Svět za obrazovkou - 2. kap

Anotace: Protivné pípání př&iacut...

Protivné pípání přístrojů ho přivítalo jako první zpátky do skutečného světa. Další zdravíčko zazpívala bolest, která se mu rozlila po celém těle. Poslední pozdrav, dokonce skutečný, patřil mladé doktorce stojící ve tmě noci u lůžka jiného pacienta. Sotva si všimla, že se mladík probudil, začala tenkým perem něco rychle psát do tabletu v ruce.

Nikolas zabořil hlavu do tenkého nemocničního polštáře, ještě nikdy se necítil tak špatně. Tedy, ne tak docela. Když se poprvé chytil s Ciborem, byl na tom daleko hůře. Stále si pamatoval, jak bezmocně ležel na ulici, rudá krev z čerstvé rány po žhavé střele pod ním již tvořila loužičku a ostatní se mu jen smáli, občas mu i ponořili hlavu zpátky do bahna nebo si kopli. Postřelený, ponížený, okradený, úpící ve špíně. V tu chvíli si přišel jako skutečný odpad. Zdálo se to jako zázrak, když se nad ním poté Ania slitovala a zavolala mu pomoc. Přeběhl mu mráz po zádech při vzpomínce, jak z něho musel táta tahat kulku, jelikož si ošetření v nemocnici nemohli dovolit. Alespoň že něco se od té doby změnilo...

‚Idiote!' proklínal se v duši. Myslel si, jak moc se nepoučil ze své mladické hlouposti, ale udělal to znovu. Za pouhý příslib peněz a moci se opět vykašlal na všechny své zásady a začal pracovat s dalším bezpáteřním mizerou. Stejně jako Cibor, tak i Miracle si ho vodil jako loutku a on si toho ani nevšiml.

Prohrábl si jemňoučké obarvené prameny na hlavě a oči mu spočinuly na mladé doktorce, věnující se pacientům ležícím o kousek dál. Ve tmě, když jí rozkošnou tvář osvětlovalo pouze světlo z obrazovky, vypadala tak moc jako Chelsia. Dlouhé blonďaté vlasy padající na úzká ramena, medově hnědé oči, co se dokázaly usmát na tisíc způsobů, a lehoučké houpání boků do rytmu neslyšné melodie. Srdce se mu při vzpomínce na ni povzneslo, ovšem znovu bolestivě spadlo, když si všiml toho nespočtu rozdílů jeho andílka a této ve skutečnosti japonské dívky.

Znovu se oklepal, už zase tenhle sentiment? Vždyť měl na víc, než na pouhé trpké snění o dívce, která o něho stejně dávno ztratila zájem. Od jejich rozchodu uběhl čtvrtrok a bez ohledu na to, jak moc to tehdy bolelo, musel ji nechat jít. Chelsia ho stejně nikdy nedokázala docenit. Ty neustálé poznámky na špatnou kondici, vtipy na fotky z doby, kdy si ještě nebarvil vlasy, a že má za holku ve skutečnosti jen svůj telefon... Koutky úst mu opět spadly při vzpomínce na tu tragickou ztrátu milovaného elektronického přítele. Ještě s ním chtěl zažít tolik věcí, tolik toho dokázat. Lepší zařízení nikdy nenajde. Kéž by ho neopustil.

Ale on se dostane zpátky na nohy! Najde si nový mobil, novou přítelkyni a znovu se vyškrábe na vrchol! Po tom všem ho nic nemohlo zastavit. Miracle ho možná zle podrazil, přesto mu ukázal tolik nového. Co když skutečně existovala cesta dovnitř sítě? Co když se tam mohl dostat i Nikolas? Tělo mu svírala bolest, avšak srdce mu při té myšlence bušilo v hrudi radostným rozrušením. Možná by dokázal všechno změnit. Mít vrtkavou štěstěnu pro jednou na své straně. Pokud by se mu podařilo pozměnit si osobní záznamy, nejspíš by konečně získal slušnou práci jako programátor. Polského odpadlíka ze střední s problémy s bezpečností nikdo nechtěl, nicméně takhle by si tam mohl napsat cokoliv! Hm, která vysoká škola by v jeho životopise vypadala nejlépe?

