Anotace: Luke Stevenson se vrací z Česka do rodné Británie za svými kamarády z One direction, ale jejich život se z ničeho nic náhle změní. Nic už nebude tak jako dřív.

Jedna

Vystoupil jsem v Londýně na velmi známém nádraží King’s Cross. U jednoho sloupu se opíral Niall Horan, zvedl hlavu a usmál se.

„Zdar, chlape,“ řekl jsem a potřásl si s ním rukou.

„Vítej v Londýně,“ odpověděl.

Vycházeli jsme spolu z nádraží, hodně holek se za ním otáčelo, okamžik na to se za námi dívky rozběhly.

„To není dobrý,“ vyděsil se Niall a chňapl jsem ho za ruku. Běželi jsme po chodníku k jeho autu, stačil ještě po nástupu zamknout dveře a už nám jeho fanynky obklíčily auto.

„Co budem dělat?“ zajímal jsem se.

„Jsme v hajzlu,“ zavrtěl hlavou.

Podíval jsem se na větrací okno na jeho střeše. „Otevři mi větrací okýnko.“

Vystrčil jsem hlavu, málem mě trefila salva fixů a fotek, aby se jim Niall podepsal. „Odstupte, Niall musí jet domů, aby se stihl připravit na koncert. Pokud chcete na něj jít, tak zmizte!“

Kamarád nastartoval auto, vyrazili jsme spolu k dálnici, konečně jsme se zbavili šílených fanynek. Nenechaly mě se ani rozhlédnout po nádraží a okolí kolem něj, ale… to už bylo trochu moc.

„Jakou jsi měl cestu, Luke?“ zeptal se mne.

„Skvělou, ve vlaku se pohodlně spalo,“ odpověděl jsem mu. „Hlavně se těším, až uvidím tvoje kolegy.“

 

Dva

 Niall zaparkoval u jejich vily (její jméno neřeknu, protože ho sám neznám), vystoupil jsem a rozhlédl se. Ta vila na mě působila docela neznámě, připadal jsem si tady jako cizinec. Vlastně jím jsem.

„Tak jsme tady,“ prohlásil Niall a postavil se vedle mě.

„Tý jo, to je teda barák,“ vydechl jsem úžasem.

Kamarád mě odvedl dovnitř, kde jsem u vchodu zaslechl docela hlasitou hudbu a chodbou se přivalili jako velká voda ostatní členové boybandu One direction.

„Ahoj, Luke,“ smál se Louis a poplácal mě po rameni.

„Konečně jsi dojel,“ vykřikl Zayn a potřásl jsem si s ním rukou.

„Už jsem začínal myslet, žes na to zapomněl,“ odvětil Liam.

„Zdar,“ pozdravil mě Harry.

„Nechte ho vydechnout,“ napomenul je Niall.

Vzal jsem si kufry a vyrazil za Liamem a Harrym, kteří mě doprovodili k útulné ložnici, kde byla dokonce i televize. Položil jsem si kufry na zem a začal si vybalovat věci.

„Luke,“ ozval se Harry, „za chvíli bude večeře.“

„Ok, přijdu, až si vybalím,“ přikývl jsem a kluci odešli. Trocha soukromí by mi teď neuškodila, protože jsem si potřeboval odpočinout od vlaku. Oblékl jsem se do černého trika a tepláků a sešel dolů do prostorné jídelny, kde už čekala večeře.

„Po večeři půjdeme na párty,“ vysvětlil mi Zayn.

„To jako fakt?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jo, bude to zábava,“ potvrdil Liam.

„Tak jo,“ usmál jsem se a pustil se do fritované ryby v těstíčku a hranolek, což je jejich tradiční jídlo už po desetiletí.

Tři

Na párty jsem si sedl k baru a objednal si kolu, neboť jsem na nic jiného neměl chuť. Sledoval jsem kroutící se těla v rytmu hudby, nedokázal jsem si představit sám sebe, jak tady tančím jak blázen.

„Luke,“ ozval se hlas hned napravo ode mě, až jsem nadskočil, otočil jsem se a spatřil Zayna. „Proč netančíš?“

„Někdo musí zůstat střízlivý,“ odvětil jsem nahlas.

„No tak, vezmi si tady pivo nebo něco jiného a užívej si,“ bádal mě Zayn, ale poznal jsem, že je už tak trochu pod parou.

„ZAYNE!“ zakřičela na něj jeho přítelkyně Perrie. „KDE JSI!“

„Tvoje tě volá,“ ukázal jsem na ni.

„Vezmi aspoň něco,“ snažil se mě přemluvit.

„Až nás někdo bude vozit, tak potom,“ zařval jsem do hluku.

Zayn se odebral za Perrie a začali spolu tančit, díval jsem se na dav lidí, kteří nedokázali přestat. Vedle mě se na barovou židli posadil nějaký mladík s krátkými vlasy, v rukou držel sklenku s koktejlem. Podíval jsem se na něj přímo, jeho pohled se setkal s mým, okamžitě jsem ucukl. Po zádech mi projel mráz, až mi naskočila husí kůže.

