Rabbitdogs (21)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/36. - současnost – orbit Černé planety/


"Chyťte toho muže," neslo se koridorem na hlavní palubě lodi. Chodbou se táhlo těžké supění.
Jakýsi muž proběhl kolem jednoho z kontrolních stanovišť.
"Všechny vás zabiju!" řval a mával kolem sebe nabitou puškou. "Všechny. Pojdete jako krysy."
"Zažeňte ho do kouta," zvolal hlas v éteru. "Je v jedenáctce!"
"Blíží se k technické palubě! Odřízněte mu cestu! Uzavřete všechny průchody!"
"Jedenáctá chodba uzavřena. Hledaná osoba neopustila hlavní palubu," křičel palubní rozhlas.
"Rychle, za mnou!" mávl rukou jeden z ozbrojených pronásledovatelů a za rohem padl mrtev k zemi. Ozvěna výstřelu se zvolna ztrácela kdesi v nenávratnu.
"Pojďte si pro smrt!" křičel muž. "Všechny vás zabiju a nakonec sám sebe!"
"Je ozbrojen! Pozor, Je ozbrojen!" hučel rozhlas.
"Zavolejte někdo velícího důstojníka!" zakřičel vedoucí skupiny a opřel se o stěnu. Hluboce dýchal a snažil se co nejvíce soustředit, i když se mu to moc nedařilo, jeho mysl pádila vpřed a nenechávala jej domyslet jakoukoliv myšlenku.
"Co chceš, ty parchante? No tak, vymáčkni se, Přiznej, že máš strach," zakřičel do chodby.
"K tělu má připnutý jakýsi vak, pane," přitiskl se k němu další z mužů. "Vypadá to na výbušninu."
"Musíme ho zastavit," kývl jeho nadřízený. "Nemůžeme si dovolit, aby tu něco rozsekal."


/37. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


'Chcete je všechny pobít, nenechat nikoho naživu?'
Ukrývali se a číhali na lidské vetřelce na různých místech města, nenechali se odradit poletujícím pískem, ani rostoucím šerem, které se později proměnilo v dlouhou, čtyřiadvaceti hodinovou noc, jež ukončí tento den.
Zaposlouchali se do vzdáleného vytí větru, jako by jim schvaloval jejich počínání. Krev za krev.
Jak nízké, říkali si mnozí z nich, ale neodvažovali se odporovat.
'Jak dlouho ještě budeme čekat.'
'Pochytají nás a odvezou na lodi.
'Lidé nebo ti druzí?'

'Nejprve nás budou muset chytit,' nesla se k nim vůdcova výzva. 'Braňte se, ale nezabíjejte z potěšení, Tohle je náš svět.'
'Nejsme s lidmi ve válce,' ozval se kdosi. 'Měli bychom je vyslechnout, pokud s námi budou chtít mluvit. Na zabíjení je vždy dost času.'
'Jste bláhoví. Všichni. Copak nevíte, proč jsme byli vyhnáni do tohoto světa? Protože neděláme nic jiného, nežli prahneme po krvi. Nejsme jiní, než ti, kteří sem přišli v té cizí lodi.'


/38. - současnost – orbit Černé planety/


"Jsou silnější než my, Johne," řekl mu Max, když jej potkal poblíž velitelského můstku. "Než kdokoli z nás."
"Tohle všechno jsem už jednou zažil, Maxi," zachmuřil se John. "Zabíjení. Boj o holé životy, o vlastní existenci."
"Proč jsi přišel o předešlou loď?" Zeptal se ho Max. Zastavili se u výtahu. John si promnul tváře a vyhnul se jeho pohledu.
"Selhání lidského faktoru?" vyzvídal dál Max.
"Nechtěli jsme, aby se někdo dozvěděl, co se tehdy na lodi stalo," zavrtěl John odmítavě hlavou.

