Rabbitdogs (22)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/41. - současnost – povrch Černé planety/


"Prohledáme tuhle díru, chlapci. Celé Město, dokud je nenajdeme," řekl jim Tom a čekal na jejich reakci. Mlčeli. Pohlédl na Allana, mlčky si připravoval výstroj a kontroloval zbraň. Láskyplně jí držel v ruce a něco si šeptal pod vousy. Ostatní nebyli s ničím pozadu. Ozvalo se cvakání uzávěrů. "Zůstanu tu se spojařem a budu sledovat váš postup."
Příprava na válku? Pomyslel si a hluboce se nadechl. Allan se na chvíli zamyslel, patrně měl na mysli jednu věc, která byla více než očividná, proč s nimi Tom nejde, ale zůstává na základně, pokud jde popsat tuto zaprášenou jeskyni základnou?
"Alespoň tři tvory musíme odvést s sebou na loď. Nejsou to vraždící bestie, jak si myslíte. Jenom rozumné bytosti, které mají strach," řekl jim Tom.
"Proč tedy zabily Dlouhána?" zeptal se Allan.
"Nevím. Mohl jim k tomu dát důvod," odpověděl mu Tom, ale moc svému tvrzení nevěřil.
"Vychvalujete je ve všech směrech, proč tedy nepřijdou a nedomluví se? Myslíte, že nás baví hrát si na vojáky? Nechat se zabít pro pár příšer?" zeptal se jej znovu Allan.
Ostatní jen tiše přihlíželi. V jejich očích se jim leskl němý souhlas. Souhlasil s nimi také divoký vítr, který do jeskyně naháněl rozvířený prach a písek.
"Už jsem vám, řekl, chci je živé," řekl všem Tom. "Čím dříve svůj úkol splníme, tím rychleji se můžeme vrátit na základnu a odletět z tohoto pekla."
"Dají nám vůbec nějakou šanci?" Zeptala se jej Jane. "Proč je chcete odvést na loď? Na pokusy? Připadá mi, jako bychom byli my sami těmi pokusnými zvířaty, Tome."
"Jestli půjde všechno dobře, do týdne budeme v raketoplánu, pak odletíme na loď, a tím to pro nás skončí."
"Říkal jste tři dny," ukázal Allan na prstech. "Trčíme tu už pomalu týden a výsledek? Je nás o jednoho míň, a to nepočítám hlídku, kterou jsme nechali v Alfě. Co když ji odnesla ta zkurvená bouře a roztřískala ten náš milej raketoplán na tisíc kousků?"
"Půl hodiny," řekl Tom nekompromisně. "Za půl hodiny vás chci vidět připravené před jeskyní."
"Co když odmítneme poslušnost?" zeptal se jej Allan.
"Nenuťte mne, abych použil násilí," zavrtěl Tom hlavou.

"Postřílíte nás, všechny?" zazubil se Allan.
"Bude-li to nutné," pokrčil Tom rameny. "A začnu u vás, Allane."
"Myslím, pane, že to nebude nutné. Po čas našeho průzkumu ve Městě jsme zahlédli tu a tam existenci ještě jiné formy života. A radista zaslechl vysílání z cizí lodi, netuším, proč o tom neví štáb na oběžné dráze, ale nejsme tu sami," řekl mu Allan. "Jsou zde možná jiní lidé, pokud to jsou lidé."
"Proč mi nikdo nic neřekl?" zeptal se jej Tom.
"A změnilo by se něco?" zeptal se jej Allan. "No, zdá se, že nejsme jedinými lidmi, kteří mají o ty tvory zájem, pane. A vaše monstra zdá se, nemusí být jediným problémem."