„Jste v pořádku?" zeptala se mladá doktorka a medovýma očima starostlivě studovala modrovlasého mladíka.

„Samozřejmě! Proč bych neměl být?" nechápavě se na ni usmál. Po chvilce si však všiml vysokých výkyvů na monitoru životních funkcí. Nikdy by neřekl, že by se mu dokázalo rozbít srdce tak rychle z pouhých emocí. Sledoval dál linku na přístroji a každé pípnutí ho malinko vyplašilo. Nedokázal to ovládat. Jako obvykle ho zachvacovala panika a chytil si nemocniční plášť u srdce, jako by snad pouhý stisk dokázal tep jakkoliv ovlivnit. Proč opět tak vyšiloval? Normálně si to ani neuvědomoval, nemohlo se přeci nic stát. Nádech, výdech, vše v pořádku. Ovšem každé další strojové píp v něm vyvolávalo potřebu křičet.

„Skutečně, cítíte se dobře?" strachovala se dívka. Pokud by se Nikolas právě neděsil z vlastní existence, určitě by ho její starost zahřála u srdce. Nevěděla si rady, a tak mu již ze zvyku sáhla po ruce pro kontrolu tepu. Při prvním dotyku se na ni mladík vytřeštěně podíval, tisíce urgentních otázek za šedivýma očima. 

„Tedy," nejistě polkla a rychle se znovu zaměstnala s tabletem, „nedokázali jsme vás doposud evidovat. Mohla bych znát vaše jméno?" pokusila se o malý úsměv a jeho výraz se trochu zmírnil.

„Tremor," vydechl klidněji, „Nikolas." Všechny emoce se pomalu vytrácely a on oddaně ležel na lůžku, pravidelné pípání mu připomínalo už jen pouhou bolest.

Doktorka rychle naťukala údaje do tabletu, ale když žádné z výsledků neseděly k pacientu před ní, musela se zeptat znovu: „Hm, stále nic. Jste si tím jistý?"

„Svým jménem? Jo, asi tak na osmdesát procent. Nebo jsem se to jmenoval Lucja?" pousmál se s nutnou dávkou sarkasmu.

„Hej!" ohradila se dívka. „Není to moje vina, že tu nejste!" zamračila se na něho, přesto i tak se svým milým obličejem vypadala roztomile. Nikolas si nemohl pomoci a nevidět v ní svou malou sestru. Mohl by s pouhými kousky zmrzliny ovládat i ji?

„Dobře, jen klid. To se vyřeší. Co jiného tam máte k vyhledání?" pokusil se trochu pomoci.

„Em, rodné číslo," Smýkala prstem rychle po obrazovce, „číslo pojištěnce, rodinní příslušníci..."

„Mám sestru Lucju!" skočil jí do řeči. Fakt, že si své rodné číslo nepamatoval a pojištění neměl, se mu přiznávat nechtělo. „Matku Zofii a otce Hendrycha. Všichni Tremorovi. Pomůže tohle něčemu?"

Dívka se dala opět do vyhledávání, nicméně výraz na její tváři se stal ještě sklíčenější.

„Ne. Stále vás tu nevidím. Mám je tu sice jako rodinu, ovšem o žádném bratrovi či synovi ani zmínka," zavrtěla hlavou. Zdálo se to skutečně podivné, jelikož i v záznamech samotné Lucji Tremorové stálo „druhorozené dítě" bez žádného sourozence.