"Vy sami jste ji vyhodili do povětří, nemám pravdu?"
"Víc jak polovina zbylé posádky zemřela ve spánku. Určitě v tom měli prsty právě ony bytosti. Tři čtvrtiny z nás, kteří jsme přežili, zešíleli a bloudili bez cíle po prostorách lodi. Stali se zvířaty, Maxi. Ne lidmi na pokraji zhroucení. Zvířaty s potřebou žrádla, vyměšování, spánku a sexu."
"Takže jste opustili loď v průzkumném modulu a vypojili chlazení reaktorů?"
"Ne. Systémy selhaly samy. Museli jsme je dovést na Zemi. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybychom přistáli a řekli všem, kteří v tom měli prsty, že máme prázdné ruce."
"Jací jsou, Johne?" pohlédl mu Max do očí, krátce před tím, než nastoupil do zdviže.
"Víš, Maxi, co se stalo s divochy v Novém světě, když k jeho pobřeží dorazili dobyvatelé ze Starého světa? Mnozí domorodci podlehli pod tlakem jejich zbraní, ale nemoci, které s sebou oni bílí muži přivezli, zabily víc indiánů, než všichni dobyvatelé dohromady."
"A čím jsme je nakazili my, Johne?"
"Touhou po moci a věčnou nespokojeností," odpověděl mu John, ještě dříve, než se za ním zavřely dveře výtahu.

Anebo se i oni zbláznili, řekl si Max pro sebe. Možná, že je taky chytil amok, a ze strachu ze sebe sama, zahubili vše živé ve svém dosahu, kdo ví. Jak tenká je linie mezi normálností a nenormálností?


/39. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/


Ticho.
To tíživé ticho, jež se onoho rána sneslo na vše kolem nich, nemohli snést. Vířilo jim v hlavě a bolestivě bodalo do spánků. Prožili děsivou noc, noc plnou přízraků, valících se do jejich snů, ač už vzdorovali, nebo padli při prvním nátlaku. Ušetřili je? Tím, že je nechali naživu se svým strachem? Plíživým děsem postav bez kontur a žeravých očí? Chtěli snad říci, my jsme tu pány?

"Půjdeme," řekl John, jakmile se probral k životu. Bolestivě zamrkal. Pálily jej oči. Nedovedl se adaptovat na neskutečné načervenalé šero.
Mraky se lenivě převalovaly vysoko na obloze. Nic je nevzrušovalo, ani nelákalo.
"Vrátíme se k lodi," pokračoval John, ale nikdo jej neposlouchal. Malátně se probouzeli a děsili se zjištěním, kolik přátel nespatřilo světlo dnešního potemnělého dne. Pět lidí zemřelo ve spánku.
"Přijdou za námi," řekl znovu s temnou jistotou. Nenechají nás jen tak odletět. Počítal jsi s tím? Zeptal se jeho druhý hlas. Čekali na ně. Šest postav v šeru. Stály takřka nepozorovaně u jedné z přistávacích noh lodi. Tři muži z posádky a tři bytosti z tohoto světa. Nemohli tomu uvěřit. Proč? Ptali se jich lidé v duchu. Nač ta zbytečná smrt? Neodpověděli. Prostě se jen nechali zanést do lodi ve speciálních klecích. Snad jim ještě nedošlo, že jejich těla jsou sama o sobě mírumilovná. To co zabíjelo, se nacházelo kdesi mimo ně.


/40. - současnost – orbit Černé planety/


"Takhle to dál už nejde, Johne." Gordon chodil jako rozlícená šelma okolo sedícího velitele lodi. "Máme tu už pět případů paranoidního chování. Kde jsme? V cvokárně? Lidé nám tu pobíhají se zbraněmi po lodi a je jen otázkou času, kdy se něco vážného stane."
"Řekl jsem ti přece, že budeme muset podobným věcem čelit, ať už budeme chtít, nebo ne," řekl mu John klidně a promnul si nos. "Hlavním doktorem tu jsi ty. Já téhle výpravě jen velím."
"Když to říkáš. Poslyš," zastavil se nad ním šéflékař. "Nejsi už taky na hlavu? Mám pocit, že se mi tu za chvíli všichni zblázní. A co potom ti dole?
Jakému klimatu musí čelit? Co je na povrchu planety za prostředí? Pouště, horské štíty a neustálé šero za doprovodu klaustrofobického vytí větru? Myslíš, že jsem nečetl zprávy o všem, co se stalo při Tvé první výpravě? Divím se, že ti Douglas dal znovu velení."
"Tohle není procházka rájem," řekl John a vstal. "Máš něco proti tomu? Nejsem vhodným kandidátem pro tuto misi? Koho bys dosadil namísto mne, Gordone?"
"Nemám tušení, jen se mi zdá, že se nám věci poněkud vymykají z kontroly."
"Vypadá to tak. A možná bude hůř," řekl mu John chladně. "Jsou tu ještě jiní lidé a my s tím nic nemůžeme udělat. Víme to bezpečně, avšak nemáme žádnou možnost se s těmito lidskými vetřelci vypořádat."
"Zachytili jste vysílání z jiné lodi?" nechápal jej Gordon. "Kde jsou? Co s tím hodláš dělat?"
"Tahle kocábka není válečná loď, je to jen průzkumný transportér s potřebným vybavením a zbraněmi pro obranu, ne pro útok. I když o obraně by se také dalo diskutovat."
"V tom případě odmítám vzít zodpovědnost za životy a případný zdravotní stav posádky, protože tady jde očividně o vědomé porušování všech předpisů, jaké kdy člověk vymyslel."
"Nemůžeš se jen tak, z vlastního přesvědčení, vzdát služby," ukázal na něj John prstem a chystal se vyjít z jeho kabiny v nemocničním úseku lodi.

