Fallout Bohemia - Kapitola 3: Venku

Anotace: První akce ve světě sežehnutým nukleárním ohněm.

Sbírka: Fallout Bohemia

Temnota.

Když jsem otevřel dveře ven ze sklepa, doslova mě pohltila. Světlo na pip boy se snažilo, ale bylo schopné akorát osvítit nejbližší prostor. Skutečná noc. Nikdy předtím jsem ji nezažil. Je něco jiného bydlet celý život v podzemí, kde tmu můžete rozehnat pomocí vypínače, a touhle vše objímací tmou.

Vítr přivál zvláštní, pro mě cizí pachy. Jako kdyby někde blízko něco hnilo. A už hodně dlouho. Opět jsem se málem pozvracel. Když si mé oči trochu přivykly tmě, začal jsem rozeznávat tvary okolo mě. Z budovy, která stála nad Bunkrem, zůstaly pouze betonové obvodové zdi. Podíval jsem se na oblohu, poprvé ve svém životě a z toho nekonečného prostoru se mi zatočila hlava. Nohy se mi roztřásly a spadnul jsem na kolena.

Nemělo cenu zde dlouho zůstávat. Nohám se poprvé vůbec nechtělo, ale nakonec poslechly a já se postavil. Vypadalo to, že jsem se spletl. Původně to vypadalo, že byl Bunkr postaven ve městě, ale místo toho to byla stavba daleko od čehokoliv. Jediné, co se mi povedlo ve tmě rozeznat, bylo to, co zbylo z Jordánu. Z nádrže na pitnou vodu se stala bažina, ze které vycházel ten zápach.

Podíval jsem se na Pip boye, kromě slabé radiace zachytil i různá vysílání. Jedno jsem si vybral.

..„vodu z Jordánu. Moje žena se jí napila a teď má velké bolesti. Příliš velké na to, abychom se pohnuli. Utábořili jsme se v tom, co zbylo z bazénu. Dochází nám léky a zásoby. Vedl jsem zrovna svojí rodinu do Bunkru, když na nás zaútočili Xindlové. Dokázali jsme jim utéct, ale postřelili mě. Prosím, kdokoliv tohle slyší, pomozte nám… Zpráva se opakuje. Slyší mě někdo? Nepijte vodu z Jordánu. Moje žena se jí napila a teď má velké bolesti. Příliš velké na to, abychom se pohnuli. Utábořili jsme se v tom, co zbylo z bazénu. Dochází nám léky a zásoby. Vedl jsem zrovna svojí rodinu do Bunkru, když na nás zaútočili Xindlové. Dokázali jsme jim utéct, ale postřelili mě. Prosím, kdokoliv tohle slyší, pomozte nám… Zpráva se opakuje. Slyší mě někdo?

Ten hlas už v sobě neměl žádnou naději. Jako by ten kdo tu zprávu nahrál, věděl, co se v blízké budoucnosti stane, a snažil se něco dělat, aby nemusel myslet na nevyhnutelné. Otřesený, odpojil jsem se od vysílání. Jak hrozný to asi muselo být pro rodinu, když viděli, jak jeden z nich umírá, a představil jsem si, že bych se musel koukat, jak mi před očima leží máma s vypadanými vlasy a jak krvácí z úst…       

Z těchto představ mě vytrhl až poryv větru. Ne že by byl tak silný, ale něco s sebou přinesl. Radioaktivní prach. Poprvé v životě se tak rozkmitala ručička Geigerova měřiče zabudovaného v Pip boy. Nemělo smysl zde zůstávat. Dovnitř se stejně vrátit nemůžu a přečkat noc na schodišti plném koster těch, co se pokoušeli dostat do Bunkru, nebyla lákavá představa.

Musel jsem vyrazit, ale jakým směrem? Mohl jsem se jít podívat nahoru, schodiště vedlo až nahoru a vypadalo v pořádku. Seshora byl výhled do širokého okolí. Ve světle měsíce bylo vidět jak je Jordán rozlehlý.  Na jihu byly vidět rozpadající se stožáry a koleje, které vedly ke zbytkům toho, co zbylo z Tábora. Na severu byl rozpadlý most přes nádrž. Kusy vozovky na jejím dně a na západ zkoušet štěstí v bažině se mi nechtělo. Na východ se skrz les táhla popraskaná vozovka. Místo kde bych strávil noc, nebylo v dohledu. Najednou jsem na jihu spatřil záblesk světla. Což s nejvyšší pravděpodobností znamenalo lidi. I když to znamenalo jít stranou, raději jít tam, než trávit noc někde venku.