„To je... divný. Kdy mě vydědili?" zachechtal se Nikolas, třebaže zcela neupřímně. Fakt, že už ho s jeho rodinou nic spojovalo, ho neskutečně skličoval. I když je teď dělily tisíce kilometrů, vždycky si našel čas, aby s nimi zůstal v kontaktu. Možná se občas jednalo o pouhé bláznivé posílání smajlíků s náctiletou sestrou nebo telefonáty stylu „Ahoj! Super! Tak ahoj!" s rodiči, avšak i to pro něho znamenalo spoustu. Ani poté, kdy se hodlal vzdát svého jména a identity kvůli útoku na síť, je nehodlal opustit. Samozřejmě, Miracle vymazal každou zmínku o jejich příbuznosti, nicméně...

Modrovlasý mladík se chytil za hlavu. Samozřejmě, Miracle mu noc před tím smazal vše z Halo. Jak na to mohl tak hloupě zapomenout? A také co měl teď dělat?

„Možná by se vás dalo najít podle rodného čísla. Můžete mi ho nadiktovat?" přerušila Nikolasovy myšlenky dívka. Mladík měl chuť se šíleně rozesmát a rozplakat zároveň, ale udržel si vážnou tvář. Tedy na něho vážnou, jednalo se spíš o nejistý úšklebek. Jak jí mohl vysvětlit, že hacker, se kterým plánoval okrást v podstatě celý svět, vymazal jeho existenci těsně před tím, než ho podrazil? I pokud by ho chytila bezpečnost, měl by to nejspíš jednodušší než takhle. Udat se ovšem ještě nechtěl.

„Tohle bude asi znít... neobvykle," pokoušel se najít správná slova Nikolas, „nicméně existuje nějaká možnost, že bych jen zaplatil nemocniční náklady a nemuseli bychom se starat o všechnu evidenci a tak?" V duši tisíckrát proklínal Miracla za to, že ho v té situaci takto nechal.

„Něco jako pacient na černo?" zamyšleně si ťukala prstem na ret. „Nejspíš... nejspíš by to šlo. Je tu takový obrat, že jednoho člověka s falešnou registrací si nikdo ani nevšimne. A vzít vám všechna ta ošetření zpátky také zrovna nemůžeme," zasmála se nad svojí poznámkou.

„Super! Takže co mám udělat, aby celá tahle situace byla co nejdříve za námi?" klidně si oddychl Nikolas. Teď už se musel trápit pouze otázkou peněz.

„Hm, nejspíš bych měla zavolat doktoru Bakerovi. Ten se v systému vyzná nejlépe! Snad mu tahle malá změna vadit nebude..." pokračovala se svou myšlenkou dále, avšak v bledé tváři mladíka se objevil nejistý výraz.

„Nebude?" zopakoval její slova s tíhou na srdci. Zmocnila se ho neblahá předtucha, že všechno štěstí se snadným vyřešením situace rozdrtí svým příchodem tento pan Baker. „Nemůžeme to nechat jen mezi námi?" požádal s nesnází ve hlase. 

„Ó! To zní jako z nějakého akčního filmu! Nestíhá vás kybernetická mafie a vy se před nimi snažíte zachránit svou jedinou dceru?" Očí jí zaplály nadšením a svým zvýšeným tónem málem probudila ostatní pacienty v pokoji, doteď spokojeně odpočívající v hluboké noci.

„Cožeto?" vysoukal ze sebe Nikolas. „To zní spíš jako nějaká zápletka filmu než skutečnost..." podotkl jemně pobaveným tónem.

„Tři sta třicet tři mil na jih!" Sotva ten titul slyšel, zmocnil se ho pocit obrovské nudy. I po několika měsících si přál, aby se nenechal přemluvit ke zhlédnutí toho snímku. „Jsem tak velká fanynka té série! Četla jsem i knižní předlohu a snad všechny fan fikce! A tohle se tomu tak moc podobá!" zajásala Japonka.

