Rabbitdogs (20)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/30. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/


"Padne dnešní den konečné rozhodnutí?" zeptal se Tom Johna, stojícího na spuštěné rampě přechodové komory. Ten den bylo méně šera než obyčejně. Nechali se unést pohledem na vzdálené kontury příkrých útesů sahajících do výše dvou kilometrů, kde se lámaly na hraně kotle a zvolna přecházely v rovinu. Otočili se k domnělému městu.
"Přál bych si, aby přišli oni k nám, ale nejspíš budeme muset prokázat iniciativu jako první."
"Nemůžu pochopit, Johne, jakým způsobem je chceš přinutit, aby letěli s námi. A dobrovolně. Co jim chceš nabídnout?"
"Uvidíme, něco vymyslím," řekl John a na okamžik zaklonil hlavu. Špice lodi čněla sto metrů nad úrovní terénu. "Možná budou zvědaví na naši Zemi a na naši civilizaci… Pokud našli tu havarovanou průzkumnou loď v horách!"
"A nebudou mít strach, že je budou chtít naši vědci rozpitvat a rozřezat na kousky?"
"A budou?" zeptal se jej John.
"Já bych se k nám nehrnul, být jimi, držel bych se zkrátka, Johne."
"Počítej s tím, že ne všichni se vrátíme domů," řekl mu a chvíli se díval do jeho překvapené tváře. Udělal několik kroků, pokaždé mu pod nohama zakřupal písek a drobné kamení.
"Tobě vůbec nejde o ty tři muže, viď Johne?" zmohl se Tom konečně na slovo. "Ty je chceš prostě dostat za každou cenu! Jakou cenu mají pro lidstvo? Ano, nejsme ve vesmíru sami, ale to neznamená, že obětuješ kvůli tomu někoho z posádky…"
"Ale ano, jenomže ty bytosti mají prioritu," zamračil se a cvakl vypínačem vysílačky. "Mám své rozkazy..."
"Kontrola, slyším," ozvalo se.
"Muži jsou připravení?"
"Ano, do deseti minut můžete vyrazit."
"Půjdeš se mnou?" zeptal se Toma a strčil přístroj do kapsy.
"Pochybuješ o tom?" řekl Tom. "Doufám jen, že se nebudu muset držet, abych tě nezastřelil."
"Pokusím se nedat ti k tomu důvod," zazubil se John a nasadil si přilbu. "Ale byla by to vzpoura. Myslel jsi na to?"
"Co jsme to za lidi?" zeptal se nahlas a zahleděl se na cíl jejich cesty.
Proč právě tady? Zeptal se Tom v duchu. Kdesi spadla další lavina kamení. Díval se, jak se John ztrácí pomalu v šeru. Kdesi nad jejich hlavami hučel posměšně divoký vichr a neustále strhával ze svahů horského masivu malé laviny kamení a prachu. Hrál si tak už odnepaměti, proč by měl nyní, když sem zavítali lidé, přestat se svou dlouholetou hrou?
"Byl tu John?" zeptal se jej navigátor a oba na sebe chvíli nechápavě civěli.
"Ano, vy máte zůstat tady u lodi, víte o tom?"
"Nemám rád jatka," odpověděl mu navigátor.
"Nerozumím."
"Nač jsou ty zbraně? Nikdo se nenechá odvést ze svého domova. Myslete na to, Tome, až budete tam mezi skalami. Budou se bránit."
"Co vám ještě John řekl?"
"Máme čekat. V případě nebezpečí odletíme bez vás. Z oběžné dráhy pošleme sem dolů oba stroje. Lákavá vyhlídka, nemám pravdu?"
"Udělali byste to?" pokusil se Tom o úsměv.
"Nešel byste s Johnem, kdybych vám řekl, že byste byl potřebnější právě tady? Na lodi se zbytkem posádky?"
"Na mě tu konec konců nesejde," řekl mu Tom chladně. "Tohle je podivné místo a my zde hrajeme ještě podivnější roli, nemyslíte? Nic už nechápu. Nechápu Douglase, Johna, ani ostatní, tohle je bláznivé místo pro život, co říkáte?"


