Rabbitdogs (9)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/28. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


Nestihnu to, řekl si tvor v duchu. Pelášil, co mu síly stačily, neohlížel se, dobře věděl, co je za jeho zády. Jeho rudě žhnoucí očka se pátravě rozhlížela po okolí. Hledal si ukrýt? Úkryt před něčím, co vytrhává ze země několikatunové balvany a strhává je s sebou do dlouhého a nikdy nekončícího víru. Kde to jsem? Říkal si. Cítil se unavený a starý, i když byl v rozkvětu svých sil. Někdy si přál zemřít, protože ve svém životě neviděl nic, za co by stálo bojovat s nelítostnou přírodou planety. Ale na druhé straně nebojoval o život kdykoli se cítil ohrožen. Připadalo mu to tragické i komické zároveň. Ještě kousek. Běžel. S každým krokem mu ubývalo sil. Bál se, že upadne a zůstane ležet, vydán napospas živlům. Proklínal sebe i tento svět, ale nevzdával se. Jakoby jej něco táhlo za životem. Něco, o čem neměl ještě ani potuchy, ale čekalo to na něj.

Běž. Hučel vichr. Běž. Ještě nepřišel tvůj čas.


/29. - současnost – orbit Černé planety/


"Co je s tím strojem?" zavrčel John. Jeho oči nepřestávaly sledovat velkou obrazovku.
"Vypadá, jako by byl bez posádky," pokrčil rameny navigátor výpravy.
"Nesmysl, Petře!" okřikl ho John. "Nemohl se bez lidské pomoci dostat až sem. Co automatické navádění?"
"Nefunguje," odpověděl muž u přístrojů.
"Zatraceně, dělejte něco, nebo narazí do bariéry a usmaží se na uhel," zvolal hlasitě John.
"Můžeme jen vypojit štít lodi. Pane," ozval se znovu technik u přístrojů. "Uhnout také nemůžeme, motory sice nahodíme kdykoliv, ale se zpožděním dvou minut."
"A co směrové trysky pro opravu parkovací dráhy?" vmísil se do rozhovoru navigátor lodi.
"Chcete natočit průchod Bariery s přechodovou komorou k nosu letounu?" zahrčel technik. "No, možná nebudou mít dostatečný výkon, pane."
"Tak fajn," souhlasil muž u pultu. "Usmaží se tak jako tak."
"Ten stroj stál miliony. A lidské životy," otočil se John k muži a na okamžik na něm spočinul svým ohnivým pohledem. "Je to rozkaz."
"Dobře pane, ale dejte mi k tomu alespoň jednoho důstojníka."
"Co se děje?" zeptal se druhý pilot lodi, když vkročil do řídícího sálu.
"Na lodi je rušno, jako bychom měli náhle opustit tuhle soustavu."
"Kde jste k čertu byl, Robinsone?" zařval na něj John.
"Byl jsem na druhém konci lodi, pane," ohradil se Robinson. "Nebyla vyhlášena pohotovost. Pokud je loď na stabilní oběžné dráze, není povinností důstojníků mimo hlídku setrvávat na svém stanovišti."
"Sedněte si ke svému panelu a natočte loď tak, aby mohl letoun bezpečně přistát."
"Jsou v něm lidé?" zeptal se Johna. "Nestihneme to. Směrové trysky nemají dost energie pro havarijní otočení lodi. Ten raketoplán je v háji. Spojili jste se už s raketoplánem, pane?" vyzvídal pilot, když zapínal přístroje na svém panelu.
"Neserte mě, Robinsone," zavrčel John. "Pokračujte."

Uplynulo dvacet minut od chvíle, kdy byl s Gamou navázán radarový kontakt. Posádka raketoplánu se nehlásila a neodpovídala na žádnou výzvu z mateřské lodi. Stroj samotný se pohyboval po jakési opilé dráze, které se vymykala jakýmkoli fyzikálním zákonům. Blížil se k lodi rychlostí sto metrů za sekundu. Sledovali jeho let s očima upřenýma na velkou obrazovku.

"Nestihneme to," bouchl Robinson pěsti do pultu. "Jsme pomalí, pane."

John mlčky sledoval poslední let Gamy. Věděl, že je vše prohrané, proč jim to trvalo tak dlouho, když letoun identifikovali takřka před půl hodinou? Zablesklo se.

