Rabbitdogs (26)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/4. - současnost – povrch Černé planety/


"Musíme jít," řekl jí Tom a začal na hromadu snášet věci, které budou při své cestě možná potřebovat. "Tady zůstat nemůžeme."
"Kam chceš jít?" zeptala se ho. "Jsme snad ptáci? Umíme lítat? Jak se chceš dostat na loď?"
"Přiletí pro nás, Jane," řekl jí a dál si vedl svou. "Buď to bude John, nebo."
"Ti druzí? Nikdo pro nás nepřiletí," přistoupila k němu a vyrazila mu z rukou nevelký batoh s výstrojí. S žuchnutím dopadl na zem a zvedl ze země oblaka prachu. Zírali na ležící kus umělé látky naplněné bůhví čím a mlčeli. Jane se svezla k zemi. Sedla si na zadek a přitáhla nohy k bradě.
"Nepřiletí," řekla.
"Jak to sakra můžeš vědět?" zaječel Tom. U vchodu spadlo několik kamenů, aby se ztratily v suti. Strnuli. Čekali, že na ně sletí celý strop, avšak nic takového se nestalo. Jen vítr u vchodu se posměšně rozesmál. Jeho kvílení tomu alespoň nasvědčovalo.
"Jsou tady?" zeptala se nejistě.
"Ne," řekl jí Tom. Stále se díval ke vchodu do jeskyně. Venku bylo šero. Nikoho nespatřil.
"Nikdo tam není."
"Oni nechtějí, aby naši přiletěli, Tome," vykřikla a na okamžik přehlušila vše kolem. Čekal, až mu v uších dozní ozvěna jejího hlasu a pohlédl na ni.
"Kdo? Ti druzí lidé? Rabbitdogs? Nebo snad ti v bílém? Znáš je?" zeptal se provokativně.
"A ty?" pokývala hlavou. "Nač chceš čekat? Než nás dostanou..."
"Než nás dostanou?" nechápal její slova. "Jde tu o nás? Zůstali jsme tu sami uprostřed mrtvého skalního města s hordou nadržených příšer. Pološílených lidí bůhví odkud a někým, koho jsem ještě neviděl ani ve snu."
"Byl jsi tady, vid? Tehdy s Johnem při první výpravě. Rabbitdogs se tehdy nechali odsud odvézt, proč asi? Možná jim to někdo řekl. Nejde o ně, že ne? Všichni jsme postradatelní, je to tak? A co se týče tvého velení. Co jsi, že tě všichni nechali ve štychu?" zeptala se jej. "Neměl jsi u nich žádnou autoritu. Prostě se na tebe vykašlali, Vykašlali se na hodnosti. Na všechno. I na nás. Všichni."
"Zatraceně. Copak můžu za Allana?" rozčílil se Tom. "Měl jsem ho zastřelit?"
"Možná ano. Možná je Allan jen výmluvou pro tvou neschopnost, Tome," řekla mu chladně.
"Měl jsem ho zabít? A být jako oni? Ptáš se? Jim to bylo fuk, když nás tu nechali napospas."
"Nejsem jako oni," řekl jí Tom a zamyslel se. "Jsme lidé. Nemůžeme se chovat jako…"
"Jako kdo?" zeptala se jej ledovým hlasem. "Ptal ses mě, pro koho dělám, Tome, možná je nejvyšší čas, abych ti to řekla, a pak si se mnou můžeš udělat, co uznáš za vhodné."
"A co mi chceš říci, Jane?" zamračil se. "Není to jedno, když jsme nyní jednou nohou v hrobě?"
"Nepracuju pro Douglase," řekla mu. "Nikdy jsem pro něj nepracovala, natož pro jeho firmu. S těmi lidmi, kteří nepatří do Johnovy výpravy, ale nemám nic společného."
"To je zvláštní, Jane, že mě tento fakt neděsí," řekl jí Tom. "Jsme mrtví hned čtyři krát. Mohou nás zabít ti druzí lidé, Rabbitdogs, ti v bílém, nebo zdejší svět. Není jedno, pro koho děláš?"
"Za Douglasem stojí ještě jiní lidé a za nimi další. Máš pravdu, o Rabbitdogs tady vůbec nejde. Jde o jinou rasu, která je sem na planetu přivezla!"
"Jak to můžeš vědět?“ nechápal ji Tom. "Kdo ti to řekl?"
"Rozluštili jsme při předešlé výpravě informace na orbitální stanici, která krouží okolo téhle planety. Není pozemského původu…"
"Ale to už dávno víme? Proč by nás sem Douglas znovu posílal? Pod takovou nesmyslnou záminkou? Najít Rabbitdogs?"
"Měli nás zavést za svými tvůrci…" řekl mu Jane. "Všechno je to postavené na hlavu, že ano?"
"Víc než to, je to šílené, nesmyslné, hloupé…" zamračil se Tom. "Proč plýtvání tolika penězi a lidskými a materiálními zdroji? Kvůli…"
"Podle některých vědců na Zemi by mohli být tvůrci života na naší rodné planetě!" řekla mu Jane. "Je tu víc lidí a bytostí z cizích světů než je zdrávo!"
"Jak to víš?"
"Jsem jedna z nich, klidně mě můžeš zabít, pokud to neudělá tenhle prokletý svět!"
"Jsi člověk nebo mimozemšťan?" zeptal se jí Tom.


