Fallout Bohemia - Kapitola 4: Pokrok

Anotace: Nájezdníci, ztělesnění všeho špatného co se v pustině nachází. Zabíjejí jak se jim zlíbí a v potaz berou akorát právo silnějšího. Co se stane až se s nimi Monty poprvé střetne?

Sbírka: Fallout Bohemia

Kapitola třetí – Pokrok

Pustina není fér. A spravedlnost? Tu si tu každej může vzít do vlastních rukou.

Slunce.

Ta velká, žlutá koule pomalu stoupala na oblohu. Její paprsky rozháněly tmu a umožnily mi podívat se na Pustinu v celé její kráse. Kromě zarostlých polí a mrtvých stromů jsem také viděl část města. Už zdálky bylo vidět, jak moc jsou budovy poškozené. Ve zdech zely obrovské díry po výbušninách, většina z nich neměla střechu. O oknech nemohla být ani řeč. V ulicích se válely vraky aut, dávno opuštěných a nechaných na pospas.

Teprve teď jsem si uvědomil, jaký mám hlad. Mé poslední jídlo bylo v Bunkru… Při vzpomínce na to, že nesedím v pohodlí domova a nemůžu se tam vrátit, se mi roztřásly nohy a musel jsem se na chvíli posadit. Mezitím se mi alespoň povedlo připravit si snídani. Trochu chleba, dva suchary a k pití vodu. Po jídle už mi bylo o něco lépe, tak jsem se odhodlal vyrazit ven.

Slunce mi svítilo do tváře a oslepovalo mě při cestě po kolejích. Vítr kvílel v tom, co kdysi bývali  koruny stromů a našedlá neobhospodařovaná pole se táhla do dálky. Po chvíli chůze mi začalo připadat něco zvláštní. Žádný vítr nefoukal, jen zvuk zůstal stejný. Zaposlouchal jsem se a byl bych přísahal, že slyším křik přicházející od města. Jedna moje část chtěla pokračovat dál na východ, ale bylo mi jasné, že to nejde.

Čím více jsem se blížil k městu, tím se křik stával hlasitějším. Byl to ženský hlas a znělo to, jako by byla ve velkých bolestech. Ruka mi bezmyšlenkovitě sjela k ČZetě.

Po chvíli bylo jasné, odkud zvuk vychází. Byla to budova, kterou Pip boy identifikoval jako hlavní nádraží Tábora. Kdysi to musela být pěkná stavba, postavená dlouho před tím, než spadly bomby. Kromě několika očouzených míst a menších děr ve střeše zůstala docela nepoškozená. Před vstupními dveřmi byla z pytlů s pískem postavená barikáda, za níž ležela sluncem vybělená kostra. Otevřel jsem dveře a…

Ocitl jsem se v pekle! Všude na zemi ležela těla. Každé v jiném stádiu rozkladu, ale i tak bylo jasné, že si prošli krutým mučením. Najednou na mě něco s mlaskavým zvukem dopadlo. Zvedl jsem hlavu, abych se podíval. Pohled mi oplácela mrtvola nějakého muže, kterého někdo pomocí háků zavěsil ke stropu. Měl je v nohách a rukách a vypadalo to, že mu je tam přibili ještě před smrtí. To, co na mě spadlo, bylo pravé oko. V tom druhém byla zapíchnutá tužka. Všude kolem visela těla nebo kusy končetin. Tělo jedné malé dívky bylo přibodnuté ke zdi a její žaludek a hrudník rozříznuty. Vnitřnosti vytekly na podlahu a vytvořily hnusnou černou hromadu. Na zemi leželo pár mrtvol, kterým někdo stáhl kůži zaživa.

Těla, orgány, končetiny a výkaly byly všude. Podlaha samotná nebyla pro to všechno vidět. Někdo tu ty lidi mučil, zabil a poté je zanechal jako zvrácené umělecké dílo všem na očích. Všude po zdech, jako včera ve vlaku, bylo nakresleno graffiti. Tady si ale “umělec“ daleko víc vyhrál. Mnoho maleb bylo dosti obrazných, většina o mučení a některé pornografické. Barvou byla krev. Zápach, který v místnosti vládl, se nedal vydržet.

