Bobakovo tajemství 27. - 28. kapitola

Anotace: Nic technického... jen obyčejný příběh obyčejného mladého zoologa z opačné strany galaxie, který by rád zjistil, jestli se ty fantastické povídačky o tajemných tjerských bobacích zakládají alespoň částečně na pravdě... protože pokud ano...

27. kapitola

Kdyby měl Rakton-Satni čas srovnat si to všechno pořádně v hlavě, určitě by nezareagoval tak hloupě, jenže on byl ještě stále částečně v zajetí svého až pohádkově nádherného snu a nebyl prozatím schopen přenést se plně do reality.

„To už jsme přistáli? Proč tak brzy?“ zeptal se naivně a s jakýmsi rádoby majestátním výrazem poplácal dokonale zmateného mužíka žoviálně po levém rameni.

„Ne-e…“ vyrazil ze sebe příchozí rozpačitě a změřil si mladého vědce podezíravým pohledem, „kapitán se naopak obává, že se naše cesta poněkud protáhne…“

„Jak poněkud protáhne?!“ zopakoval Rakton-Satni úsečně, jakoby doopravdy nedokázal význam těch slov pochopit, ale jeho mysl byla najednou plně soustředěná a jeho shovívavý výraz, s nímž nočního návštěvníka před okamžikem přivítal, vystřídal tvrdý výraz vzdoru.

„To se zatím nedá tak snadno říct,“ zakňoural mrňous téměř plačtivě a věnoval rozcuchanému muži ve dveřích další kradmý pohled plný rozpaků, „kapitán vzkazuje, že vás očekává na můstku, protože se situace tak trochu zkomplikovala,“ zkřivil významně obličej a evidentně čekal na mladíkovu okamžitou odpověď.

Rakton-Satnimu se rozhodně nechtělo běhat o půlnoci po lodi… zvlášť když je zítra jeho velký den a on se na něj potřebuje jaksepatří vyspat. Užuž otevíral ústa, aby toho drzého človíčka odkázal do patřičných mezí, když vtom jej přímo udeřil příval jeho emocí.

Tady nešlo o pouhý strach nebo dokonce nesouhlas s kapitánovou vůlí… tady se jednalo o něco neodvratného, o cosi fatálního, nepodléhajícího jakémukoliv lidskému rozhodnutí. Ať už se s touto lodí přihodilo cokoliv, není v kapitánově moci dostát svým závazkům.

Teprve v té chvíli se doopravdy probudil. Naklonil se k nebohému poslovi špatných zpráv tak blízko, aby mu mohl pohlédnout zpříma do očí, kterými se pokoušel neustále uhýbat.

„Co se stalo?“ zeptal se tak důrazně a tvrdě, že se malý mužík zatvářil ještě víc vyděšeně a v návalu paniky se pokusil couvnout dozadu, kde narazil do pootevřených dvířek knihovny. Bolestně zasyčel a rukou si pevně sevřel poraněný bok.

„To ten zatracenej satelit…“ zaskuhral, zatímco si nepřestával třít pohmožděné místo, „probral se k životu… asi po pěkně dlouhý době… a převzal kontrolu nad systémy lodi.

Kapitán ani důstojníci s tím nedokážou nic udělat… už pár hodin se pokoušej nějak toho parazita přechytračit, ale zatím se jim to nedaří a loď se s náma žene vesmírem docela jinam, než jsme měli původně namíříno… takže je dost nepravděpodobný, že by to do zejtřka dokázali všechno napravit, protože i kdyby tu prokletou věc nakrásně vyřadili z provozu, budeme se muset eště vrátit na původní kurz,“ vysypal ze sebe jedním dechem, evidentně hrdý na to, že zvládl tak dlouhý monolog.

„Jak velké je poškození lodi?“

„Loď není poškozená, jen… neposlouchá.“

„Zkoušeli jste to restartovat?!“ zařval na toho nebožáka, až znova poskočil vzad a praštil se do stejného místa jako prve, takže se bolestí skroutil skoro až k podlaze.

„Copak já vím?“ zaskřehotal ublíženě mezi steny, „s takovejma věcma se mi nikdo nesvěřuje, já jsem jen vobyčejnej lodní kuchař… Ale kapitán chtěl mluvit s váma … a řekl bych, že právě kvůli zvodpovězení podobnejch otázek…“ pokrčil rameny a s dalším bolestným povzdechem si rukávem otřel mokrý nos, „proč prostě jen nevyhovíte jeho přání a nejdete za ním, místo abyste si vylíval zlost na mně!?“

Rakton-Satni měl chuť se omluvit, ale neudělal to. Jednak měl plnou hlavu rozporuplných myšlenek… a navíc mu to připadalo jaksi nepatřičné vzhledem k mužíkovu postavení. Prostě jen nechal obtloustlého kuchaře stát u svých dveří a bez dalšího otálení vyrazil na můstek.

