Bobakovo tajemství 1. - 2. kapitola

Anotace: Nic technického... jen obyčejný příběh obyčejného mladého zoologa z opačné strany galaxie, který by rád zjistil, jestli se ty fantastické povídačky o tajemných tjerských bobacích zakládají alespoň částečně na pravdě... protože pokud ano...

„Každá vyspělá civilizace v galaxii má ve svých nejstarších legendách zmínku o velikém zářícím oku nazývaném Oko osudu, Božské oko, Oko pravdy, Oko poznání, Oko života, Posvátné oko, Oko vesmíru, Oko prozření či dokonce Oko věčnosti nebo nesmrtelnosti.
Ve všech zmíněných kulturách je toto oko spojováno s něčím božským až nadpřirozeným, já se však domnívám, že se zde – a to absolutně ve všech případech – jedná o primitivní vyobrazení živočišného druhu, obývajícího pralesy planety Tjery - bobaků
Slovutný profesor Hakar-Sak, považovaný za absolutní jedničku ve výzkumu těchto legendami opředených tvorů, tuto troufalou teorii ve svém posledním vědeckém pojednání striktně zavrhuje, což podkládá převážně argumentem, že podle všech dostupných pramenů bobakové nikdy svou domovskou planetu neopustili. Ale můžeme si tím být při jejich schopnostech tak docela jistí?“
Ocitováno z dizertační práce doktora Rakton-Satniho.

1. kapitola

Mladý vědec seděl za svým psacím stolem a nevěřícně zíral na právě obdrženou zprávu, jejímuž obsahu se stále zdráhal uvěřit, ačkoliv si ji přehrával pořád dokola. Jakoby čekal, že se tím stálým opakováním její obsah zničehonic změní, a nakonec se přece jen prokáže, že se jedná jen o hloupý žert nějakého vtipálka – pravděpodobně jednoho z jeho úspěšnějších kolegů, který se k smrti nudí. Znova mávl rukou nad šedým trojúhelníčkem, z něhož poslušně vyskočilo holografické znázornění nepřístupně a chladně působící ženy středního věku, aby mu snad už posté předalo ten kraťoučký a přesto tak velmi těžko uvěřitelný vzkaz.
„Zpráva od vědeckého oddělení Parku pro doktora Rakton-Satniho,“ odříkával pomalu a naprosto zřetelně komisní hlas té nepříjemné sekretářky, „máte-li zájem o práci v našem oddělení, ihned nám podejte zprávu a poté se dostavte osobně…“
Rakton-Satni rozhodně neměl, co by si rozmýšlel. Práce pro Park byla snem snad každého vědce v galaxii – byla to práce, která se neodmítala, ale on stále nemohl pochopit, proč by měl Park zájem zrovna o něj. Nic z toho, co až dosud publikoval nebo na čem pracoval, nevzbudilo ve světě zoologie žádný větší rozruch. Neupozornil na sebe žádnou ze svých prezentací a přednášek, ani se neznal s žádným významným vědcem, který by jej mohl vedení Parku doporučit.
Studia dokončil sotva před třemi lety s průměrným prospěchem a od té doby pracoval na rodné Ergii (celým názvem Ergi-tormor-slena-strii… ale to už dávno nikdo nepoužíval) jako řadový zoolog ve výzkumném týmu profesora Kolet-Rosniho… který za celou dobu své vědecké kariery nic kloudného nevyzkoumal a s přibývajícím věkem bylo stále patrnější, že jeho celoživotní dílo postrádá kromě čehokoliv, co by se dalo označit za převratné nebo alespoň významné, dokonce i jakoukoliv ucelenost či jednotnost, ať už ve zveřejněných závěrech nebo v samotném předmětu výzkumů.
To Rakton-Satni měl už na škole zcela jasno, čemu by se chtěl v životě věnovat, jenže praxe bývá někdy poněkud složitější, než si představujeme, takže ne všechny jeho plány vyšly přesně tak, jak chtěl.
Pocházel ze smíšeného manželství dvou HaKů – inteligentních obyvatel galaxie. Jeho otec byl ergským občanem, který si svou ženu přivezl až ze vzdálené bájemi opředené Tjery. A právě ona byla pravým důvodem, proč se její jediný syn rozhodl zasvětit svůj život výzkumu bobaků.