/42. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – orbit Černé planety/


"Jsem rád, že jsi mě nezastřelil, Tome," řekl mu John poté, co odstartovali na oběžnou dráhu a prodrali se slupkou hustých černých mračen. Sledovali blyštící se černou perlu v záři rudého slunce. Zvolna se otáčela pod jeho paprsky, a jim se zdálo, že je sleduje tisíc očí ukrytých v atmosféře planety.
"V poslední chvíli jsem zamířil vedle," řekl mu Tom. "Nemám chuť se nechat postavit před soud, takhle mám výmluvu, že mi selhala zbraň,"
"A selhala?"
"Ano, pane," řekl mu Tom. "Žádná zbraň není sto procentně bezpečná a zbraně jsou udělané k zabíjení, pocit bezpečí je až na druhém místě."
"Zítra odtud odletíme," řekl mu John s úsměvem na tváři, avšak tato radost jen zastírala pravé obavy. Čekala je dlouhá cesta domů s tvory, o kterých takřka nic nevěděli. Přežijí hibernaci? Co když vůbec neupadnou do umělého spánku? Celou cestu budou bloumat a kout své temné plány? Zamyslel se John.
"Takže všechna legrace teprve začne," povzdechl si Tom. "Přijel cirkus, Johne?"
"Jestli celou věc chápeš právě takhle, pak ano. Cirkus se všemi překvapeními,"
"V pořádku," přikývl a vstal ze svého místa v řídícím sále lodi. Mám strach, sakramentský strach, Johne, a chci, abys to věděl."
"Zítra už nebudeme o ničem, vědět," pousmál se John.
"Tebe neděsí, že se vzdali tak snadno?" zeptal se jej Tom. "Jen tak? Jako by se nechumelilo? Prostě sem k nám přišli a nechali se zajmout."
"Jsou tady," řekl mu John. "Odvezeme je na Zemi."
"Šušká se, že je v tom něco víc. Nikdy nikomu nezaručíš, že tajemství zůstane tajemstvím. Co nám Douglas zamlčel?"
"Odvezeme je domů a pak se uvidí."
"Oni nepřijdou," řekl mu Tom. "Ne proto, že vezmeme ty podělané tvory k nám."
"Oni?" zachmuřil se John.
"Ty víš, o kom je řeč, nejsi sám, kdo měl ty vidiny. Promlouvají k nám. Slyšíme jejich hlasy. My všichni. Ještě chvíli a zblázníme se z toho," řekl mu Tom vážným hlasem.
"Vůbec mě nezajímá, že nejsme ve vesmíru sami. K čemu nám budou? Použijeme je jako tajnou zbraň? Vezmeme si je za svá rukojmí? Copak nevidíš, že si hrajeme, jako bychom byli malými dětmi? Hrajeme si s ohněm, ať chceš, nebo ne a přijde čas, kdy se zatraceně spálíme, Johne."
"Já jsem si tento podnik nevymyslel," řekl mu John. "Je mi jedno, co si myslí ostatní členové posádky. Zítra letíme domů a všechno skončí. Ty špatné sny. Noční můry. Tajemné hlasy a všechno, co kdy představovalo tento svět."
"Jsi si tím jistý?" zeptal se jej Tom. "Já ne. Bojím se, že ty sny nepřestanou."
"Svůj názor nezměním, zítra odlétáme. Kdo chce, může tu zůstat."
"Doufám jen, že máš všechno dobře promyšleno. Do posledního detailu. Stáhla na mě smrt," otřepal se a rázným krokem vyšel ze sálu. John se za ním díval, dokud nezmizel ve dveřích.

Strach, řekl si. Kdo jej nemá?


/43. - současnost – povrch Černé planety/


Vynořili se z černého chřtánu jeskyně. Po dvou po třech se ztráceli v šeru, vstříc skrytým nástrahám s nejistým a váhavým krokem, jako by byli všichni opilí. Najděte je a přiveďte k pastím, chci je. Čas běžel. Tom, zůstal s Jane. Vrátili se do jeskyně. Vypadala příliš prázdná a neútulná. Kdesi v rohu cosi rušivě zarachotilo. Reflexy byly rychlejší než myšlenka. Na etiku, či diplomacii, nebyl čas.

