Rabbitdogs (12)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/ČÁST DRUHÁ – Konfrontace/


"Nikdo z nás nebyl připraven. I když by se mohlo zdát, že byli oni tvorové ve výhodě. Nabyli převahy díky své schopnosti, která se vymykala lidskému chápání. Jediné, co zavládlo mezi námi, byl strach. Přikradl se tiše a nepozorovaně, jako tajemný děs. Stal se součástí tohoto světa, jich i nás samotných, aby se vše zvrhlo v neskutečný boj o přežití."


/1. - současnost – povrch Černé planety/


Vyšlo slunce. Nikdo jej neviděl, ale všichni ho podvědomě vycítili. Ten oslnivý kotouč, jehož záře jen stěží procházela černými mračny. Začal nový den. Stejně pochmurný a jednotvárný jako ty předešlé. Mraky byly stejně temné, jako včera, nebo předevčírem. Nezáleželo na tom. Pod nimi se rozprostírala tajemná načervenalá záře. Vyplňovala celý tento svět, včetně kamení, písku, kamenných staveb a mraků, a kdyby byl vítr hmotný, byl by i on narudlý. Bylo to podivně tiché ráno. Vítr si dal volno. Nefičel mezi skalami, neroznášel písek a prach po širokých pustinách. Nastalo období klidu, ticho před další bouří. A všichni čekali, netrpělivě, s nadějí a s vírou, že tohle všechno jednou skončí. Tehdy ani ve snu netušili, že tento den bude pro mnohé dnem posledním. A kdyby jim snad někdo řekl, že zemřou na podivné planetě v neskutečném chaosu, který tu vládl již odnepaměti, nevěřili by mu.


/2. - současnost – povrch Černé planety/


"Tome?" uslyšel dívčí hlas.
"Přejete si?" otočil se po hlase. Byla to Jane. Stála venku vedle dveří do transportéru a dívala se na něj. Vítr jí rozcuchával vlasy, a ty divoce vlály v jeho poryvech. Neměla přilbu ani roušku. Zamračil se. Už chtěl něco říci, když tu se zpoza zádě vozidla vynořili Roy s Allanem. Tom nikdy neměl Allana rád. Zprotivil se mu už ve chvíli, kdy jej poprvé spatřil. Tušil, že s ním budou jen problémy.
"Je to pořád na draka," řekl mu Roy, když k němu přistoupili.
"To vidím," zamračil se Tom. "Půjde to opravit?"
"Budete muset ještě chvíli počkat," zabručel Allan a utíral si umaštěné ruce kusem hadru.

"Už jste jim to řekl?" pohlédl Tom na Roye.
"Ano," zavrčel Allan, nečekaje na odpověď svého parťáka. "Chcípneme tu. Copak to nevidíte?"
"Co říkali na to, že tu budeme chvíli jen tak nečinně stát?"
"Chcete to slyšet? Opravdu?" zašklebil se Allan a podíval se na Janě. Zhrozila se. "Myslím, že to není pro dámy."
"Allane," zařval Tom.
"Prosím?" zazubil se.
"Kdybychom byli doma na Zemi, nebo nahoře na lodi, dal bych vás zavřít. Jestli jen postřehnu, že mi v mužstvu vytváříte náznaky ke vzpouře, zabiju vás."
"To už tu jednou bylo. Nejsme doma, ani na lodi," uchechtl se Allan a bouchl loktem do tiše stojícího Roye. "Když dovolíte, pane, na chvíli odejdu. Můžete mě zabít, pokud to dřív neudělá tenhle svět."
"Záleží na tom?" zeptal se jej Tom, který stále vyčkával.
"Záleží, ani nevíte, jak na tom záleží, pane," řekl mu Allan a zmizel ve stroji. Roy se otočil a pomalým krokem jej následoval.
"Royi," zavolal na něj Tom.
"Ano, pane?" otočil se.
"Co sakra jste? Loutka v Allanově rukách?"
"Co když má pravdu?" zeptal se Toma a zavřel za sebou pancéřové dveře.
"Tohle..." konečně se Jane zmohla na slovo. "Tohle bylo co? Náznak vzpoury?"
"Čekal jsem to, ale vůbec jsem netušil, že to přijde tak brzy," řekl jí.
"Co tím myslel?" zeptala se ho.
"Mají všeho po krk. Vůbec se jim nedivím. Neměli jsme s Allanem počítat," zavrtěl Tom hlavou. "Je jako rozbuška ve válci s dynamitem."
"Proč?"
"Je to pochybný živel. Na dvou lodích strhl na svou stranu více jak polovinu posádky. Neustále revoltuje. Stále se mu něco nelíbí. Nemám z toho dobrý pocit, Jane."
"Tak proč jste jej, pro Krista, brali do posádky?" zeptala se ho Jane. "Jakou pro vás má cenu?"
"Zalezte do transportéru, Jane," řekl jí namísto odpovědi. "Nebo vás ten písek opravdu přizabije."


/3. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/


"Johne, slyšíte mě?"
"Ano," natáhl se k přístroji a čekal na další zprávy. Všichni v sále mlčeli. Loď stále pomalu klesala.
Nořila se do hustých mraků a vydávala přímo nelidské kvílení, jež přehlušovalo i samotný vítr.
"Našli jsme výborné místo k přistání. Nebudete muset provést žádné drastické změny kurzu. Pokračujeme v sestupu."
"Rozumím," řekl John po chvíli mlčení. "Jak jste na tom?"

