Rabbitdogs (27)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/8. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – hluboký vesmír/


John vyšel ze sálu a čekal, až se za ním zavřou dveře. Chvíli nerozhodně postával u vstupu do ubikací posádky a naslouchal vzdáleným výkřikům a výstřelům. Zmocnili se zbraní? Zhrozil se. Jak se jim to povedlo? Kdo jim umožnil vstup k arzenálu lodi? Kolem něj proběhl kdosi z posádky. Nestačil postřehnout, zdali šlo o muže či ženu. Zatraceně, co se tady děje? Přistoupil k nejbližšímu telefonu a zavolal na můstek. Nikdo se neozval. Kdo řídí tuhle archu bláznů? Srdce mu začalo divoce tlouct, otřel si orosené čelo a vydal se rychlým krokem k přídi lodi. Použil výtah, který jej vynesl na velitelské podlaží. Dveře do řídícího sálu byly vylomené. Zdálo se mu, že jimi projel přinejmenším tank. Zařízení uvnitř bylo poničené. Místy hořel oheň, z něhož stoupal ke stropu pruh černého kouře. Požární systém nepracoval. Ježíši, řekl si v duchu.
Vstoupil dovnitř. V rohu místnosti našel tři mrtvá těla. Nejspíš bránili sál před vetřelci. Ale jak se probili dovnitř? Nic tu nebylo k užitku. Všechno bylo zničeno s až pedantskou pečlivostí.

Jaké štěstí, že loď řídí počítač, řekl si John. Někdo nakoukl zpoza pokřivených dveří. Podvědomě otočil.
"Jsi to ty, Tome?" zeptal se ho. "Co se tu stalo?"
"To se ptáš ty mě?" zamračil se Johnův zástupce a vkročil do sálu. "Právě toho jsem se obával, Johne. Budeme s nimi muset něco udělat, nebo zničí celou loď."
"Kdo?" zeptal se dezorientovaný John a pohlédl Tomovi do očí.
"Ještě se neprobourali k hlavnímu počítači, ale intenzivně na tom pracují. Víš, co to znamená? Celá tahle loď vyletí, protože ji nebude nikdo řídit a kontrolovat."
"Strojovna má přece vlastní podporu, ne?"
"Už ji nemá, zničili, co se dalo," zavrtěl Tom hlavou.
"A reaktory?"
"Bojí se k nim vstoupit, ale jestli odpojí jejich řízení, může se stát všelicos," řekl Tom a zahleděl se do chodby. "Pobíhají tu jako psi, vrčí na sebe a střílejí po všem, co se hne."
"Nečekal jsem, že to takhle dopadne, je to jako zlý sen," zhrozil se John.
"Vládne tu anarchie. Nejlepší by bylo zmizet, dokud je čas."
"Expediční modul?" zeptal se John.
"Jestli ho už nezničili. Kolik lidí se tam vejde?"
"Deset, patnáct... Budeme se muset probít. Kde jsou ostatní?"
"Hledají nějaké zbraně. Zahraješ si s námi na vojáky?" zeptal se ho Tom a vyšel ven do chodby.
"Půjdeme, tady nemáme co dělat."


/9. - současnost – povrch Černé planety/


Utábořili se.
Roztáhli stan pod širým nebem. Okraje stanu zatížily balvany, a jeho konstrukci ukotvili pomocí sond zavrtaných hluboko do písku. Vítr zadumaně dotíral na stěny stanu a znepříjemňoval jim život. Stále jim svým hučením připomínal svou přítomnost. Naplnil jejich duše svým tesklivým zpěvem, jako by tušil, že jsou jedinými posluchači, kteří jsou nuceni jej poslouchat.

"Bude to dlouhá noc, Jane," řekl jí, když se zahrabával do svého spacího pytle. "Připrav se na to, že v tomhle stanu strávíme čtyřiadvacet hodin."

Neodpověděla.

Zamyšleně si pročesávala své dlouhé černé vlasy a jemu bylo divné, že si jich nikdy nevšiml. Díval se na její krásnou ušlechtilou tvář. Na zlostí stažené rty a povýšeně zvednutý nos. Na černé pichlavé oči a zamračené čelo. Odvrátila se od něj a otočila se k němu zády. Zamračil se. Ano, tohle bude další z dlouhých nocí, řekl si v duchu. Jak mohla ty vlasy propašovat až sem dolů? Odněkud se ozvalo podivně táhlé zavytí. Další mu odpovědělo. Tom si připadal jako lovná zvěř a oni to věděli. Jane to tušila také, jen si nebyla jistá tím, co se kolem ní děje a kam celé jejich putování směřuje. Ona loď, za kterou měli namířeno, byla stále zakryta nevyřčeným tajemstvím. Oba na sobě cítili pohledy jiných bytostí. Sledovali je, o tom nebylo pochyb. Bylo však jen otázkou kdo? Rabbitdogs, nebo ti druzí? Nebo ještě někdo jiný, kdo zatím stojí v pozadí a vyčkává, Ale na co?