"Jenom mě proboha nezastřelte, Tome!" vykřikl spojař, naklánějící se nad svým nádobíčkem. Hlasitě popotahoval nosem a něco si broukal pod vousy.
"Podvědomá reakce," omlouval se. "Máte spojení, s ostatními?"
"Ano. Všichni se mi už ohlásili. Nechtějte vědět, co mi řekli."
"To fakt, nechci," zavrtěl Tom hlavou. Jane si sedla na své místo a opřela se zády o stěnu. Zavřela přemýšlivě oči.
"Myslíte, že budou mít úspěch, pane?" zeptal se jej spojař.
"Věřím, že ano..." řekl Tom.
"Zdá se mi, že na téhle planetě není nic normální," řekl mu spojař. "Všechno je tu postavené na hlavu."
"Co jste tehdy chytil? Allan mi říkal, že jsou tu ještě jiní lidé."
"Zaslechl jsem nekódovanou zprávu z lodi, která nepatří naší společnosti, pane. Patrně půjde o nějaký raketoplán, který sem sestoupil z oběžné dráhy. Jak to, že je naši neviděli?"
"To já nevím," řekl mu Tom po pravdě a zaposlouchal se do vytí vichru. "Ale jedno je mi jasné, je docela možné, že zde dojde k pěknému masakru."
"Mezi kým?" zeptal se jej spojař.
"Mezi námi a jimi," zamyslel se Tom. "Od té doby se již neozvali? Co vůbec říkali v tom vysílání?"
"Že dorazili k Městu a po nás nenašli žádnou stopu. Zatím pokračují v pátrání. Co jsou zač? Jde o konkurenci? Budeme je muset zabít?"
"Pokud se nechceme nechat odrovnat, pak ano. Douglas netuší, že také jiní mají zájem na jeho tvorech. Žádné tajemství se neuchová na věky pod pokličkou. Kolik jich je?"
"Víc než nás a nemají brát zajatce, pane."
"Komu jste to řekl?" zeptal se jej Tom.
"Jen Allanovi a vám, ale..." zamyslel se spojař. "Ten nedokáže držet jazyk za zuby."
"Já vím," přikývl Tom. "S kým budete, až dojde k nejhoršímu? S námi, nebo s nimi?"

Spojař neodpověděl. Vysílačku měl stále zapnutou. Do praskání elektrických výbojů v atmosféře se mísily rozhovory výsadku a nadávky, ke kterým se přidala i střelba. Spojař, Jane i Tom se na sebe tázavě podívali. Vítr na okamžik utichl, aby se také on zaposlouchal do nového zvuku, který zde neslyšel již pěkně dlouho. Konfrontace začala, otázkou bylo, pokud jde o boj mezi lidmi, jak na tuto situaci zareagují Rabbitdogs a jak oni neznámí tvorové. Zapojí se, nebo budou stále postávat v pozadí a nadále se držet své neutrality? Čas vše ukáže.


