedostal nepřítel. Při přepadu konvoje civilních lodí se ocitl příliš blízko vybuchující hvězdné jachtě. Instinktivně strhl řídící páku a snažil se vyhnout troskám lodi.

Těm se dokázal vyhnout. Elektromagnetické vlně, která vznikla při výbuchu iontových motorů jachty, ale uniknout nemohl.

  Bezmocně cítil jak se mu řízení vymyká kontrole. Jako zázrakem nenarazila jeho stíhačka do žádného kusu trosek. Zanedlouho pocítil vypnutí inerciálního kompenzátoru.

 Vědomí mu začínalo unikat stejně jako předtím řízení. Bez inerciálního kompenzátoru byl manévr do kterého loď dostal moc náročný pro organismus. Nijak ho nemohl ukončit. Zanedlouho omdlel.

...      O dvacet tři minut později      ...

  Probudil ho studený pramínek tekutiny stékající po tváři. Nebyla to krev. Byla to vychladlá tekutina z topení. Byla mu zima. Nic ho naštěstí nebolelo. Jen ta zima.

  Podle toho co Drenger viděl, se musel srazit s nějakou menší troskou, zatímco byl mimo. Bezpečnostní pásy ho pevně držely v sedadle.

  Alespoň jsem se neomlátil o vnitřek kokpitu. Pomyslel si.

  Když se podíval skrz průzor ven, uviděl pokroucené levé křídlo a naražený motor. Někde uvnitř lodě zřejmě prasklo topení. Doufal, že topení byl jediný vážně poškozený systém. Veškerá elektronika pořád ještě nefungovala a nějakou dobu ještě fungovat nebude. Nevěděl jak dlouho přesně. Nikdo to nevěděl. Účinky elekromagnetických pulzů byly nevyzpytatelné. Respektive délka trvání účinku na lodní systémy se zdála být náhodně generovaným číslem.

  Tudíž nemohl zapnout nouzové elektrické topení. Drengen sáhl pod sedadlo a vytáhl záložní panel s analogovými budíky. Ty byly napojené na nouzové informační systémy, které mohli fungovat bez elektřiny. Po jeho zběžném prohlédnutí usoudil, že naštěstí neklesá tlak v kabině. Pohyb stíhačky se také díky nárazu zpomalil. Pancíř se naštěstí jen zkroutil. Jen to topení. Jen ta zima.

  Teploměr ukazoval -15°C a teplota pořád klesala.

  Dregen začínal usínat. Nikdy se necítil tak ospalý. Mráz ho vyloženě ukolébával. Snažil se udržet vzhůru. Nesměl usnout. Věděl, že by se už neprobudil.

  Ve vesmíru před sebou viděl jen trosky. Žádné záblesky. Ani jednu funkční loď. Bylo po bitvě nebo se lodě přesunuli jinam. Dregen začal ztrácet naději. Teplota stále klesala.

  Nezačal se modlit k bohu. Nevěřil v moc boha. Stejně tak se mohl modlit k vesmírnému skafandru. Stejně by se před ním nezjevil. Pirátská skupina se kterou nyní spolupracoval, ještě na skafandry neměla. I kdyby je měla tak by si ho nevzal. Dle jeho názoru zpomaloval reakce a pohyblivost rukou. Jak by pak mohl volně ovládat řídící páku?

Nakonec usnul a už se neměl v tomto světě nikdy probudit.

...      Po pár hodinách      ...

  Probudilo ho ostré světlo. Bylo mu teplo. Vznášel se ve stoje. Cítil na sobě oblečení. Nahý tedy nebyl. Posmrtný život si představoval jinak. Ze světla ho boleli oči. Po těle cítil mravenčení jako by mu jednotlivé buňky propichovali malinké jehličky. Aspoň mu nebyla zima, pomyslel si. Oči si postupně zvykali na ostré světlo. Začínal před sebou vidět stíny. Snažil se na ně zaostřit. Po chvilce rozeznal siluetu. Po další chvilce usoudil, že to musí být dítě. Velikost siluety to napovídala.