Dveře do řídícího centra lodi byly otevřené dokořán, což rozhodně nebylo běžné. Už několikrát do těchto míst zabloudil, takže dobře věděl, jak je na to kapitán opatrný.

Musel sám sobě přiznat, že tentokrát dokonce i on pociťuje to zvláštní šimrání kolem žaludku, kterému obyčejní tvorové říkají zvědavost. Na chvíli se zastavil a zaposlouchal se do změti hlasů, vycházejících z nitra místnosti. Zhluboka se nadechl a teprve potom vstoupil rázným krokem na kapitánský můstek.

Bylo tu sedmnáct – s ním osmnáct HaKů. Kromě kuchaře, který se sem už nevrátil a pravděpodobně šel rovnou od něj do kuchyně připravovat snídani, tu tedy byli úplně všichni… ať už byli právě teď ve službě nebo je sem taky narychlo vytáhli přímo z postele – soudě podle toho, že jen někteří z členů posádky měli na sobě předepsanou uniformu přepravní společnosti, jiní byli zahaleni do civilních plášťů a ostatní – stejně jako on sám – měli jen své pohodlné noční úbory.   

Normálně mívá tahle loď víc členů posádky, ale on si pro tuto zakázku výslovně nepřál žádné další ošetřovatele, které společnost zaměstnává, protože byl přesvědčený, že na tak krátkou cestu by si vystačil i sám… přesněji řečeno – neměl rád, když mu do jeho práce někdo mluví, natožpak když se jednalo o něco tak mimořádného, jako je transport bobaka. Takže z obvyklého veterinárního personálu mu byl na palubě k dispozici pouze doktor, který se teď právě skláněl spolu s ostatními nad tou záhadnou špinavě červenou věcičkou vprostřed místnosti, z níž mezi jejich semknutými těly nebylo zrovna moc vidět.

Všichni ti HaKové, z nichž převážná většina patřila k lidské rase, mezi sebou živě diskutovali, takže si nově příchozího zpočátku nikdo nepovšiml a on prošel nepozorovaně až těsně za jejich skloněná záda, aby si skulinami mezi nimi prohlédl předmět, který tu evidentně způsobil pořádný rozruch. Popravdě, nebylo to ani zdaleka tak veliké, jak předpokládal a navíc to nevypadalo ani trochu nebezpečně. Ze všeho nejvíc to připomínalo velký rozevřený květ nějaké tropické rostliny s kulatým semeníkem na vrcholu. Dokonce si vzpomínal, že jednou v době studií viděl podobnou květinu na školní exkurzi v bažinách ergijské přírodní rezervace.

Jeden z důstojníků si jej konečně všiml a upozornil na jeho příchod kapitána, který se k němu okamžitě otočil. Měl ve tváři tak tragický výraz, že si mladý vědec nebyl jistý, jestli si z něj nedělá legraci. Dokonce mu blesklo hlavou, jestli se nestal obětí nějakého zasvěcovacího rituálu pro nováčky. Kdysi o tom četl, ale dobře si pamatoval, že tam stálo i to, že už se nic takového pár století neprovádí.

„Nebudu před vámi tajit, že to nevypadá dobře a situace je velmi vážná,“ uvedl svou řeč kapitán úředním hlasem, jakoby mu podával oficiální hlášení, „ta mimogalaktická technologie dostala pod kontrolu všechny lodní systémy, zatímco nám k nim zcela znemožnila přístup. Už jsme vyzkoušeli většinu dostupných metod a postupů, které členové mé posádky navrhli, ale nic nemělo úspěch… alespoň prozatím. V této chvíli nejsem schopen s určitostí říct, o jak dlouhém zdržení tady mluvíme, ale jsem si zcela jist, že dnes ani zítra do přístaviště Bobačího ráje nedorazíme. Mohu se vám však zaručit, že já i mí podřízení uděláme pro odstranění překážky vše, co je v našich silách.