Matka mu často vyprávěla o vzácných tajemných tvorech, kteří žijí jen na planetě, z níž pocházela, předávala svému synovi celou řadu informací, z nichž některé hraničily s bájemi či pohádkami pro malé děti. Povídala mu o nadpřirozených schopnostech, jimiž prý bobaci disponují, o jejich neuvěřitelných vlastnostech a nevysvětlitelných příhodách, které jsou s nimi spojovány, a které se mezi tjeřany tradují nejspíš od nepaměti.
Už jako dítě si Rakton-Satni přál, aby se s bobakem mohl setkat, avšak čím starší byl, tím lépe chápal, že se to nikdy nestane. Obyvatelstvo Tjery se vyznačuje vlastnostmi, které jsou v okolním vesmíru naprosto ojedinělé, a jejichž hlavními rysy je až nepřirozená semknutost, nepřístupnost a jakási až mystická a tajemná jednotnost, kterou jeho matka svým odchodem narušila. Ačkoliv oficiální místa planety nikdy nezakázala svým bývalým občanům vstup na své území, bedlivě si hlídají, aby k něčemu takovému nedocházelo… a tím důrazněji to platí pro jejich potomky.
Čím víc malý Rakton-Satni dokázal chápat matčino vyprávění, tím hlouběji pronikal do psychiky obyvatel bájné planety svých předků, kteří i v době mezihvězdných letů udržovali svůj životní styl na víceméně primitivní úrovni dávnověkých domorodých společenství. Přestože hlavní město, které bylo zároveň i jediným meziplanetárním přístavištěm na planetě, vypadalo velmi podobně jako ostatní velká města ve vesmíru, zbytek Tjery byl naprosto jiný – a říká se, že nebýt toho, že tjeřané potřebovali vymoženosti moderního světa k zabránění náhodnému či úmyslnému odvezení bobaků na palubách lodí návštěvníků, nikdy by toto velkoměsto nedovolili ve své domovině vybudovat.
Tjera vůbec velmi dlouho vzdorovala vlivu okolního vesmíru, ale nakonec byli i zdejší tradicionalisté nuceni se v mnoha ohledech podvolit nátlaku, který na ně jejich sousedé vyvíjeli. A nutno říct, že hlavním důvodem, proč se o tu malou bezvýznamnou planetu všichni tak vehementně zajímali, byl právě bobak.
Bobak je podle názoru odborníků i široké veřejnosti považován za nejzajímavějšího tvora celého známého vesmíru, ačkoliv jeho vzezření není nijak zajímavé a někomu by se dokonce mohlo zdát i odpudivé.
Jedná se o zavalité stvoření zelenohnědé barvy, jehož tělo se směrem vzhůru kónicky zužuje, takže ze všeho nejvíc připomíná ranec slizu. K tomuto přirovnání přispívá i fakt, že je povrch těla bobaků pokrytý lysou pórovitou kůží, která se při jakémkoliv pohybu rozvlní, jakoby kryla hmotu rosolovité či dokonce tekuté konzistence.
Bobak není nijak zvlášť veliký – běžnému humanoidnímu tvoru sahá přibližně do půli těla. Nemá žádné končetiny, protože je při způsobu svého pohybu nepotřebuje a potravu přijímá sacím otvorem, umístěným na konci výsuvného chobotu na vrcholku těla. Jediným viditelným smyslovým orgánem je pak jedno veliké oko ve tvaru elipsy, které mu září přibližně ve středu přední části těla… pokud se u něj dá ovšem hovořit o nějaké přední a zadní straně, neboť kromě již zmiňovaného oka takovému uspořádání nic nenasvědčuje.
Prozatím není známo nic konkrétního ani o jeho vnitřních orgánech ani o případných dalších smyslech a mozkové činnosti vůbec. Vlastně o něm není známo skoro nic… jen to, že celou jeho existenci kryje rouška tajemství…
Jeho popularita ve vědeckém i laickém světě však tkví v něčem jiném, nežli je jeho vzhled a nedostupnost. To, že je považován za tak zvláštního a tajemného, je dáno už tím, že žádný jiný živočich v galaxii nemá vrozenou schopnost pohybovat se pomocí teleportace, ale samozřejmě především jeho proklamovanou nesmrtelností, která sice prozatím nebyla vědecky prokázána, ale ani vyvrácena a existuje celá řada nepřímých důkazů, které tento těžko uvěřitelný fakt dokonce potvrzují.
