Rabbitdogs (11)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/36. - hlasy - současnost – orbit Černé planety/


'Proč to děláš?'
John se zastavil u bazénu s umělými vlnami. Jaká to vymoženost. Vešel do jedné z kabin a převlékl se do plavek. Nechal si počítačem navodit scenérii mořského pobřeží a vrhl se do pěnící vody. Deset minut plaval křížem krážem po hladině a nechával se otloukat vlnami, dokud se neunavil.
Jatka, řekl si, když si lehl uvolněně na hladinu a nechal s sebou zmítat sem a tam. Co by mu řekl jeho nejlepší přítel? 'Dej pozor, aby ses neutopil, Johne.'
Jatka, krvavá jatka, řekl si John v duchu. Nejspíš se mi co nevidět vzbouří posádka. Kdo z nich na to má žaludek?
Určitě nikdo koho znal. Jsme tu sotva týden a už máme na své straně víc jak dvě desítky oběti.
Proč? Co jsme ti udělali? Chceš je? K čemu ti sakra budou, jestli tu zůstanou? Usmaží se i se zdejší soustavou. Já jsem váš Bůh? Milující a žárlivý? Co na nich máš, Bože?
'A co na nich máte vy, že vám stáli za to, abyste se sem vypravili potřetí? A obětovali tak své bídné životy.'
Nežádám nic než spravedlnost. Copak to nemůžeš ve své velikosti pochopit? K čemu jsi mi dal tuhle práci? Abych všechno zničil? Sebe i ostatní?
'Nač vám budou?'
Možná máš pravdu, možná, že nic nestojí za to, abychom se pro to bili. Sakra, ale proč potom žijeme své prokleté životy? Co nalezla první výprava? Tehdy, kdy o tomto světě neměli lidé ani potuchy?


/37. - současnost – povrch Černé planety/


"Nerozumím tomu," zabručel Roy, když se pokusil zařadit rychlost. Bylo po bouři. Zmizela.
Nečinně stáli na stejném místě, na kterém je opustila.
"V čem je problém?" zeptal se ho Tom.
"V čem?" otočil se k němu Royi a odpověděl mu tak, aby jej slyšeli i ostatní: "V tom, že tahle mašina nechce jet dál."
"Dobře, zůstaneme tu tak dlouho, dokud ji neopravíme," řekl Tom suše a vyšel z hlavní kabiny transportéru.
"Zatraceně," vykřikl Roy. "To tu můžeme čekat do soudného dne, ale vám bude asi jedno, že tu chcípneme jako krysy."
"Jestli k tomu dojde," uslyšeli jeho odpověď, kvůli které se musel vrátit do kabiny. "Můžeme si vybrat, Royi. Bud to opravíme a hneme se z místa, nebo si sedneme na zadek a budeme čekat, až si pro nás přijde zubatá. Rozhodněte se sami."
"Jak to mám k čertu udělat?" zvolal Roy bezmocně. "Můžeme mít zlomenou poloosu, Bouře s námi házela jako s míčem. Mohla odejít převodovka. Celý tenhle krám může být zanesený pískem."
"To je váš problém. Máte po ruce plno specialistů, třeba se vám bude někdo hodit, jestli neseženete nikoho, kdo by vám pomohl, přijďte za mnou," odpověděl mu Tom.
"Jasně," řekl si Roy. "Tak co lidi? Rozumí tu někdo mechanice transportéru? Alespoň o trochu víc než já? Ne? No tak Bůh s námi."
"Jsou tady," řekl Tom a otočil se k Jane, která právě vyšla ze stroje a zastavila se u něj. Zahleděli se do narudlých dálav. Nikde nebylo nic, než písek a kamení. Vítr zadul o něco silněji a obalil jejich těla do prašného závoje. Zkontrolovali si hledí přileb a zapojili filtry.
"Cože?" nechápala.
"Jsou tady, Cítím to. Vědí, proč tu jsme," řekl jí. Jeho hlas jí zněl skrze vysílačku cize a odtaženě. Otočila se ke stroji. Dívala se na dvacet metrů vzdálený vstup do stroje, který se jím ztrácel v šedé mlze. "Proč jste sem vůbec šla?"
"Vždy je to tu takové?" zeptala se. "Mám své důvody, pane."
"Ano? Proč o nich nevím? Ale abych řekl pravdu, nechápu, jak tu mohou žít," zavrtěl hlavou.
"Sami mezi neživými kameny pod nadvládou šíleného větru."
"Možná, že dřív tenhle svět vypadal jinak," zamyslela se.
"Bylo tady někdy nějaké dřív?"
"Musíme se vrátit. Nebojíte se?" vrhla na něj tázavý pohled, když ji pouštěl jako první dovnitř přechodové komory.
"Čeho?" zastavil se.
"Toho, že se tu navzájem pozabíjíme. Jako zvířata."
"Kdo vám to řekl?"
"Možná, že jsem zvídavější, než si myslíte."
"Než ostatní? Co se stalo před lety, zůstalo v naší mysli a utajených spisech vládních orgánů a společnosti, která pro tuto expedici postavila loď a ostatní stroje. Odkud jste se to dozvěděla?"
"Co když nejsou. Nebyla bezpečnostní opatření proti průsaku informací dostatečná?"
"Zatraceně. Kdo jste? Někdo od společnosti, aby nás kontroloval?"
"A kdo jste vy, Tome?" zeptala se ho.


