Rabbitdogs (7)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/19. - současnost – orbit Černé planety/


"Musíme to zabalit," pronesl Arthur do ticha. Stáli zahanbeně kolem konzoly počítače. Všude kolem byly datové bloky, řadiče disků a obrazovky terminálů. Samotný stroj se jim zapojit nepodařilo. Lee se ještě hrabal ve spleti kabelů a hledal místo, kde byla ukrytá chyba, avšak bezvýsledně.
"Je nejvyšší čas," pokračoval a pohlédl na změť drátů v Leeho rukou. "Říkal jsem, že jdeme. Nechte to ležet. Vy taky Lee, Musíme už jít."
"Mít tak víc času," postěžoval si Lee. Pokrčil rameny a vypojil výkonnou baterii. Dal si ji do vaku u pasu. Byla veliká a bytelná, ale v beztížném prostoru nevážila nic, stejně jako on samotný. Otočili se k odchodu. Lee se ještě na malý okamžik zastavil a něco hledal. "Někdo tu byl před námi!"
"Lee, pojďte už, Nebudu to říkat dvakrát," zavrčel Arthurův hlas v jeho reproduktorech.
"Něco mě napadlo," řekl Lee vzrušeně a jediným pohybem vypáčil jakousi součást ze skříně počítače a rychlými tempy rázoval za ostatními.
"Co to je?" zeptal se ho Arthur, když se setkali v šachtě vedoucí k hlavnímu koridoru stanice.
"Černá skříňka, pane," usmál se spokojeně Lee a jako první začal šplhat nahoru podél žebříku.
"Poví nám, co se tu vlastně stalo. Přišli jsme pro ni. Je naším cílem číslo dvě."
"Počkejte na nás u komory," zahulákal na něj přes vysílač Arthur. "Takže žádná data nemáme. Copak neexistuje jiný způsob, jak je dostat z téhle stanice?"
"Bohužel, ne," nesl se nespokojený Leeho hlas. "Počkám na vás. Mít více času, prolezu tyhle necky křížem krážem. Copak to nevidíte? Je to celé postaveno na cizí technologii. Někdo si tu s námi ošklivě zahrává."


/20. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


Čas běžel.
Běžel neúprosně a nelítostně s každým zavanutím větru, s každým pohybem písku, jako by celá tato planeta byla obrovskými přesýpacími hodinami, jež ukazovaly uplynulý čas, ale nebyl tu nikdo, kdo by je otočil, až se všechen písek přesype. Svítalo. Pochmurná čerň se zvolna vytrácela. Za nedalekým kopcem písku se vztyčila čísi postava. Její dlouhé uši několikrát zastřihaly ve větru. Odněkud v dáli se k ní neslo hrozivé hučení. Jednotvárné svištění větru překryla svým hlasem obrovská větrná trouba, řítící se po rozlehlých pláních. Bouře. Nebezpečí. Tvor na malý okamžik zazmatkoval. Ztratil orientaci a soudnost. Do větru přibyl další zvuk, podivné pištění a skřehotání. Zemřeš! Řekl tvor sám sobě. Zemřeš, protože na povrchu nemůžeš přežít. Přichází Pán. Metla této planety. Děs, kterému se nic nevyrovná. Vše, co se ocitne v jeho dosahu, bude vtaženo do velikého vzdušného víru, který bude žít tak dlouho, dokud se nerozbije kdesi na okraji nekonečné pouště, zabírající šedesát procent povrchu planety. Dál jsou jen hory a jejich náhorní plošiny, tyčící se těsně u temných mraků, ale kdo by tam mohl žít?
'Ukryj se, dokud je čas!'
'Běž.'
Jednotlivé hlasy se mísily a zase rozpojovaly v jeho mysli. Ne nebyl sám, ti tvorové byli neustále spolu ve svých myslích. Každým nadechnutím, každým tepem svých srdcí, dokud je smrt nerozdělí. Podivný tvor, nelidská bytost se dala do pohybu, a kdesi nad obzorem povstal temný stín, jako předzvěst náhlé smrti.