/10. - současnost – povrch Černé planety/


Opuštěným městem bez lidí se neslo překvapené kvičení. Viděli, jak se zbývající členové lidské posádky lopotí a prolézají závaly, bloudí v skalnatých uličkách a zkoumají každý metr půdy před sebou, aby po několika hodinách nechali za zády pradávný pomník čísi slávy a moci. Odešli. Poslední lidé z Johnovy skupiny zmizeli kdesi v poušti a příslušníci cizí lidské výpravy se také kamsi vytratili. Jako by se domluvili mezi sebou, ale nebyla to pravda.

Rabbitdogs ani tvorové v bílém netušili, co bude následovat, přestože dovedli číst v myšlenkách druhých. Problém byl však s jejich interpretací. Rabbitdogs znali lidskou řeč, ti v bílém ne a chvíli jim trvalo, nežli se ji naučili. Ale i tak je tížila spousta otázek. A byl tu ještě někdo, o jehož existenci nevěděli snad jen lidé. Všechny tři mimozemské rasy však dělaly, že o sobě nemají ani tušení, otázkou bylo, jak moc je tato nečinnost bavila a jak dlouho se budou jednotlivé strany přetvařovat, než je tato činnost přestane těšit a vyloží své karty na onen pomyslný stůl.

Příšerky čekaly na rozkaz, aby se mohly vydat za lidmi, sledovat je, a počkat na vhodný okamžik, který by rozhodl. Samy však nevěděly, proč by je měly zahubit, protože kromě intenzivního pocitu strachu k nim nic negativního necítily. Spíše, jako by fandily jejich rozhodnutí vydat se na vlastní pěst do nebezpečného teritoria větru a písku, který je vždy věrně doprovázel a s neobyčejnou hbitostí plnil pokyny šíleného vládce Kamenného světa. Neutuchající vichr byl jedinou věcí, se kterou nemohli nic udělat ani samotní Tvůrci. Byl prostě nevypočitatelný, jak se patří na smrtonosný živel, který nezná s nikým slitování a v mrknutí oka se dokáže proměnit v ohromné monstrum, jaké nemá na Zemi obdoby.

'Necháme je jít,'

Slyšeli Rabbitdogs svého vůdce. Podvědomě chápali smysl jeho počínaní. Vždyť i oni sami staletí vzdorovali živlům na povrchu planety. Byli jiní než lidé. Dokud oni sami nepoznali strach a obrovskou tíhu pomíjivosti. Od toho okamžiku si začali klást otázky ohledně své existence. Zdálo se jim, že doposud spali v jakémsi tajemném očarování a až s příchodem nezvaných hostů procitli z dlouhého spánku. Do té doby si Rabbitdogs nebyli plně vědomi síly své mysli, kterou používali od doby, co se objevili jako podivný exemplář života pod zdejším temným nebem. Poznali, že mohou ovládat druhé. Ničit a zabíjet! Konečně dostali příležitost, aby navždy opustili tento svět, avšak přes všechnu svou dokonalost se nedokázali sjednotit v tak závažném bodě, jakým byla otázka dalšího přežití jejich druhu. Tvorové v bílém znali Rabbitdogs také, přestože neměli všechny dostupné informace o jejich stavbě těla a místě narození ve vesmíru. Vesmír je ohromné místo pro život, je plný různých galaxií a mimozemských civilizací. Díky nekonečným vzdálenostem často jedni netuší zhola nic o existenci těch druhých. Možná to byl záměr, kdo ví? Na tuto otázku by mohli zodpovědět snad jen Tvůrci samotní, pokud i oni nemají nad sebou další bytosti. Možná Bůh není Bohem a také on má někoho nad sebou. Kdo však řídí a kontroluje posledního z posledních? Toho, který má na svědomí prostor i čas?

Všechny dimenze spojené do nám známého vesmíru, či snad další prostory, které nejsou omezeny nám známou výškou, šířkou a délkou. Vesmír je podivné místo pro život. Je nestálý a pořád v chodu, jako ty nejpřesnější hodiny na světě. Neustále v něm vznikají a zanikají hvězdy se svými planetami a rodí se a umírají nové světy s ještě nepoznanými civilizacemi. Rabbitdogs byli jen jednou z nich. Na čas se stali psanci a byli vysazeni na tuto nehostinnou prašnou planetu pod vražednými paprsky Rudého obra. Šlo o trest? Náhodu? Nebo účel? Pokud náhoda neexistuje, pak je zde jen jediná alternativa a tou je čísi vůle.