"Letoun zmizel, pane," ozval se technik. "Bariera zůstala v činnosti, počítač hlásí chybu v systému přes zpětnou kontrolu. Zpoždění plus dvě setiny vteřiny. Máme tu zprávu z Delty, potvrzuje zničení Gamy, pane."
"Jsem na to už moc starý," řekl John. "Vraťte loď na parkovací dráhu. A ta stanice?"
"Zřítila se do atmosféry," řekl mu technik.
"Zřítila se," zamračil se John a odcházel. "Pokračujte..."


/30. - vzpomínky – čas před druhou expedicí – povrch Země/


"Douglasi, jak můžete vědět, že ten kšeft znovu vezmu?"
"To mi chcete nabulíkovat, že zůstanete na Zemi až do konce svého života? Řekněte mi, proč by takový kádr jako vy nevzal tuhle práci? Máte nejvíc zkušeností a jste nejlepší velitel široko daleko. Snad vás potěší, když vám řeknu, že ostatní kandidáti, kteří by připadali v úvahu, jsou daleko za hranicemi Sluneční soustavy. Co vy na to?"

John si poposedl v širokém a pohodlném křesle. Myslel na poslední let. Na okamžiky napětí a boje o holé životy a návratu na Zemi. Ano, nebylo na tom nic triumfálního. Vlastně ani nečekal, že na něj budou čekat s vlajkoslávou, červeným kobercem a slavnostními fanfárami. Nebyl první a ani poslední, kdo musel bojovat o svůj holý život, dostal medaili, čestné uznáni, rukou mu potřásl ředitel firmy a odevzdal mu jednorázovou odměnu na kreditní kartě. Bylo to směšné oproti tomu, co musel zažít. A pak? Mnoho úspěchů ve vaší další práci, doufáme, že s vámi budeme moci počítat i do budoucna. Podíval se na Douglase, jak se prochází po rozlehlé pracovně, pyšně jako páv, vědomý si své vlastní moci a vlivu. John z něj nemohl spustit oči. Nepřipadal mu nijak sympaticky, spíše jej na Douglasově chování něco dráždilo, ale nedokázal tento pocit, či postoj, dobře specifikovat.

"Tak jak jste se rozhodl?" otočil se k němu ředitel firmy. "Co tu budete dělat? Chcete snad někde sbírat odpadky, nebo dělat poslíčka, či nočního hlídače na nějakém opuštěném parkovišti? Tady není pro vás práce, Johne. Vaše šance je jedině v tom, že ten kšeft vezmete."
"Chcete snad říct, že jsem jinak docela odepsaný?" zeptal se ho John.
"Tady na Zemi, ani ve Sluneční soustavě není pro vás žádný job hodný vaší profese a kvalifikace. Netvrdím, že nemám dost svých lidí, ale pochopte, proč bychom znovu neměli pokusit štěstí? A vy se k tomu docela hodíte."
"Proč mě tolik vychvalujete? Neudělal jsem nic světoborného."
"Chci vám pomoci. Vidím na vás, že vás to tu sžírá a ničí. Deptá vás pocit, že jste zbytečný a nemáte do čeho píchnout. Že vás společnost odepsala pro ztrátu lodi a posádky. Je to lež. Klamete sám sebe. Netvrďte mi, že vás to neláká, copak vás může zastavit jediný nezdar? Neříkejte, že vás těší dělat obyčejného pilota nákladní lodi potulující se po Sluneční soustavě. Chcete řídit osobní dopravu mezi Zemí a Měsícem? Lítat na Mars a zpět? Je to nuda, Johne. Vidím to na vás. Lákají vás dálky. Nepoznané světy. Co vy na to?"
"Co za to budete chtít?" zeptal se ho John. "Vy se tam míníte vrátit? Nemá to smysl, Nic tam není. A ti tvorové? Jaký pro nás mají smysl? Pro vás? Pro armádu? Chcete je rozpitvat a udělat z nich zbraň, která by paralyzovala nepřátelské vojáky?"
"Jdete na to ze špatné strany, Johne," řekl mu s úsměvem starý pán. "Nebuďte k smíchu. Dostal jste strach? Nezlobte se, ale to se k vám nehodí, vážně. A i kdybyste měl pravdu a my je chtěli jako zbraň, co by se změnilo? Všechen lidský pokrok vycházel vždy z ničení. Z touhy po technické, morální a myšlenkové nadvládě nad svým protivníkem."
"Uhýbáte s odpovědí, jak dlouho už stavíte novou vesmírnou loď schopnou podniknout neomezeně dlouhé cesty? Týden, měsíc nebo rok? Kolik vyděláte na reklamě? Pojistil jste ji dobře? A co bude s rodinami, když se nevrátíme? Víte vůbec, kdy můžeme být zpátky? A co uděláte s případnou konkurencí?"
"Čeho se bojíte? Čeho? Dnešní lidský život je dlouhý bezmála tři stovky let. Přiblížili jsme se době, kdy Bůh stvořil první osadníky naší planety a dal jim do vínku dobré zdraví nezatížené genetickými poruchami a z nich vyplývajícími nemocemi."
"Takže toužíte po větší moci a popularitě?" zeptal se jej John. "Toužíte po slávě a věhlasu, chcete být prostě hvězdou, není to tak? International Company dokáže stavět galaktické super lodi. Copak nevíte, že světská sláva je jen polní tráva? Někdy mám pocit, že za vším je ještě něco víc, na co mám strach pomyslet."
"Věšíte čerta na zeď, Johne," usmál se Douglas. "Proč mě tak špiníte, co jsem, vám udělal? Myslíte si, že je za vším jedno velké spiknutí?"
"Možná ano. Co jste udělal těm chudákům, kteří musí létat bez potřebného vybavení na zchátralých lodích. Jak jste to udělal, že procházejí technickými kontrolami? Šetříte? Nepřipadá vám to k smíchu?"
"Nemáte důkazy můj milý, nemáte nic. Vůbec nic. Zeptejte se jich, co vám odpoví? Nemusí si stěžovat. A potom, dobrých deset let nehavarovala žádná loď mé společnosti. Máme nejlepší výsledky, nejlépe se staráme o své lidi a jejich platy nejsou zanedbatelné. Vy sám patříte mezi ně, Johne, to nemůžete popřít."