  Snažil se na ni co nejvíce zaostřit. Najednou ho zamrazilo pochopením. Musel být v pekle. Byl pirát, několikrát zabil člověka. Nejenom piloty nepřátelských stíhačů, ale jednou i v barové přestřelce. Nemohl se tedy dostat do nebe pokud nějaké existovalo. Podařilo se mu zaostřit na postavu. Bylo to dítě bez hlavy oblečené v modrém kožichu. Uvědomil si, že slyší dětsky pisklavý hlásek. Nerozuměl mu, ale ani slovo. Začínal panikařit. Hodně panikařit. Musel být v ledovém pekle, protože umrzl. To dávalo smysl. Aspoň podle toho co viděl.

  Najednou ho z boku někdo popadl za rameno. Pootočil hlavu. Vedle něho se ve vzduchu vznášela žena. Měla na sobě potrhané šaty. Na krku se jí houpala identifikační karta. Byla to jedna z pasažérek konvoje, který piráti napadli. Asi taky umrzla, jak jinak by se ocitla v ledovém pekle? Proč v pekle a ne v nebi? Byla zlodějka? Vražedkyně? Něco horšího?

  Podíval se ji do očí. Vrtěla hlavou. Jako by říkala, nepanikař. Nejsme v pekle. Otevři oči. Drenger se snažil uklidnit. Rozhlédl se i na druhou stranu. Po chvilce se jeho oči přizpůsobili a on uviděl dlouhou řadu těl vznášejících se ve světelném paprsku. Někteří byli vzhůru a někteří ne. Byly v různém stavu. Někteří byli očividně ohořelí, jiní měli na sobě zbytky ledu. Jednomu chlapci dokonce chyběli obě nohy. Nikde neviděl známky krve nebo krvácení.

  Tak to asi nebude ledové peklo, když tu jsou i ohořelí. Nebo aspoň peklo není rozděleno na části. Jak nad tím Drenger uvažoval. Že by tedy existovalo jen jedno peklo, které vypadá přesně naopak než si ho my lidé představujeme?

  Najednou prozřel. A začal se stydět. Byl to, ale hlupák. Tvor stojící nedaleko od něho nebyl dítětem bez hlavy. To jenom jeho fantazie a strach pracovali na plné obrátky. Ve skutečnosti to byl tvor s modrými a velmi dlouhými chlupy po celém těle. Nebyl bez hlavy. Hlava mu vyrůstala kolmo dopředu z hrudi, proto vypadal jako by žádnou neměl.  Vypadal jako nepovedeny plyšový medvěd se třema rukama, na kterých měl 12 prstů. Třetí ruka mu vyrůstala z břicha.

  Nebyl to démon z pekla, pouze to nebyl člověk. A on nebyl v pekle. Snad.

  Vedle tvora stál člověk. Byl oblečen do typického mrazuvzdorného obleku. Mluvil s mimozemšťanem. Musel to být mimozemšťan. Co jiného? Mimozemťan mu bez problému odpovídal. Byli moc daleko na to aby poznal o čem mluví. Nebo světelný paprsek, ve kterém se vznášel je izoloval od vnějšího světa. Asi je i chránil před mrazem.

...    O jednu hodinu později      ...

  Po hodině bez útěšného vznášeni se, ke každému postupně přistoupil některý z nově příchozích lidi. Postupně je oblékli do mrazuvzdorných obleku a odvedli pryč. Zanedlouho si jeden z lidí přišel i pro Drengera.

  Nešli dlouho. Nikdo nepromluvil. Drengen si prohlížel chodby a vše co by mu mohlo pomoci. Muži co je vedli byli totiž z vládních jednotek. Čekal tedy až někdo pozná, že není z konvoje. Pak ho jistě čeká zatčení.