Ukázalo se, že jít k městu nebylo tak těžké, jak se zdálo. Po slabých deseti minutách cesty skrz les jsem zjistil, odkud vycházelo světlo. Pobořená chalupa z cihel. Jedna zeď se zbortila a střecha sesunula dolů. Okolo leželo různé harampádí, které patrně nestálo ani za to, aby je někdo vzal a zkusil prodat. Spousta prázdných skleněných lahví, otlučených krabic a dokonce se tam válela i skříň z chalupy. Okna byla vymlácená buď tlakovou vlnou, nebo později novými nájemníky. Světlo ohně přicházelo zevnitř, stejně jako hlasy.

Pomalu jsem došel skrčený k tomu, co zbylo ze dveří. Nechtělo se mi takhle plížit, ale něco mě varovalo, abych se nepokoušel k přímějšímu přístupu. Asi ta zpráva o tom jak tu rodinu napadli Xindlové. Cestou nabíraly hlasy na intenzitě, až byly slyšet úplně jasně.

„Koukni, vole, se zbožím si nemůžeš hrát, jestliže chceme vydělat, jasný, a neser mě s těma tvejma kecama, že chlap má svý potřeby, kšeft je kšeft,“ řekl hrubý mužský hlas.

„Dej mi pokoj, za tu srandu to stálo,“ zachrochtal druhý mužský hlas, tenhle byl i podle zvuku značně opilý.

„Ty si asi, kurva, vůbec neuvědomuješ, že si z tohohle výletu musíme vydělat a ty mi to vůbec neusnadňuješ,“ zakřičel ten první.

Ten druhý jen něco zabručel a podle zvuku si musel přihnout z flašky.

Nakouknul jsem dovnitř. Ten s lahví v ruce seděl opřený v rohu místnosti, tváří ke mně. Naštěstí mě neviděl. Po celém jeho obličeji se táhly jizvy, oči byly skelné od neustálého popíjení. Nepřítomně se usmíval a jeho zuby byly začernalé. Ten druhý ke mně stál zády a něčím si pohazoval v pravé ruce. Na sobě měl dlouhý hnědý potrhaný plášť se spoustou záplat a vysoké kožené boty. Za opaskem byla zastrčená pistole. Místnost byla zaplněná různým harampádím. Zničené knihy s vytrhanými listy, vybrakované skříně, a uprostřed hořel oheň. V jednom rohu bylo na zemi pár okovů spojených řetězy, od kterých se tak zvláštně odrážely plameny.

Schoval jsem se zpátky za zeď a promýšlel svoje možnosti. Můžu je tu nechat a zkusit jít jinam, ale tahle myšlenka mi nepřipadala správná. Ale co jiného? Zabít je? Na to nemám. Něco jiného je střílet v Bunkru na flašky a teď na lidi. V hlavě se mi honily myšlenky jak zběsilé a bojovaly s pocity, co je správné. Nechtěl jsem zabíjet a přidávat další bolest do tohohle světa. „Jenže jestli je necháš být, tak tihle způsobí tu další bolest nevinným lidem,“ ozval se neznámý hlas v mé hlavě. „A rádi,“ dodal potměšile. V tomhle měl pravdu. Z toho co jsem vyslechl, už minimálně jednou zabili a nevypadalo to, že by jim to dělalo problémy. Ale nemusím je zastřelit, můžu je přece spoutat.

Opatrně jsem rozepnul řemínek na pouzdru s pistolí, zkontroloval pojistku a připravil se.

„Odhoďte zbraně a ruce vzhůru,“ chtělo se mi zakřičet, místo toho se mi přes rty prodralo nesrozumitelné zaskřehotání. Ten blíž ke dveřím se na mě otočil a chtěl vytáhnout pistoli. Zarazil se, když zjistil, že na něj mířím.

„Co se to tam děje, do hajzlu,“ ozval se ten v rohu. Rychle jsem na něj namířil.

„Ale, nějakej mlaďas si myslí, že nás může okrást, jen to vypadá že drží zbraň poprvé v ruce,“ zasmál se ten druhý. Měl na rozdíl od chlapa s flaškou aspoň trochu zdravé zuby, jen mě štvalo, že si všiml toho, jak se mi třese ruka, kterou držím ČZtu. Do hajzlu.