Na jediném místě v hale, kde byla vidět podlaha, stála hrubě postavená klec, v níž bylo uvězněno pět lidí, z toho tři děti. Všichni měli ve tvářích výraz absolutního vyčerpání a smíření s osudem. Nebylo těžké si podle okolí představit, co je čeká. Na rukou a nohách byli svázáni lanem, dokonce i děti. Jedno z nich si mě všimlo, klopýtlo zpátky a upozornilo na mě tak svou matku. Najednou se všechny ty pohledy upíraly na mě.

„Prosím, pomozte nám,“ zašeptala na mě žena, jejíž dítě se teď za ní schovávalo. K tomu mě nemusela dvakrát přemlouvat. Z batohu jsem vytáhl šroubovák a vlásenku a začal jsem se brodit skrz halu. Když mi pod rukama povolil zámek, zamrazilo mě. Vždyť já jim nemám čím přeříznout pouta. Laserovou pistolí bych je akorát popálil.

Z ničeho nic se rozhostilo ticho. Důvod, proč jsem se sem původně vypravil, mi úplně vypadl z hlavy a nevzpomněl jsem si na něj, dokud se takhle nepřipomněl. Vězni potom úplně zbělali. Asi věděli, co to znamená.             Jdou pro další.

Zaslechl jsem trojici hlasů, dva ženské a jeden mužský, jak sestupují ze schodů, které podle mě vedly na střechu.

„Tahle vydržela řvát docela dlouho co?“ řekla první žena.

„Jo, ale jen proto, že jsi jí držela při vědomí a životě pomocí léků. To je, kurva, nefér,“ oponoval druhý ženský hlas.

„Koho vemem teď?“ optal se mužský. ,,Já bych měl slabost pro tu malou. Zkusíme, jestli si s ní už někdo hrál,“ uchechtl se.

Další část rozhovoru jsem již nevnímal a snažil jsem se někde schovat. Bohužel v celé místnosti nebylo kde, leda si lehnout do té břečky na zemi. To se mi ale vůbec nechtělo. Když ale kroky byly již skoro u dveří, tak jsem tam sebou plácnul. Zápach se téměř okamžitě stal hmotným a jen s největším vypětím všech sil se mi dařilo potlačit zvracení. Oči jsem měl po první vteřině zavřené, to když se mi před nimi objevila uříznutá část lidského torza. Nezbývalo mi, než se řídit podle zvuků.

Dveře se otevřely a tři páry bot se začaly prodírat směrem ke kleci. Zaslechl jsem, jak se děti rozplakaly a mámy se je snažily ukonejšit. Dále jsem uslyšel hrubý mužský hlas a vsouvání klíče do zámku:

„Kurva, vy jste tu klec nezamkly,“ obořil se chlap na dvě jeho společnice.

„Drž hubu! Ty jedinej máš klíče. Jestli nebyla zamčená tak jen kvůli tobě, hovado!“ odsekla mu jedna z nich.

„Nechte toho. Zamčená, nezamčená, stejně nemůžou utýct. Popadni tu holku a deme,“ uklidnila je poslední z trojice.

Pak bylo jen slyšet, jak si chlap odfrkl. Následoval křik holčičky, facka, zamknutí klece a odchod. Na to jsem čekal. Potichu jsem rozepnul pouzdro pistole, otevřel oči a málem jsem začal křičet. Před nosem se mi promenádovala skupinka bílých červů živících se shnilým masem. Nechtíc jsem oči na vteřinku zavřel a promeškal tak svou šanci na střelbu. Poslední z trojice se chystala zavřít dveře vedoucí na schody. Byla asi deset metrů daleko, ale i tak jsem se rozhodl zkusit alespoň jeden výstřel.