/44. - současnost – orbit Černé planety/


"Taky jste, Johne, pořádali hon na blázny?" zeptal se jej Petr na jedné z jejich schůzek. Seděli o samotě a bloumali mezi minulostí a přítomností. Snad hledali záchytný bod, o nějž by se mohli opřít a vyvést z něj další závěry.
"Hon na lidi," řekl John. "Co jiného jsme měli dělat? Někteří členové posádky se sami od sebe probudili a začali ničit vybavení lodi."
"A oni tvorové?"
"Leželi ve svých hibernačních komorách a na první pohled vypadali, že jsou v hlubokém spánku. Ale určitě nejméně polovina jejich mozku pracovala na plné obrátky. Něco jako pojistka."
"Báli se, že byste je zabili a použili ke svým vědeckým pokusům? Určitě za tím bylo něco jiného..."
"Celé to bylo bláznovství. Co by se stalo, kdybychom dorazili domů na Zemi? Dovedeš si představit, jaký poprask by způsobila jejich přítomnost? Co vědci a politici? Blázinec neobyčejných rozměrů, se kterým by se ono miniaturní běsnění na Modré Růži nedalo ani v nejmenším srovnat."
"Ale oni musí mít důvod, Johne. Proč by to jinak dělali? Zdejší slunce nemá už moc velkou životnost," pokrčil rameny. "Možná, že odtud chtějí odletět, a nás lidi použít jako nějaké sluhy nebo otroky, kteří je bezpečně dopraví tam, kam chtějí."
"Co když je tohle, ten pravý důvod? Výzkumná loď zmizela, aniž by o sobě dala vědět. Má předešlá loď byla zničena, protože na její palubě zavládl chaos, a teď jsme tu my. A možná máme čekat na další, již čtvrtou v pořadí, loď, která ukončí tenhle tyátr. Jednu věc nemůžu pochopit, jak se jim podařilo nalákat tu výzkumnou loď? Zatraceně, kdo by mohl tušit, že na téhle černé hroudě, obalené hustou slupkou atmosféry, je život. V poušti obklopené skalami, pod divokým vichrem."
"Johne, podlehli jsme jejich vlivu?"
"Určitě ano, nejspíš se poučili z minulého nezdaru. Jsou opatrnější. Bojí se, že by nás zničili dřív, než je odtud budeme schopni odvézt. Neděsí tě to, Petře?"
"Tahle soustava přestane za nějaký čas existovat, nic než jedno dosluhující slunce, obklopené pěti planetami. Johne, kým byli předtím, než se stali zvířaty? Odkud přišli?"
"Bojím se, že na to nemáme nyní odpověď," řekl mu John.
"Co náš poslední žijící výsadek? Alfa se ještě neohlásila?"
"Ne, o ničem nevím," zavrtěl John hlavou. "Ale mám takový divný pocit, že se brzy něco stane, na to můžeš vzít jed, Petře."
"A ta čtvrtá loď, o které jsi před malou chvíli říkal? Ta bude patřit komu?

Douglasovi? Jiné společnosti, nebo někomu úplně jinému? Co když se to tu loďmi jen hemží, ale my je nevidíme, protože jsou neviditelní pro naši techniku?"


/45. - současnost – povrch Černé planety/


"Nějaké hlášení, Patriku?" zeptal se Tom spojaře.

Seděli nehnutě v jeskyni a poslouchali šumění vysílačky. Co nás ještě čeká, bolest, zármutek, nepředstavitelný děs, který již teď obchází kolem? Ptali se oba v duchu. Výstřely pušek již takřka nevnímali, jako by se staly součástí jich samotných. Tom tušil, že k něčemu podobnému dojde, avšak o další lidské výpravě neměl zdaleka ani tušení.

Ti druzí vyslanci planety Země zde byli jaksi navíc, ale i tak zůstávali skryti někde na druhé straně pomyslné barikády a nikdo neměl tušení, na čí stranu se vlastně přidají, Tom, Jane, ani spojař neměli tolik trpělivosti, jakou byli obdarováni oni podivní tvorové, avšak také Rabbitdogs se pomalu, ale jistě nechávali strhnout do víru nadcházejících událostí. Půjde o nové Allammo? Lidé znovu prohrají?

Co když padnou Rabbitdogs? Otočí se ono pomyslné kolo dějin? A jak se zachovají cizí návštěvníci? Stále se podezřele drží stranou, jako by pořád na něco čekali. Lidé z Johnovy výpravy si připadali jako ve snu. Osamocení, vydáni napospas nočním můrám a pochybným stínům, které ovládaly samotné Město a tiše se vkrádaly do jejich mysli. Spěchali? Ne, pomalu a opatrně našlapovali a kráčeli vpřed. Ne však fyzicky, ale v myšlenkách, o to byl tento pomyslný útok hrůznější. Fyzicky byli stále zde ve Městě, ale ve své mysli se nacházeli na různých místech současně. Byli na lodi, i doma na Zemi, jako by se jejich duše rozdělily a oni byli již mrtví. Jak dlouho to dokáže lidská mysl vydržet?