„Tak mu podřízni krk a přilož na oheň, opéct si ho můžem pozdějc,“ zabručel pan Flaška, bez špetky zájmu o to, že mu mířím na hlavu.

„Hrabe ti? Můžem ho prodat. Podle toho jak je čistej, to vypadá, že vylezl z nějakýho bunkru,“ pronesl konverzačním tónem pan Obchodník.

Začal jsem být nervózní. Oni neměli v rukou zbraně a stejně se tvářili sebejistě. Jako kdyby jim vůbec nevadilo, že na ně mířím. Ten co stál se dokonce i usmíval.

„Odhoďte zbraně a ruce vzhůru,“ pokusil jsem se znovu. Tentokrát to bylo i srozumitelný, i když mi přeskočil hlas.

  „Ale ono to umí mluvit,“ nepřestával se usmívat Obchodník a jen tak ležérně se dotkl prsty rukojeti pistole. „Víš, jak si myslím, že to bude? Ty nevystřelíš, vidím ti to na očích, takže raději to odhoď a my ti neublížíme, ne moc,“ ušklíbl se.

Nevěděl jsem co dělat. Na jednu stranu mi bylo jasné, že má trochu pravdu. Vážně se mi nechtělo střílet. Ale, vzdát se a nemít možnost zachránit Michalu? Takhle brzo ukončit svojí cestu? To se mi nechtělo ještě víc. Navíc ve mně vůči těm dvěma začala vzrůstat zloba. Tenhle svět toho už měl dost zlého za sebou a oni do něj přidávali špetku svojí krutosti.

„Ne, myslím, že se pletete,“ odpověděl jsem. „Bude to jinak: vy teď odhodíte zbraně, pěkně daleko od sebe a pak támhle váš “kolega“ v rohu vezme ty řetězy a spoutá vás.“

Obchodníkovi ztuhl úsměv na rtech a zúžily se mu oči. Asi tak docela nevěřil, co právě slyšel.

„Já už toho mám dost,“ ozval se pan Flaška a sáhl po svojí zbrani. Dvouhlavňové brokovnici. Naštěstí si nemohl vybrat, kterou z těch několika, které viděl a tak šáhnul do vzduchu a opřel se o trám podepírající střechu. Ta to už nevydržela a sesypala se na něj. V momentě kdy jsem se podíval, co to dělá, pan Obchodník nezaváhal, a sevřel rukojeť svojí pistole. Nic jsem neudělal, jen koukal, jak neskutečně pomalu jí vytahuje a míří s ní na mě.

Chtěl jsem vypálit, ale nešlo to, přede mnou stál člověk, možná zkažený, ale pořád člověk. Možná by šlo ho ochromit, trefit ho do ruky. Jenže, to bych přinesl do tohohle světa další utrpení. Myšlenka na to, že bych pomáhal udržovat tenhle kruh bolesti, mě paralyzovala. A tak jsem jen koukal na to, jak má pan Obchodník namířeno a pomalu tiskne spoušť.

Cvak, cvak, cvak.

To byl jediný zvuk, který se ozval z jeho pistole. Ten mě také probral z otupělosti. A tak jsem zmáčkl spoušť já. Z ČZty vyšlehl zlatý blesk a propálil Obchodníkovi plášť na levém rameni. Ten začal hořet. Zasažený na nic nečekal, shodil ze sebe plášť a vykročil proti mně. Vypálil jsem znovu, tentokrát bez míření. Na tuhle vzdálenost nešlo minout.

Tak šlo. Rána minula hrudník a místo toho zasáhla pravou ruku. Kde se propálila skrz látku a zanechala po sobě velkou popáleninu s okraji ze zčernalého masa. Z toho pohledu a pachu se mi udělalo špatně.

            Obchodník zařval a zbytek vzdálenosti mezi námi překonal jedním skokem. K další ráně jsem se nezmohl.  On ale neměl problém s tím vrazit mi rukojetí pistole jednu do žebra. Naštěstí to bylo pravou rukou a tak rána nebyla tak silná. Místo zlomení mi ho patrně jen naštípl, jak jsem si myslel podle bolesti, která mi explodovala v hrudníku. Další ránou mířil levou rukou na obličej. Měl jsem pocit, že do mě vrazilo kladivo. Před očima se mi honil snad milion malých hvězdiček. Musel jsem něco udělat, ten chlap se napřahoval k další ráně a tentokrát si už přendal rukojeť do levačky. Byl si tak jistý svým vítězstvím, že si nevšiml, jak na něj mířím ČZtou.