Sami tjeřané o nesmrtelnosti těchto tvorů nikdy nepochybovali, stejně jako o dalších fantastických vlastnostech, které mu jsou připisovány. Bobak je podle nich božskou bytostí a jeho jediné pronikavě zářící oko dokáže dohlédnout až do samého nitra HaKské duše. Věří v propojení bobaků s posmrtným světem a v jejich zásadní roli při rozhodování o další životní dráze té které duše, opouštějící své dočasné hmotné tělo. Jsou přesvědčeni, že je tito nevzhlední tvorové dokážou spojit s jejich dávno zesnulými předky a umožňují jim s nimi rozmlouvat.
Toto všechno by samo o sobě bylo samozřejmě možno považovat za pouhou dávnou legendu tjerského národa… vždyť ve vesmíru prakticky není rasy, která by neměla podobné báje o světě mrtvých a nejfantastičtějších tvorech, kteří tam zemřelé doprovázejí. Všechny inteligentní formy života přirozeně uvažují o tom, co čeká po smrti jejich hmotného těla tu nehmotnou část jejich osobnosti, kterou jsme zvyklí nazývat HaKskou duší. Jenže vyprávění o bobakových nadpřirozených schopnostech není možno tak lehce ignorovat.
Je tu samozřejmě otázka jeho nesmrtelnosti… ale to není všechno. Když se před lety vědecký svět této galaxie dozvěděl o existenci bobaků a mýtů, které se k nim vážou, byl v šoku. Doslova každý si přál to stvoření spatřit a prozkoumat co možná nejdetailněji. Mezi HaKi propukla hotová hysterie a někteří dokonce vykřikovali, že přichází konec života ve vesmíru. Obyvatelé všech planet páchali sebevraždy, nastupovali duchovní cesty za očištěním své duše a všechny známé i nově vznikající církve zažily tak obrovský nárůst věřících, že na něco takového nebyly připraveny a mnohé z nich se nakonec rozpadly. A za vším tím chaosem, který pohlcoval vyspělé civilizace jednu po druhé, bylo to jediné zářící bobakovo oko.
Do centra zájmu vědců z celé galaxie se rázem dostalo něco, co bylo sice známo už dříve, ale nikdo tomu až dosud nepřikládal žádný větší význam. Tedy přesněji řečeno, našlo se pár seriózních historiků, kteří na tu prapodivnou shodu okolností upozorňovali už celou řadu let, ale protože té skutečnosti využívali spíš různí šarlatáni a podvodníci, zůstaly závěry jejich výzkumů prakticky bez povšimnutí… a když pak vstoupil na scénu bobak, nikdo nechápal, jak k takovému trestuhodnému opomenutí mohlo dojít. Ti chudáci, kteří se marně pokoušeli zanést výsledky svých etnografických studií do oficiálních vědeckých análů, byli najednou nespravedlivě nařčeni ze zatajování faktů nebo dokonce klamání veřejnosti… Pravda byla totiž až děsivě průkazná a jednoznačná. Každá planeta, každá rasa a každičká civilizace znala legendu o jediném oslnivě zářícím nadpřirozeném nebo přímo božském oku, shlížejícím na ně z různých míst. Oku, které umí nahlížet do HaKského svědomí, do duše každého inteligentního tvora. Oku, které vidí všechny jeho činy a umožní pak nějaké vyšší bytosti udělat součet kladů a záporů jeho existence. Mýty a legendy se pochopitelně různily v detailech nebo i v celkovém pojetí, ale to jediné zářné oko bylo společné všem bez jediné výjimky.
Rakton-Satni těžce vzdychl a znova si přehrál ten lákavý vzkaz. Uvědomil si, že na něj působí jako droga a vypnul zprávu dřív, než ji ta komisní žena ze záznamu mohla dokončit. Vstal od stolu a bezcílně se prošel po místnosti. V jeho mysli stále sílilo přesvědčení, že si z něj někdo vystřelil. Vlastně už ani neuvažoval o tom, jestli tomu tak je, jako spíš o tom, kdo by byl schopný mu tak krutý žert připravit.
A právě ve chvíli, kdy se rozhodl zavolat jednomu ze svých ‚kamarádů‘ ze studií a pořádně mu vynadat, přišla druhá zpráva.