Stálo za mnou snad všechno štěstí, rána se povedla. Žlutý paprsek jí narazil do šíje. To, co následovalo, jsem viděl pouze ve zmenšeném měřítku na kelímcích v Bunkru. Žena se začala rozkládat na prach. Netrvalo to ani dvě vteřiny a nezbylo z ní nic víc než trocha popelu na podlaze. Předtím se doslova rozzářila vnitřním ohněm a na chvíli mě oslepila. V duchu jsem necítil absolutně žádnou výčitku svědomí, vůbec nic. Lidi připomínali možná podobou, ale svým chováním se vzdali veškerého práva na milost! Oni si zasloužili jakoukoliv bolest, kterou jim uštědřím! Všechno probíhalo kompletně potichu, ale že by ta světelná show proběhlo bez povšimnutí, v to jsem ani nedoufal.

Neuběhlo ani pět vteřin a ve dveřích stál chlap s kuchyňským nožem v ruce. Nyní jsem měl i čas si ho prohlédnout. Oblečení z hrubé kůže bez rukávů připomínající vestu, s přidělanými řetězy a bodci. Tvář měl celou od krve, a že by byla jeho vlastní, to se mi nezdálo. Má pozice mezi těly měla jednu jedinou výhodu. Nemohl mě najít. Rozhlížel se po místnosti a otáčel se všude kolem. Namířil jsem mu na prsa a stiskl spoušť. I teď jsem se trefil, jen štěstí mě opustilo. Místo, aby se paprsek propálil skrz látku, roztavil jeden z mnoha řetězů na jeho oděvu. Děsivě zakřičel, jakmile mu vařící železo dopadlo na hřbet ruky a okamžitě vyrazil proti mně. Naštěstí vzdálenost mezi námi byla veliká a tak jsem stačil vypálit ještě čtyřikrát, než se mu povedlo dostat se ke mně. Ale to už v něm nezůstala žádná zuřivost a jen tak tak se držel na nohou. Jedna rána ho trefila do kolena a obnažila kloub až na kost. Zařval jako šílenec, spadl na zem a zoufale se snažil postavit na nohy. Zvedl jsem se a šel k zmrzačenému tělu. Pokusil se mě ještě bodnout, ale v úderu nebyla žádná síla a minul mě asi o pět centimetrů. Vůbec jsem ho nelitoval, když se mu paprsek zabodl mezi oči a on po chvilce cukání zemřel.

Rozhlédl jsem se. Nebylo mi jasné, kam utekla ta druhá žena s  holčičkou. Vzal jsem si nůž a vyběhl ke schodům.

Nechtělo se mi běžet nahoru, ale jinou možnost, jak zachránit tu holčičku, jsem neměl. Když jsem ocitl u dveří vedoucích do místnosti, která vypadala jako zmenšená kopie té dole, sekla po mě žena sekáčkem na maso. Jen tak tak se mi podařilo ráně uhnout. Ztratil jsem balanc a po zádech spadl dolů ze schodů. Cestou mi vypadla ČZta a zůstala ležet asi pět schodů nade mnou. Ta ženská na nic nečekala a s nadávkami na mě vyběhla zuřivě u toho máchajíc sekáčkem. Po pár skocích byla u mě a sekla mi na hlavu. Na poslední chvíli se mi povedlo uhnout. Ona mě hned kopla do žeber, až jsem zalapal po dechu. Další ránu sekáčkem se mi podařilo zablokovat nožem, ten mi ale vyrazila při příštím úderu. Usmála se, ale ne zrovna vesele a řekla: „Tohle si vychutnám a možná tě časem nechám i umřít,“ a zase mě kopla. Když se nade mnou nakláněla, aby mě mohla udeřit do hlavy rukojetí sekáčku, kopnul jsem jí vší silou do kolena, které křuplo a zvrátilo se. Ona spadla s uši drásajícím křikem na zem a držela se za postiženou část těla. Sekáček jí vypadl z ruky a se zadrnčením se zabodl do podlahy.

Pomalu jsem vstal a sekáček z podlahy vytáhl. Ruce se mi chvěly, tentokrát ne strachem, ale vztekem. Přímo přede mnou leží do morku kostí zkažená bytost, která žila jen proto, aby ostatním znepříjemňovala život. Potěžkal jsem sekáček a zkusmo s ním máchl. Docela dobře mi padl do ruky a ostří bylo pěkně nabroušené. Nevědomky se mi tvář stáhla do úšklebku.