Ve vzduchu opět bylo cítit spálené maso. Obchodník ležel na zemi a v břiše měl propálenou malou díru. Bylo skrze ni vidět jeho zčernalé vnitřní orgány.  Dávil se a z pusy mu tekla krev. Z toho pohledu se mi zatočila hlava a začal jsem zvracet taky.

Když už mi z pusy nevycházelo nic jiného než žaludeční šťávy, rozhodl jsem se risknout druhý pohled. Obchodník už byl mrtvý, na obličeji mu zasychala krev a obsah žaludku. Opět mě zachvátila slabost a jen tak tak jsem neomdlel.

Po krátké chvilce se mi povedlo najít pana Flašku. Byl pod kusem spadlé střechy a podle všeho omráčený ránou na hlavě. Co ale teď s ním? Zabít ho? Něco jiného je, střelit člověka v sebeobraně a střelit bezbranného. Pak jsem si vzpomněl na původní plán. Vzal jsem pouta s řetězy a připevnil mu je na ruce a nohy.

Konečně byl čas podívat se na to, co se stalo mě. Podle Pip boye žebro nebylo ani naštípnuté pouze pohmožděné. To ale neznamenalo, že nebolelo. Při každém nádechu jsem cítil, jak z něj vystřeluje ostrá bolest. Úder do hlavy byl, jak se ukázalo, ještě menší problém. Jen malá, slabě krvácející rána na spánku.

Jenže co teď. Padala na mě únava a hlava se nepřestávala točit z toho, že jsem právě zabil člověka. Chtělo se mi spát, jenže tady to nebylo zrovna nejlepší místo. Pořád se zde vznášel zápach spáleného masa a i zvratků. A sdílet místnost s mrtvolou? Z té představy se mi udělalo mdlo a opět se do krku začal drát obsah žaludku. Ale kam jít? Jedině dál na jih do města. Všude to musí být lepší než tady.

Vůbec se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem to udělal. Prohledávání kapes a batohu Obchodníka. Obírat mrtvé se mi příčí, jenže jestli chci přežít tady v Pustině, asi se to budu muset naučit. Moc toho neměl. Pistol, která mu selhala, byla v tak dezolátním stavu, že byl zázrak, že neexplodovala při výstřelu. Pár nábojů do ní, několik plechovek s jídlem, plastové láhve s vodou a dva stimpaky, plus hromada víček. Vůbec nevím, na co mu mohla být dobrá, tak jsem vzal všechno kromě pistole a jich. Navíc u sebe měl malý sešit, diář.

Podíval jsem se na dnešek. Písmo bylo skoro nečitelné, ale po chvíli luštění tam bylo napsáno: Dnešek byl dobrej, s Tlusťochem jsme chytli jednu ženskou a dva chlapi. Jeden z nich se bránil, tak jsem mu ukázal, jak se má chovat. I když mu ta lekce v životě už nepomůže. Druhý se strachy rozklepal, začal prosit o milost a pochcal se. To Tlusťoch nevydržel a usek mu koule, pak ptáka a nakonec milosrdně podřízl. Ani sem mu v tom nechtěl bránit, za chlapy tolik nedostanem a tahat se s nima je taky spousta práce. Tu ženskou to docela vzalo, ale nedala to moc najevo. Bohužel pro ní a nakonec i pro mě. Jestli něco Tlusťoch nesnáší, jsou to pro něj přesně tyhlety rádoby drsný čubky. Nasraně zafuněl nad tim nezájmem, vzal čuráka toho chlapa a verval jí ho do držky, ještě celýho zkrvavenýho a pochcanýho. To už ta kráva nevydržela a poblila se, jenže přes to péro, co měla v držce, to nešlo ven a málem se udusila blitkama. Musel jsem jí tam křísit, zatímco jí Tlusťoch nadával, jak si měla rozmyslet, co dělá. Kretén. Občas se zapomene a kurví naše zboží. Po tomhle si budu muset najít jinýho parťáka. Holka to nakonec nerozdejchala, a i kdyby jo, byl by z ní magor po zbytek života. Ten prasák si pak ještě užil na mrtvole. Na noc se utáboříme v strážním domku nad kolejema, když budem mít štěstí, snad nám přijde nějaký zboží přímo do náruče, jako minulej tejden. Tlusťoch cestou v záchvatu vzteku ještě rozšlapal naše rádio. Cholerik zasranej. Ale tím líp, aspoň dneska nebudu muset poslouchat jeho oblíbenýho DJ Pain. Z toho co tam občas provádí, mi jde mráz po zádech, a to sem viděl hromadu zvěrstev, hlavně od Tlusťocha, ale ten je proti ní, pokročilý začátečník.

