Bobakovo tajemství 23 - 24. kapitola

Anotace: Nic technického... jen obyčejný příběh obyčejného mladého zoologa z opačné strany galaxie, který by rád zjistil, jestli se ty fantastické povídačky o tajemných tjerských bobacích zakládají alespoň částečně na pravdě... protože pokud ano...

Po příštím dnu plném vrcholících příprav, ze kterých se nebylo možno ani na chvíli utrhnout, nadešla dokonale temná noc, v níž světlo z hvězdokupy nad obzor vůbec neproniklo… ale to Rakton-Satniho trápilo asi ze všeho nejméně.

Do poslední chvíle doufal, že si Ajá-ja přece jen najde příležitost, aby se se svým bratrancem stihla rozloučit, ale neukázala se… nebo ji jen mezi těmi tisícovkami tjeřanů, kteří dnes k hranicím své metropole kvůli transportu bobaka dorazili, nezahlédl.

Nutno říct, že měl i jiné starosti. Největší strach měl z toho, že inteligentního bobaka nenaláká do připravené klece, ale nakonec to bylo mnohem snazší, než si představoval. Skoro to vypadalo, že do svého dočasného vězení leze naprosto dobrovolně… a možná, že se tam dokonce těší.

Naštěstí se nenaplnily ani jeho obavy z nenávistných či dokonce agresivních projevů domorodého obyvatelstva. Všechny ty mnohohlavé davy, které obklopovaly město kolem dokola v hrozivé demonstraci síly a jednoty tjerského lidu, nepromluvily po celou dobu nakládání svého národního klenotu ani slovo. Nutno říct, že to i přesto… nebo právě proto, vypadalo pěkně děsivě, ačkoliv se nakonec toto netradiční rozloučení obešlo bez jakéhokoliv incidentu či provokace.

Jakmile se nákladní prostor přepravní lodi uzavřel, začala snad celá Tjera zpívat tklivou ponurou píseň, která se nesla stěnami města i hustými lesy planety a byla slyšet doslova všude… a zněla dlouho a dlouho, jakoby neměla nikdy skončit.

Rakton-Satni projel celým městem, než vstoupil do hlavní budovy Parku a po celou cestu jej ten prapodivný smutný nápěv doprovázel. Byla to tak vtíravá melodie, že vzbuzovala pocit, že už mu do nejdelší smrti nepřestane hučet v hlavě, a i když nakonec dozní, nikdy se už toho žalostného kvílení nedokáže zbavit úplně.

Ačkoliv už si v té chvíli zakázal na svou nevděčnou sestřenku myslet, přistihl se, že přemýšlí, jestli tu píseň Ajá-ja taky zpívá… a dokonce se mu několikrát zazdálo, že v té změti tisíců hlasů poznává ten její. Věděl, že je to jen klam, ale i tak pokaždé trhl hlavou v bláhové naději, že ji bude moct ještě jedinkrát zahlédnout.

Bobak byl už v bezpečí své klece na palubě transportní lodi a mladý vědec vstoupil do zářivě žluté vstupní haly budovy Parku jako ten nejdůležitější HaK dnešního dne – ten, který to celé zařídil, připravil a zrealizoval. Dnešek byl jeho dnem… dnem jeho triumfu. Dnes tady byl on tou hlavní osobou a tohle je začátek jeho budoucí zářné kariéry… tak proč myslí jen na malou ztřeštěnou tjerskou holku…

Oči všech přítomných se obracely k němu. Byli zde představitelé několika planet, dokonce přicestoval i ergijský kancléř, aby tak demonstroval hrdost na občana své domoviny… a sama vedoucí vědeckého oddělení Parku mu vykročila vstříc a pogratulovala mu k úspěchu… taková sláva! Škoda, že to nevidí Ajá-ja…

Všechny formality byly dokončeny a Rakton-Satni jako poslední vstoupil na palubu. Ihned zkontroloval svého nejdůležitějšího svěřence a přesvědčil se, že má skutečně všechno, co bude cestou potřebovat. Teprve pak šel pozdravit kapitána a podle zvyklostí této galaxie se odevzdal pod jeho vládu na lodi a zřekl se jakéhokoliv práva rozhodovat ve věcech, nespadajících do jeho přímých kompetencí.

Cítil se trochu nesvůj, protože dosud nikdy nebyl tak významnou osobou, aby musel něco takového podstupovat a rozhodně si nebyl jistý, že všechny ty předepsané zdvořilostní procedury provedl tak docela správně, ale zdejší kapitán byl rozhodně nad věcí, a ať už se v duchu nad jeho nepřesnými formulacemi shovívavě usmíval, nebo si jich prostě jen nevšímal, přijal jeho blekotavé přísahy s důstojností, odpovídající jeho postavení.