  Chodby měli namodralou barvu. Zřejmě aby nepůsobily příliš teple. Uživatelé těchto chodeb potřebovali k životu teplotu hluboko pod nulou. Usoudil Dregen podle typů obleků. Byli to modely určené pro extrémní mrazy. Proto tak dlouho trvalo než všechny odvedli. Jednoduše jich neměli dost.

  Zanedlouho dorazily k přechodovému tunelu. Dregen na chviličku strnul. Tunel byl totiž průhledný. Dle jeho odhadu, aspoň sto metrů dlouhý. Nalevo i napravo viděl neprostupnou kovovou hradbu. Když došli na konec přechodového tunelu pohlédl nazpátek a uviděl zhruba dvě stě metrů dlouhou loď podobnou rampouchu. Uvědomil si, jak je maličká oproti bitevníku do kterého se chystal vstoupit.

  Muž se který Dregerna dovedl na biteník mu dal obyčejnou uniformu posádky a ukázal mu kde se má osprchovat. Poté Dregerna předvedl před nějakého důstojníka.

“Drengen Findras, čekal jsem až se s Vámi setkám.” Drengen si nemohl nevšimnout přehnaného důrazu, který důstojník kladl na slovo vámi. Jen nedokázal určit proč.
“To mě lichotí, ale proč?”
“Jste nejlepší pilot, kterého jsme za poslední léta viděli.”
“A to, že jsem pirát nehraje roli?”
“Oficiálně jste zemřel před několika hodinami při pirátském přepadu.” Drengen začínal tušit kam tato konverzace míří. Rozhodně se nehodlal upsat ke službě ve vládních jednotkách.

“Findrasi, já to myslím vážně. Umrzl jste ve své stíhačce. Ale Loď z ledové flotily vás vyzvedla a její posádka opravila poškození způsobená mrazem a oživila Vás.” Znovu ten důraz. Drengen si začínal uvědomovat, že důstojník jím pohrdá. A ještě k tomu si z něho dělal srandu. Uplně přišel zmínku o nějaké záhadné flotile. Prostě nesnesl když si někdo z něho dělal srandu.
“To je nějaký nesmysl ne? Přece není možné aby někdo uměl oživovat mrtvé.”
“Ggeet-tyotové to umí. Nevíme proč to dělají. Objevují se více a více. Vždy po větších vesmírných bitvách. Jediné co požadují na oplátku jsou trosky. A ty jim rádi poskytneme pokud se nám vratí dobří piloti, technici, kapitáni a tak.”

“Hm, to zní jako dobrý obchod. Stejně je to nesmysl. Oživit mrtvé je prostě nemožné. Vyzvedli jste mě z mé lodi těsně předtím než jsem umrzl. Narafičili jste to na mě.”
“Findrasi, víte co to je?” Poručík před něho položil malou skříňku.

“Samozřejmě, že to vím je to černá skříňka. Podle čísla na boku dokonce z mé stíhačky. Co mě tím chcete dokázat?”
Poručík bez odpovědi skříňku propojil kabelem s monitorem. Okamžitě se začal přehrávat data. Poručík záznam přesunul do časového úseku bitvy. Ze záznamů bylo vidět jak se Drengenova loď srazila s kusem pancíře jachty. Nakonec Drengen viděl jak vyhasl jeho život. Poručík záznam zrychlil a asi za dvě hodiny ho vyzvedla loď mimozemšťanů. To nemohl přežít to věděl. Tento důkazu mu stačil a zároveň nestačil. Černé skříňky byly nesfalšovatelné. Navíc byly sestaveny tak aby i při zásahu elektomagnetickým pulzem zaznamenávali určitá data. Jeho mysl odmítala věřit tomu, že je stále na živu. Samotná myšlenka oživení člověka po smrti byla absurdní.

“Vidím, že tomu nevěříte stejně jako my.” Poručík se začal na Dregena usmívat.