„Vědecké oddělení Parku má o vaši účast v projektu skutečný zájem a zvyšuje proto svou finanční nabídku,“ odříkávala tatáž nepříjemná dáma, ale i přesto zněla mladému vědci její slova jako rajská hudba, „nebudete-li však ani na tuto pracovní nabídku reflektovat, budeme nuceni oslovit jiného odborníka,“ domluvila a její holografické zobrazení pohaslo. Rakton-Satni zíral ještě hodnou chvíli do místa, odkud k němu ještě před pár vteřinami mluvila a pak najednou – jakoby ho píchla vosa – vyskočil a vrhl se ke komunikačnímu přístroji.

2. kapitola

Přijímací hala vědeckého oddělení Parku na Ergii byla skutečně velkolepá. Ještě když do ní Rakton-Satni vcházel, nedokázal se tak docela zbavit strachu, že jej odtud co nevidět vyženou a on se s hanbou poplazí zpět do své zatuchlé malé pracovny zdejšího výzkumáku, kam ve skutečnosti patří, ale to se nestalo a jeho vstup na velkou vědeckou scénu naopak předčil všechny jeho nejtajnější sny.
Sotva co ramenatý hlídač u předního vchodu vložil jeho identifikační sken do firemní databáze, obrovská aninem zdobená brána, před níž v jednom kuse postávala spousta čumilů, čekajících právě na takový okamžik, se nehlučně otevřela a on jí prošel dovnitř, zatímco se všichni ti HaKové za ním pokoušeli alespoň nakouknout do nitra největší a dozajista i nejpřepychovější budovy na planetě. Taky tady kdysi byl a tísnil se mezi ostatními nezvanými hosty v povolené vzdálenosti od vchodu. Tenkrát zahlédl jen pronikavou žlutou záři aninu – nejvzácnějšího nerostu ve známém vesmíru. Tenkrát jej ta záře oslnila a nic dalšího nedokázal uvnitř rozeznat, ale tentokrát si na ni jeho oči přivykly mnohem rychleji.
Prošel monstrózní vstupní bránou a rázem se ocitl v docela jiném světě. Všechno tady bylo žluté, protože žlutá je barvou přepychu. Naproti němu kráčela od vzdálené protější stěny krásná dívka, samozřejmě taky ve žlutém oblečení, ačkoliv jeho jednotlivé části zakrývaly z jejího štíhlého těla jen velmi málo. Dívka šla přímo k němu, takže nemohlo být pochyb, kam má namířeno, ale přesto se trochu vyplašeně rozhlédl po té nepříjemné sekretářce z jeho zprávy, kterou tady původně očekával. Hala byla obrovská a než k němu ta spoře oděná krasotinka došla, měl dost času, rozhlédnout se kolem sebe o něco pozorněji.
Po levé straně bylo umístěno něco jako recepce. Vysoká stěna v pozadí byla skoro až ke stropu zaplněná originálně řešeným špičatým nábytkem nejasného účelu. Byl plný polic, přepážek a zásuvek podivných, vesměs pokroucených tvarů.
Na tmavěji žluté leštěné podlaze stál podél celé té zdi dlouhatánský stůl, který prakticky kopíroval podivně zatočené útvary nad sebou, takže žádná jeho část se nepodobala té předešlé a jediné, co je pojilo, byly hromady jídla, pod kterými se stůl doslova prohýbal. Nabízelo se tu snad všechno známé ovoce, zelenina a další pochoutky, mezi nimiž by si jistě vybrala každá rasa obývající tuto galaxii. Za stolem postávalo dobrých dvacet… možná i třicet hostesek, zabývajících se nejrůznějšími činnostmi, které ze svého místa většinou nedokázal přesněji identifikovat.
Poprvé se podíval napravo od sebe a překvapením ustoupil o krok vzad. Kus od něj se do obrovské výše tyčilo jásavě žluté majestátní sousoší, zpodobňující několik HaKů a zvířat, symbolizujících Park, z jehož vrcholu se sypal jemňoučký světlounko žlutavý aninový písek, který líně opisoval měkce zaoblené tvary jednotlivých soch a s tichým šustěním dopadal na výrazně tmavší podlahu, na níž vytvářel s geometrickou precizností překrásné rostlinné i živočišné obrazce.