Když odcházel z můstku, celý se chvěl vzrušením i radostí z vlastního úspěchu. Všechno bylo až neuvěřitelně perfektní – všechno šlo přesně podle plánu… kazila mu to jen nahořklá pachuť Ajá-jiny zrady. Zrady jejich přátelství, o němž byl ještě včera přesvědčený, že jim oběma zůstane jako věčná neposkvrněná památka i po jeho odletu z Tjery. Věděl, že kdykoliv v budoucnu si na tenhle nejvýznamnější den svého života vzpomene, vždycky tu pachuť ucítí…

Snažil se ze všech sil soustředit jen na svůj úspěch, ale nebylo to vůbec snadné. Nepřestávalo jej mrzet, že to muselo takhle dopadnout… a bolelo to víc, než by si byl myslel. Dal by cokoliv za to, kdyby se jí mohl zeptat, proč se tak rozhodla… čím jí ublížil… čím si zasloužil její pohrdání.

Loď odstartovala a malá planeta jeho předků se mu zmenšovala před očima. Uvědomil si, že ačkoliv zůstaly reproduktory zapnuté, to tjerské skučení na rozloučenou už není slyšet, ale nijak se mu tím neulevilo. Ještě jednou pohlédl na zelenou kuličku za průzorem a z hrudi se mu vydral hluboký neskutečně bolestný vzdech.

„Sbohem,“ zašeptal a sklopil oči k zemi. Najednou se cítil k smrti unavený a… sám. Původně se chtěl ještě jednou zastavit za bobakem, ale teď měl pocit, že by tam ani nedošel. Jak dlouho už nespal? A kdy si naposledy odpočinul?

V duchu se trochu smutně pousmál a vyrazil ke své kajutě. Byla to samostatná prostorná a velmi pěkně zařízená místnost, která byla na této lodi rezervovaná pro důležité pasažéry, většinou doprovázející živý náklad. Několikrát už s touto společností spolupracoval, ale ještě nikdy na jejich lodi sám neletěl, natož aby zde byl významnějším hostem. I to bylo důvodem, že si to tentokrát hodlal užít!

Posadil se do pohodlného fialově potaženého křesla a majetnicky se rozhlédl po svém okolí. Pracovníci Parku mu místnost zaplnili vším, o co požádal. Ještě nikdy se mu nestalo, aby měl takové možnosti… neomezené možnosti! S pocitem hrdosti přehlédl velkou knihovnu, v jejíchž policích byly narovnané vědecké literární skvosty, které nebylo tak jednoduché sehnat, natož zaplatit… ale pro Park nebylo nic nemožné… a žádné nároky příliš veliké. Kdyby si byl požádal o sud aninu, jistě by tady na něj čekal uprostřed toho překrásně vyšívaného koberce… mohl si zkusit požádat o Ajá-ju…

Nepřítomně zaklepal hlavou, aby ze sebe tu bolestnou vzpomínku už konečně nadobro setřásl, ale ve skutečnosti dobře věděl, že to tak snadné nebude. I když se rozhodla ho v poslední chvíli podrazit a pošlapat ten krásný vztah, který si spolu vybudovali, přesto ji má pořád rád… a navíc vůbec netuší, co ji přimělo něco takového udělat… ale je přece docela možné, že to neudělala dobrovolně! Třeba ji donutili násilím!

Sám se své myšlenky ulekl a najednou nedokázal pochopit, že ho tahle možnost nenapadla dřív. Jeho mysl vzplála tak silným rozhořčením, že vyskočil z křesla a bojovně zatnul pěsti. Krev se mu nahrnula do hlavy jako vlna v rozbouřeném moři a on se musel hodně přemáhat, aby v něm nezvítězila impulzivní touha běžet požádat kapitána o návrat na planetu. Umiňoval si, že ihned po přistání zařídí, aby pracovníci Parku jeho sestřenici našli a vysvobodili z žaláře, kde ji její krajané zadržují, aby mu nemohla dát sbohem… nebo na poslední chvíli prozradit bobakova tajemství. Představoval si, jak Ajá-ju vysvobodí a dopraví za ním… a on jí pak ukáže celý vesmír… všechno, co si tak moc přála vidět.

Znova usedl do křesla, a unaveně zvrátil hlavu do měkké opěrky, která se bleskově přizpůsobila tvaru jeho lebky. Křeslo se zhouplo a samo vyjelo nahoru, aby se jeho tělo mohlo dostatečně uvolnit. Měl pocit, že se vznáší na obláčku… letí nad povrchem Tjery a hledá svou sestřenku, která tam na něj někde netrpělivě čeká.