/11. - současnost – povrch Černé planety/


Tom se několikrát dlouze protáhl, než nabyl jistoty, že opět dokáže vládnout svým tělem. Venku stále hučel nikdy neutichající vichr. Jeho snažení přece jen dosáhlo nějakého účinku, strhl jejich dočasný příbytek na stranu a znepříjemnil jim tak dlouhé nocování pod tak chatrnou jistotou, jakou byl stan, v němž strávili noc.

"Jane," zatřásl s jejím tělem a sledoval, jak se vyhrabává ze svého spacího pytle. Mlčky na něj pohlédla a začali si balit věci. Celou dobu spolu nepromluvili. Najedli se ze skromných zásob a připravili na další cestu.
"Musíme jít dál," řekl jí a chvíli manipuloval s přijímačem schopným zachytit signály z raketoplánu nebo transportéru, pokud jej Allanovi lidé nechali na planetě. Ale i ten byl pro ně příliš chabou nadějí. Za jak dlouho urazí cestu dlouhou několik stovek mil?
V obtížném terénu za příliš náročných klimatických podmínek s minimálním množstvím vody a potravy. Tomovi připadalo, že se oba vrhli dobrovolně vstříc své záhubě, jako by chtěli dobrovolně ukončit své bídné životy. Strhli stan. Za hodinu potom, co se probudili, již kráčeli směrem do pouště. Písek jim křupal pod nohama a často se bořili i po kolena, což jim přidávalo značnou práci s vytahováním, uvězněných nohou, nepočítaje fyzické i psychické napětí, které umocnilo zpomalení postupu. Tušili, že zabloudili. Tímhle terénem by transportér určitě hravě neprojel. Jane zaklonila hlavu a pozorovala převalující se oblaka. Vysmívají se nám, pomyslela si. Dobře vědí, že odtud nevyvázneme. Tohle je zbytečné cesta. Poslušně kráčela v Tomových stopách, ale hluboko v srdci ztrácela naději. Jestli přežijí, bude tato cesta jejich nejdelší cestou v životě.

"Nechceš si odpočinout?" zeptal se jí a na okamžik se zastavil. Odmítavě zavrtěla hlavou. Přikývl a znovu vykročil. Neustále jej hnala představa raketoplánu, stojícího kdesi v poušti, netušil však, že jeho vytoužený stroj již neexistuje. Stále sledoval vzdálené vysílání. Jeho zdroj byl natolik daleko, že se nedalo určit, jde-li o transportér či raketoplán.
"Dokážeme to," slyšela jeho hlas ve svém rádiu.
Neodpověděla.

S mechanickou přesností kráčela vpřed. Jako stroj, který se řídí podle předem určeného programu, ať už je výsledek jeho činnosti jakýkoliv. A tak postupovali, dokud se den neproměnil v noc, a oni vyčerpaně ulehli do pracně postaveného stanu. Ztratili pojem o čase. Znali už jen šero a tmu, hučení větru a neustále dotírající písek. Čas ubíhal s monotónní přesností, ubíjel jejich pozornost a zpomaloval reakce na rostoucí nebezpečí. Kráčeli vpřed a netušili, že si je tento nehostinný svět zamiloval. Nevědomě se laskali s jemným pískem a naslouchali zpěvu vichru. Ztratili se v objetí pouště.


/12. - současnost – orbit Černé planety/


Budete první, Johne, První lidé, kteří prozkoumají Černou planetu. Stojí to za uváženou, co říkáte? John musel stále myslet na Douglasova slova. První lidé, kteří se odvážili do těchto končin?
Ano. Jenomže před nimi už tu někdo byl. Kam se poděli? A před lidmi ještě někdo jiný. Rabbitdogs se nenarodili ve zdejším světě.
"Máte hovor, pane," ozval se dívčí hlas. "Mám jej přepojit?"
"Ano, Kdo volá?" zeptal se a promnul si obličej.
"Nazdar veliteli," ozval se Mick v přístroji.
"Co mi neseš?" zeptal se jej John a stále se díval na černou kouli pod lodí, dokud jej neoslepila záře zdejšího slunce.