/21. - současnost – povrch Černé planety/


"Ztratili jsme signál," ozval se radista. "Sakra, slyšíte mě? Nemáme se čeho chytit. Jsme den cesty od raketoplánu a jeho radiomaják je pryč. Nemáme zpáteční lístek, pane."
"Zavřete mu někdo hubu," ozval se čísi hrubý mužský hlas.
"Co se děje?" vpadl k radiostanici Tom.
"Co s tím je, chlape?" zatřásl s radistou a s žuchnutím dosedl do volné sedačky.
"Nemám ho. Ztratil se... Před chvíli jsem ho ještě slyšel," blekotal muž. "Když tu z ničeho nic přestal vysílat. Já to nechápu. Jak se teď vrátíme domů? Nemám spojení s letounem, pane."
"Zachovejte klid a chladnou hlavu," natáhl Tom ruce před sebe. "Pokuste se s ním znovu spojit."

"To už jsem taky zkoušel, nehlásí se."
"Zatraceně," zamračil se Tom a zavolal na řidiče. "Musíme tu zůstat stát, Royi. Zastavte ten podělanej transportér, nebo se dočista ztratíme. Slyšíte mě? Někde blízko nás řádí velká písečná bouře."
"Ano, vypínám pohonné jednotky. Jak dlouho tu chcete zůstat?"
"Tak dlouho, jak bude nutné," zavrčel Tom a zaposlouchal se do podivného chrčení a práskání v přijímači.
"Ty poruchy tu mám už půl dne, stále to sílí a já nevím proč," pokrčil muž rameny.
"Bouře," řekl mu Tom. "Jsme moc těžcí, aby nás odnesla, ale může nás strhnout z kurzu."
"Bude asi pěkně silná," řekl mu radista.
"Jak může být daleko?" zeptal se Tom řidiče.
"Nedá se to odhadnout, snad deset mil, nevím," řekl mu. "Radar nefunguje, pane."
"Royi, řekněte všem, že přijde nečas. Vypněte vzduchotechniku, zasuňte filtry a uzavřete všechny periskopy. Jsou všechny dveře zajištěny?"
"Co čekáte, Tome? Atomový výbuch?" uslyšel jeho udivený hlas.
"Něco podobného, tak sebou hoďte!"

Tom čekal silnou bouři, která nebyla na této planetě ničím novým. Silné písečné bouře, ve kterých létaly i velké kameny unášené větrem, které by dokázaly rozbít i periskopy transportéru.


/22. - současnost – orbit Černé planety/


"Jsem na hlavní palubě, v okrouhlé hlavní chodbě, Arthure, ale nemůžu to tu poznat, co ty na to? Naše popisky jsou nečitelné a ty jejich se nedají rozluštit," slyšel Arthur zadýchaný Leeho hlas. Nedávalo mu to smysl. Vraceli se stejnou cestou. Vlastně to bylo docela jednoduché, nedalo se nikde zabloudit. Sešli kolmou šachtou o tři podlaží níže a vydali se označenou chodbou dál do nitra stanice.
Žádné zbytečné zacházení, nic, co by jim popletlo cestu.
"Nerozuměl jsem. Řekni to ještě jednou," zahulákal přes mikrofon na Leeho. Všichni ostatní to museli slyšet, řekl si. Ale nikdo z nich nepřestal šplhat vzhůru. Najednou se Arthur zastavil. Kde je tu nahoře a kde dole? Co když jsme se vydali opačným směrem? Místo abychom stoupali, sestupujeme hlavou dolů?
"Nápisy na stěně, Lee. Nějaké označení podlaží, vidíš něco?"
"Ne, je tu pořád ta samá hatmatilka," vydechl konečně mlčící muž. "Nemám se tu čeho chytit. Kde to jsem, Arthure?"
"Nevím. Počkej na místě, dojdu k tobě, slyšíš?"

"To se mi snad jenom zdá," slyšeli ostatní jeho hlas ve sluchátkách.
"Jak to, že tu nic není?" otočil se Arthur k Leeovi, když k němu doplachtil. "Tohle je strop, nebo podlaha?"

"Nejsou tu žádné dveře, žádná komora a žádný raketoplán."
"Patriku? Arthur volá Gamu, přepínám?"
"Slyším," ozval se pilot.
"Kde jsi?" zeptal se ho Arthur chladným hlasem.
"Kriste pane, Arthure, co se tam děje?"
"Špatně jsme se otočili. Jak to vypadá?"