Při čtení tohohle zápisku se mnou cloumal vztek, nenávist a trochu hanba, že jsem příslušník stejného živočišného druhu jako Tlusťoch. Do očí se mi draly slzy z toho, co všechno musely vytrpět oběti těchto dvou zrůd.

Tlusťoch jak se pan Flaška skutečně jmenoval, se zatím neprobudil, tak jsem prolistoval ještě pár stránkami a našel něco zajímavého, ceník a zákazníky. Jen mi unikalo, čím se to tady platí, žádné peníze u sebe neměli. Nakonec jsem to pustil z hlavy a soustředil se na další věc, hrubě nakreslenou mapu, která byla přeložená v diáři. Porovnat jí s tou v Pip boyi bylo docela obtížné, ale nakonec se mi to povedlo. V té mapě byla spousta značek. Křížky, lebky, domečky jako by je malovalo malé dítě a sem tam i postel či prapodivně vypadající symbol $. Naštěstí si k tomu někdo udělal i vysvětlivky, křížky – lov, lebky – nebezpečí, domečky – bar, postel – místo k přespání a $ - obchod. Alespoň něco užitečného z téhle přestřelky vyplynulo. Nakonec jsem našel místo k přespání ani ne půl kilometru odtud. Jediné co zbývalo vyřešit, byl Tlusťoch.

Ten byl zatím pořád v bezvědomí. A střílet do bezbranných? I když tenhle toho měl podle diáře na svědomí tolik, že každá smrt pro něj byla příliš dobrá. Co ale s ním? Nakonec jsem se rozhodl, nechat ho tam spoutaného. Určitě ho časem někdo najde. Pro jistotu se mi zdálo dobré rozebrat mu brokovnici, což netrvalo ani deset vteřin, a raději vzít i náboje do ní. Do jeho kapes se mi sahat nechtělo a batoh neměl. Tak jsem vzal ten lehce ohořelý plášť a vyrazil ven.

I když venku pořád byla černočerná tma, nechtělo se mi zapínat baterku na Pip boyi. Kdo ví, co všechno se plíží okolo. To místo na přespání leželo vedle kolejí kousek na sever od domku. Byl to vagón stojící na slepé koleji. Vymlácená okna a pomalované stěny daly vědět, že tady už obyvatelé Pustiny byli. Co mě ale překvapilo, byl ten fakt, že dveře byly zamčené a okna příliš vysoko abych tam dovnitř skočil. Nedalo se nic dělat, musel jsem rozsvítit baterku a zkusit zámek vyháčkovat.

Trvalo to skoro pět minut a rozbily se mi u toho dvě vlásenky. Příště u toho musím být víc opatrný. Uvnitř se táhl smrad zaschlé krve. Odkud pochází, nebylo třeba zkoumat. Odevšud. Celé zdi byly pomalované různými sprostými obrázky a drsnými nadávkami. Celý vlak byl kompletně vyrabován a to co nebylo přišroubováno nebo přivařeno, leželo zničené na zemi. Také se tam válely všechny možné odpadky. Z jednoho kupé dokonce vycházel takový zápach, že nebylo těžké poznat, k čemu slouží.

Většina sedaček byla zničená, potřísněná krví a jinými tělními tekutinami. Jako zázrakem se mi povedlo najít jedno kupé, ve kterém nebyla většina sedadel zadělaných, a okno ještě drželo svůj tvar, i když už v něm byli díry.

V momentě kdy jsem se natáhl, dal si pod hlavu polštář a přes sebe jako deku plášť, se ve mně rozlila neskutečná únava. I přes všechno co se dneska odehrálo, jsem do minuty spal.