/5. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – hluboký vesmír/


"Probuďte se, Johne," slyšel odněkud vzdálený hlas. Tak vzdálený, že mu připadal jako sen. Co se mu vůbec zdálo? Může mít člověk ponořený do umělého spánku sny? Možná ano. Viděl sám sebe, jak zmateně pobíhá spolu s ostatními po chodbách lodi a snaží se čelit síle, které je stonásobně převyšovala.
"Tak se už konečně probuďte, pane," vztekal se jeden z techniků hibernačního sálu. John malátně otevřel oči. Několikrát zamrkal, aby se ujistil, že již nespí a je schopen vnímat.
"Co se děje?" zeptal se. "Už jsme doma?"
"Ne, ale dějí se tu podivné věci," řekl mu ustaraný muž u přístrojů a zeptal se ho: "Můžete vstát?"
"Pokusím se," pomalu se posadil a přehodil nohy přes okraj kóje. Rozhlédl se kolem. Mnoho jich bylo prázdných. Některé měly popraskané průzory. Co to bylo za sílu, aby dokázala poškodit tvrzená skla odolávající výstřelu pušky z bezprostřední blízkosti?
"Kdo vás probudil?"
"To nevím," pokrčil technik rameny. "Jediné co jsem zjistil je fakt, že se tu všichni zbláznili."
"Ale... Všichni přece spali, nebo ne?" nechápal jej John.
"Ano," řekl mu technik. "Oni... Museli se probudit."
"Kdo? Posádka, nebo ty příšery? Jenom tak? Z ničeho nic?" zamračil se John.
"Určitě v tom mají prsty ty obludy vedle."

Rabbitdogs? Zamyslel se John. Dokáží projít stíněnými stěnami? Jejich myšlenky neznají překážku, kterou by nezdolaly? Myšlení je moc. Myšlenky dovedou tvořit, ale i ničit.
Kdo vládne tou mocí, dokáže měnit podobu vesmíru. Možná vznikl celý vesmír z jediné myšlenky. Ale kdo jej stvořil? Kdo stojí za existenci toho všeho?

"Kde jsou?" zeptal se John technika. "Myslím obyvatele Kamenného světa."
"Spí," řekl muž. "Alespoň to tak na první pohled vypadá."
"Kolik členů posádky se ještě neprobudilo?"
"Asi třicet, veliteli."
"Tak je probuďte," řekl a vstal. Chvíli nejistě balancoval na zesláblých nohách. "Tak proč je neprobudíte?"
"Jsou mrtví, pane," řekl mu technik ledovým hlasem.
"Zatraceně," bouchl John pěstí do kóje. "Já ty kurvy zatracené hodím do prostoru. Čert vem celou společnost. Kolik lidí je schopno logicky a chladnokrevně uvažovat?"
"Ne víc jak osmina živé posádky, kapitáne," řekl mu a vydal se ke dveřím ze sálu. "Vy, já a dalších deset, patnáct lidí. Všichni ostatní jsou v hajzlu."
"Máte představu, kde asi jsme? Kolik cesty nám ještě zbývá?" zeptal se jej John.
"Asi před hodinou jsem se napojil skrz terminál na hlavní počítač. Jsme blízko hranice známého vesmíru na okraji jednoho dopravního uzlu," pokrčil technik rameny. "Jak jsme daleko od domova, to opravdu netuším."
"Hlásil počítač nějaké závady v systému lodi?"
"Počítač fungoval jen chvíli. Někdo se musel dostat do Centra a mechanicky jej roztřískat na hadry. Myslím, že tahle loď půjde za chvíli do háje a my s ní."
"Uvidíme. A záchranné moduly?"
"Použitelný je jen jeden. Dvacet členů posádky se tam stěží vejde. I když za chvíli nás moc normálních nezbude. Počítám, že do hodiny nezbude po téhle lodi ani ň."
"Sežeňte ty normální lidi, co nejblíž záchranné paluby. Jdu se podívat, jak na tom tahle loď skutečně je," řekl mu John. "A díky. Odvedl jste dobrou práci."