"Ne, to nemohu," zavrtěl John rezignovaně hlavou.
"Johne, přestaňte s těmi vašimi hypotézami. To pracuje jen vaše bujná fantazie. Nic víc. Pomalu a jistě se měníte v pozemskou krysu. Nemůžete se najít a ztrácíte půdu pod nohama. Přiznejte si to. To, co se stalo, vám odneslo vaši sílu a vyrazilo vám to dech. Nechci nic jiného, než vám pomoci a vrátit vám, co jste ztratil. Slyšíte mě?"
"Poslyšte..."
"Podívejte. Dám vám týden na rozmyšlenou. Pak se budete muset rozhodnout. Bude na vás čekat spousta práce. Loď je již v dokončovací fázi. Posádka ve výběru a všechno se točí jen kolem expedice. Je to vaše šance, Johne, jenom vaše. Nikdo jiný na ní nemá právo, pamatujte si to."


/31. - současnost – povrch Černé planety/


Čekali na první závan vichru. Na tu ničivou sílu vše obracející v prach. Němě a beze slov civěli do kovových stěn transportéru. Co se stane? Ptali se sami sebe, bude ještě nějaké zítra?

"Co se děje?" zeptal se Roy svého nadřízeného, když pohlédl na takřka oslepené oko kamery.
Vichr nabýval na síle a s hučením zvedal ze země písek, prach a drobné kamení. Pak přišly na řadu balvany. Bubnovaly o pláty stroje a nenechávaly je na pochybách, že přišel jejich soudný den.
Bouře.
Co všechno od ní mohou čekat? Život, smrt, slitování? Cosi pohnulo jejich strojem jako by byl pouhou dětskou hračkou. Nějaká neznámá síla je nadzvedla a mrštila jimi o několik metrů stranou od místa, kde před malou chvíli stáli.
"Všechny nás to tu zabije," řekl Tomovi otřesený Roy. Vztekle pohlédl na Toma. Proč nic neříkáš, ty parchante jeden?
"Zažil jsem jich víc, ale žádná nebyla tak silná," řekl mu do hukotu větru, jakoby četl jeho myšlenky. "Zažil jsem, Royi, víc jak dvacet bouří na téhle prokleté planetě a jsem ještě tady. Tahle podělaná hrouda země mě ještě nedostala. A taky nedostane, to vám přísahám."

Bouře byla patrně jiného názoru. Snažila se jejich stroj převrátit na bok a odkutálet jej, včetně posádky, někam do černé prázdnoty.