Chci vás zároveň požádat, abyste ve své velkorysosti zvážil všechny okolnosti, které k této politováníhodné leč co do významu drobné nepříjemnosti vedly a vzal v úvahu…“

 28. kapitola

Kapitán mluvil pořád dál, ale Rakton-Satni už ho poslouchal jen jedním uchem. Slyšel něco o jeho povinnosti prozkoumat a zajistit nové technologie a případně poskytnout pomoc jakýmkoliv tvorům v nouzi, kteří o ni požádají, ale bylo naprosto jasné, že mu to povídá jen proto, aby jeho společnost nežaloval u intergalaktického tribunálu.

Bylo zřejmé, v jaké situaci se ten HaK právě ocitl, protože nikdo v celé galaxii by si nepřál stanout v soudním procesu proti právnímu oddělení samotného Parku, ale on kapitána přesto nelitoval. Kdyby si s tou objevenou hračkou začali pohrávat, až po dokončení svých závazků a splnění všech povinností, mohl být už za pár hodin na místě určení, obklopený zástupci medií všech obydlených planet.

Představil si tu velkou slavnost, která se pro něj v těchto chvílích v Bobačím ráji už určitě připravuje, v duchu viděl všechna ta světla různobarevných reflektorů, namířených přímo do místa, kde měl za pár hodin stát a do rukou nejvýznamnějších představitelů Parku předávat klenot všech jejich zoologických zahrad rozesetých po celé galaxii – samotného legendami opředeného tjerského bobaka. Tomu ceremoniálu měl být přítomen i samotný president Parku, který dnes víceméně šéfuje celému známému vesmíru… a on s ním mohl promluvit! Mohl mu stisknout ruku… Mohl dávat interview o bobacích a jejich způsobu života, o svých činech na Tjeře… mohl vyzvat veřejnost k osvobození své sestřenice… A místo toho všeho trčí na téhle zatracené rozbité lodi a musí poslouchat trapné výmluvy nějakého nezodpovědného ňoumy, který se pokouší vykecat ze své zodpovědnosti.

„… náš doktor mě ujistil, že krmiva pro přepravovaná zvířata máme prozatím dostatek…“ zaslechl mladý vědec jakoby z dálky kapitánův stále tak oficiálně komisní hlas… jistěže je ho dostatek! Pro všechny případy vzal s sebou zásoby na celý galaktický rok… ale co ta veliká slavnost!? Prezident se na setkání s jeho maličkostí bude asi těžko obtěžovat dvakrát! Copak tenhle bezvýznamný kapitánek může vědět o tom, oč jeho přičiněním v těchto chvílích přichází!?

„Musím okamžitě mluvit s někým z vedení Parku!“ skočil neomaleně do kapitánova monologu, ale ani v nejmenším ho to netrápilo.

„Nemáme žádné spojení s vnějším světem… pokusil jsem se vám to přece právě vysvětlit,“ zareagoval už trochu netrpělivě kapitán po krátkém zaváhání, „nemůžeme se spojit s žádnou planetou, protože nám ta technologie blokuje veškeré vysílání, stejně jako to k nám s největší pravděpodobností nepustí ani žádné příchozí signály.“

„Jistě nás budou hledat… a Park rozhodně najde způsob, jak s námi navázat kontakt,“ pokoušel se mladý vědec neztrácet půdu pod nohama, „mají dostatek prostředků, aby zahájili pořádnou pátrací akci… Doufám, že jste vypustili orientační bóje!“

„Nemůžeme je vypustit!“ odvětil důrazně kapitán, z jehož hlasu už se ten původní profesionálně zdvořilý tón dočista vytratil, „jsme uvězněni v silovém poli, obepínajícím celou loď… můžete si to představit jako velikou bublinu, skrz jejíž stěny nic neprojde – sem ani ven. Žádné hmotné těleso ani vysílání, ačkoliv nemáme ještě přesně zjištěno, co konkrétně…

Ale je to ještě horší…“ vzdychl si a jeho hlas se opět o poznání ztišil, „nemáme zatím tušení, jak je něco takového vůbec možné, ale letíme teď o poznání vyšší rychlostí… dokonce takovou rychlostí, jaké by tahle loď za normálních okolností nikdy nemohla dosáhnout… nemůžeme to sice změřit přesně, ale je docela pravděpodobné, že jsme už překročili rychlostní rekord naší galaxie. Já vím, že to zní hloupě, ale vypadá to, jako by nás to navedlo na nějakou mezigalaktickou dálnici.