Ženská na podlaze si toho všimla a začala se ode mě plazit pryč a hlasitě u toho hekala. Jedním krokem jsem byl u ní a chytil jí za mastné vlasy.

„Prosím, nech mě,“ vydralo se z ní rozechvělým hlasem. Nevím, co mě popudilo víc, to že měla odvahu prosit o slitování nebo jak se ušklíbla, když jsem ji přetočil na záda, abych mohl vidět její tvář. Ona přímo čekala, že ji nechám žít! Před očima se mi vybavila vedlejší místnost, všechna ta těla, a pak ty děti v kleci. A tak jsem sekl. Sekáček byl opravdu dobře nabroušený. Trefil jí do lebky, kterou rozpoltil napůl. Ten překvapený výraz a oči šilhající na rukojeť asi už nikdy nedostanu z hlavy. Stejně tak jako ona ten sekáček.

Teď ještě najít tu holčičku. Vzal jsem ČZtu, která se válela na schodech a pro jistotu přebil. Zase po schodech nahoru. Tentokrát tam na mě naštěstí nikdo nečekal. Místnost musela před tím, než se v ní zabydlela tahle pakáž, fungovat jako odpočívárna pro zaměstnance. Uprostřed místnosti se nacházel stůl, na kterém se válely zbytky jídla. Co to bylo, jsem se neodvažoval odhadovat. Okolo se válely židle v různém stádiu rozkladu a u stěny se rozpadal gauč, který díky všem zaschlým skvrnám od různých tělních tekutin kompletně zčernal, a jen místy prosvítala původní světle hnědá barva. Ze stropu opět vysely háky a na nich hnijící těla, ještě hrozivěji znetvořená než ta dole.Tahle místnost asi sloužila pro vybrané jedince. Přímo naproti mně byly dokořán otevřené dveře vedoucí patrně na střechu.

Opatrně jsem šel po schodech nahoru a pozornost upíral na vrchol schodiště, ČZtu připravenou v pravé ruce. O nohu mi zavadil provázek a přetrhl se. V ten samý okamžik ze shora něco spadlo a s cinkotem se odrazilo od schodů. ,,Do hajzlu, granáty!“ problesklo mi v hlavě, ale to už jsem bral schody po dvou, abych se dostal nahoru.

Stihl jsem udělat poslední dva kroky a za mnou se ozvala ohlušující exploze. Granáty se naštěstí odkutálely skoro na úpatí schodiště a tam vybuchly. Tlaková vlna mě nabrala a hodila přímo proti zdi, podél které jsem se sesunul. Síla nárazu mě málem omráčila, v uších mi zvonilo a v ústech byla cítit krev. Několik střepin se dostalo skrze moji strážní uniformu (na rukou a nohou žádný kevlar nemá), a dávaly mi pocítit, jak dokážou být nepříjemné.

Nejhůř na tom byla moje levá ruka. Jasně bylo cítit, jak z ní odkapává krev. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se, jak na tom jsem. Látka uniformy se změnila v roztřepené hadry a ruka pod tím na tom nebyla o nic lépe. Kůže byla na paži a předloktí hodně potrhaná. Z bezpočtu malých tržných ran crčela v drobných potůčcích krev. Z pohledu na obnažené maso se mi chtělo zvracet. Zatnout prsty na levé ruce se mi vůbec nepodařilo, jen ukazováček se trochu hýbal.  Nemít Pip Boye, ve kterém vězela zapíchnutá střepina (Pip boy stále plně funkční), mohlo mi chybět zápěstí. Zbytek těla na tom byl o něco lépe. Jeden úlomek skončil v lýtku na pravé noze, další pak v  rameni pravé ruky, a poslední… no…v zadku.