Kdyby byl Nikolas muž neochvějné cti, obořil by se na ni, že s egoistickým emo protagonistou příběhu nemá za mák co společného. Kdyby byl upřímný, vysvětlil by jí, že místo nesmyslně zlé organizace ho doběhla vlastní hloupost a touha po penězích. Ale on nebyl ani jedno. A tak se jen tajemně usmál a naklonil se blíž, aby mohl zašeptat.

„Pravda, podobá. Chtěla by ses do té série zapsat také?" Japonka na to málem vypískla štěstím, až si musela zacpat pusu. Radostně zakývala hlavou, jako by ji měla na pružině, a Nikolas pokračoval: „Dobře. Teď mě dobře poslouchej. Nikomu neřekneme o našem malém tajemství, že nejsem v evidenci, fajn? Jakmile budu moct odejít, tak mi to povíš. A pokud se tu objeví bezpečnost, ihned mě varuješ." Po celou dobu si udržoval vražedně vážný hlas, jako by se z něho snad skutečně stal tajný agent v důchodu, který, jak neustále stálo na plakátech, „už neměl co ztratit". Samotného ho ta absurdita pobavila, musel potlačovat smích při každém slovu, ovšem pokud stačila jedna malá lež k tomu se vysmýknout z problémů se smazáním záznamů, on nehodlal ani zkusit těžší způsob. A dívka mu evidentně věřila každičké slovo.

„Samozřejmě! Budu váš strážce dokud se nepostavíte na nohy!" odhodlaně pronesla a s tabletem v ruce zasalutovala. ‚Nemá ani ponětí, co dělá,' problesklo hlavou modravlasému mladíkovi, avšak svá kousavá slova si nechal pro sebe.

„Mimochodem, jsem Kim," s úsměvem se představila Japonka. „Kim Riddler. Dělám tu stážistku." Nikolas se neubránil dojmu, že to hodně vysvětluje. Mladá dívka v cizím velkém městě, která sotva ví, jak vše funguje. Mohl by se z ní stát dobrý spojenec. Možná ne ten nejužitečnější, nicméně věrný.

„Rád tě poznávám, Nikolas," potřásl jí s nabídnutou rukou. „Když je nějaký systém, dokážu se do něho dostat!" trošku se vychloubal, třebaže neprávem. Jeho schopnosti se sice daly považovat za kvalitní, však na světě existovali stovky lepších crackerů a většinou vyhrál spíš firewall nežli on. Přesto, co se týče samotného programování a shazování serverů, mohl se považovat za mistra.

„M-musím ještě sepsat stav jiných pacientů, ale sotva tak udělám, hned začnu celou tuhle věc řešit! Nebudete litovat, bude to éňo ňůňo! D-dostanu vás na nohy v mžiku oka!" radostně ze sebe vysoukala Kim, jazyk se jí motal rozrušením. Celý svůj život vídávala hackery pouze v populárních filmech a příbězích, potkat jednoho ze záhadných kouzelníků s kódy ve skutečnosti pro ni znamenal vrchol světa.

„Super. Takže jakmile získáme nové zprávy, uvidíme se?" Japonka na otázku bláznivě rychle zakývala hlavou. „Bezva. Budu se těšit," daroval jí milý úsměv a znovu si lehl na lůžko, připraven odehnat bolest spánkem ještě na pár dalších hodin.

Kim s rozrušeným klepáním pera o hranu tabletu odběhla k dalším pacientům a dala se znovu do sepisování všech informací. Zdála se příjemná. Sice hodně naivní, ovšem milá. Na nějaké skutečné spřátelení s ní by Nikolas ani nepomyslel, bláznivých fanoušků měl mezi kamarády až nepříjemně moc, nicméně rozhodně se k ní chtěl chovat přívětivě. Postupně jí všechno trochu nastíní, dostane se zpátky z postele a možná jí nakonec i přinese nějaký dortík s kávou jako poděkování.

Souhlasně se nad tou myšlenkou usmál. Nic se ještě nestalo ztraceným a zbývala mu spousta možností, jak by se ještě mohl prosadit a možná se i pomstít Miraclovi.