Všude kolem písečné fontány bylo rozeseto nespočet stolků s židličkami a sedačkami, jaké si jen lze představit, a v některých z nich seděli další návštěvníci vědeckého oddělení Parku, kteří si vstupu dalšího hosta nejspíš ani nevšimli. Stěna za jejich zády byla vůbec nejpestřejší částí celé haly, ačkoliv i ona byla seskládaná pouze z různých odstínů žluti. Bylo to umělecké dílo, vzdáleně připomínající mozaiku, sestavenou z krátkých různě protkaných proutků, které ve výsledku vytvářely velice složitý a detailně propracovaný kruhový dokonale symetrický vzor. Mladého vědce v první chvíli napadlo, že už ten symbol někdy viděl, ale nemohl si vzpomenout kde. Zamyšleně svraštil čelo, ale pak mu projelo hlavou, že tohle teď rozhodně není jeho prioritou… bylo ostatně vysoce pravděpodobné, že jde jen o nějakou vzdálenou podobnost s jakýmsi symbolem, a to, co právě vidí, je ve skutečnosti pouhou dekorací.
Rakton-Satni stočil svůj zkoumavý pohled zpět k přicházející dívce, za jejímiž zády byla jen jednolitá žlutá zeď bez jediné ozdoby či kusu nábytku, což bylo vzhledem k ploše, kterou zaujímala, docela zvláštní. Pouze dole při zemi se krčila řada nejméně dvaceti nízkých béžově natřených dveří, kterými se pravděpodobně vcházelo do různých částí vědeckého oddělení Parku… do kterých asi půjde on?
Mladík se do těch míst zvědavě zahleděl. Vážně odtud ty dveře vypadaly tak malé, že bude potřeba se pořádně přikrčit, až jimi bude procházet. A ačkoliv věděl, že se jedná o pouhý zrakový klam, způsobený nezvykle velkými rozměry haly, zcela mimovolně se přikrčil. Dívka ve žlutém stejnokroji zdejších hostesek došla až k němu a s profesionální zdvořilostí sklopila zrak k zemi. Rakton-Satni si okamžitě všiml, že jí není ani v nejmenším sympatický a ve skutečnosti si připadá nadřazeně.
„Doktor Rakton-Satni,“ odříkala bez jakéhokoliv zájmu a nebyla to otázka, nýbrž holé konstatování faktu, „jste očekáván. Následujte mne prosím,“ pokývla důrazně hlavou, aniž by věděla, že tím mladému vědci s definitivní platností potvrzuje, že byl do těchto míst, která jsou obyčejným smrtelníkům většinou zapovězena, skutečně pozván. Krásná průvodkyně jej vedla ke třetím dveřím zleva, a jak kráčeli halou, všiml si, že po nich někteří HaKové v místnosti zvědavě pokukují. Uvědomoval si, že to není pouhá náhoda, protože vnímal, že v nich jeho přítomnost vzbuzuje jistou dávku zvědavosti. Cítil, jak mu pod nohama skřípou drobná zrníčka aninu a přemýšlel, jestli se sem dostala až od písečné fontány nebo je tady pracovníci Parku úmyslně rozsypávají, aby ještě víc demonstrovali své bohatství… a s ním ruku v ruce jdoucí moc.
Dveře, které se teď už rozhodně nezdály tak malé, se tiše otevřely, ještě než k nim došli a Rakton-Satni bez zaváhání vešel za dívkou do malé dokonale kulaté místnosti, ozářené teplým žlutým světlem, jejímž jediným vybavením byla dvě křesla, postavená naproti sobě, sklopená téměř naležato. Úslužná hosteska počkala, až se její zákazník posadí a pak se sama usadila do křesla naproti němu.
„Bude to trochu delší cesta, ale naprosto pohodlná,“ informovala jej s dobře nacvičeným úsměvem, „chce s vámi mluvit samotný šéf vědeckého oddělení Parku, což je pro vás jistě nesmírnou ctí… jenže ten – jak jistě víte – nesídlí na Ergii, takže vás k němu musíme přepravit. Je to velice zaneprázdněný muž, který…“
„Nevíte, co mi chce?“ osmělil se konečně zeptat mladý vědec, a sotva co ze sebe tu dlouho připravovanou otázku vystřelil, zaznamenaly jeho smyslové senzory vlnu dívčiny nevole, takže si uvědomil, že skočil své průvodkyni neslušně do řeči, „dostal jsem nabídku práce pro Park, ale nevím, v čem by měla spočívat,“ vysvětlil jí mnohem tišeji se zahanbeně sklopenýma očima.