Nestihl jsem ani popřemýšlet, jak si vyléčím rány, a skrz neustálé zvonění v uších jsem zaslechl dupot. Pokus o to postavit se na nohy, moc nevyšel, svět se zatočil a já upadl tváří na podlahu. Navíc mi chyběla (opět) ČZta. Ta se válela u dveří vedle mé levé ruky. Vzhledem k tomu jak moc byla levá ruka zraněná, mohla klidně ležet až dole na schodech. Zkoušel jsem se k ní doplazit, abych ji sebral pravačkou. Každý pohyb mě bolel, ale nakonec po nekonečně dlouhé době se mi povedlo ČZtu sebrat. To už mi v uších přestávalo zvonit a já jsem mohl jasně slyšet blížící se kroky, tentokrát už mnohem blíž. Do hajzlu, musím sebou hodit. Pistoli jsem si ,,pověsil“ za spoušť na ukazováček u levé ruky a pravou rukou jsem se chytil zbytků trubky, co musela být zábradlím. Takhle se mi povedlo se zvednout na nohy. Opět se mi zatmělo před očima a málem jsem znovu spadl na zem. Nedržet se, asi bych zase sledoval rozpraskané dlaždičky na podlaze.

I přes všechna zranění mi s ČZtou v pravačce bylo daleko lépe. Kdybych tak jen mohl zastavit to krvácení na levé ruce. Naklonil jsem se a podíval se do místnosti, a uviděl poslední nájezdnici, jak mi rychlým krokem vychází vstříc. Oči se mi rozšířily zděšením. Nesla si poloautomatickou brokovnici, a podle toho nábojového pásu, který jí šel šikmo přes prsa, mi bylo jasné, že munice nebude problém. Jen uviděla moji hlavu, udělala kovové klix klax a vypálila mým směrem.

Jen tak tak se mi podařilo uhnout. Kužel broků místo mé hlavy trefil rám dveří a zeď, ze které se vyvalil oblak prachu. Slyšel jsem další nabití a zvuk dopadu prázdné nábojnice na zem.. Moje možnosti byly omezené. Nahoru už to nešlo, schodiště se zbořilo a znemožnilo další cestu. Cestou směrem dolů bych jí akorát poskytl moje záda ke střelbě, a stejně bych se dolů nedostal. Tak jsem se schoval za zeď vedle dveří a čekal, co udělá.

Cink.

Podle zvuku mi bylo hned jasné, že mi sem hodila granát! Ani jsem nevěděl, co dělám, bylo to čistě instinktivní. Moje levá noha kopla do granátu, ten se odrazil od futer dveří a přistál tam, odkud byl hozen. „ Kurva,“ zaznělo překvapeně z vedlejší místnosti. Pak bylo slyšet jen skok, dopad a výbuch.

Exploze, i když byla za zdí, mě poslala do kolen a v uších mi opět začalo zvonit. Všude byla spousta prachu z popadané omítky, až jsem začal kašlat a skoro se pozvracel. Navíc se mi ten prach dostával do otevřené rány na levačce a to nemohlo být dobré. Nezbývalo mi nic jiného, než se pohnout a to velmi rychle.

Ve vedlejší místnosti to vypadalo úplně jinak než v těch předchozích. Nebyla tam žádná mrtvá těla ani jejich části. V zadní části místnosti navíc bylo i několik postelí. Než zde přistál granát, musel se tu nacházet i nábytek. Teď z něj zbyly jen třísky. Za zbytky stolu jsem uslyšel pohyb a z ničeho nic proti mně opět stála ta nájezdnice. V ruce měla připravenou brokovnici. Ani se mi nepovedlo zareagovat a ona už střílela. Tentokrát neminula. Proud broků mě nabral přímo do hrudníku. Sice mám pod látkou všitý kevlar, který mě ochránil, ale i tak mnou síla úderu mrštila na zem a já si narazil temeno hlavy o dlaždičky.