/38. - vzpomínky – čas před druhou expedicí – povrch Země/


"Pojďte, Johne, něco vám ukážu," řekl mu Douglas a uvedl jej do svého soukromého trojrozměrného kina. Sedli si do pohodlných křesel a zahleděli se do proměnlivých obrazů.

Místností se nesla tichá nevtíravá hudba. Prostupovali atmosférou. Prodírali se bílými chuchvalci mraků. Země pod nimi zvolna ubíhala, až se vytratila docela. Vystřídala je, záře hvězd s dorůstajícím cípem Měsíce.

"Tohle znáte, viďte," řekl Douglas tiše. Proplouvali zvolna podél vzdušného obalu Země ve výši dobrých pěti set kilometrů. Stále stoupali.
"Co bude teď?" zeptal se ho John.
"Světlo," zvolal tiše Douglas. Zpoza terminálu se vynořilo žluté Slunce. Na okamžik je oslepilo, dokud si nezvykli na jeho bodavou záři.
"Museli jsme snížit o dobrou polovinu jeho záři, abychom neoslepli. Nezdá se vám, že nic nevážíte?" zeptal se ho. John se podvědomě zavrtěl.
"Dokonalá realita," řekl.
"Ano. Vidíme vesmír, neustále se pohybující shluk planet, hvězd, kusů skal a hvězdného prachu, vzdálených galaxii, možná i jiných světů. Cítíte tu sílu? Kdo jiný než Bůh mohl stvořit toto divadlo?"
"Pro nás, nebo pro své potěšení?" podotkl John.
"Jsme součástí vesmíru, Johne," řekl Douglas káravým hlasem. Kdesi za hranicí světla se zablesklo. Nova? Pomyslel si John. Jak dokonalé.
"A teď přijde něco, co tu ještě nebylo. Loď postavená pro vesmír. Uvidíte prehistorickou obludu, největší div světa po Noemově Arše a sedmi divech. Kam se poděl Rhodský kolos? Pyramidy v Gíze a další výtvory lidského ducha? Rozpadly se v prach, ano Johne, v prach. Teď. Dívejte se."

John zpozorněl. Otočili se ke Slunci zády a putovali zvolna do temnoty. Setmělo se. Ocitli se ve tmě.

"Vidíte ji?" zeptal se ho Douglas.