„V tom vám bohužel nemohu pomoci,“ odpověděla dívka s profesionálně nahranou lítostí v hlase, ačkoliv ve skutečnosti ji jeho problémy vůbec nezajímaly, „ale jsem si jistá, že se to za malou chvíli dozvíte.“ Její poslední slova už Rakton-Satni slyšel jakoby z veliké dálky. V uších mu hrála příjemná melodie a on se propadl do hlubokého spánku.
V neuvěřitelně živém snu, který se vzápětí dostavil, viděl svou dávno zemřelou matku a Tjeru, kterou znal jen z jejího vyprávění. Jeho matka plakala a ze všech sil se snažila dosáhnout na své příbuzné, které kdysi opustila kvůli lásce svého života. Srdce všech zúčastněných překypovala smutkem a on věděl, že oni touží po tom setkání přinejmenším stejně silně jako ona, ale přesto před jejíma natahujícíma se rukama ustupovali stále dál a dál do nitra planety, jakoby je tam odtahovala nějaká neviditelná síla, takže se nedokázala dotknout ani jediného z nich. Celý ten výjev prostupovala nesnesitelná bolest a smutek.
Hudba v jeho hlavě zesílila, až zatlačila ten podivný sen hluboko do pozadí jeho mysli a Rakton-Satni se začal poznenáhlu probouzet. Když otevřel oči, stálo už spoře oděné děvče vedle něj a úslužně čekalo na jeho procitnutí, i když ve skutečnosti jejím nitrem lomcoval vztek… asi někam spěchala a tuhle práci chtěla mít co nejdříve za sebou.
Dveře za ní byly otevřené, takže už ji dál nechtěl zdržovat. Sám vyskočil z křesla a vyrazil z malého modulu dřív, než jej k tomu jeho průvodkyně stačila vyzvat. Proběhl dveřmi a hned za nimi zůstal stát jako opařený… ocitl se totiž znova v té vstupní hale, kterou sem dnešního rána vstoupil. Nejspíš neodpovídá náročným požadavkům Parku a posílají jej odtud pryč. Co s ním asi prováděli, zatímco spal?
„Jsme zpátky na Ergii…“ zašeptal zničeně, ale dívence za jeho zády připadala ta slova kdoví proč vtipná a dokonce se poprvé za celou tu dobu upřímně zasmála… i když v tom byla i notná dávka zlomyslnosti.
„Od vaší planety jsme pěkně daleko. Letěli jsme v hibernaci několik dní,“ pravila už zase s tím nepřirozeně hraným pochopením, „všechny vstupní haly Parku si jsou podobné jako vejce vejci. To jste nevěděl? Teď právě jsme v naší pobočce na Tjeře.“
„Na Tjeře?“ vytřeštil na ni mladý vědec vylekané oči, „jsem přímým potomkem tjeřanky… na tu planetu by mě nikdy nepustili!“
„Jste na území Parku,“ informovala ho s úsměvem, který už se plně vrátil do profesionálního módu, „tjeřané nám odprodali malý kousek země na území svého hlavního města. Myslím, že poslední dobou mají větší finanční problémy než obvykle,“ dodala nečekaně prostořece, což ji samotnou překvapilo a ustrašeně se rozhlédla kolem sebe, jestli její slova nemohl zaslechnout někdo ze zdejších zaměstnanců.
„Šéf je teď zde a očekává váš příchod. Jistě se mnou souhlasíte, že bychom jej neměli nechat čekat,“ pravila rychle, protože si právě všimla mladé ženy, která se k nim blížila od recepce. Byla o něco málo starší než ona, ale přinejmenším stejně půvabná a Rakton-Satni okamžitě zaznamenal, že v jejích emocích, vztahujících se k jeho osobě, necítí nic negativního.
„Děkuji vám, já už si doktora Rakton-Satniho převezmu,“ pronesla ta nová trochu odměřeně, aby dala své kolegyni najevo vyšší postavení, a dřív než se nadál, odváděla jej do úplně prvních dveří v řadě. Těsně předtím, než do nich vstoupili, otočil hlavu zpět do haly. Teď se k nim upíraly oči úplně všech HaKů, kteří dnes zavítali do zdejší centrály, a on si jasně uvědomoval, že tentokrát to není pouhá zvědavost.