/6. - současnost – orbit Černé planety/


"Jak se sem dostala ta průzkumná výprava?" zeptal se navigátor výpravy svého velitele na opuštěném velitelském můstku. John seděl na jednom ze stanovišť a zamyšleně hleděl na velkou obrazovku. Nohy měl na rohu konzoly a soustředěně ťukal do klávesnice terminálu, aniž by odtrhl zrak od odvíjejícího se obrazu.
"Našel bys mě i v pekle?" řekl mu namísto odpovědi.
"Kdybych tam musel za tebou jít," řekl navigátor rezolutně. "Ale ruku bych za tebe do ohně nedal."
"Nezeptáš se, jestli to chci?" pokračoval John v otázce. "Kdo nám může říci, jak a proč sem tehdy lidé zabloudili? Čím víc o tom přemýšlím, tím více jsem přesvědčený, že nešlo o náhodu."
"Ty to víš?" řekl navigátor a přistoupil k sedícímu veliteli lodi. "Co ti Douglas tehdy řekl? Někdo chtěl, aby na Černé planetě ztroskotala loď lidí?"
"Ne, oni tam tehdy na povrchu přistáli. Nezřítili se. A Douglas mi mohl lhát. Často jsem měl pocit, že mi někdo lže. To nemůžeš nikdy vědět," zamračil se John. "Víš, Petře, mám takový pocit, že v našem vztahu něco skřípne. Možná bych ti to neměl říkat, ale nevím, zdali ti mohu věřit. Možná nemůžu věřit nikomu."
"Ty určitě víš více, než jsi řekl komukoliv z téhle posádky. Víc než ta mašina, za kterou jsi nás zavedl. Bylo to jen obyčejné divadlo, vid? Tuctová atrakce. Projekce obrazu z Kamenného světa," řekl navigátor Johnovi. "Komu můžeš tedy věřit? Těm příšerám, nebo JIM?"
"Podezíráš mě ze lží? Byli jsme prostě v bijáku? Myslíš, že s vámi nejednám na rovinu? Přišli jsme o dva raketoplány. Osud třetího je ve hvězdách. Stanice, se kterou jsme se měli spojit, se zřítila do atmosféry. Máme víc jak dvě desítky mrtvých. Co chceš ještě slyšet?" zeptal se jej John. Poprvé za celý čas odvrátil svůj zrak od obrazovky počítače. "Nehraju si s vámi na kočku a myš. Byli to mí lidé, členové mé posádky a mé stroje, za které jsem nesl morální a hmotnou odpovědnost. Stačí ti to, nebo to chceš písemně?"
"Chci slyšet rozumné slovo. Rozumnou odpověď," řekl navigátor nejistě. "Můžu se na něco zeptat?"
"Ano," přikývl John a otočil se znovu k obrazovce.
"Jakou cenu pro tebe má život tvých lidí?"
"Cože?" John se k němu otočil celým tělem a překvapeně na něj pohlédl. "Už ses někdy zamyslel nad tím, Petře, co řeknu těm papalášům, až se vrátíme na Zemi, jestli se tam vůbec vrátíme?"
"Počítáš s přirozenými ztrátami, je to tak?"
"To víš, že ano!" vybuchl John. "A co sis myslel? Že prostě Rabbitdogs a ti za nimi, přinesou červený koberec až k výstupu z lodi a zahrají nám slavnostní fanfáru? Vítejte cizinci."
"Asi už nejsem normální," zavrtěl navigátor hlavou. "Zamlžuješ nám známá fakta, Johne."
"Chceš to slyšet? Dobře," řekl mu John nazlobeně. "Je pravda, že ta stanice nebyla naše? Ano, je. Je pravda, že jsme tu již třetí výpravou a že nejde o Rabbitdogs? Ano, je. Je pravda, že se ženeme za fantomem, protože nevíme, kdo za tím vším stojí? Ano, je. Myslíme si, že nám Rabbitdogs poví něco o těch, kteří tu zanechali tu stanici? Ano, myslíme. My jsme si je jen přivlastnili. A přivlastňujeme si také nároky na to, co nám nepatří."
"Ty jsi blázen, Johne," řekl mu navigátor. "A Douglas je jím také."
"V tom případě zajdi za Gordonem, ať ti něco dá, ale dej si pozor, aby tě nezavřel k těm ostatním bláznům. Možná je Gordon také jen někým, kdo si na něco hraje a není tím, čím se pro nás zdá," řekl mu John. "A Douglas není jedinou figurkou ve hře, to mi můžeš věřit."
"Jsi cynik, víš o tom?"
"Velím této výpravě. Rozumíš?" řekl mu John rázně a znechuceně se od něj odvrátil. "Nesu celou odpovědnost. Za všechno. Za tebe za ostatní i za celou loď."
"Nemáme žádný modul, ani expediční člun, abys mohl v nouzi nejvyšší opustit tuhle kocábku, až ti bude hořet koudel u zadku. Tuhle loď tak jednoduše nezničíš, Johne."
"Co chceš, Petře," zvedl John ruce nad hlavu. "Co to do tebe vjelo? Proč se do mě tak navážíš? Copak jsme spolu nic neprožili? Neznáš mě? Kdo jsem? Jsem snad vychcaná kurva? Nikdy jsem nikoho nenechal na holičkách. Až bude Delta schopná letu, jdu tam dolů, abych se ujistil, že jsme tam nikoho nenechali. Rozumíš? Nikoho. Co chceš? My tu blbě kecáme a tam dole možná umírají naši lidé."
"Já nevím, nevím, co chci," řekl mu navigátor popravdě. "Jen mám obavy, že tam dolů nepoletíš pro naše lidi, ale pro NĚ. Tvá posádka je nahraditelná, víš to? Ty také. Co by se stalo, kdybys neuposlechl rozkaz? Nevím, jak se z toho chceš dostat, Johne."
"Tak odtud vypadni a nechej mě přemýšlet," řekl mu John chladně. "Nevím všechno, Petře. A nic nemáme nalajnované. Život neustále přináší nějaké překvapení."
"Jsi jen obyčejná děvka."
"To poslední slovo jsem neslyšel," řekl mu John informativně. "Měl by ses dát dohromady."
"Tak já ti to řeknu ještě jednou: Jsi obyčejná děvka."
"Měj se Petře," naznačil mu John, aby odešel. "Nebudu nic psát do lodního deníku, Jsi patrně přepracovaný, jako každý člen téhle posádky a máš právo být čas od času mimo."
"Neomluvím se, pane," řekl mu navigátor a odešel. "A stojím si za svým."
"Jasně," řekl si John pro sebe. "Jako by se stalo."