/31. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


Zatraceně, řekl si Dlouhán, když překračoval hromadu suti. Neměl přesný plán, kam půjde. V první řadě si chtěl jen někam odskočit a ulehčit svým vnitřnostem. Nyní bloudil ruinami skalního města a hlasitě klel. Skafandr měl zvláštní kapsy, či plastikové nádoby na tuhé a tekuté exkrementy, ale jemu bylo zatěžko je vyhazovat u ostatních, připadal si jako na toaletě s nahým zadkem mezi všemi.
Teď jsem v prdeli, myslel si, a nepřestával se obviňovat, z toho, že se vydal příliš daleko. Půjdou mě hledat? Nejspíš budou podělaní až za ušima a nehnou se z místa.
Pak to přišlo. Podivné funění a chroupání písku. Otáčel se do všech stran, ale původce zvuků nezahlédl. Začal se potit. Najednou se necítil ve své kůži. Ztratil jsi kuráž? Ptal se v duchu. Snažil se dodat si odvahu, aby nezůstal stát, jako socha, na jednom místě.
"Tak se ukaž," zařval a zatřásl svou zbraní. "Ukaž se, parchante jeden!"
Nastalo ticho. Městem prosvištěla ozvěna padající laviny. Stál jako přikovaný a přes veškeré úsilí nemohl udělat jediný krok. Čas se zdál být nehybný. Kdyby se nyní Dlouhán podíval na displej počítače, který měl na svém levém rukávě, všiml by si, že se číslice odměřující uplynulé vteřiny takřka zastavily.
'Tady jsem!'
"Nehraj si se mnou!" zuřil Dlouhán. "Nehraj si se mnou na schovávanou!"
'Za tebou!' uslyšel ve své mysli a otočil se. 'Proč jste znovu přišli? Přišli jste si pro nás, nebo pro vlastní smrt? Neměli jste se sem vracet.'


/32. - současnost – orbit Černé planety/


"Johne," uslyšel za sebou čísi hlas. Byl příliš zaneprázdněn svými myšlenkami, než aby jej dokázal ihned identifikovat. Někdo za ním běžel a toužil s ním mluvit.
"Co se tehdy stalo, když jste vešli do toho města."
"Nic, Petře," odpověděl a otočil se k němu. Navigátor se udýchaně zastavil.
"Zajdeme na skleničku?"
"Nemáš žádnou kondici," řekl přísně a přikývl.