„Ještě se spolu setkáme…“ zašeptal se vší rozhodností těsně předtím, než se jeho oči zavřely a on tvrdě usnul.

 24. kapitola

Nespal dlouho. Když otevřel oči, uvědomil si, že jej probudil vlezlý chlad, který se mu vplížil pod tenký ergijský plášť, do něhož byl zahalen. Už dlouho necestoval vesmírem bez umělého spánku a dočista zapomněl, jaká bývá na kosmických lodích zima.

Rozmrzele sáhl po druhém plášti, nedbale pohozeném na jinak pečlivě sbaleném cestovního vaku. Vlastně měl zabaleno už včera dopoledne a všechny své věci sem odnesl, ještě než se naposledy vypravil za Ajá-jou, jen tenhle plášť sem hodil až dnes ráno. Neležel s ostatními svršky uvnitř zavazadla, protože když je se vší pečlivostí zavíral, netušil, že mu sestřenice na poslední chvíli ještě vrátí jeho dárek.

Přitáhl si improvizovanou přikrývku až ke krku a rukama si ji rozhodil po prochladlém těle. Splývavá látka mu lehce protékala mezi prsty, až najednou mu mezi palcem a ukazováčkem uvízlo něco tvrdého s ostrými, neopracovanými okraji.

Bezmyšlenkovitě zajel rukou mezi záhyby, ve kterých byla skryta prostorná kapsa, v níž tu ostrou věcičku bez problémů nahmatal. Nahmatal, ale nevytáhl. Ať cukal sebevíc, předmět jeho snahám sveřepě odolával, jakoby odmítal opustit intimní přítmí svého úkrytu.

 Rakton-Satni se nabručeně posadil… nic co má nějakou spojitost s jeho ztřeštěnou sestřenicí, prostě nemůže být v pořádku… uchopil to vzdorující cosi pevně všemi prsty – cukl ze všech sil – a nic se nestalo (ergijské látky jsou naštěstí velmi kvalitní).

Ještě před chvílí ho to jenom štvalo, ale teď už byl vzteky bez sebe. Horečně obrátil plášť naruby a zbrklými trhanými pohyby šátral v jeho četných záhybech, až konečně objevil to, na co měl v úmyslu zaměřit všechnu svou nahromaděnou trpkost, lítost, zklamání, vztek, strach, bolest a ostatní veskrze negativní emoce, spojené s jeho tjerskou příbuznou.

Byl to kamínek. Malý, mléčně zelený a ostrý jako sklo. Jeho povrch nebyl právě hladký a naleštěný, ale i přesto v něm na první pohled poznal nerost, jímž byly tvořeny oba břehy kanálu, ke kterému jej Ajá-ja na Tjeře zavedla, a v jehož strmé stěně byly vytesány bobačí nory.

Kamínek byl nějakým zatraceně pevným lepidlem přilepený k látce na vnitřní straně kapsy, takže jej opravdu nebylo možné od ní oddělit, aniž by došlo k jejímu poškození… ale mladý vědec už se o to ani nesnažil.

Jeho obličej ustrnul v jakémsi nepřítomném výrazu, ve kterém se mísil úlek s náhlým prozřením. Bylo to, jakoby se mu v jeho smutkem i zklamáním zastřeném mozku náhle rozsvítilo jasné světlo a v tom jediném okamžiku, v němž všechna kolečka zapadla na správné místo, mu došlo, že pokud byl opodstatněný jeho původní předpoklad, že Ajá-je v jejich posledním setkání někdo zabránil – a je docela pravděpodobné, že to udělal za použití násilí – je tohle jediný vzkaz, který se jí podařilo mu poslat… a dost možná v tom bylo zašifrované i zoufalé volání o pomoc…

Ruce mu bezmocně sklouzly podél těla a lehký plášť se mu bez sebemenšího zašustění svezl k nohám na bohatě zdobený fialový koberec… pokud byla ta holka v úzkých a spoléhala na jeho postřeh, důvtip a rozumové schopnosti (možnost, že by spoléhala na jeho svaly je velice nepravděpodobná), pak v těch posledních chvílích před odletem nezklamala ona jeho, ale naopak on ji… a kdoví, co ji ta jeho trestuhodná nevšímavost stála…

Teď už byla ta chuť běžet rovnou na můstek a požádat kapitána o okamžitý návrat na Tjeru skutečně neodolatelná. Měl chuť křičet a rozbíjet věci… vykopnout dveře, rozervat ten zatracený plášť na cucky a třeba se jím i pokusit kapitána škrtit, kdyby jeho požadavek odmítl vyslyšet… ale nic z toho neudělal.