"Žádné změna. Drží se. Co budete dělat?" zeptal se jich pilot raketoplánu, přisátého k umírající stanici na oběžné dráze Černé planety.
"Jsme asi na opačném konci stanice. Budeme se muset vrátit. Jestli půjde všechno jako po másle, do půl hodiny budeme u tebe, přepínám," řekl velitel raketoplánu Gama do vysílačky a zamyslel se. Copak jsme jako malé děti?
"Rozumím. Tak se čiňte!" odpověděl mu druhý pilot.
"Takže jdeme zpátky do šachty. Musíme ten tunel, chlapi, prolézt ještě jednou. Copak je to za jazyk? Japonština, nebo co? Co jsou zač, ti mimozemšťané?"
"Vážně za to nemůžu," bránil se Lee. "Jsem tu prvně. Měl jsem jen vzít s sebou nějakou elektroniku, nic víc."


/23. - současnost – orbit Černé planety/


"Nějaké nové zprávy?" zeptal se John služby na velitelském můstku lodi. Rozhlédl se po prázdných postech a dlouze si povzdechl.
"Je vám něco, pane?"
"Tahle loď je moc dobrá na to, aby se takhle flákala."
"Nerozumím," řekl muž konající hlídku a zpytavě se na Johna zadíval. Ten jen zavrtěl hlavou.
Přešel až ke konci sálu a postavil se pod velkou obrazovku. Otočil se zpět k terasovitým stupňům s jednotlivými stanovišti a zůstal stát s pohledem na mladíka upřeným tak silně, že se až lekl sám sebe.

"Na tom nezáleží," řekl. "Beta se ještě neohlásila?"
"Žádné zprávy od raketoplánu Beta, pane," odpověděl předpisově mladý muž.
Kolik mu může být? Ptal se John v duchu a otočil se k mladíkovi: "A ostatní stroje?"
"Alfa se ozvala před deseti hodinami a Beta ještě ne. Nemáme o ní žádné zprávy."
"Tohle nevypadá dobře. Co operační středisko, vyzkoušeli všechny frekvence? Nemohlo se stát, že bychom měli závadu v systému?"
"Ne, pane. To bychom neslyšeli ani Alfu. Ale také v tom může mít prsty onen radiační pás, který občas provádí s naším vysíláním psí kusy. Jako by jej ovládalo zdejší Slunce, pane."
"Co se mohlo stát?" ptal se John nahlas. Otočil se zpět k obrazovce a několik kroků od ní odstoupil. Měl jsem letět s Betou? Jak to všechno, dopadne? Očima sledoval dobře známou a vžitou scenérii této soustavy. Promnul si bradu a zamračil se.
"To je váš první let mimo naší Sluneční soustavu?" zeptal se mladíka.
"První let vůbec, pane," slyšel jeho odpověď"

Proboha, pomyslel si John. Dobře věděli, do čeho nás posílají a dají nám samé nováčky, kterým ještě neuschl diplom. Kolik je ve sto dvacetičlenné posádce těch, kteří byli již alespoň trochu otrkaní? S bídou by se jich našlo pětadvacet. Ne, určitě víc. Kolik? Uvažoval John. Čtyřicet? Nejspíš ano. Jedna třetina posádky, za kterou by dal ruku do ohně, a ostatní? Jak tohle dopadne?
Na své otázky však nedostal žádnou odpověď. Pokynul mladíkovi hlavou na rozloučenou a vyšel ze sálu. Čtyřicet lidí, se kterými by se dalo počítat. Moc je podceňuješ. Koho? Ptal se svého druhého já. Ty děti? Sakra, vědí, do čeho jdou? Vědí to? A ty jsi to věděl? Zeptal se v duchu sám sebe. Copak jsem malé dítě? John zamířil k výtahu. Loď byla tak veliká, že se ta hrstka lidí v ní ztratila jako nic. Za celý den, kromě toho mladíka na můstku, nepotkal živou duši. Cítím se sám, stěžoval si sám sobě John. Zatraceně sám. A není to tvá vina? Říkalo mu jeho svědomí. Můžu za to? Celá tahle zkurvená výprava se zase zvrhne v boj o přežití. Ledaže... Ledaže by zasáhli oni. Ne. Možná za těmi příšerkami stojí ještě někdo jiný. Vždy měl takové nejasné tušení. Jasně, možná Bůh existuje a má děsný smysl pro humor. A když ne? Není to jedno? Zatraceně, John vstoupil do výtahu. Neměl tyto rozhovory se sebou samým rád. Vždy si pak připomněl, jak moc je zranitelný…