"Co se stalo s navigátorem první výpravy?"
"Zbláznil se," řekl mu John.
"Hm?" zvedl obočí a nasadil nechápající výraz. Znovu se zastavili.
"Odešel do volného prostoru bez skafandru," řekl John a zarazil se. "Ještě teď nemůžu pochopit, jak se mu podařilo oklamat bezpečnostní systém přechodové komory."
"Musel k tomu mít důvod," zakabonil se Petr a myslel na to, zda jej potká podobný osud. John jej chytil za rameno a přinutil k chůzi.
"Oni ho dostali, Petře," řekl mu. "Proč, to věděli jen oni sami. Zničili ho psychicky."
"Museli mít nějaký motiv," nenechal se navigátor odbýt a poslušně kráčel vpřed vedle Johna.
Došli ke křižovatce.
"Doprava," kývl hlavou.
"Motiv," řekl si John nahlas.
"V tom městě?" zeptal se znovu, jakmile došli ke stravovací sekci lodi. "Co se tam stalo?"
"Měli jsme zajít do baru na vyhlídkové palubě," mávl John rukou. "Miluji pohled na Vesmír."
"Neodpověděl jsi mi," vešli do větší místnosti se stolky utopenými v moři zeleně. Sedli si a objednali pití. John mlčel.
"Nuže?"
"Našli jsme jen věci od těch tří. Zbraně, vysílačky, biohledače, potraviny... Ale po nich, jako by se zem slehla."
"Tehdy začal jejich myšlenkový nátlak, Johne?"
"Oni chtěli, abychom přistáli právě u města," řekl John temně. "Už od první chvíle si s námi zahrávali."
"Věděli jste o tom?"
"Co když se právě nyní, Petře, hrabou v tvé mysli na dálku a ty o tom nemáš ani páru?"
"Překvapili nás. Nachytali nás na švestkách. Zaplatit jsme měli až později, svými životy."
"Zabíjeli vás? Po jednom?" naslouchal ztuhlý navigátor.
"Ne, Zabil nás náš vlastní strach," řekl John a sledoval přijíždějícího robota. Zastavil u jejich stolku a čekal, dokud si nevzali objednaný drink. Hned na to poděkoval a odjel za svými povinnostmi.
"Stali se katalyzátorem našeho myšlení. Stačilo málo, a vše by dopadlo úplně jinak. Ku prospěchu nás všech, ale my jsme pozvedli zbraně proti sobě i jim samotným."
"Prostě jste se málem postříleli navzájem?" řekl Petr a naráz vypil celou sklenku. Chvíli nemohl dýchat.
"Neměl bys tolik chlastat," řekl mu John. "Kdyby ten chlast byl pravý, upil by ses k smrti."
"Nikdy mi nepřijde, že jde o atrapu," usmál se a objednal si další rundu. "Myslíš, že mi říkají, napij se, chlapče, napij?"
"To nemůžeš nikdy vědět," pousmál se John a vzpomněl si na Martina. Dobro bojuje se zlem? Ale jak máme poznat, co je dobro, a co zlo?
"Mnozí z posádky si stěžují na noční můry, Johne."
"Kdo ti to řekl?" zpozorněl.
"Gordon s Maxem, nelíbí se jim to."
"Nejraději bych odtud odletěl," řekl mu John. "Ale nemůžu..."
"Otázka zní: Můžeme?" zeptal se ho navigátor. Nastalo ticho. Můžeme odletět?
"Asi jsme všichni padlí na hlavu," odpověděl a objednal si taky. "Nemůžeme. Ne bez nich. Jsme v pasti."
"Tak na ty parchanty," pozvedl Petr svou číši. "Loď je plná dohadů. Lidé nevědí, co si mají o tom všem myslet, a zdá se, že došlo k průsaku jistých informací. Tato akce není zase tak tajná, jak by se na první pohled zdálo."
"Na ně a na nás, Petře," odpověděl a v myšlenkách proletěl temnou slupkou atmosféry, aby se spolu s větrem proháněl po vyprahlých pustinách, až k úpatí hor, které se jako ostrovy tyčily nad rozlehlými pouštěmi a nesčetnými kaňony v nich ukrytými.

'Kdo zaseje vítr, sklidí bouři,' řekl mu čísi hlas.
Ne, řekl si John. Zaseli ji jiní a my sklízíme jejich úrodu.


/33. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/


"Nejsou tady," slyšel Tom hlas svého pobočníka. "Není tu živé duše."
"Tak co, Johne?" zeptal se jej Tom. Stál vedle něj, ale skrze skla přileb mu neviděl do tváře.
"Budeme hledat, než se setmí."
"A pak?" všichni muži se seskupili kolem těch dvou a čekali na další rozkazy.
"Někde tu musí být," řekl zarputile.
"Začínám nenávidět ty tvé dvojsmysly," zavrčel Tom a odstoupil od něj. Máme ještě pět hodin, řekl si. John mlčel.
"Nemáš ten pocit, jako by nás někdo sledoval?" vystřelil a věděl, že trefil do černého.
"Setmí se za sedm hodin," odpověděl mu John. Tomovi připadalo, že jeho nadřízený ztrácí soudnost a nemá správný nadhled. "Co se to s tebou děje?"
"Až zapadne slunce, bude tu sakra zima," ozval se Johnův pobočník. Tom samotný si připadal, jako páté kolo u vozu. Jako nějaká Johnova pojistka.
"Bude-li to nutné, přespíme tady. Přenocujeme někde v jeskyních. Buď se zítra vrátíme i s nimi, nebo odletí bez nás," kopl do většího šutru a pozoroval jeho let, dokud se nerozbil na konci své dráhy na malé kousky. Ze země se zvedl oblak prachu. Netrpělivě čekali, až padne konečné rozhodnutí, avšak v hloubi srdce tušili, že tato noc bude nejdelší nocí, kterou zde zažili.
"Pamatuješ, Tome, co jsem ti řekl u lodi?" zeptal se jej John.
"Půjdeme dál," mávl Tom rukou. Do svého návratu na loď mezi sebou nepromluvili ani slovo.
Dosáhl jsi svého. Jen tobě patří čest a sláva, ale kdo navrátí pokoj ztraceným duším? Ty Johne?