Vyskočil sice znova na nohy, jakoby se už-už chystal svůj nedomyšlený plán uskutečnit, ale rozumnější část jeho mysli, která tak snadno nepodléhala emocím… ta ergijská veskrze pragmatická část, jej znova nekompromisně usadila zpět do křesla.

Ačkoliv si to odmítal připustit, dobře věděl, že by se kapitán nemohl na planetu vrátit, ani kdyby chtěl. Tjeřané si své výsostné území důkladně střeží a tahle loď nemá k návratu povolení, a i když je na palubě bobak, určitě by nebylo snadné je za daných okolností získat. Nejspíš by s trochou snahy dokázal vymyslet důvěryhodnou záminku, pod kterou by mu to mohlo projít nejen u kapitána, ale i u tjerských úřadů. Jenže co pak? Co po přistání? Měl by vůbec naději, že se k ní dostane? Má jen kamínek… a to mu bude jako důkaz pro úřady sotva stačit… Bylo mu jasné, že jeho reálné šance na úspěch nejsou ani zdaleka růžové… Klíč od města musel vrátit a bez něj se do lesa nedostane. Jistě, může o něj žádat oficiální cestou, jenže něco takového se může pořádně protáhnout. Posledně to trvalo déle než rok a nebýt Ajá-ji, možná by ještě teď seděl na židli ve své kanceláři na Tjeře a psal další oficiální žádosti…

A kdyby se nakrásně dostal ven z města, nikdy Ajá-ju nenajde… není nikdo, kdo by byl ochotný ho k ní dovést… vždyť to vypadá, že v tom jede i její vlastní matka. Trvalo by to dny… možná i mnohem déle, a každé zdržení by byl nucen svým chlebodárcům velmi věrohodně odůvodnit. A i kdyby měl nehorázné štěstí a svou sestřenici našel, co by udělal? Opravdu by se pokusil poprat s ozbrojenými tjerskými vojáky? Vyprovokoval by diplomatický incident?

Navíc, pokud ji opravdu uvěznili – a i na to mu chyběly důkazy – bylo to proto, aby mu neprozradila něco, co považovali za nějaké to domorodé tabu, takže když teď odletěli, pominul důvod k jejímu věznění a jeho sestřenice je v těchto chvílích opět volná.

A nejhorší ze všeho bylo, že taková záchranná akce – ať jakkoli ušlechtilá – by mu u vedení Parku nejspíš neprošla. I kdyby se jim podařilo získat povolení k návratu na planetu, aby mohl přednést své podezření tjerskému Velkému shromáždění, znamenalo by to přinejmenším velké zdržení a bobak nesmí zůstat v kleci příliš dlouho, takže není vyloučeno, že by musel být na nějaký čas navrácený do přírody… a co kdyby se příště už nedal tak snadno odchytit? Co kdyby jej tjeřané napodruhé odmítli vydat? A to všechno jen kvůli jeho domněnkám, vykonstruovaným unavenou a notně roztrpčenou myslí na základě malého kamínku, uvízlému v kapse pláště… a co když se mýlí? Co když to celé jen špatně pochopil?

Jeho rozvášněné emoce někde uvnitř něho samotného bojovně křičely… vykřikovaly mu přímo za lebeční kostí plamenné fráze, v nichž byl ochoten se za Ajá-ju obětovat. Řvaly, že mu nezáleží na ničem jiném, než na jejím osvobození… ale pořád tady byl ten hlodavý a stále silnější… a chladnější hlas rozumu. Co když je to všechno nedorozumění? Co když si to celé jen špatně vykládá a ona není ani zdaleka v takových nesnázích, jak si namlouvá? Poslala mu na rozloučenou kamínek, který mu má připomínat jejich setkání… a on z toho dělá kdovíco… Jistě, jsou tady otázky, proč to udělala tak tajně nebo mu aspoň nenapsala vzkaz, ale to všechno může mít i mnohem prostší vysvětlení, než si vybájil ve své přetažené mysli. Tjeřany… i jejich činy je občas velmi obtížné pochopit… a tohle Ajá-jino ‚sbohem‘ je pravděpodobně jen její osobní představou rozloučení. Ona meditovala se svými předky a místo sebe poslala kamínek, který mu ji má navždy připomínat…

Krev mu ještě stále vřela v žilách, ale v temné… chladivé hloubce jeho svědomí se už dostávala ke slovu krutá bolestná realita. Ve své situaci a při důležitosti svého poslání si prostě takové osobní selhání nemůže dovolit. Nemůže se pustit do tak nejistého podniku, protože by to pro něj za daných okolností znamenalo riskovat ztrátu svého tak těžce vybudovaného postavení… a možná i vysněné práce. Nemůže… nechce ztratit svou budoucnost… v žádném případě.