"A neříkej to mě, ale Douglasovi, nebo těm, kteří sem přišli za našimi zády. Naše malé noční můry se možná právě naplnily a kdoví, zdali tu nemáme mezi sebou špiony, kteří třeba i slyšeli náš rozhovor a posílají jej těm na druhé straně."
"Tak, co budeme dělat? Co mám dělat já?" zeptal se jej šéf lékař. "Budeme jen tak sedět a čekat, co se z toho vyvine?"
"Přesně tak," přikývl John.
"Je to rozkaz, Johne? Jako tehdy na Modré Růži? Neutekl jsi z lodi, protože situace na její palubě se nedala udržet?"
"Nevěřím, že by to došlo až tak daleko," zavrčel a stisknutím tlačítka otevřel dveře do chodby.
"Johne," uslyšel za sebou rozhněvaný Gordonův hlas.
"Ano?" otočil se.
"Jestli se vrátíme na Zemi, postavím tě před soud."
"Za co? Za to, že plním rozkazy společnosti?" pousmál se velitel lodi. "Copak jsi nesliboval, že budeš své povinnosti plnit co nejlépe, jak jen budeš umět?"
"Podám rezignaci," řekl mu Gordon. "Nejsme na válečné misi."
"Ano, nejsme s nikým ve válce, ale co není, může být," zamyslel se John. "A kdoví, jaká překvapení nás tu ještě čekají. Mám takové nejasné a mlhavé tušení, že zde nejsme sami."
"Sami?"
"Jako lidé," řekl mu John. "Možná vážně začínám bláznit, ale co když mám pravdu?"
"Nejde o Rabbitdogs, že ne?" zeptal se jej Gordon. "Máš věštecké sny? Vidíš do budoucnosti? Jsi tu za proroka? Nebo za cvoka?"
"Tohle není legrace," řekl mu John vážně. "Pokud jsi četl pečlivě všechny zprávy, ke kterým jsi měl na Zemi přístup, pak jistě tušíš, že za nimi ještě někdo stojí."
"To jsou jen nepodložené dohady," pokrčil Gordon rameny. "Co když se mýlíš? Nebylo by to poprvé, ani naposled. Mám pocit, že se neustále motáme v kruhu, ale žádné rozhřešení na blízku není."
"Musím to risknout," řekl mu John. "A se mnou všichni ostatní z této výpravy."
"Podám patřičným úřadům své hlášení. A pak to tu zabalím, tohle není nic pro mne."

"To můžeš, ale až budeme na hranicích známého vesmíru, nebo ve Sluneční soustavě, dobře víš, že spojení se Zemí nemáme, a i kdyby, nebylo by energeticky možné," řekl mu John takřka jedním dechem a nechal jej supícího uprostřed místnosti.
"Jestli to nepřežijeme," zavolal za ním šéflékař.
Nesmí to dojít až tak daleko, řekl si John a vydal se k velitelské sekci. Cestou do své kabiny nepotkal živou duši. Unaveně se svalil na postel a zapojil Interkom.

"Nějaké zprávy?" zeptal se muže na druhé straně linky.
"Ne, pane. Nic nového."
"Dobře, díky," zavěsil a vděčně si oddechl. Vyhráváme, nebo prohráváme?