/34. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


Dlouhán nemohl uvěřit svým očím. Díval se na tvora, jehož by si nevymyslel ani ten nejnápaditější smrtelník. Stáli proti sobě. Ani jeden z nich se nehýbal, jako by byli zmagnetizovaní neznámou silou, jež je odmítala propustit. Jeho oči hleděly do dvou ohnivých studní. Dlouhán spatřil ohromné erupce lávy a cítil spalující horko. Strach. Jeho vlastní strach jej nutil k činnosti. Zbraň, pomyslel si. Opatrně ji sundal z ramene. Odjistil a zatáhl za uzávěr. Bytost na něj stále lhostejně hleděla.
'Udělej to,' řekla mu. 'Zabij mne! Natáhni ruku a zmáčkni spoušť!'
Dlouhán se propadl do ohnivé jámy. Kolem sebe spatřil vysoké plápolající plameny. Cítil, jak mu na těle naskakují puchýře, něco mu padlo k nohám! Jeho vlastní kombinéza. Sklo přilby se rozteklo a popálilo mu tvář. Vlasy se proměnily v prach a kůže odhalila zčernalou lebku. Tehdy vystřelil.
Bytost se ještě chvíli dívala na zmítajícího se muže a pak se chystala zmizet v šeru. Dlouhánovo tělo splynulo s prachem. Zabil ho jeho vlastní strach.
'Ano,' řekla na svou obhajobu. 'Strach, Nemůžeme čekat, až zahubí i nás.'
'Je to pošetilé a krátkozraké,' uslyšel čísi hlas. 'Zabíjení nic nevyřeší.'
'Neodletím s nimi,' odpověděl.

Zdálo se, že ani Rabbitdogs nejsou jednotní ve svých názorech a plánech do budoucna. Pak se někde mezi sutinami pohnul další temný stín. Rabbitdogs se otočil k novému návštěvníkovi. S překvapením hleděl na příchozí bytost, která se nepodobala ničemu, co kdy viděl. Nešlo o člověka, natož o Tvůrce. Zůstal strnule stát a hleděl mu do očí. Tušil, že na něj neplatí žádná psychická kouzla, přesto spolu mohli komunikovat v myšlenkách.

Neznámý tvor nehodlal zaútočit, jen pohlédl na zem, kde leželo pokroucené Dlouhánovo těla a pak zpátky na Rabbitdogs. Otázka byla jasná: Proč? Nedostal však odpověď. Kříženec psa a králíka si jen zlostně olízl mordu. Zdálo se mu, že tu ve zdejším světě začíná být pěkně těsno. Nejdříve přišli lidé a to hned ve třech výpravách a nyní ještě tyto bytosti? Co jsou zač? Nepoznával je. Nepatřily mezi ty, kteří sem Rabbitdogs přivezli. Nezaznamenali ani jejich příchod. Neviděli žádnou loď a dokonce i samotný vítr posměšně mlčel, jako by byl i on v koncích. Neznámý tvor zmizel. Rabbitdogs několikrát zamrkal svýma ohnivýma očima, aby se ujistil, že se mu to nezdálo. Ne, nestal se obětí fata morgány.

Stál tu před ním, jen několik kroků daleko a pak se rozplynul v šeru.

'Je tu ještě někdo,' řekl všem. 'Nejde o člověka, ani o Tvůrce. O co tu vlastně jde?'
'Vrať se k nám. K městu se blíží ještě další lidé, o kterých nemají ti, kteří přišli nedávno, žádné ponětí. Tady nejde o žádnou diplomatickou misi.'
'Pokud něco neuděláme, tak nás pochytají a my se budeme muset bránit,' namítl tvor stojící nedaleko Dlouhánovy mrtvoly.
'Nedal jsi mu šanci!'
'On ji nedal mně,' bránil se. 'Nenechám se zastřelit pro nic za nic. Jen kvůli jednomu ustrašenému člověku.'
'Máme se stáhnout,' uslyšel v hlavě hlasy svých společníků.
'Kdo to řekl?'
'Ti, kteří nás sem kdysi přivezli.'
'Oni tu jsou taky?' zděsil se a olízl si mordu. 'To má nastat vážně konec světa? Pro nás? Pro ně? Pro koho dalšího? Co byl zač ten podivný tvor, kterého jsem viděl?'
'Neznáme jeho identitu. Zmiz odtamtud. Musíš se vrátit. Jinak neručíme za tvůj život.'