John mlčel. Soustředěně hleděl do temnoty. Kdesi ve středu obrazu vycítil temnou mračny pokrytou vzdušnou obálku Země. Kde je? Ptal se v duchu. Ano... Před očima mu vyrostla neskutečná věc. Loď tak velkých rozměrů, až se mu zastavilo na okamžik srdce.
"Jak dlouho jste ji stavěli?"
"Dva roky," řekl Douglas s triumfem, zatímco hleděli na podélný potemnělý předmět víc jak kilometr dlouhý, který se pojednou rozzářil jako vánoční stromek. "Navigační světla."
"Proč?" nechápal John v úžasu. "Proč tak velkou loď?"
"Přenese vás jako kouzelný koberec tam, kam budete potřebovat, bude vám domovem a ochrání vás jako ta nejlepší matka. Opravdu."
"Kolik... S kolika členy posádky počítáte?" otočil se John na malý okamžik k Douglasovi, aby mu neunikl jediný detail. Proplouvali podél boku lodi. Několikrát a vždy v jiném úhlu a vzdálenosti. Nestalo se, aby spatřil dvakrát tutéž část trupu.
"Sto dvacet lidí, Johne," řekl Douglas vážně.
"Není to málo? Kdyby bylo na palubě dvanáct set členů posádky, pořád by to nestačilo."
"Loď bude plně automatická," řekl mu Douglas s úsměvem. "Vy budete jen dohlížet na automaty a počítače. No ano, také ji můžete řídit v případě nutnosti, ale počítače jsou přesnější a spolehlivější, nemyslíte?"
"Kam? Kam nás chcete poslat?"
"Už jste tam byli."
"Ale," namítl John, ale jeho slova umlkla. Spatřil známou soustavu rudého Slunce. Rozpínající se vodíkovou kouli požírající sebe sama i vše, co jí přijde do cesty. Černá planeta. Viděl ji, stejně jako tehdy, černou blyštící se perlu. Zatajil se mu dech. Prolétli hustými mračny. Ocitli se v jiném světě. V království kamení, písku a zdivočelých vzdušných proudů. John se zachvěl úzkostí. "Proč chcete do třetice pokoušet štěstí?" zeptal se usmívajícího se Douglase.
"Kdybych mohl, letěl bych tam s vámi, Johne," řekl mu místo odpovědi.
"To vám nestačilo, co se stalo? První výprava se nevrátila, zmizela bůhví kde. Jediní, kdo přežili z druhé výpravy, jsme byli my, já a dalších devět lidí. Všichni ostatní zahynuli a nikdo neví proč. A teď? Teď chcete vyslat ještě jednu misi na tuhle zpropadenou a bezcennou planetu?"
"Není tak bezcenná, jak si myslíte. A vy to víte, Johne. Je tam život. Mnohem pokročilejší forma života."
"To jsou jen dohady," vykřikl John. Kolem nich se převalila divoká bouře. Vrhala proti nim letící kamení a hustá oblaka písku. "Nikdo neví, co ti tvorové vlastně dokážou."
"A co ty případy nevysvětlitelné pomatenosti?" zeptal se jej Douglas. "Umí používat svou mysl úžasným způsobem. Kdyby chtěli, mohli by přetvořit i vesmír samotný."
"To jsou jen samé dohady," řekl mu John. "Kdybyste tam byl víc jak měsíc, zešílel byste stejně jako moji lidé."
"Co jste pro ně dokázal udělat? Pro svou posádku, Johne?"
"Vše, co bylo v mých silách."
"A teď? Co uděláte pro ně teď, když jejich duše sídlí kdesi v hluboké tmě? Jejich životy pohasly jako svíce. Co pro ně uděláte teď? Vrátíte se tam? Určitě. Toužíte objevit jejich tajemství. Za každou cenu. Přiznejte si to, Johne. Řeknu vám tajemství. Nejde jenom o ty tvory, které už znáte… Za nimi stojí někdo jiný, Johne. Někdo, nebo něco, co dokáže tvořit a ničit světy."
"A jak víte, že s námi budou chtít navázat kontakt? Co když budeme pro ně nepřijatelným druhem? Něčím, co nestojí za tu námahu? Vždyť jako lidstvo nejsme ničím."
"Oni už tu byli, Johne, myslím na Zemi. Nebo si myslíte, že je Evoluce pravdou a vše vzniklo z ničeho nic jen samo od sebe? Aby vznikl život a za ty milióny let se mohl vyvíjet od toho jednoduchého organismu až po nás lidi, bylo nutné provést mnoho zásahů do vývoje života na Zemi. Máme důkazy, Johne, že Bůh existuje."
"Cože?" vyděsil se John.
"Ne takový, o jakém se píše ve svatých knihách. Existuje entita, která je schopná měnit dění ve vesmíru. Ovládat do jisté míry v něm existující zákony a měnit dráhu planet i život na nich."
"To je šílené," vykřikl John a zamračil se. "Nezbláznil jste se, Douglasi?"
"A vy?" zeptal se ho. "Jak poznáme, kdo z nás je blázen a kdo ne?"
"Nikoho takového jsem tam neviděl, Douglasi," bránil se John.
"Vy jste s nimi mluvil, Johne. Napsal jste to ve své zprávě… Máte jich plnou hlavu, Johne," usmál se Douglas. "Právě proto tam musíte letět znovu."
"To je šílené," řekl si John polohlasně. "Šílenější, než cokoliv jiného."


/39. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


Šeřilo se. Vlastně tu ani neexistoval nějaký přechod mezi dnem a nocí. Bytost, která málem zahynula v oné běsnící bouři, seděla na okraji strže a pozorovala vychládající trosky stanice, jež nestačily shořet v husté kaši obalující tento kamenný svět. Království marnosti předurčené k jisté záhubě. Onen tvor věděl a dobře chápal skutečnost, že se celý tento kus kamene, obíhající kolem rudého Slunce, promění v prach, aby byl rozvátý po nekonečných prostorách vesmíru.

'Žijeme.'
'Ano žijeme,' řekl tvor a vzdal hold vichru, kamení a písku.