"Jednička přistála bez problémů. My v dvojce jsme měli trochu problémy při přeletu těch hustých mraků. Strhl nás vzdušný vír."
"Nevzdalujte se od místa přistání."
"Budeme nyní operovat v okruhu dvou kilometrů okolo lodi. Nechtěli bychom, abyste nám sedli na hlavu."
"Jaké je počasí?"
"Vynikající," slyšel odpověď svého přítele. "Ty poruchy pocházejí ze vzdálené bouře, ale pochybuji, že by nás mohla nějak ohrozit."
"Jak bys popsal celkový stav? Své pocity?" vyzvídal John. Loď se několikrát hystericky zatřásla, ale pokračovala v sestupu.
"Vzdušné víry, pane," hlásil hlavní navigátor. "Jsme pro ně moc těžcí. Bude to v pořádku, pane."
"Pokračujeme v sestupu," ohlásil svému příteli, ale Tom se již neozval. V přístroji se neslo pouhé kvílení vichru a šustění písku a povalujícího se kamení, nic víc.
"Tome!" zařval a znovu přepnul na příjem. Opět bylo v přístroji jen ono tíživé ticho.
"Možná, že," ozval se první pilot.
"Kašlu na vaše názory," okřikl ho John. "Zvyšte rychlost sestupu."
"Ale pane," ohradil se. "Ty mraky mohou být nízko nad povrchem planety. Co když narazíme vysokou rychlostí na zem. Roztřískáme se na padrť."
"Slyšeli jste hlášení? Mezi povrchem pouště a spodním okrajem mraků je tří kilometrová mezera. Dost místa na to, abyste zabrzdili loď."
"Jak si přejete, pane," rezignoval muž a snížil výkon motorů. Ihned pocítili rostoucí přitažlivost planety. Sálem se rozezvučely poplašné sirény.
"Říkal jsem přistát a ne spadnout," ohradil se John.
"Zvýšili jsme rychlost sestupu, pane," řekl navigátor suše.

Čekali. S očima upřenýma na obrazovky monitorů čekali na první záblesky z tohoto světa. Ještě stále se prodírali hustými mračny. Loď se divoce otřásala a sténala v každém spoji. Motory se snažili ze všech sil udržet loď ve vzduchu a uchránit ji před pádovou rychlostí.

"Spodní okraj mraků," ozval se první pilot.
"Konečně," zvolal John.

Nemohl se dočkat chvíle, kdy opustí protivnou, hustou a černou převalující se kaši. Otřesy zesílily. Turbulence. Znovu se ozvaly varovné sirény. Vydrž. Nesmíš to vzdát, když jsi nás dovezla až sem, řekl si John v duchu.

"Jsme z toho venku, pane. Výška dva a půl kilometru nad úrovní terénu. Brzdící trysky zapojeny. Maximální ztráta rychlosti. Do pěti minut budeme na povrchu planety. Začínáme s poslední fází přistávacího manévru."
"Pokračujte," vydechl John. Oslepila je narudlá záře vycházející z pod hustých a neustále se převalujících mraků. Klesali. Kudy sem proniká světlo zdejšího Slunce? Zamyslel se. Je vůbec něco takového možné?
"Tři minuty do přistání."
"Jaká je rychlost větru u spodní hranice oblačnosti?" zeptal se John, aniž by zvedl oči od obrazovky.
"Sto osmdesát kilometrů za hodinu, pane," ozval se mladý technik.
"Dvě minuty do přistání."
"Co se stalo s Jedničkou a Dvojkou?" zeptal se John znovu.
"Máme je na radaru," ohlásil se operátor. "Krouží kolem nás ve vzdálenosti devíti set metrů ve výši jednoho kilometru."
"Co místo přistání?"
"Vypadá to na písek, Tom, váš zástupce se musel zbláznit. Počítač nehlásí žádný tvrdý podklad. Zaboříme se až po spodek lodi," varoval je první pilot.
"Tome, slyšíš mě?" snažil se s ním John spojit, ale marně. "Co tu sakra hrají za šaškárnu. Jestli zapadneme, neodlepíme se na zpáteční cestě a zůstaneme tu do konce svého života."
"Třicet sekund do přistání."
"Je tam písek. Hodně písku. Zrušíte manévr, pane?" zeptal se ho navigátor.
"Spečte ten podělaný písek pod námi. Plný výkon! Dejte pozor, ať nás to nevynese do nebe," zavrčel John.
"Plný výkon, pane."
"To nebylo třeba,'" uslyšeli Tomův hlas.
"Co jsi dělal? Zatraceně, copak nevidíš, co je pod námi?"
"Je to v pořádku, Johne. Písek není hluboký. Nanejvýš metr, metr a půl. Dole je skalnatý podklad."
"A když ne?" zavrčel John. "Jak to můžeš vědět?"
"Použili jsme laserové zaměřování a geologický radar," řekl mu Tom. "Věřte mi."
"Visíme ve vzdálenosti pěti set metrů nad úrovní terénu, pane," navigátor si několikrát odkašlal.
"Počítač zastavil přistávací manévr a žádá o povolení k přistání,"
"Cože?" otočil se k němu John.
"Počítač žádá potvrzení akce," pokrčil navigátor bezmocně rameny. "Opravdu."
"Tome," řekl mu John do vysílačky. "Každou vteřinu spalujeme nehorázné množství drahocenného paliva."
"Ano, Johne?"
"Metr a půl, ano?" zeptal se ho. Následovala krátká pauza.

"Jo. Nemůže to být víc."
"Jestli ano," řekl John suše. "Vlastnoručně ti zakroutím krkem."
"Máš mou hlavu, Johne," uslyšel odpověď a pak šum. Tom se vypojil.
"Přistaneme," řekl John a hlasitě si oddechl. "Přistáváme, zatraceně!"