To, co jsem z něho vycítil, bylo opravdu děsivé, chystal jsem se vstát a odejít, když v tom mě chytil za rameno.

„Můžu s vámi mluvit?“ zeptal se.

„Ne, právě jsem na odchodu,“ setřásl jsem jeho ruku z ramene.

„Je to naléhavé,“ na tváři se mu objevil prosebný výraz. „Nevím, komu se můžu svěřit.“

„Co se děje?“ zeptal jsem se a složil ruce na hrudi.

„Pojďte se mnou, tady je moc hlučno,“ pokynul mi hlavou k východu, následoval jsem ho až na parkoviště, kde se zastavil u auta.

„No?“ vyzval jsem ho.

„Už bylo načase, aby ses ukázal, Lukáši,“ řekl česky neznámý.

„Co to má být?“ nechápavě jsem vyvalil oči.

Neřekl nic. V následujícím okamžiku vytáhl nůž, ucouvl jsem, ale nůž byl rychlejší. Cítil jsem, jak čepel proniká tkáněmi do břicha, projel mnou až po rukojeť a pak mi ho neznámý vytrhl z těla. Nedokázal jsem vnímat nic jiného než bolest, která mi pulzovala celým tělem. Klesl jsem na kolena.

„Proč?“ vydechl jsem.

„Protože jsi pro nás nebezpečný,“ zasmál jsem chladně. „Konečně.“

Po těch slovech odešel pryč, zhroutil jsem se na asfalt. Zkoušel jsem si ránu nějakým způsobem uškrtit, abych omezil krvácení. Z kapsy jsem vytáhl mobil a vytočil tři devítky, ruce se mi hodně třásly. Stihl jsem nahlásit jen místo, pak jsem ztratil vědomí.

 

Čtyři

Probudil jsem se na lůžku v nemocnici, vedle postele seděli dva kluci, ale nepoznával jsem je. V paměti jsem měl obrovskou mezeru, jako by mi někdo vymazal vzpomínky. Pohltil mě zmatek, nedokázal jsem se mu ubránit, snažil jsem se vstát, ale byl jsem připoutaný.

‚Proč!‘ zeptal jsem se vztekle sám sebe, z očí mi vhrkly slzy, jak jsem snažil vytáhnout ruce z pout. Marně. Někdo je utáhl dost pevně.

„Luke, klid,“ přiklonil se jeden z kluků s blond vlasy. „Za chvíli tě pustí.“

„Kdo jste?“ optal jsem se jich, ve tvářích se jim objevil šokovaný výraz.

„Ty si děláš prdel?“ zasmál se druhý s delšími vlnitými vlasy.

Zavrtěl jsem hlavou. Vůbec jsem netušil, kdo jsou a co dělají tady u mé postele. Chtěl jsem, aby okamžitě vypadli, že je tady nechci, akorát mě obtěžují. Ta slova mi však uvízla v krku, nedokázal jsem vyslovit ani hlásku.

V hlavě se mi rozpoutalo peklo, myšlenky se mi proháněly hlavou, avšak zůstávaly stále rozmazané. Otočil jsem hlavou od neznámých lidí, můj pohled zabloudil k vysokým nemocničním oknům, kde jsem viděl na parkovišti stát několik aut. Nedokázal jsem vnímat nic jiného, než tu trýznivou bolest v hrudi, která mi tam tvořila díru. Dech zrychlil, z očí mi vyhrkly slzy a na mysli mi vytanuly otázky.

Co se stalo?

Proč jsem tady?

Proč si nepamatuju tváře svých nejbližších a kamarádů?

Kam to všechno spěje? Ke konci?

Nebo je všechno jen náhodou?

Na moje otázky odpovědělo jen ticho, u postele postávali se starostlivými tvářemi nějací kluci.

Proč si nic nepamatuju?

 

V následujícím okamžiku mnou projela vlna zuřivosti, která mi rozproudila v krvi adrenalin. Z mých úst se ozval křik, který mi nebyl vůbec podobný. Vzpínal jsem se svým poutům, jež mě držely k lůžku, ale cítil jsem, jak pouta povolovaly.

„Pánové, je načase, abyste okamžitě odešli,“ ozval se ženský hlas. „Je konec návštěv!“

Zrak se mi zaostřil. Pouta dál praskala. Prudce jsem vykopl nohou a kožená obruč se roztrhla. Výkopem jsem málem zasáhl zdravotní setru, která v rukou držela injekci s čirou tekutinou.

Morfin!

Posadil jsem se. Pouta povolila. Jednou dobře mířenou ranou pěstí, jsem poslal k zdravotní sestru k zemi.

Seskočil jsem z postele, vyhrnul jsem si tričko, abych se podíval na onu ošklivou ránu, ale nezůstala po ní ani jizva.

Nechápal jsem to!