Co když přijdou také sem? Zeptal se Tom v duchu. Co když nechají mé lidí bloudit městem? Zahubí je v jeho pastech a skrytých nástrahách tohoto místa. Existuje vůbec cesta zpět? Proč sem přišli další lidé. Také pro ně? Nebo si Douglas myslel, že to nezvládneme a za stejné peníze postavil dvě identické lodě?

"Třetí hlídka, pane," kývl na něj spojař a vyrušil jej z úvah.
"Co je s nimi?" zeptal se.
"Byli na příjmu. Slyšel jsem vřískot, výstřely a nadávky. Pak všechno utichlo. Vysílačku mají pořád zapnutou," řekl mu spojař. "Zdá se, že spolu bojují, Lidé i příšery. Vůbec tomu nerozumím, copak se všichni zbláznili?"
"Slyšíte ještě něco?"
"Ne, pane," zavrtěl muž hlavou.

Tom vstal a vydal se k němu. Každým krokem mu těžkly nohy, jako by byly pod nátlakem budoucího poznání. Zastavil se u přístroje a dřepl si vedle spojaře. Z reproduktoru vycházelo jen neurčité šumění a podivné křupání písku, nelidské skřeky s občasnou střelbou. Jako tehdy u lodi, řekl si Tom. Vyděsilo jej to. S kým vlastně moji lidé bojují? S příšerkami, nebo s těmi lidmi, kteří sem přiletěli na zapřenou? Pokud zde je ještě jiná, vyšší, inteligence, proč již nezasáhne? Copak nemá žádné morální cítění, nebo jí je to jedno? Má lidstvo menší cenu, nežli Rabbitdogs? Možná jsme prohráli již dávno před tím, nežli zde přistála první lidská loď. Zklamali jsme na plné čáře.
"Stalo se vám něco?" zeptal se jej muž u vysílačky, hledíc mu do jeho bledých tváří.
"Dostali je," řekl Tom a promnul si obličej. "Hrají si s námi hru na kočku a myš. Znáte ji? Pokud nebude myška dost mrštná a mazaná, kočka ji chytí a zakousne. Proč mě to nenapadlo dřív? Zavolejte je zpět."
"Obavám se, že to již nepůjde," řekl mu. "Se třemi skupinami nemám radiové spojení. První a pátá se nehlásí od okamžiku, kdy potvrdily svůj odchod z našeho dosavadního stanoviště. Třetí zmizela před chvílí."
"Jak jsou daleko?" zeptal se Tom zamyšleného muže.
"Budou bloudit Městem. Ztratí se v ruinách, nebo je potká stejný osud."
"A Allan? Co je s ním?"
"Před půlhodinou mi volal. Zdá se, že nebyl při smyslech."
"Bylo s ním víc lidí, slyšel jste ještě něco?"
"Mohl k sobě vzít někoho s jiné hlídky, ano, možné to je," přikývl muž. "Noc teprve začala, a skončí za takových dvacet, dvaadvacet hodin."
"Od té doby se už neohlásil?"
"Ne, pane. Myslíte, že..."
"Nebude ve Městě. Je dost chytrý na to, aby se odtud dostal. Zadrží ho? Jdu pro transportér, Patriku. Musíme odtud, dříve, než nás dostanou ti lidé, nebo Rabbitdogs."
"Cože?" otočil se spojař za Tomem, který rychlým krokem přešel ke své výstroji. Naházel ji na sebe a zvedl od stěny nabitou zbraň.
"Myslím, že se Allan pokusí ukrást transportér a s jeho pomocí i raketoplán. Víte, co to znamená? Vykašlou se na nás. A ti podivní parchanti s tím počítají, zatraceně."
"Vrátíte se? Kdy, jestli vůbec?"
"Ohlásím se, až budu na hranici dosahu své vysílačky, jestli najdu náš vůz, zavolám ze silnějšího zdroje, jestli ne, vrátím se zpět bez něj."
"Pokud tu zůstaneme bez transportéru a lodi, jak se pak dostaneme zpátky na základnu?" zeptal se jej spojař.
"Zemřeme tady," řekla mu Jane, která celou dobu mlčela. "Zemřeme tady, jako všichni před námi."