Takže když to vezmeme kolem a kolem, změnili jsme naprosto nesmyslně směr letu a urazili jsme jím asi tak desetkrát tolik než za posledních pět dní… tudíž se obávám, že i když nás Park bude hledat, není žádná šance, že by se jim to povedlo. Tohle se prostě vymyká našemu chápání. To zařízení je rozhodně na takové úrovni, že se mu nevyrovná žádná technologie, kterou známe… a je zřejmé, že nás má za úkol dopravit ke svým stvořitelům. Je docela pravděpodobné, že jsme blízko navázání kontaktu s neobyčejně vyspělou civilizací...“

„Park si vás nenajal kvůli navazování mimogalaktických kontaktů!“ zakřičel Rakton-Satni až nepřiměřeně neurvale, což nezpůsobila ani tak kapitánova slova, jako spíš jeho emoce, které z něj přímo sálaly. On měl totiž z toho zdržení ve skutečnosti radost! On byl tou technologií pocházející kdovíodkud doslova nadšený, byl u vytržení z možnosti být součástí něčeho tak velikého a nového, setkat se s rasou, která disponuje tak jedinečnými technickými vymoženostmi.

„Napřed dokončete svou práci a potom si klidně leťte třeba na druhou stranu vesmíru!“ křičel tím hlasitěji, čím jasnější mu kapitánovy natěšené pocity byly, „vyložte nás v Bobačím ráji a nikdo vám nebude bránit ve štěstí! Dělejte si, co chcete, jen mě a bobaka dopravte, kam máte… přesně tak, jak jste se zavázali ve smlouvě! A víte co? Vysaďte nás na kterékoliv obydlené planetě, která bude v našem dosahu, a já už si zařídím jiný odvoz, když je pro vás tahle zakázka méně lukrativní, než létání vyšší rychlostí a studování dalších zázraků techniky!“

         „Čemu z toho o té bublině, kterou jsme obalení, jste nerozuměl?“ vrátil mu kapitán jeho sarkastický tón, „nemůžeme s tou lodí nikde přistát. Nemůžeme vás vysadit na žádné planetě… a dokonce vás nemůžeme vyhodit ani do otevřeného kosmu. V této chvíli neexistuje možnost, jak tuto loď opustit nebo do ní cokoliv naložit! A taky vás můžu soukromě informovat, že nebýt té bubliny, která nás vězní a zároveň i chrání, rozsypala by se tahle loď – vzhledem k rychlosti, jíž se pohybujeme – na tisíc kousků!“

         Rakton-Satni neodpověděl. Odtrhl oči od podrážděného kapitána a podíval se směrem k satelitu, který si až do této chvíle neměl kvůli tlačenici možnost pořádně prohlédnout… ale teď tam bylo najednou volno. Všichni členové posádky byli totiž natolik zaujati dialogem, který spolu ti dva vedli, že se k nim postupně přibližovali a bezděčně tak mladému vědci poskytli pěkný výhled.

         Celý ten domnělý satelit dosahoval většině kolemstojících mužů přibližně do pasu. Jednalo se vlastně o pouhé čtyři temně červené dokonale pravidelné, podélně prohnuté a s největší pravděpodobností kovové ‚okvětní listy‘, sklopené šikmo k zemi, sbíhající se ve své horní části do jediného bodu, z něhož jakoby vyrůstala jasně červená koule, rotující neúnavně kolem své osy, kolmé k podlaze místnosti. Bylo to tak jednoduché a laciné, že mu přišlo až nepatřičné, aby mu ten krám působil takové problémy. Kvůli tomuhle se nesetká s presidentem Parku?! Nedoručí bobaka včas?! Nebude středem pozornosti celé galaxie?! A nebude moct včas osvobodit Ajá-ju?!

Tělem mu zalomcoval vztek. Vztek, jaký snad ještě nikdy nepocítil. V prudkém návalu adrenalinu popadl těžkou krabici plnou nářadí a součástek, pomocí kterých se tu věc nejspíš pokoušeli odpojovat, a dřív, než mu v tom polekaná posádka lodi dokázala zabránit, jí mrštil přímo do středu relativně tenkých červených nohou – přímo na otáčející se kouli.

Všichni do jednoho polekaně vykřikli a někteří se k němu stačili i vrhnout, ale to už se bedna roztříštila o vršek satelitu. Nejrůznější nářadí a hromada dalších drobných předmětů, o jejichž účelu neměl ani tušení, se s třeskotem rozlétla na všechny strany a doslova se rozprskla po podlaze, ale neporušená červená koule se dál otáčela na svém místě, jakoby se vůbec nic nepřihodilo…