/35. - současnost – povrch Černé planety/


O tři hodiny později našla jeho takřka zaváté tělo tříčlenná hlídka Tomovy skupiny. Nemohli tomu uvěřit. Dlouhán, jeden z nejchladnokrevnějších a nejzkušenějších mužů z posádky raketoplánu Alfa, padl do pasti vlastního strachu a zemřel. Nic na tom nezměnil fakt, že byl jeho stav vyvolán uměle bytostí, která byla vždy proti lidem a jejich návštěvám zdejšího světa. Také Rabbitdogs byli svým způsobem kastováni a neměli vůči sobě rovná práva, či výhody. Zdálo se, že je to až absurdní, aby se v tomto veskrze nepřátelském světě zajímali o to, kdo má jaké postavení, výhody a povinnosti. Stopy onoho tajemného tvora již dávno zakryl poletující písek a prach. Stejně tak zmizely jakékoliv stopy po tvorovi, který se zde objevil takřka odnikud, a jeho identita byla zatím neznámá. Zdálo se, že celý pomyslný konflikt je zatím jen mezi lidmi a Rabbitdogs a ani jedna z dalších stran do něj zatím nechtěla zasahovat.
Avšak jen Bůh věděl, jak dlouho bude jejich neutralita trvat. Lidé vytřeštěně pozorovali Dlouhánovu sinalou tvář a holou lebku, ze které mu snad vypadaly všechny vlasy. Tělo samotné leželo v nepřirozené poloze stažené nevýslovnou křečí. Kombinézu měl roztrhanou, jako by se snažil servat ji z těla a jeho přilba ležela asi pět metrů od něj. Co se tu stalo? Jeden z mužů vytáhl z krosny dlouhý vak se zipem. Položil jej na zem a rozepnul zdrhovadlo. Pochopili. Za několik okamžiků bylo Dlouhánovo tělo odneseno na jejich dosavadní základnu. Vraceli se tiše s myslí naplněnou nejtemnějšími myšlenkami. Dlouhán je po smrti. Zabili jej oni? Tvorové, pro které sem dolů přišli? Jaký k tomu měli důvod?

"Tady máte svou první oběť," řekl jeden z nich a shodil před Toma objemný vak.
"Kde jste jej našli?" zeptal se Tom chladně.
"To není důležité, pane," řekl tentýž muž a odešel k ostatním. Třásl se po celém těle. Sedl si zády ke stěně a složil hlavu do dlaní. Ani zbývající muži na tom nebyli o nic lépe. Ostatní jen tiše přihlíželi.
"Co se stalo?" zeptal se jich Allan.
"Zemřel hrůzou," uslyšel odpověď.
"No tak, našli jste ještě něco, kromě něj?" naléhal Allan.
"Ne. Jen jeho samotného a jeho věci," řekl tentýž muž a spočinul pohledem na veliteli skupiny.
"Vidíte, jak vypadá? Podívejte se. Co mu vsugerovali? Že hoří? V pekle? Měl byste jít za ním, Je mi z vás na blití!"

Nastala dlouhá pauza. Muži se schoulili do zákoutí jeskyně a snažili se zapomenout. Na co? Na hrůzný obraz Dlouhánovy smrti? Proč se sakra nesebereme a nevypadneme odtud? Tato otázka vytanula snad v mysli každého z lidí v jeskyni. Kdesi nad městem dul silný vítr a zabalil všechny stavby do prašného závoje.
Ti druzí se stále drželi kdesi vzadu a nedávali o sobě nikomu znát. Tom, ani jeho lidé, netušili, že je zde ještě jedna skupina lidí, mající stejný záměr. Otázkou bylo, kdo je poslal a kdo jim dal loď i potřebné vybavení.

"Je šero," odpověděl mu vedoucí hlídky. "Noc stvořená pro vlkodlaky."