Pokoušel jsem se na tu ženskou namířit ČZtu, jenže to dost dobře nešlo, protože po té ráně do hlavy se mi rozdvojilo vidění. Místo přesné střelby tak paprsky narážely jen do stěn. Nájezdnice opět nabila kovovým klix klax brokovnici a namířila mi ji na hlavu. Raději jsem zavřel oči. Na vlastní smrt se dívat nechci a ústí brokovnice vypadalo už dost hrůzostrašně, ještě před tím, než mi takhle z blízka mířilo na obličej. V té tmě se najednou ozvalo něco, co tam nepatřilo, něco jako kroky, jenže nohy dopadaly hrozně blízko u sebe. Otevřel jsem oči a podíval se směrem, odkud ten zvuk vycházel. Byla to ta holčička a v rukou držela velkou ostrou třísku.

V momentu, kdy se ta ženská usmála tak, že jí byly vidět její žluté zuby, se holčička rozhodla zaútočit. Bodla jí z boku pod žebra. Nájezdnice vykřikla a udeřila ji s rozmachem do čela pažbou. Úder ji odhodil stranou k nohám jedné z postelí. Spadla jako hadrová panenka. Ta mučitelská mrcha si z boku se supěním vytáhla třísku pomalu celou pokrytou krví a začala mířit na holčičku.

To jsem nemohl dopustit, i kdyby to byla (a možná skutečně bude) poslední věc, co udělám, zabiju ji. Rozechvělou pravou rukou mi šlo míření špatně a rozdvojené vidění nepomáhalo, ale nakonec se mi povedlo zamířit a vypálit. ČZta tiše zapředla a zlatý paprsek zasáhl nájezdnici přímo do prsou. Ta se nevěřícně podívala na mě, pak na díru co měla v hrudníku a teprve potom se složila na zem.

Tak rychle, jak jen to bylo možné, jsem běžel k holčičce. Ta ležela v bezvědomí u pelesti postele a z hlavy jí tekla krev. Kromě rány na čele a na temeni jí fyzicky snad nic nebylo. Povedlo se mi ji vzít do náruče (byla hrozně lehká) a vydal jsem se s ní ke schodům.

Když jsem scházel ty první, málem mi upadla, to když se mi sesmekla noha na rozbitém schodu. Cesta nahoru i s veškerým bojem a přestávkami by mi nemohla trvat tak dlouho, jako mi trvalo sejít dolů. Několikrát jsem málem omdlel. V prvním patře jsem musel odpočívat na gauči a holčičku jsem položil vedle sebe. Nepřestávala krvácet a pořád byla v bezvědomí, na druhou stranu to, že mě nemohla vidět, bylo lepší. Krev, co mi vytekla z pusy, zaschla společně s prachem z omítky a vytvořila mi na bradě tvrdou krustu. Levá ruka už tolik nekrvácela, ale kůže na ní visela v cárech. Kdyby mě holčička viděla, ani bych se nedivil, kdyby by ode mě s křikem utekla.

Únavou mi ztěžkla víčka. Posledních pár kroků od dveří v přízemí jsem permanentně mrkal, abych neusnul. V hale stále ještě čekaly ženy a děti a zíraly na mě. Musel to patrně být pohled k nezaplacení. Já s rozstřílenou strážní uniformou, celý zakrvácený a nesu dceru jedné z nich. Muselo to vypadat, jako bych byl jejich nejhorší noční můra. Pokusil jsem se na ně promluvit, ale hlas mi vypověděl službu a místo slov se vydralo jen skoro nelidské zaskřehotání a ony poplašeně ustoupily. Opatrně jsem položil holčičku na zem, sám spadl na kolena a začal hlasitě oddechovat. Teprve teď mi došlo, jak moc mě všechno bolí a ten zvuk, co ignoruju je odkapávání krve. Netekla zas tak pomalu.

Jedna z žen přišla blíž a naklonila se nad holčičku. Když zjistila, že dýchá a je jen v bezvědomí, usmála se. To, jak se blížila potom ke mně, jsem viděl už jako ve snu. Nezbylo mi ani dost sil mávnout rukou nebo říct, ať se sáhne do batohu pro lékařské zásoby. Oči se jednoduše zavřely a mě obklopila temnota. Pokud takhle člověk umírá, není to vůbec nepříjemné. Jen mě mrzelo, že už nebudu moct pomoci Michale.