/7. - současnost – povrch Černé planety/


Den byl již v plném proudu, když se Tom s Jane vydali na dlouhý pochod odnikud nikam. Mlčky překračovali závaly a nahrnutou suť z lavin. Proplétali se mezi skalami a mířili ven z Města. Pryč odtud. Od času, co se pohádali, nepromluvili jediné slovo. Jane jej slepě následovala. Nikde nepotkali ani živáčka. Zdálo se jim, že se všichni někam vytratili, lidé, Rabbitdogs i ti druzí.

Ale co když je jen tiše pozorují z úkrytu a čekají, co provedou? Co když lidé pocházející z cizí výpravy tuší, kam je mohou Tom s Jane zavést? Kamkoli půjdeš, půjdu i já? Kde jsou? Kam se poděli? Už se nabažili naší krve? Ptal se Tom v duchu a myslel na ty, kteří zahynuli v tomto kamenném městě. Kolik jich šláplo do prázdna a propadlo se do nekonečných hlubin jeskyní pod městem? Kolik jich zešílelo pod náporem myšlenek těch vlkodlaků? Proč? Postříleli se navzájem s ostatními příslušníky lidské rasy, která vždy touží jen po jediném? Po vítězství?

Vítr se na okamžik snesl z nebetyčné výše, aby jim připomněl, kdo je tady opravdovým vládcem a zasypal je mračnem prachu a rozvířeného písku. Otřepali se pod jeho tíhou a pokračovali v cestě. Co bude, až vyjdeme z Města? Až vystoupíme z kotle? Jane se bála pomyslet na budoucí minuty a hodiny. Čas se vlekl. Pomalu, ale neúprosně. Udusíme se pod náporem vichru? Písek zakryje naše mrtvoly daleko v poušti? Vždyť ten vítr se už nemůže dočkat, jako by byl živou krvelačnou bytostí. S obavou hleděla na Toma. A ty parchante? Jdeš a vůbec nevíš kam. Co tam chceš, sakra, najít? Transportér, ve kterém bychom nalezli útočiště, než sem někdo vůbec přiletí? A raketoplán? Kdo ví, kde je mu konec.

"Do tmy musíme být nahoře v poušti," řekl jí, aniž se otočil. "Slyšela jsi? Já tě tam dotáhnu, jestli budu muset."

Neodpověděla.

Jsi trouba, Tome. Pomyslela si a mírně zvýšila tempo. Ještě než se začalo smrákat, stáli na okraji útesů a hleděli na ohromný skalní kotel s horou uprostřed. Jsou tam. Někde tam jsou. Vítr je vítal na svém panství. Dával si záležet, aby je nestrhl zpět dolů. Celou dobu neměl společnost, nikoho s kým by si zahrál na honěnou.