Odvrátil zrak.
"Ten výbuch palivového tanku. Šlo o technickou závadu."
"Nešťastná náhoda?" podivil se John a vstal z křesla. "Poslední dobou půjde o víc než podivnou souhru náhod, nemyslíš?"
"Ale, Johne. Nemáš důvod všechno házet na úmyslné sabotážní akce. Možná dotyčným lidem fandíš více, nežli je zdrávo."
"Kolik času mi dáváš?" zeptal se jej John. "Do kdy bude Eta schopná letu?"
"Dva týdny, možná týden, když s sebou hodíme," řekl mu. "Pak by měla být Eta schopna cesty k povrchu planety. Samozřejmé jestli se nerozsype při průniku atmosférou."
"A to jsi tvrdil, že jsi optimista," zvolal John.
"Svým způsobem. Ještě něco. Nemůžeme dát dohromady turbíny pro pohon v atmosféře, takže budete odkázání na raketový pohon, stejně jako ve volném prostoru."
"A to znamená?" přerušil jej John a pečlivě naslouchal.
"Snížit stav posádky a namontovat do stroje přídavné nádrže," řekl mu inženýr.
"V tom sajrajtu se stejně nedá létat s konvenčními motory. Je docela možné, že se Beta zřítila právě kvůli nasátí písku do motorů."
"Ty dovedeš člověka potěšit," zabručel John. "Jestli se rozmázneme tam dole, budeme to mít i s ohňostrojem. Na jak dlouho nám vydrží palivo?"
"Tři dny, maximálně pět dní a pak honem zpátky na loď."
"Kolik letů nám povolíš jako technik?" zeptal se a čekal na odpověď.
"Jenom jediný. Tam a zpátky, Johne. Podruhé už to nepůjde," řekl Mick a odmlčel se.
"Díky, ještě se ozvu," řekl mu John. Držel hodnou chvíli sluchátko v ruce, než jej zavěsil.
Jsi nespravedlivý, Micku, myslel si. Jenom jedna cesta, jeden pokus. Bude muset vyjít hned na poprvé. Zatraceně. Ano, první a možné i poslední lidé, kteří sem zavítají, protože tenhle svět už dlouho nebude existovat. Alespoň ne v tomhle stavu, pokud to zatracené slunce opravdu vybuchne.


/13. - současnost – povrch Černé planety/


Nemůžu dál, pomyslela si Jane. Jenom na chvíli, na chviličku zastavit, dát odpočinout bolavým nohám. Byli již tři dny na cestě. Všude kolem nich se rozkládala nekonečná poušť, nedotčená a svá, hrdá a vědomá si své velikosti, jako by šlo o živou bytost, a ne o neživou součást takřka mrtvé planety.

"Zůstanu tady," uslyšel její hlas v rádiu.
"Do tmy zbývá ještě pár hodin. Musíš vydržet," řekl jí a čekal, než se odhodlá k další chůzi.
"Říkám, že už nejdu dál," zavrčela. Rozhlédl se kolem. Stáli uprostřed dun. Nikde nebylo nic než písek. Nepříjemný, dotěrný a vlezlý písek. "Ty hory jsou ještě daleko. Nikdy tam nedojdeme."
"Půjdeme," řekl jí. Sedla si na batoh a dívala se, jak jí mizí z očí v narudlém šeru. Po chvíli zůstala sama. Zaposlouchala se do vytí vichru nad hlavou. Je to jenom sen? Zdá se mi, že jsem někde v poušti, nebo jde o nemilosrdnou skutečnost? Chvíli mu trvalo, než přišel na to, že je sám. Vracel se po svých stopách a v duchu se modlil, aby je nezavál neposedný vichr. Po chvíli ji spatřil a spadl mu kámen ze srdce. Zůstal stát nad ní, jako by byla jeho dcera a káravě mlčel. Nakonec shodil ze zad svůj batoh a sedl si vedle ní. Chvíli nic neříkal. Tiše seděl a díval se na její schoulené tělo. Věděl, že je k smrti unavená. Dobře věděl, že jejich pochod nemá valnou šanci na úspěch. Alespoň se o to pokusili.
"O co ti jde?" zeptal se.
Mlčela.
"Zatraceně. Co chceš, Jane? Vrátit se do města? K nim?"
"Ne," řekla napůl úst.
"Nemůžeme tu zůstat."

Hleděla na něj uslzenýma očima. Zavrtěla hlavou. Čas běžel. Bojujeme o svůj život, copak to nechápeš? Říkal jí svým pohledem. I přes hledí přilby bylo vidět její unavenou tvář. Rozbili stan a čekali na další noc. Čtyřiadvacetihodinovou noc s podivnými sny, které k nim promlouvaly s podivnou žádostí a neústupností. Jak se zdálo, nebyli zde sami. Stále měli před očima ona podivná jezírka a trup lodi, který trčel zpoza napadaného kamení. Vedle lidské lodi stála ještě jiná, a nepocházela od lidí. Oni tento fakt však stále nevnímali. Pro ně bylo toto místo daleko, ledaže...

Ledaže by byl transportér blíže, než Tom s Jane předpokládali.